V sobotu nás zase lákaly jen večerní hvězdy, pořádná smršť v podobě Tarji a Within Temptation. Měli jsem tedy příležitost trochu se prospat, ale hlavně se sejít s kámošem, který studuje v Dánsku, rok jsme se neviděli, a teď si jen tak přifrčel za nějakou slečnou do Zlína. Slečnu neznám, ale vzhledem k tomu, že chtěla jet na MOR kvůli Dimmu Borgir, už teď je mi sympatická. A Dračímu doupěti se prý taky vůbec nebrání.
Poobědový čas jsme tedy strávili v Potrefené Huse u náměstí Míru a sdíleli všechny možný a nemožný zážitky (a hlavně povinně oceňovali dračí trika Twilight Force :D).
Dohodli jsme se, že do areálu pak pojedeme na Firewind a Witch Hammer (na vedlejším stagi) jen kvůli těm jménům, protože nám přišli s tím ohněm a kladivem jako velice silná inkviziční dvojka. A inkvizici by možná už kdekdo čekal, ale furt je stylová.
Usadili jsme se tedy pohodlně na tribunách a poslouchali. Marty s Rolni byli asi někde blíž v davu a prý si to tam náramně užili, ale nás tedy Firewind vůbec neoslovili, a tak jsme prchli na ty WH, kteří se s FW částečně kryli. Lepší rozhodnutí jsme učinit nemohl. Ani ne tak kvůli hudbě, protože Witch Hammer znějí jako taková amatérská odnož Arakainu, ale rozhodně kvůli počasí. Když WH skončili, měli jsme příležitost trochu cournout a velice příhodně jsme courli zrovna ke kavárně a zrovna, když se spustil strašnej slejvák. Čekali jsme tam namačkaní po zbytek Firewind a část Rage a už to pomalu vypadalo i na povodně. Stan se nám začal z jedné strany mírně zaplavovat - a to nejen vodou, ale i vysoce originálními vtípky typu "já se fakt nepochcal". No a jelikož jsme tam úkryt našli jenom já a Vlčák, museli jsme po této menší přeháňce vyrazit hledat zbytek party.
Díky moderní technologii to nebylo tak náročné, ale teda Míru s Robinem jsme našli fakt v hrozném stavu. Evidentně dostali plnou dávku přívalového deště a teď tam už jen odevzdaně sušili úplně promočené bundy, mikiny a vesty. Marty s Rolni pak dorazili ve velice podobném stavu, protože se nechtěli vzdát svých dobrých míst na Firewind, a tak k nám spíš přitekli, než přišli. Chvíli si tam vzájemně přehazovali košile a bundy, aby porovnali, co koho víc zahřeje, ale nakonec jsme s Vlčákem usoudili, že nejlepší bude navlíknout minimálně mrznoucí Rolničku do našich suchých svetrů v úschovně.
Tahle historka má vlastně velice dobrý konec, protože vyústila v koupi úplně nádherné košile (asi za 800, ale byla fakt tak krásná, že do té tisícovky to jde). No a ta košile je pánská a patří Vlčákovi, ale tehdy jsme ji kupovali pro mě, aby mi netáhlo na záda, když můj svetr okupoval cizí tělo.