Masters of Rock 2019: 2. den PÁTEK

Pátek měl být dokonalý. Battle Beast a Dimmu Borgir a ta moje vysněná autogramiáda, při které ukořistím nejen podpisy, ale také "In Sorte" fotky... well, měla jsem si tu Prosperitu nastudovat lépe, ale kdo by čekal, že když Tarja i Within Temptation autogramiádu normálně mít budou, zrovna z Dimmáčů se stanou takové princezny (ehm... takoví asociálové), že se kontaktu s fanoušky vyhnou. Shagrath asi nechce být viděn bez make-upu (jak já mu rozumím). A tak jsem ještě ve čtvrtek v noci zklamaně zjistila, že podpisovka není, tudíž první cíl byli prostě jen Battle Beast (to "jen" by nemělo vyznívat zklamaně kvůli BB, spíš kvůli té podpisovce).

Třetina party vyrazila dřív a pak nás po zbytek víkendu týrali svými ukořistěnými stylovými tričky Twilight Force s fialovým drakem. Tak moc odpovídajícím jednomu našemu drakovi z DrD. My přijeli akorát v průběhu jejich autogramiády, ale to jsem zjistila až dodatečně, protože nejdřív jsem absolutně netušila, ke komu ty elfí uši přiřadit. Prý ale tahle roleplayingová parta dokáže nejen dobře vypadat, ale i hrát, tak je asi ještě časem vyzkouším, protože dobrých skupin není nikdy dost. Víc, chci víc...

Prvním cílem byla drsňácká zmrzlina. Ve čtvrtek jsme objevili, že se po areálu promenádují lidé s černou zmrzlinou, a tak jsme ji museli vyčmuchat taky. Samozřejmě fotka s ledovou známkou metalu v 15 stupních nesměla chybět.

Pak kupodivu nezačalo pršet, a tak jsme se mohli přesunout ke stagi na Battle Beast. "Ke stagi" znamená někam do dvacáté řady před zvukaře, ale ono to na ten zážitek stačilo. Noořin silný hlas neměl problém proniknout celým areálem, viděla jsem ji krásně - chvílemi - a ploužáčky jsem si stejně nejvíc užila po boku svého Vlka, ať už jsme byli kdekoliv. Až na jednu písničku, při které si Noora přitáhla švihadlo a snažila se o nějakou rozcvičku, to byl opravdu nádherný energický zážitek - přesně tak silný, jak si jejich vystoupení pamatuji ještě z roku 2013.

Stejně tak je husté, že Nooru, byť je Finka, téměř všichni svorně označují za valkýru nebo vikinskou ženu, ale ruku na srdce, kdyby byla Lagertha pokémon, mohla by Noora být její vyvinutější forma. Na pódiu působila nádherně démonicky a mocně a ty rohy byly třešničkou na dortu.

A opět boží přiblížená fotká od Rolničky:

Pak přišli buzeranti, totiž Amaranti, které ještě na Powerwolfech někdo velice trefně nazval "pohrdání metalem", ale protože jsme si chtěli zabrat aspoň trochu dobrá místa na Dimmu Borgir, stoupli jsme si do nějaké čtvrté řady a měli ten velice osvěžující zážitek pěkně zblízka. Tragédie. Víte, proti skupině jsem dlouho nic neměla, ne proti těm členům, to jejich hudba mě odstrašovala. Mám doma jejich CD, protože jsme ho s Martym nějakým záhadným způsobem vyhráli na Made of Metal, takže aspoň tu starší tvorbu naposlouchanou mám. A je to tragédie. Slabý zpěvaččin hlas snažící se přeřvat kakofonii zvuků, která pak velice nenápaditě přechází do popových melodií při refrénu. A lidi tomu říkají "svěží metal". Novější tvorba na tom není o moc lépe. Každopádně to bylo až tady na MOR, kdy jsem něco začala mít i proti skupině. Jo, ještě bych pochopila takové ty ožralecké festivalové píčovinky, kdy kytaristi hážou pivo do davu - sice by to bylo lepší na koncertě a rozhodně by bylo lepší, kdyby to pivo bylo zavřené, ale určitou míru vynuceného pochopení mám. Při pohledu na ni - a stačil první pohled - jsem si ovšem říkala "What kind of thottery is this?!" Nenašla jsem v tu chvíli lepší slovo než právě thot, které by Elize Ryd vystihlo (no, dobře, kvalitní česká děvka nebo už téměř mezinárodní kurva to taky popisuje hezky, ale zase jsem to chtěla trochu zmírnit).

