Nesouhlasit slušně

Každý z nás je studnou lží. Voda v nás je jen směsí útržků informací, které si s sebou neseme, kterým věříme, se kterými ani neumíme pracovat, ale ve kterých rádi každého utopíme. Každý si něčemu věří a je přesvědčen o své pravdě. Ono je na jednu stranu hezké mít přesvědčení, aspoň se dotyčný pak má o čem bavit a není jen tím nezáživným individuem, které jen krčí bezradně rameny, ale ještě hezčí by bylo, kdybychom se naučili to své přesvědčení nikomu nevnucovat za každou cenu. Přece jen je to stále jen přesvědčení, ne berná mince, a to přesvědčení je přesně výsledkem takové směsice informací, ze které jsem na začátku udělala svou metaforickou vodu.

Na Facebooku mám dva přátele, kterým do určité míry závidím. Závidím jim jejich neoblomnost. Jednou načerpali nějaká "fakta", do těch se zakousli a dál šíří tuhle svou víru v něco jako nevyvratitelnou pravdu. Většinou jsou to hoaxy o imigrantech. Dneska jsem narazila ovšem výjimečně na video, které neukazovalo, jak se k nám blíží lodě a vlaky a celé karavany s miliony Somálců. Dneska to bylo video z Poslanecké sněmovny - od Zuzany Majerové Zahradníkové - které jeden z těch mých přátel sdílel. Možná už někteří z vás tuší. Před třemi dny zveřejnila paní ZMZ záznam, ve kterém se vyjadřuje k manželství homosexuálů, které by se mělo či nemělo schválit. Krátce bych se k tomu vyjádřila - no, spíš asi úplně krátce ne. :D

Báseň: Ciri

Jaká jsou křídla ztráty?

Bílé chomáče smutku
mizící ve vzpomínkách,
láska, co už se nevrátí,
lesklé perly z dobrých skutků
drtí moje plíce na prach.
Sníh se lepí na mé paty.
Ten sterilní svět je zpátky,
prázdné místo bez útěchy,
co pohlcuje tvoje oči
a váže srdce do oprátky,
to prázdné je a bez potěchy
a do propasti rádo skočí.
Zůstávají cáry látky
jako stopy po depresi.
Rvu vše, čeho se nedotýkáš.
Tvá krása mizí v chladné noci.
Ach, proč už tu se mnou nejsi?
Snad už se někde mnohem líp máš,
avšak není v mojí moci
zastavit slzy a ničivé třesy.

Jsi přízrak minulosti.

Ještě včera tvůj dech nás hřál.
Tvůj život byl spojen s tím mým.
Bílý samet, bílé kosti.
Osud nám nikdy nepřál.
A bílé šaty nosí jen splín,
co plní nás dosytosti.
Sbírám zbytky svojí víry.
Vždycky jsem tě milovala
a moc budeš mi chybět,
...

