Báseň: Maniakal

Krásný březnový večer...

Občas vidím, jak mě svět zdrtil,

Vždyť necítím nenávist,

Je to jen hněv.

Co žhne svým žárem

Co můj cit usmrtil

Soucit se svárem,

Vše slívá se v jedno.

A já chci zabít, zabít a zabít.

A nelitovat.

Vztáhnout ruku na svůj život a nelitovat.

Ahoj, ahoj, ahoj, má překrásná múzo.

Proč tančíš pro ty šmejdy?

Vždyť jsi má, ty špinavá děvko, neutíkej.

Pro nikoho jiného nenaříkej.

Není to nenávist,

Je to jen hněv,

Je to jen závist

Co tlumí tvůj zpěv.

Prchej, prchej, prchej

A nelituj mě.

Až zabiju je všechny, tak nelituj mě.

Jako když zničili mou čistou mysl,

Jako když pod tím vším nesmím žít já,

Jako když ztrácím se v tvých očích jen pro to poznání,

Že chci víc, chci všechno a chci to teď.

Jako když ze srdce stává se zeď.

A pod tím vším zbývá jen pachuť má.

A nové touhy už nedávaj smysl,

Nevím, kým jsem, a i tohle doznání

Nejspíš je pózou,

Protože mně vládne hřích.

A já se ztrácím

Ve všech svých lžích.

A pak slunce osvítí mou zlatou korunu.

Mrtvolu na trůně a trůn z papíru.

Na chvíli vím jistě, že jsem to nejlepší.

A pak se sesunu

Zanevřu na víru.

Zdechlina se žezlem nic dobrého nevěstí

Ale pokaždé uvěřím znovu.

Že jsem to hlavní a mám právo zabít, zabít a zabít.

A nelitovat.

Že můžu mít všechno

A nelitovat.