Drahý, tak už jsi zpátky,
každý hřích, co jsi spáchal,
formuje se do oprátky,
a teď jsme tady, tak si sedni, poslouchám.
Teď jsme tady, příběh tvůj už dobře znám.
Přestaň se kroutit jako had,
donesli mi, jak jsi blouznil,
chtěls ji zabít, tak teď plať,
bojíš se hněvu, prcháš a já poslouchám.
Stále to stejné dokola, co dobře znám.
Tak řvi, jaký jsi válečník ze severu!
Že tvou čest ti neseberu!
A čí krev jsi s bratry prolil,
kolik nepřátel jsi skolil!
A mezi nimi - jaký nápad!
Vrazils múze kudlu do zad!
Tvou mrtvolu teď čeká rozklad.
Řvi dál, že neohroženě stojíš!
A já cítím, jak moc se bojíš.
Ty nejsi král, ty nejsi jarl
a královnu jsi nám vzal.
Oč se snažíš, je z jejích kořenů,
Ty nejsi nikdo, za tebou se neženu.
Místo srdce čerpáš z historických pramenů.
Tys tam nebyl - v záři těch plamenů.
Vše, za co bojuješ, je její dech,
je její dědictví, poslední vdech,
je její minulost, je její odkaz,
i tahle bitva je jen její šrám.
A ty jsi válečník, co stojí sám.
A kdo promluví,
zlomíš mu vaz.
Zrada zoufalá.
Nečeká Valhalla.
Drahý, slizký jsi jako Jormungandr,
ubohý však jako bídný červ.
Zkáza se jménem Alexandr.
Tak aspoň stůj si za tím, co jsi stvořil,
jinak už nebudu poslouchat.
Abych vysvětlila, oč se jedná: Ano, je to báseň. A ano, je to minirecenze. Tradá, potlesk pro nový produkt Recáseň 2v1.
Ráda píšu básně a ráda hodnotím, hrozně ráda píšu kritiky, miluju vypisování toho, co mě na něčem nadchlo, zaskočilo nebo nasralo, přičemž na té nasírací části si obvykle smlsnu tak nějak nejvíc. Takže jsem se rozhodla začít psát básně ne inspirované novými alby (což už jsem mimochodem kdysi dělala: Symphonies of the Night + Preachers of the Night), ale vyloženě je hodnotící. Tedy, zase si nepředstavujte něco na způsob Ujel ti akordík, ty malej blbečku; za tuhle slátaninu, strhávám hvězdičku. Ostatně, jak to zhruba bude vypadat, už jste si mohli přečíst výše...
Chci psát o tom, jak na mě nové album působí. Chci popsat své pocity, chci popsat svůj rozhovor s albem, skupinou, určitou písní, atmosférou, melodií. Já vím, že ta alba, o kterých tu budu psát, mnozí z vás třeba ani nikdy neslyšeli - nebo spíš by je nejradši neslyšeli :D - ale říkám si, že taková pocity a atmosférou protkaná báseň, to už by nějakou stopu zanechat mohlo v každém. A přitom věřím, že vypíchnout ten hlavní motiv alba se mi také podaří. Zkrátka bude to můj názor - tudíž recenze, ale rýmovaná, plná metafor a pocitů - tudíž taková má klasická báseň.
Na konec bych pak vždy uvedla cosi jako (do)vysvětlení pro opravdové "šmajnšmekry", které by třeba zaujalo album a chtěli se dozvědět něco víc a něco konkrétnějšího, nebo pro ty, které by zaujala báseň a chtěli zjistit, k čemu se co vlastně vztahuje.
Říkám rovou, že můj první počin se paradoxně víc než k albu váže ke kauze, která jej provázela - a přečíst si o ní můžete ZDE.
Co jsem to tedy vlastně popisovala?
LEAVES' EYES - SIGN OF THE DRAGONHEAD (2018)
VYSVĚTLENÍ: Leaves' Eyes vydali nové album. To je dobré, já tu skupinu vždy milovala, ale... člověk by čekal, že poté, co si vykopnou zpěvačku - která skupině udávala tak nějak její zameření, která psala texty a vtáhla celou bandu do severské mytologie a opředla je atmosférou válečníků ze severu - budou chtít své zaměření trochu překopat. Ostatně, ona byla z Norska. Ona mohla romanticky vzpomínat na vikinské kořeny, opěvovat Norsko a severskou odvahu. Ale zbytek skupiny jsou Němci. Němci, kteří si vikinskou kulturu po jejím odchodu přivlastnili a... udělali z toho frašku. Zatímco dosud byly texty zajímavé a plné jednak informacích ať už o historických událostech nebo mytologii, jednak plné krásných mytologických metafor, teď má každá skladba jediné poselství: "My jsme válečníci, my jsme vikingové, bratři v boji, jsme nejlepší". No, nejste. Že nová zpěvačka je Finka a snaží se kolikrát napodobit styl původní zpěvačky, taky albu moc nepřidá. Já ale novou zpěvačku ze své básně zcela vynechala. Zaměřila jsem se na rozhovor s Alexem, novým tahounem skupiny, který si z vikinské historie udělal svou děvku a snaží se ždímat ze slávy, kterou Liv vybudovala. Však to nové album zní jako primitivní verze posledního alba s novou zpěvačkou (King of Kings). Jako by po jejím odchodu vskutku ustrnuli, a přesto se prohlaošvali za ty nejlepší. A to mě štve a mrzí. Hudba má totiž úplně stejný ráz, akorát je jednodušší a trochu folkovější než King of Kings. A všechny písničky zní úplně stejně. Tvrdí se, že původní zpěvačka psala jen texty a ne hudbu, ale když vidím ten "vývoj", nějak mám problém tomu věřit.
V básni také narážím na jakýsi Alexův strach, na to, že prchá a netsojí si za svou tvorbou. Na tuhle myšlenku mě přivedl fakt, že LE zakázali možnost přidávat komentáře ke svým novým videím na YouTube. Nevím, co za tím doopravdy je, ale působí to dojmem, že jsou připosraní z negativní kritiky. To josu mi stateční válečníci...
Žádné komentáře:
Okomentovat