Cirísek se Sefírkou

Kočky josu zvláštní zvířata. Tyhle dvě se poslední rok nemohly vystát - a přitom spolu předtím rok žily. Pravda, to soužití bylo hdoně těžké. Cirinátor byl neuvěřitelný poděs. Nejživější koťátko, jaké jsem kdy poznala, které chvíli neposedělo, a co se hnulo, to se stalo hračkou. O Vánocích nám shodila vánoční stromek, velice aktivně přispívala při sestavování mého počítače (svými chlupy) a byla to asi jediná kočička, které nebyl problém podstrčit antibiotika, protože prostě a jednoduše sežrala, na co přišla. Zbytky KFC a tavený sýr byly oblíbenými specialitami. No a my vždycky ze srandy dávali Sefírušce Ciri za vzor. "Podívej se, jak hezky Ciri papá, ta se nevofrňuje nad vším, co jí naservírujeme." A zrovna tak Ciri naprosto vzorově mňoukala - na rozdíl od Sefírky, která většinou vrká. Kdyby nám chudák Sefírka rozuměla, musela by Ciri nesnášet o to víc. Už teď z ní byla trochu mimo prootže najednou nebyla paní bytu a nejenže se musela dělit s nějakým kotětem, ale ještě mu musela ustupovat. Sefírka si kvůli Cirískovi přestala úplně hrát. Vpomínám si, jak jsme si museli s oběma hrát současně rozděleni dvěma zavřenými dveřmi, aby se Ciri věnovala jen své hračce a nevrhala se po té Sefírčině, a ta si tak mohla v klidu hrát. Řekla bych, že v ten moment Sefírka dospěla. Sice začala víc trucovat, ale taky se o koťátko hodně starala, Ciri čistila a nechávala jí vždy kus svojí porce. Když jsme se ovšem se Sefírkou odstěhovaly a s Ciri se setkaly zase asi po půl roce, veškerá soudržnost byla tatam. Syčely na sebe, jako by se viděly poprvé. Říkaly jsme si, že na sebe možná zapomněly a opravdu si přijdou cizí. Nebo Sefírka prostě už čekala, že se toho uzurpátora navždy zbavila a my je svedli zase dohromady. Bylo by to určitě možné. Ale poslední dobou si říkám, že možná už tehdy byla Ciri něčím prolezlá - nějakou nemocí nebo já nevím, na co umřela... ale napadlo mě, že možná proto na ni Sefírka taky syčela. Že nechtěla, aby se k ní přiblížil někdo, z koho buďto vycítila nemoc, nebo jehož pach kvůli nemoci nepoznala. Těžko říct. To už nezjistíme. Ale vím, že spolu měly i krásné momenty a ty se mi naštětsí podařilo zvěčnit na fotkách, tak je sem v rámci vzpomínání na Ciri taky přidám. :)

Na památku Ciri 2016-2018

2016

Den nalezení: 14.11.2016
Odhadované stáří: 3-5 měsíců

Básně - čtvrtá sbírka 2018, část 3. PODZIM

VŠECHNY SBÍRKY

předchozí díly:

JARO
LÉTO

Podzim: TABOO

Jsou věci, který člověk nechce vědět.

Však já zůstala jsem sedět
po tvém boku
po zbytek roků

a snažila se opět chytnout dech.
Milovat zločince je pech.

Válka supů: Savilda IV (2 měsíce po válce)

"My už jsme se ti představili dva, ty ses nám stále nepředstavila," vypálil ze sebe Leo. "A nikdo tě ani nezná. Ptali jsme se na tebe předáka, ale vůbec netušil, co jsi zač. Prý tě viděl poprvé."

"Já jsem ve vesnici docela krátce," řekla tiše Savilda. "Jmenuju se Salvície," dořekla nakonec. Ani nevěděla, proč jim řekla své původní mortikalské jméno, ale přišlo jí to tak správné. Asi ještě jednou chtěla slyšet, jak ji tak někdo oslovuje, a u lidí, které znovu už neuvidí, to bylo stejně jedno.

"To asi nebudeš ani ze Sagedaru, že ano?" ozval se někdo tichým, ale silným hlasem. Otočila se za ním. Na chodbě už stáli jen tři muži: ten starší nemocný, pak ten, co špatně mluvil, a nakonec… zalapala po dechu… přišel se na ni přece jen podívat. Tvářil se pobaveně, ale zároveň překvapeně, a když na něj pohlédla, až přehnaně zvedl obočí. Sama se na něj dívala, jako by se před ní právě zjevilo všech pět bohů. Chtěla by se na něj dívat navždy.

Válka supů: Savilda III (2 měsíce po válce)

Když Mortikala vyhlásila válku, Savilda cítila malý lezavý strach, ale věřila pevně ve vítězství. Teď se jí ty pocity až podivně živě vracely. Čekal ji osobní boj. Třásla se strachy jako nikdy, ani když armáda Spojenců přitáhla před brány Hřbitníku a ona musela narychlo zmizet, necítila takový děs jako nyní. A přesto stále věřila ve vítězství.

Celé město bude na zábavě u Kladiva, aby se každý mohl vnitřně vyrovnat s koncem války, aby každý přijal, že je zase čas oslavovat, a hlavně aby se rozloučili s hrdinným merským obchodníkem, který vyrazí zjistit, jaká panuje situace ve vedlejším království. Byl to ideální večer, aby se vykradla ze statku a proklouzla do kravína.

Válka supů: Savilda II (2 měsíce po válce)

"Jo, holka, prej onemocněli," stěžovala si statkářka, když podávala Savildě ohromný hrnec s omáčkou. "Houby onemocněli, včera se všichni zlískali s Hejnočkou. A dneska ta rozlučka nebude o nic lepší. Ten chlap možná vozí informace, ale zrovna tak vozí samé neštěstí. A pančovaný chlast. Ani Anežka neví, co v tom pití vlastně bylo. No co když to byl nějaký jed? Nebo Hejnočkovi schválně nějaký dobrák střelil cosi zkaženého?"

Válka supů: Savilda I (2 měsíce po válce)

"A představte si, milé děti, že ta hrstka anarchistů rozšířila po válce výrazně své řady. Tedy, dává to smysl, že ano? Král je úplný idiot - no co, teď už to říct můžu, když ho stejně každou chvíli svrhnou. Dokud spojenci nepřišli s tou tajemnou zbraní, nevěděl si rady, a prý dokonce nechal padnout hlavní město. Ale tomu zase nevěřím. Toho bohdá nebude, aby Quamos padl. Však uvidíte, pozítří se tam hned ráno vypravím a až se vrátím, všem vám povyprávím o magickém rudém městě, o alchymistické metropoli, jak se skví po válce v celé své kráse. Král možná selhal, ale Quamos je pevnost, nesmrtelná metropole, která tu bude ještě i pro vaše děti a děti vašich dětí."

Kreuz

1.

Víš... ono je možný, že už je mrtvá.

Ten nadpis... vlastně je to citace z komentáře Magicmaxe u mého předchozího článku. Což byla taková trochu drsnější a brutálnější báseň, ve které jsem psala, že chci zabít a nelitovat... a že chci vztáhnout ruku na svůj život a nelitovat. Jenomže to nejde. Normální člověk, který má pro co žít, by vždycky aspoň na zlomek vteřiny litoval. Že už nespatří rodiče, své přátele, že se o něj budou bát kolegové v práci a spolužáci ve škole, dokud se nezjistí, co se vlastně stalo. Vždycky by to někomu přidělalo starosti a práci. A to jsou věci, které by mně byly líto. Takže žiju, žiju dál. A ani ne nijak sklíčeně a proti své vůli, vlastně se mi teď zase daří docela dobře. Ale prošla jsem si velmi zajímavým obdobím, které vám tu zkusím alespoň v náznacích nastínit. A i když ty náznaky budou kolikrát dost konkrétní, věřte mi, že za vším je toho mnohem, mnohem víc, ale něco prostě prsty napsat nedokážou, slova nezformují a mysl nedefinuje.

Básně - čtvrtá sbírka 2018, část 2. LÉTO I + LÉTO II

>>PŘEDEŠLÝ DÍL: ZIMA + JARO<<

ROZCESTNÍK BÁSNÍ: PŘEHLED VŠECH SBÍREK

LÉTO I: RÁZINDŽÍ

Jaký je to pocit, ty ztracená krásná dívko,
ignorovat svět, kterým denně procházíš?
Sama se dost nesnažíš,
jen prázdná místa nacházíš
a divíš se, proč konec je tak blízko.
Nevíš nic.

Básně - čtvrtá sbírka 2018 "Kam mě úsměv zavedl"

ZIMA: PRE-EVENTO

Vidím tě, obraz tvůj.
Otoč se, v klidu stůj.
Aspoň na tu chvíli, kdy projdeš kolem,
patři mi, prosyť mé srdce svým bolem.

