Už dávno jsem si uvědomil, že když na blogu slíbím přidání nějakého čánku, jsem tím svazován, neboť i když se kolem mě dějou sebezajímavější věci, nejsem schopen o nich napsat, protože si neustále říkám jen "Přijdou ke mně, budou čekat slíbený článek a ten tam zase nebude. Přibude tam nějaký jiný, takže si budou myslet, že jsem snad zapomněl." To je důvod, proč můj blog tak často zamrzá ... často se totiž takhle seknu na slíbeném článku, nejčastěji jsou to ceny.
I teď jsou to ceny. Jenže nápad na dobrý vzhled takového diplomu může přijít taky až za měsíc ... vymlouvám se. Zatraceně se vymlouvám, protože mě dělání diplomů ani jiných cen vážně nebaví ... Ale o to teď nejde, podstatné je jen to, že díky mé lenosti odkládám přidávání jiných článků, které bych psal třeba i s chutí.
Proto se všem chci omluvit, ale vidím to tak, že až tu ty ceny budou, tak tu budou. Nevím kdy to bude, ale snad do konce prázdnin ano. Zas tolik naplněné je vážně nemám.
Však já se vám kvůli tomu ani nepochlubil s vysvědčením ... Pravda, taky se není s čím chlubit, ale zažil jsem i horší.
Ale hlavně jsem vám nevyprávěl tolik zajímavých příběhů a nepodělil se s vámi o tolik úvah ... Třeba dnes, když jsem činil z fotek Epici grafické paskvily, musel jsem se sám sebe zeptat, proč si tolik lidí libuje v destrukci? V tom zničeném prostředí, v prasklinách, rzi, zašedlých a téměř sloupaných tapetách, rozbitých sklech, puklých zdech, v kouři, slzách, škrábancích a spáleninách - proč? Je přeci přirozené milovat ty líbezné věci, jako jsou jiskřiví jednorožci, velké perlové náhrdelníky, zářivé barvy a moderní čisté tvary. Jenže mně se tenhle "plast" vyloženě hnusí ... Nejhorší na tom je, že nedokážu přesně vytihnout, co se mi na tom hnusí ... Nepřirozenost? Jenže přirozená je jedině příroda a většina z těch věcí, v jakých si já libuji, taky není přímo výtvorem matky země. Třeba těžké stroje ... a zrcadla ... je toho tolik ... takže nepřirozeností argumentovat nemůžu. Všechny ty moderní budovy mi přijdou jen jako krabice (a Malá scéna v Praze dokonce jako krabice z půllitrů), moderní šperky jako odřezky z krabic, které někdo narychlo nalakoval. Všechno to má stejný tvar, lesk a mnohdy i barvu. Dnes je trendem zařizovat si obýváky ve stylu kanceláří ... je to prázdné. Bez nápadu. Možná je to výsledkem toho, že si bereme práci často domů. A tak mě napadá .. co je vlastně tou destrukcí? Ani tahle kancelářská éra k ní nemá daleko ... však to jedině ubíjí naší kreativitu. Podle mě není nad dřevěný nábytek. Ale to není ani tak otázka kreativity jako spíš útulnosti. Nemohl bych se cíttit dobře v tak světlém prostoru ... bílé zdi, bílé stolky, bílé židle, bílé skříňky a změna: světle šedý koberec. Možná kvůli tomuhle také stále víc lidí utíká k temným depresivním výjevům. Hodně lidí si stojí za tím, že domov by měl být čistý, proto s v něm udržují tu oslňující bělobu. Jenže ta oslepuje natolik, že se temnota může pomalu rozrůstat ... A nebo mě taky až příliš ovlivňuje poslední album Epici. Destrukce ... spoustu lidí vzrušuje představa zničených měst, utrpení druhých. Ale to asi nebue nikdy normální, ani když se to stane trendem. Trochu teď narážím na jedno z témat týdne: normálnost. Všichni psali, že normální je to, co dělá většina. Bylo tedy normální stíhání Židů, když je pronásedovala většina Evropy? Nemám teď namysli druhou světovou, ty pogromy tu byly dávno před ní. Normální v tomto případě tedy neznamená to, co je správné, ale to, co je běžné. Když všichni vyjdeme do ulic a začneme jeden druhého zabíjet, stane se to v Česku normálním, ale určitě nikdy ne správným.
Stále ty myšlenky o "zlomeném" světě přehazuji z jedné strany vah na druhou ... Můžou nás přitahovat obrazy plné bolu, ale na vlastní kůži bychom byli tisíckrát radši v tom kancelářském bytečku než někde v zákopech. Ale proč nás tedy ty výjevy stále přitahují? Proč lidé nosí jako náramky ostnaté dráty, proč nosí jako pásky napodobeniny zásobníků do kulometu? Lidé jsou zvrhlí ... Víme, že designům dodávají praskliny větší šmrnc, ale v bytě by je chtěl málokdo, že? Vlastně všichni toužíme po něčem dokonalém, ale nikdo neví, co je dokonalé. Myslím, že každý v sobě má tento spor ...
Taky mě napadá, že se poslední dobou až příliš zabývám vzhledem ... vzhledem jednotlivých věcí, staveb i lidí. A chci tím narážet na rčení "Nesuď knihu podle obalu". Když uvidíte opravdu šeredný barák, pomyslíte si jen "Bože, to je hnus." (je to hodně zjednodušeně a vulgárně řečeno, ale myslím, že mám v podstatě pravdu), ale nikdo se nezamyslí nad tím, jak dlouho tam ten dům stojí, jakou má minulost, kolika rekonstrukcemi musel projít, aby byl zachráněn, a konečně: co vedlo majitele k tomu, aby nechal vystavět dům zrovna takhle? Co ho vedlo k tomu, aby ho třeba natřel narůžovo ... znamená to pro něj něco? To nikdo nezkoumá. Ten dům ve vás zanechá nějaký dojem a to každému stačí. A s lidmi je to to samé. Každý soudí knihu podle obalu. Je to nevyhnutelné. Když vidíte blondýnu, pomyslíte si, že musí být hloupá, když uvidíte člověka v černém, pomyslíte si, že je to satanista, když vidíte člověka v brýlích, vyvolává ve vás dojem inteligence, když vidíte Vietnamce, hned mu přisuzujete nějaký stánek, když vidíte obézního člověka, odpočítáváte mu tiše dny zbývající do konečného přežrání. Ale nevíte, co má za plány se sebou dělat. Nevíte o těch lidech nic, ale ani o nich nic vědět nechcete, protože si myslíte, že o nich víte už vše díky jejich vzhledu.
Destrukce ... obklopuje nás všechny.
A vlastně jsem si ani nezodpověděl původní otázku: Co lidi přitahuje na myšlence destrukce?
Ne, není to žádná světoborná fotomontáž ... jen jsem si chtěl pohrát ... pohrát s destrukcí. Epica je pro to vhodná. Jejich poslední album je takovým ničením celé inspirované ... Popisuje apokalypsu, kterou odstartuje nenávist. Ta už dávno započala. Každý vypálený dům je důsledkem nenávisti, každé zlomené srdce zrovna tak.
Někdy je ale lepší ty trhliny prostě nevnímat ...
Žádné komentáře:
Okomentovat