Asi dva měsíce jsem chodila se zajímavým člověkem jménem Dan. No, chodila... Mysleli jsme si, že máme něco společného a tato divná klamná myšlenka nás držela pohromadě - stejně jako vědomí, že jsme se našli přes seznamku, a tudíž bychom spolu asi být měli. Ale s ním jsem si právě uvědomila, že mít společné zájmy není tak důležité jako mít slučitelné názory. Nemusí to být úplně stejné názory, to ne, ale nějaké kompatibilní. Což jsme neměli, a tím pádem ani naše zájmy nebyly tak dokonale totožné, neboť jsme je každý prožíval jinak. Ale zažila jsem s ním jednu velice příjemnou noc - vlastně dvě, když počítám, jak jsme byli v kině na Ragnaroku - a to sice 20.10. 2017.
Vyrazili jsme spolu a s pár jeho přáteli na koncert Deloraine, Cruadalach a Silent Stream of Godless Elegy.
Zahájení v podobě Deloraine se vyloženě nepovedlo. Normálně bych řekla, že to vystoupení mělo všechno, co je třeba - tamburínu, Zaklínače i Skyrim. A to nemyslím s nadsázkou, hned na začátku na nás vychrlili "Lazare", což je soundtrack Wicthera 3 v originálě nazpívaný polskou skupinou Percival. Tedy, polskou folk-metalovou skupinou Percival. Proč zdůrazňuji ten žánr? Inu, Deloraine jsou... no ani ne slabý odvar, spíš chudá středověkem šmrncnutá folková hudba bez jakéhokoliv metalového elementu (a vlastně jakéhokoliv jiného zajímavého elementu) s náramě silným hlasem v popředí, ale ne dostatečně silným, aby náhodné brnkání a cinkání v pozadí přebil. Sice zpráva o tom, že pracují na vlastním albu věnovaném všem zajímavým postavám ze Zaklínače, na mě zapůsobila, ale fakt, že to, co z něj předvedli, znělo tak nějak monotónně a nezajímavě, už to trochu zkazil. A to, že nám ani nebyli po skončení tohohle jejich koncertíku, když jsme si je odchytli, říct, jakým jazykem je vlastně "Lazare" zpívaná, nám tu atmosféru pohřbil o to víc. Tak doprčic, proč se učím něco, o čem nic nevím? A co hůř, o čem mě ani nic nezajímá?
U baru si pak zpěvačka postěžovala, že s nimi nikdo v sálu nehopsal, že jsou zvyklí rozpohybovat vždycky celý klub... Naznačili jsme jim, že na tohle může člověk hopsat a juchat, jen když je už fakt solidně nalitej - a to sice klidným vyjádřením, že "je ještě brzy". Což bylo. První skupina na metalovém koncertě - konkrétně první předskokan ze dvou... já mám ten dojem, že skupina v takovéhle pozici nikdy nerozskáče celý sál, maximálně své příbuzné v první řadě. A to už je sakra úspěch.
Nakonec nás na nich nejvíc zaujal jejich milostný život. Celou přestávku mezi nimi a Cruadalach jsme spekulovali na základě toho, jak se všichni olíbávali, kdo vlastně s kým chodí. Doteď v tom jasno nemám,a le sázím na pravidlo "každý s každým". Abych jim ale jenom nekřivdila, chci opravdu ještě jednou vyzdvihnout ten úžasný hlas, dle mého názoru nejlepší český hlas, který tu v současnosti máme - a díky bohu, že zpěvačka Lori zpívá i v jiné skupině (Tezaura), než jsou právě Deloraine.
Cruadalach byli prvním bodem, na který jsem se v ten večer těšila. Viděla jsem je na Made of Metal 2014, kde mě ohromili svou energií, kombinací drsného death metalového chrapotu a příjemných folkových melodií a tím, že jich bylo na pódiu víc než Eluveitie a Finntroll dohromady. A přesto nepůsobili jako laciná kopie ani jedné z těchto kapel. Jejich vystoupení 20.10.17 však bylo... už jenom drsné a chraptivé. Melodie více méně zanikly a zpěvákův hlas nejvíc vynikl ve chvíli, kdy na nás řval, že se mu narodil včera syn. Měla jsem z něj radost, no, z té hudby už ani moc ne... ale nevadí. To nejdůležitější bylo stále přede mnou. Že druhé album Cruadalach nebylo tak zajímavé a melodické jako to první, mi v žádném případě nadšení z toho, co se blížilo, nesebralo.
A pak konečně přišli oni...
Jedna z nejlepších českých skupin, krásný čistý folkový zážitek - cosi jako rock či metal, ale ať už to chcete zaškatulkovat kamkoliv, nesmí chybět přídomek "dokonalý". Napsala bych "boží", ale přece jen k tomu jménu by to znělo dosti ironicky...
Bezbožný žalozpěv je útvar už hrozně starý, ale s každým novým albem nabírající svěží neotřelý zvuk a nápad. Naživo jsem je viděla počtvrté a nebudu se bránit tomu je kdykoliv vidět naživo znovu. Napoprvé jsem netušila, do čeho vlastně jdu. Mám dojem, že to bylo na Masters of Rock 2011. Do hlasu Hanele, do té atmosféry (pochopte, hodili mezi nás obří věnec z lučních trav), do kostýmů, hudby i samotného nápadu protkat texty slovanskou mytologií jsem se zamilovala hned. A to natolik, že mi byli také inspirací (po boku Leaves' Eyes a Therionu) pro sepsání mé maturitní práce na téma Mytologie v metalu. Dokonce jsem s nimi pro tuto práci udělala rozhovor. A vím tak, že Silenti nejsou jen skvělí umělci, ale také super parta lidí s bohatou fantazií, znalostmi a slovní zásobou.
Nicméně v ten večer šlo především o hudbu a tu jsem si užila jako vždy. Předvedli pár skladeb z nového alba, na které jsem tedy moc zvědavá. Mělo by vyjít někdy teď na jaře, takže je vám jasné, kvůli čemu bude zase má peněženka plakat jak zbitá... (jako kdyby nové album Holy Shire, Dyonisis, Midnattsol, Therion a Within Temptation nestačilo)
Z čeho jediného jsem nadšením neřvala, byly ty úchylné květované šatičky Hanele. Já vím, že motivy květů a přírody obecně k té hudbě sednou, ale to už by mohla rovnou přijít ve staré babiččině květované noční košili a vypadalo by to líp. Wtf Hanele?! Ale dobrá... byli tak skvělí, až mě z nich bolelo za krkem další tři dny, takže k čertu s podivnou volbou oblečení.
Řekla bych, že pokud můžete, jděte se na Silenty někdy podívat, ale mám takové opravdu drobné tušení - nevím, kde se vzalo - že tu moc metlošů není, a tak vás tam asi nedokopu. Nu což, já se tam určitě dokopu a budu vás zásobovat velice zajímavými reportážemi :P
Žádné komentáře:
Okomentovat