Básně recenze - sbírka "Into Madness I Dive"

Recáseň: Sign of the Dragonhead

(inspirováno kauzou Leaves' Eyes)

Drahý, tak už jsi zpátky,

každý hřích, co jsi spáchal,

formuje se do oprátky,

a teď jsme tady, tak si sedni, poslouchám.

Teď jsme tady, příběh tvůj už dobře znám.

Přestaň se kroutit jako had,

donesli mi, jak jsi blouznil,

chtěls ji zabít, tak teď plať,

bojíš se hněvu, prcháš a já poslouchám.

Stále to stejné dokola, co dobře znám.

Tak řvi, jaký jsi válečník ze severu!

Že tvou čest ti neseberu!

A čí krev jsi s bratry prolil,

kolik nepřátel jsi skolil!

A mezi nimi - jaký nápad!

Vrazils múze kudlu do zad!

Tvou mrtvolu teď čeká rozklad.

Řvi dál, že neohroženě stojíš!

A já cítím, jak moc se bojíš.

Ty nejsi král, ty nejsi jarl

a královnu jsi nám vzal.

Oč se snažíš, je z jejích kořenů,

Ty nejsi nikdo, za tebou se neženu.

Místo srdce čerpáš z historických pramenů.

Tys tam nebyl - v záři těch plamenů.

Vše, za co bojuješ, je její dech,

je její dědictví, poslední vdech,

je její minulost, je její odkaz,

i tahle bitva je jen její šrám.

A ty jsi válečník, co stojí sám.

A kdo promluví,

zlomíš mu vaz.

Zrada zoufalá.

Nečeká Valhalla.

Drahý, slizký jsi jako Jormungandr,

ubohý však jako bídný červ.

Zkáza se jménem Alexandr.

Tak aspoň stůj si za tím, co jsi stvořil,

jinak už nebudu poslouchat.

Báseň: Maniakal

Krásný březnový večer...

Občas vidím, jak mě svět zdrtil,

Vždyť necítím nenávist,

Je to jen hněv.

Co žhne svým žárem

Co můj cit usmrtil

Soucit se svárem,

Vše slívá se v jedno.

A já chci zabít, zabít a zabít.

A nelitovat.

Vztáhnout ruku na svůj život a nelitovat.

Ahoj, ahoj, ahoj, má překrásná múzo.

Proč tančíš pro ty šmejdy?

Vždyť jsi má, ty špinavá děvko, neutíkej.

Pro nikoho jiného nenaříkej.

Není to nenávist,

Je to jen hněv,

Je to jen závist

Co tlumí tvůj zpěv.

Prchej, prchej, prchej

A nelituj mě.

Až zabiju je všechny, tak nelituj mě.

Jako když zničili mou čistou mysl,

Jako když pod tím vším nesmím žít já,

Jako když ztrácím se v tvých očích jen pro to poznání,

Že chci víc, chci všechno a chci to teď.

Jako když ze srdce stává se zeď.

A pod tím vším zbývá jen pachuť má.

A nové touhy už nedávaj smysl,

Nevím, kým jsem, a i tohle doznání

Nejspíš je pózou,

Protože mně vládne hřích.

A já se ztrácím

Ve všech svých lžích.

A pak slunce osvítí mou zlatou korunu.

Mrtvolu na trůně a trůn z papíru.

Na chvíli vím jistě, že jsem to nejlepší.

A pak se sesunu

Zanevřu na víru.

Zdechlina se žezlem nic dobrého nevěstí

Ale pokaždé uvěřím znovu.

Že jsem to hlavní a mám právo zabít, zabít a zabít.

A nelitovat.

Že můžu mít všechno

A nelitovat.

