Ani nevím, co mě to napadlo, ale začal jsem v "rozepsaných" hledat nějaké poklady - a hle - našel jsem hned dvě básně (pravda, příliš se nerýmovaly a zdánlivě nebyly o ničem, ale asi je i tak zveřejním) a jakýsi článek o šílenství. Nebo ne o šílenství jako takovém, ale o mém šílenství, jaké v mé mysli propuklo po přečtení Běsů ... Lépe řečeno vždycky jsem býval trochu rozpolcený, ale při psaní tohoto článku jsem evidentně pocítil vyloženě palčivé nutkání to zdůraznit a vypsat se z toho tou nejrozporuplnější možností, jakou lze jen o takovémto tématu psát. Zkrátka jsem ze sebe udělal nějaké poetické monstrum - už ani nevím, za jakým účelem. Možná jsem se jen jako Karmazinov chtěl naoko ponížit a tím všem říct "chvalte mě, velebte mě, milujte mě!" - tak to tedy se mnou je. Občas. Dnes už ne, dnes 30.5., jsem sice nemocen, ale skolila mě pouhá rýma, ne nějaká psychóza.
Lidé, čtěte ...
Kdo jsem?! Maniak! Já jsem maniak! Tedy momentálně jím jsem, momentálně jsem šílený maniak posedlý Dostojevským. Momentálně - to je důležité zmínit. Jsem Petr hledající svého Nikolaje a zároveň jsem pro sebe svůj Nikolaj, který se s opovržením dívá na bláznivého Petra, ale to jen dnes, zítra už můžu být třeba Stěpan a budu blouznit o umění, které dnes nikoho nezajímá. Budu blouznit!
Neznám se, ó neznám - nevím, kým budu zítra, a nevím, jestli jsem odhadl dobře svůj dnešní charakter. Něco uvnitř mě trhá ve dví. Ani jedna z těch odtržených částí není kompletní, ale žádná z nich ani kompletní být nechce, protože by to znamenalo, že by se musela spojit s druhou částí, s tak odlišnou částí, která se jí hnusí. Když jdu těmi špinavými ulicemi, krvácím a řvu, ale zároveň vnímám nejjasnější světlo a všechna špína se mi jeví jako požehnání ... a pak na sebe ječím, že požehnání neexistuje, neboť není nikdo, kdo by mi ho udělil, jen já, ale já nežehnám! A pak, pak vřeštím v odpověď, že požehnání v takovéto podobě přichází od samotné přírody, čímž se strhnu k přemýšlení o pohanství. Jak já miluji pohanství, jak já nesnáším božstvo! Nesnáším! Nesnáším toho tolik, až se sebou nemůžu žít. Ale kdo je to "já", se kterým nemůžu žít? Jsem to opravdu já a nebo ta druhá část? A jsem já vůbec aspoň jednou z těch částí, nebo jsem jen nestranný soudce, který vše pobaveně sleduje, šklebí se a vysmívá se všem těm duševním soubojům? Ano, tak to je - já se směju, protože ty dvě části soupeří o mou přízeň. Ty dvě části se chtějí stát mnou a já jsem tu od toho, abych si zvolil jednu z nich a přijal svou identitu. Bílá, nebo černá?
Běsi!! Jsem tu, abych někomu vládl, ne, jsem tu, abych se naučil ovládat sebe! Jak můžu ovládat sebe, když se neznám? Je tedy snažší ovládat druhé ... protože o nich si aspoň můžu myslet, že je znám. Vidím je po svém - já Petr. Potřebuju někoho, koho by následovali, potřebuju svou modlu - Nikolaje. Chci být modlou sám. Chci být ale možná modlou jen pro sebe, abych si určil směr a dovedl se k smíru. Smíru těla a duše ... ne, dvou duší!
Možná potřebuji ještě někoho třetího, kdo by mi určil, kým jsem. Vždy je snažší přijmout identitu než si ji utvořit. Tvoření je hrozně náročné a mé duše na to nemají ... Nebo mají? Ó řekni, ty první duše, má cenu se snažit? A ty druhá, ty mlč. Mlč navždy.
Dnes jsem maniak, dnes 26.5. 2013, šílím tady z jedné knihy, svádím vnitřní boje, trhám se sám snad jen proto, abych mohl říct, že jsem roztrhaný .. ale dnes tenhle článek nezveřejním, tak kdo ví, co bude v ten den, až ho zveřejním. Kdo ví, kým budu, až tohle někdo bude číst. Třeba ta nejsmířenější osoba, třeba kanec, třeba zajíc ... třeba nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat