Tento článek jsem zařadil do rubriky "zamyšlení". Ani nevím proč. Vlastně jsem si v tomto článku chtěl původně vylít zlost na milovanou učitelku češtiny, ale nakonec to hodlám směřovat trochu jinam. I když u češtiny samozřejmě zůstanu.
Plánuji, že článek rozdělím opět na různé etapy, možná pak pro vás bude snesitelnější to číst.. a nebo spíš naopak horší? Nejspíš to bude o něco delší - hlavně takto zdlouhavý úvod jsem neplánoval - ale zase na druhou stranu, když čtení přerušíte (a já věřím, že ano, jelikož číst takovéhle nezáživné články jedním dechem by z vás jednou mohlo jednou udělat zeleniny bez mozku) a vrátíte se k němu (možná tak za pár let.. u mě je dost velká pravděpodobnost, že jeden článek bude na úvodní stránce takhle dlouho strašit), nebudete se v tom muset složitě orientovat (popravdě budete muset, v mých článcích se jinak orientovat nedá), protože to bude rozdělené na části a vy si vzpomenete (jak kdo..), u jaké jste právě skončili (u první..), a tudíž nebudete muset složitě zkoumat každou řádku (slovo řádka se nejspíš v mých slozích může pro vás jevit již jako deprimující slovo.. proto nyní řádku křtím bernikulou). Docela důvtipný systém, ne? No asi ne.. takže začínám.. radši už..
I. Jazykové klání
Ačkoliv se nadpis první epozidy (ano, čtete dobře - epozida! Nové slovo označující epizodu, koho by to napadlo, že? Každopádně vynaleznutí této osvědčené přesmyčky se připisuje navždy naší třídě - lépe řečeno kronikářům třídy, kteří jsou natolik nevzdělaní, že ani epizodu pořádně napsat neumí, a tak vznikla epozida - navždy zapsaná v kronice ďábelské třídy) jeví poněkud úchylně, jde o prach(s)prostou soutěž v českém jazyce. Jde o olympiádu. Jde o přehlídku lingvistických oříšků.
Kdysi dávno (zhruba před dvěma-třemi týdny) bylo celé škole sděleno, že se brzy uskuteční olympiáda z jazyka českého, kam smí jen ti vyvolení. Kupodivy jsem byl mezi nimi, i přes spory s naší učitelkou češtiny, ale to patří jinam.
Olympiáda sama o sobě byla primitivní. Komické podúrovňové dotazy typu: "Jak vznikl název hradu Točník?" a třešničkou měl být nejspíš překlad slova proklamovat. Nelámal jsem si s tím hlavu a s úšklebkem jsem předával kolující papíry od chytřejších žáků k tupějším podvodníkům (kteří zrovna bohužel seděli vedle mě). Opravdovou výzvou byl až sloh. Myslím, že na slohu se také projeví ty největší rozdíly, jelikož gramatickou část olympiády měli všichni kvůli podvodům stejně-dobře. Co se slohu týče, tak problém byl hlavně v tom, že většina naší třídy není zvyklá psát. A ani já, i když se neustále snažím o nějaké slátaniny, které bych mohl přidat na blog, nejsem zrovna nejlepší pisálek, spíše průměrný, ale kdybych to měl nazvat pravým názvem, tak bych se spíše označil za hrozného! Důvod toho, že nikdo z nás už si nepamatuje kultivované psaní a důvod toho, že všichni mají omezenou slovní zásobu je jedině naše učitelka češtiny. Takže i když jsem se chtěl v tomto článku nadávkám na ni vyhnout, vypadá to tak, že u nich stejně skončím. Naše češtinářka s námi totiž odmítá psát slohy. Za celý tento rok jsme ještě ani jeden nepsali a až minulý týden se nám zmínila o tom, že bychom mohli někdy zkusit napsat úvahu. Jelikož příští týden máme dvě hodiny češtiny výjmečně hned za sebou, tuším, že by to mohlo být zrovna v tu dobu. Doufám. Myslím, že úvaha by nikomu neuškodila.
II. Úvahy Tomáše G. Masaryka aneb Alkohol - metalista!
Ve středu nás začala češtinářka kritizovat za to, že jsme, co se slohu týče, naprosto neschopní (proč asi?) a rozhodla, že je na čase naučit nás kultivovaně psát. Nemyslím si, že by s námi dokázala hnout. Nemyslím, že by ona s námi dokázala cokoliv. Ale obdivuji její neutichající snahu (trvající od této středy do příští středy).