Tichý proud, co břehy mele

Asi dva měsíce jsem chodila se zajímavým člověkem jménem Dan. No, chodila... Mysleli jsme si, že máme něco společného a tato divná klamná myšlenka nás držela pohromadě - stejně jako vědomí, že jsme se našli přes seznamku, a tudíž bychom spolu asi být měli. Ale s ním jsem si právě uvědomila, že mít společné zájmy není tak důležité jako mít slučitelné názory. Nemusí to být úplně stejné názory, to ne, ale nějaké kompatibilní. Což jsme neměli, a tím pádem ani naše zájmy nebyly tak dokonale totožné, neboť jsme je každý prožíval jinak. Ale zažila jsem s ním jednu velice příjemnou noc - vlastně dvě, když počítám, jak jsme byli v kině na Ragnaroku - a to sice 20.10. 2017.

Vyrazili jsme spolu a s pár jeho přáteli na koncert Deloraine, Cruadalach a Silent Stream of Godless Elegy.

Kresby: Livriel a Sylvone

Je to už delší doba, co jsem přišla s tímhle nápadem, nápadem překreslit své oblíbené zpěvačky jako postavy z her. Není to nic extrémně kreativního, ale tvářilo se to hned od začátku jako něco, co by mě mohlo zatraceně bavit. A kupodivu jsem se ani nezmýlila

První, co mě napadlo, byla kombinace Liv Kristine a Auriel. Vám ta jména asi nic moc neřeknou, ale to nevadí, já vám sem dám i obrázky originálů. Liv byla zpěvačka Leaves' Eyes, o kterých jsem se tu poslední dobou zmiňovala častěji. Nejeden zarytý fanoušek o ní prohlásil, že její hlas je andělský a léčí, a tak vybrat jí jako druhou část Auriel byla jasná volba. Myslím, že je původně z Diabla, ale to já zkoušela jen krátce a nadšením jsem z něj neřvala. S léčivou andělou Auriel jsem se tak setkala poprvé až v Heroes of the Storm. Ale blabla, zapomeňte na jména... pojďme k těm obrázkům, na tom přece záleží.

Moje cédéčková sbírka: Holy Shire - Midgard

Tohle je album, na jehož popis jsem se hodně těšila. Obsahuje totiž vše, co pořádný hudební klenot potřebuje: severskou mytologii, Hru o trůny a Pána prstenů. :D

H:

Holy Shire (Itálie)

Holy Shire, Masters of Rock 2014

Celé spektrum - ale která barva je nejlepší?

Měla jsem zelený design, červený, oranžový, pak krátce zase zelený, pak modrý a nakonec fialový. A ano, časem se určitě dostanu ještě třeba k hnědé, žluté a třeba i černobílé, kdo ví. Doufám, že budu na blogu tak dlouho, že se má sbírka mnohonásobně rozšíří a bude to tu hýřit úplně všemi barvami. Ale to je teprve před námi, někde v daleké budoucnosti. Nyní vás chci poprosit o laskavost.

Napadlo mě sestavit anketu o zdejší nejlepší design. Nestojím o falešné komentáře typu "lovískuju tvůj design", ale chtěla bych opravdu upřímně znát, který z těch všech, co jsem tu vystřídala, považujete za nejlepší. Třeba jste tu všechny ani nezažili, nevadí, já dám náhledy do celého článku. Ale ráda bych si udělal obrázek o tom, co na vás působilo nejlépe a co naopak nejhůř.

Nápad na tuto anketu opět pramení částečně z té mé posedlosti přehledy, ale především bych ráda znala celkovou zpětnou vazbu.

Děkuji \m/

Koruna na hlavě, koruna v srdci

Já opravdu nutně potřebuji mít na své svatbě korunu. Nějakou elegantní, ale jsem si tím jistá, že k oltáři musím jít s nádhernou ozdobou hlavy.

Ne, nebudu teď plánovat svou svatbu... časem to snad přijde, ale dnešní noc rozhodně není onou nocí. Dnešní noc je nocí, kdy si všímám korun v metalové scéně.

Všimli jste si také, že koruna dodá každému punc nejen majestátnosti, ale určité elegance, zvýrazní jej a přidá až děsivý nádech tajemna? Koruna je symbol a my jsme naučení na to, že na nás symboly působí mocně. Kříž, pentagram - každý si s tím něco spojí - a nejen co se učil o náboženství ve škole - ale nějaký výjev, nějakou zkušenost, názor, myšlenku, pocit... A s korunou to není jiné.