Víte, metal nikdy nebyl o laciném obnažování, každá nahota měla své poselství. A mohlo to být jendoduché poselství, mohl to být chtíč, ale nikdy se nestalo, že by zpěvačka, co o sobě tvrdí, že je metalová zpěvačka, kroutila na pódiu polonahou prdelí a roztahovala nohy s vyplazeným jazykem, jako by chtěla všechny upozornit, že hrajou fakt jen píčoviny. Něčím ten slabý hlas holt kompenzovat musela. Někdo má talent, někdo má prdel. Ale do metalu to nepatří. Slyšela jsem pak od fanoušků, že normálně se takhle ta děvka nechová, ale já vím jedno jistě - jestli je na Sabatonech v lednu dají mezi Apocalypticu a Sabatony, asi se tam pobliju.

Zážitek zmírňopval jen fakt, že jako daleko větší problém jsem vnímala své nebohé tlapičky, které po čtvrtečním celodenním stání a teď milém dodatku už slušně opuchávaly.

Naštěstí se Dimmu Borgir se svou pekelnou show přihnali relativně brzy. Říkám pekelná show, ale na rozdíl od Behemothů, Epici, Sabatonů a Powerwolf to neměli ani zdaleka tak ohnivé. Tohle je skupina, která ví, že peklo není jen o ohni, ale především o strachu. A tak se z dýmu vynořili v černých kápích, bubny lemovaly lebky a mikrofon zdobily ostny. Každičký detail umocňoval tu nádhernou atmosféru kultu temnoty.
Při prvních písničkách se dalo i docela fotit, za což jsem ráda, protože pak už těch příleitostí moc nebylo. Shagrath i zbytek bandy sice dál vypadal nesmírně hustokrutopřísně, ale můj výhled se pak výrazně omezil na cizí zadky (měla jsem na ně ten den fakt štěstí), nohy, ruce a blonďatý vlasy té vysoké Avantasačky, co stála přede mnou. Ale hlavní bordel měl na svědomí samozřejmě kotel a crowdsurfing. Zatím na Sabatonech v Plzni i na Arch Enemy byl dav docela výživný, ale tohle to strčilo hravě do kapsy. Chvíli mě ani nohy nebolely, protože jsem byla namáčklá na všechny v okolí, takže se nohy sotva země dotýkaly, a chvíli jsem se naopak choulila, aby něčí ctěná prdel nejštrejchla můj foťák. Třeba toho rytíře, co se nechal unášet davem v helmě a kroužkové zbroji. Fakt slast. Ale to ani není stížnost, spíš takový vtipný postřeh. Jako celek jsem si to nesmírně užila. Dav byl krásně ujetej a skupina v kontrastu úplně dokonale temně disciplinovaná. Holt se toho chladu z Abrahadabry nezbavili. Vzhledem k tomu, že nás stejně dostali do varu, to bylo jedině dobře.

Teď si tak jenom říkám... Shragrath tam po nás chtěl, abychom doplnili název jeho písničky... Morning něco. Všichni přirozeně řvali Star, protože známe spojení Morning Star, Jitřenky, Satanovy hvězdy, ale nejsem si úplně jistá, že Dimmáči takovou píseň mají. Místo toho znám Mourning Palace, tak třeba... heh... menší kiks. Ale oni nám to určitě odpustili. Vědí, že je milujeme. Tedy aspoň ta menšina v davu, protože už to tam bylo prorostlý Avantasákama skrz naskrz. A na konci se namáčkli tak moc, že nás museli sekuriťáci tahat přes zábradlí předem, abychom se vůbec dostali pryč. Na Sammeta jsem zvědavá nebyla. A i když kluci asi jo, Bobíka rozbolela hlava a Vlčáka nožičky, takže se jelo domů hezky navazujícím vlakem v deset. Konečně brzká večerka. Ale i to přetahování byla docela prča. Posledně - to bylo někdy v roce 2012 po Moonspell - jsem se to pokusila přelézt sama a jenom jsem zjistila, jak slabé ručičky vlastně mám, a tak už jsem teď rovnou řekla sekuriťákovi, že to sama nedám, a ten úžasný silný borec mě zvedl, když jsem mu dala ruce kolem krku a výjimečně mu nevyklouzla. Čest našim sekuriťákům.