Ve středu je naše třída rozdělena na dvě skupiny. My jsme s1 (skupina 1). Jsme od K do Z, čili pokud hádáte mé příjmení, první půlku abecedy můžete škrtnout. Vždy byla naše půlka brána za tu vzdělanější (nechápu proč), ale tady jsme se nějak výrazně sekli. Mohl za to Masaryk. Češtinářku napadlo, že aby nás vtáhla do světa úvah, nejdříve si s námi nějakou přečte. Chvíli se zamyšleně probírala zažloutlou učebnicí (no, ona má vlastně žluté desky, takže má oblíbená zažloutlost může být jenom optickým klamem.. ale zůstaňmě u toho, zní to poeticky) a pak svým ječákem dala důrazně najevo, že našla to, co hledala.
"Rozumí se, že tu běží hlavně o vlivy starších na mladší. Nás zajímá v této vzájemnosti vzájemnost starších a mladších - starých a dětí. Uvažuje-li se v pedagogice stále jen o dětech, je to jen jedna její stránka, ta lehčí. Hlavními v pedagogice musí být staří. Dobře řekl saský ministr: "S mladými bych si již pomohl, ale se starými je to zlé." Chtěj nechtěj mají dorostlí vliv na okolí mladší; proto vychovávat děti znamená vychovávat sebe. Který učitel si není jasně vědom toho, že má vychovávat sebe, ten nemá ponětí o vychování. Kde cíl společnosti je podchnut úsilím mravně se uvědomit, tam je o děti dobře postaráno. Běda dětem, kde starší se nevychovávají!"
(Myšlenky T.G. Masaryka)
Tento úryvek pro některé z vás nejspíš nebude úplně snadné přelouskat, avšak já ho pro tuto epozidu shledávám velice důležitým, jelikož se od něj odvíjí v podstatě nadpis celého článku a navíc jde o úvahu kvalitní - velice kvalitní a já myslím, že je na tom hodně pravdy. Co myslíte vy?
Naším úkolem bylo vymyslet nadpis k této úvaze. Začalo to u předlouhých hesel, která si nepamatuji, pokračovalo přes strohé "Úvaha T.G. Masaryka" a skončilo u parodizujících názvů. Netušili jsme, že naše druhá skupina už dávno přečetla i úvahu na následující straně namísto toho, aby se zaobírala něčím tak podprůměrným, čím jsme se bavili my (my umíme žít!). Záhy nás však dohnali, když vymýšleli názvy úvaze o alkoholismu:
"Uviděl jsem ženu a chlapce, jak vedou muže strmou ulicí. Ona byla domácky oblečená, jak ji právě zavolali, chlapec, celý vyplašený - snad ještě před několika minutami kopal do míče na jedné z vedlejších ulic městečka. Muž s rozcuchanými vlasy a napůl vyhrnutou košilí - pohled opilce - se klátil ze strany na stranu, a dokonce jim upadl.
Žena se rozhlédla s výrazem hrůzy kolem, chlapec nakloňený k otci šeptal: "Tatínku, prosím tě, zvedej se!" Bylo nás málo na ulici, Jenom oni tři a já. Litoval jsem toho chlapce - snad čtrnáctiletého -, který musel vidět otce zpitého "pod obraz". Místo toho jsem se obrátil a zahnul za roh, abych se již nemusel otáčet."
Takže zatímco my se pachtili s názvem pro úvahu Masaryka, oni skončili u prostého názvu (velice výstižnéhp) "Alkohol - metla lidstva". Člověk nechtěl, ale v každé skupině je někdo nahluchlý. U nás tu funkci zastupuji já a u nich Maggie (parťák Bender, už si vzpomínáte?). Po skončení hodiny ke mě se smíchem přiběhla a vyprávěla o metle a o tom, jak z tak prostého názvu dokázal její nedokonalý sluch mistrně utvořit "Alkohol - metalista". Tomuto jsme se vydrželi smát pozbytek dne. Žasnu nad tím, jak málo nám stačí.
Ve čtvrtek jsme se k této úvaze při spojené hodině vrátili a my (skupina 1 - talenti, mistři, borci, vyvolení) jsme měli pokračovat tam, kde druhá skupina skončila. Má verzce nadpisu byla "Vidět je umírat s lahví v ruce". Prý moc dlouhé. Prý moc morbidní. Prý nevýstižné. Proč? Ach ano, už chápu proč.. vždyť češtinářka mě nemá ráda, to je ten důvod. Jak prosté. Kolikrát jsem za celý článek použil slovo prosté? Hodněkrát.. vždyť všechno je tak prosté.. a zároveň tak hnusně komplikované!