Ten trend se mi líbí. Je stále docela vzácný, ale vzhledem k tomu, že se nám rozrůstá základna fairytale metalu, mohl by se brzo vynořit zástup elegantních princezen. Nicméně na tenhle článek mě nepřivedla žádná nová skupina, žádná začínající pohádková gruppa, co si myslí, že když zpívá o Sněhurce, tak je sakra badass. Ne, opět za to mohou Evanescence (jo a Dani Filth).

Báseň: Sign of the Dragonhead 2018 (minirecenze)

Drahý, tak už jsi zpátky,

každý hřích, co jsi spáchal,

formuje se do oprátky,

a teď jsme tady, tak si sedni, poslouchám.

Teď jsme tady, příběh tvůj už dobře znám.

Přestaň se kroutit jako had,

donesli mi, jak jsi blouznil,

chtěls ji zabít, tak teď plať,

bojíš se hněvu, prcháš a já poslouchám.

Stále to stejné dokola, co dobře znám.

Tak řvi, jaký jsi válečník ze severu!

Že tvou čest ti neseberu!

A čí krev jsi s bratry prolil,

kolik nepřátel jsi skolil!

A mezi nimi - jaký nápad!

Vrazils múze kudlu do zad!

Tvou mrtvolu teď čeká rozklad.

Řvi dál, že neohroženě stojíš!

A já cítím, jak moc se bojíš.

Ty nejsi král, ty nejsi jarl

a královnu jsi nám vzal.

Oč se snažíš, je z jejích kořenů,

Ty nejsi nikdo, za tebou se neženu.

Místo srdce čerpáš z historických pramenů.

Tys tam nebyl - v záři těch plamenů.

Vše, za co bojuješ, je její dech,

je její dědictví, poslední vdech,

je její minulost, je její odkaz,

i tahle bitva je jen její šrám.

A ty jsi válečník, co stojí sám.

A kdo promluví,

zlomíš mu vaz.

Zrada zoufalá.

Nečeká Valhalla.

Drahý, slizký jsi jako Jormungandr,

ubohý však jako bídný červ.

Zkáza se jménem Alexandr.

Tak aspoň stůj si za tím, co jsi stvořil,

jinak už nebudu poslouchat.

Fialový Path of Reaper

Nečekala jsem, že si někdy na blog pořídím fialový design. Už jen proto, že fialová k mým oblíbeným barvám zdaleka nepatří. Dokonce jsem k ní měla takové antipatie, že v článku o Evanescence jsem přídavné jméno "fialové" použila jako dosti hanlivý výraz pro jejich (tehdy) nejnovější album. S tím, že je to takové neslané-nemastné nic.

A nejen pro album Evanescence. Epica předloni totiž vydala taky své fialové dílo - a byl to rovněž dosti tragický počin. Respektive, nechci jim přímo křivdit, ale jsem holt zvyklá na trochu lepší kvalitu. Proč to ale zmiňuji. Nejen proto, abych vám tu vysvětlovala, jak se díky úžasnému datadisku Path of Fire, který mě přikoval opět ke hře, změnil můj pohled na fialovou barvu, kdepak. Zmiňuji tady Epicu také proto, že styl, jakým je laděný PoF - artwork i obsah - mi Epicu velice, velice připomíná.

To ani není nijak důležitá informace, prostě mi jen přišlo zajímavé to srovnání. Nakonec to byl ale také tento fakt, proč jsem se rozhodla nový design ladit čistě dofialova a nekombinovat ho s oranžovou - jednak to na mě působí jako příliš velká divočina, a jednak už bych se toho epikoidního pocitu asi nezbavila. Také veškeré pyramidy jsem se pokusila zakomponovat jen velice lehce a nenásilně a nechala jsem vyniknout blesky a krystaly - a pochopitelně drahého Kralkatorrika. Což je ta rozpláclá tlama vpravo.