III. Kostlivec číslo 509 zvedl hlavu.
První věta z knihy Jiskra života. Už jsem o ní psal a s mnohými se o ní bavil. Byla to nádherná kniha od Remarquea z koncentračního tábora Mellern. Nechci psát přímo, že bych se v takhle morbidních knihách vyžíval, nicméně mě toto téma velice zajímá a v Remarquově podání se i obyčejný příběh stává světovou prací, která na jedné straně formátu A5 obsahuje více nápadů, než můj celý článek.
Každopádně my teď máme ve škole válečné období. V dějepise probíráme první světovou, v češtině druhou světovou a dnes se mi zdálo o třetí světové, při které Gerard Depardieu střílel kulometem z okna patřícího Seveusovi Snapeovi tulipány Luciuse Malfoye. Drastické.
Každopádně já se chci věnovat druhé světové a češtině. Jako vždy. Na literaturu si máme chystat knihy s tématikou války a každý týden o nějaké má jeden z nás (popřípadě jeden pár) vyprávět. Kniohy byly jasně zadané, ale já těch dvacet knih přes letní prázdniny prostě přečíst nestihl. No, spíš jsem ani do jedné nenakoukl s tím, že se to zakalí (zakalit = ztratit, vsáknout se, vytratit, zmizet, odeznít, zamluvit). Někdy v říjnu jsem nakoukl prvně do knihy Jiskra života a hned v listopadu jsem ji popadl znovu, abych i za dva týdny s chutí přečetl. A tehdy jsem si řekl, že zkusím milovanou češtinářku přemluvit, jestli bych si nemohl vzít referát právě na toto veledílo od Remarquea. Kupodivu povolila a ještě se na mě usmála. Náznak toho, že jsem dostal špatnou známku z písemky. Tehdy mi to tak ale nepřišlo a tak jsem se další den divil, že mi na stole přistál papír s rudou čtyřkou v kroužku.
Každopádně včera přišel ten pátek, kdy jsem měl odprezentovat svojí knihu. Tedy, bylo mi oznámeno v úterý, ať si to laskavě připravím do zálohy, jelikož dívky, které to měly mít na tento pátek původně, svojí knihu ještě ani nedočetly. Řekl jsem, že to zkusím, ale jistý si tím nejsem. Včera jsem bohužel za učitelkou byl nucen zajít s tím, že jsem si to nestihl připravit. Já debil čekal vstřícnost. Proč? Jsem tak naivní? Šel jsem za ní a slušně jsem se jí omluvil, že jsem neměl čas. Sjela mě, že jaks i to představuji, neplnit úkoly do češtiny. Dovolil jsem si jí připomenout, jak to doopravdy bylo. Že jsem měl být jenom záloha, že mi to oznámila v úterý a že vskutku nemám na práci jenom češtinu. Asi jsem ji tím dopálil, jelikož mě seřvala a mezi jednotlivým grčením, chrčením, řvaním a klením jsem zaslechl i větu: "Máš pětku!" Celkem mě to zklamalo. Chtěl jsem ji začít podlízat jako většina třídy a na druhou stranu jsem ji chtěl seřvat, že ty lemry, které to měly mít původně, čtou knihu už půl roku (knihu o devadesáti stránkách!!), nikdy se neomluví, že to nemají a jim pětku stejně nikdy nedá. Neudělal jsem ale nakonec ani jedno. Když jsem od ní odcházel říkal jsem si, že by bylod ivné, kdyby mi něčím nezkazila den, jelikož mi teď z češtiny přibyly za sebou čtyři jedničky - prostě chyba největší. Chápu, že taková nesrovnalost se musela hned napravit nějakou nespravedlivou pětkou. Tak to bývá.. Sedl jsem si a když do mě začala rýpat, že se tvářím kyseleji než zelí, které se podává ve školní jídelně, už jsem se vskutku neudržel. Řekl jsem jí pravdu a zkritizoval ji za to, že míchá chování s prospěchem. Modlil jsem se , ať mi tu pětku zamění aspoň za důtku (ano, tak hluboko jsem klesl), ale ona to neudělala. Jen zase něco zaječela. Pravda se holt musí po zásluze potrestat!
IV. Epozida rozlučná
No.. a tím bych asi zatím skončil.
Dám vám nyní pár rád (i když o ně nestojíte):
Nebojujte nikdy za pravdu! Lžete a podlejzejte - povede se vám líp!
Nehádejte se s učiteli, když vám vychází zrovna nějaká dobrá známka.
Nesnažte se vychovat svého profesora a radši se zamyslete nad sebou - vždycky jste totiž ten nejhorší vy!
Nepište úvahy na téma ekologie.
Nevymýšlejte si zbytečně dlouhé názvy - nikdo si je nikdy nezapamatuje.
Jděte se koukat na Simpsonovi a zapomeňte nachvíli na realitu.. Je totiž hnusná!
Žádné komentáře:
Okomentovat