V sobotu nás zase lákaly jen večerní hvězdy, pořádná smršť v podobě Tarji a Within Temptation. Měli jsem tedy příležitost trochu se prospat, ale hlavně se sejít s kámošem, který studuje v Dánsku, rok jsme se neviděli, a teď si jen tak přifrčel za nějakou slečnou do Zlína. Slečnu neznám, ale vzhledem k tomu, že chtěla jet na MOR kvůli Dimmu Borgir, už teď je mi sympatická. A Dračímu doupěti se prý taky vůbec nebrání.
Poobědový čas jsme tedy strávili v Potrefené Huse u náměstí Míru a sdíleli všechny možný a nemožný zážitky (a hlavně povinně oceňovali dračí trika Twilight Force :D).
Dohodli jsme se, že do areálu pak pojedeme na Firewind a Witch Hammer (na vedlejším stagi) jen kvůli těm jménům, protože nám přišli s tím ohněm a kladivem jako velice silná inkviziční dvojka. A inkvizici by možná už kdekdo čekal, ale furt je stylová.
Usadili jsme se tedy pohodlně na tribunách a poslouchali. Marty s Rolni byli asi někde blíž v davu a prý si to tam náramně užili, ale nás tedy Firewind vůbec neoslovili, a tak jsme prchli na ty WH, kteří se s FW částečně kryli. Lepší rozhodnutí jsme učinit nemohl. Ani ne tak kvůli hudbě, protože Witch Hammer znějí jako taková amatérská odnož Arakainu, ale rozhodně kvůli počasí. Když WH skončili, měli jsme příležitost trochu cournout a velice příhodně jsme courli zrovna ke kavárně a zrovna, když se spustil strašnej slejvák. Čekali jsme tam namačkaní po zbytek Firewind a část Rage a už to pomalu vypadalo i na povodně. Stan se nám začal z jedné strany mírně zaplavovat - a to nejen vodou, ale i vysoce originálními vtípky typu "já se fakt nepochcal". No a jelikož jsme tam úkryt našli jenom já a Vlčák, museli jsme po této menší přeháňce vyrazit hledat zbytek party.
Díky moderní technologii to nebylo tak náročné, ale teda Míru s Robinem jsme našli fakt v hrozném stavu. Evidentně dostali plnou dávku přívalového deště a teď tam už jen odevzdaně sušili úplně promočené bundy, mikiny a vesty. Marty s Rolni pak dorazili ve velice podobném stavu, protože se nechtěli vzdát svých dobrých míst na Firewind, a tak k nám spíš přitekli, než přišli. Chvíli si tam vzájemně přehazovali košile a bundy, aby porovnali, co koho víc zahřeje, ale nakonec jsme s Vlčákem usoudili, že nejlepší bude navlíknout minimálně mrznoucí Rolničku do našich suchých svetrů v úschovně.
Tahle historka má vlastně velice dobrý konec, protože vyústila v koupi úplně nádherné košile (asi za 800, ale byla fakt tak krásná, že do té tisícovky to jde). No a ta košile je pánská a patří Vlčákovi, ale tehdy jsme ji kupovali pro mě, aby mi netáhlo na záda, když můj svetr okupoval cizí tělo.
Rage hráli sice poslechově docela příjemnou hudbu, orchestr - když už byl slyšet - tomu dodával aspoň nějaké kouzlo, ale většinou to byla taková monotónní nuda s burácivými kytarami, které pod sebou orchestr pohřbily. Neměli jsme důvod je nějak intenzivněji poslouchat. Po Satyriconech jsme se vydali konečně k pódiu, abychom našli Míru, který nám mezitím utek do vřavy s tím, že je na ty Satyricony zvědavej. Asi to mohla být sranda, teda hlavně proto, že se tam před pódiem utvořilo menší Lipno a některé bezpochyby střízlivé hlavy napadlo nejen v té louži pobíhat, ale i si do ní sednout, seřadit se za sebe a veslovat.
Louže nám ale taky dobře posloužila, protože díky ní dav mírně prořídl. Ne že bychom měli ve velkém davu problém dvoumetrového Míru najít, ale teď se tam dalo i dýchat.
Většina družiny se víc těšila na Tarju než WT. Asi jsem byla jediná, koho i po zoufalém výkonu na koncertě Withini stále zajímali, ale na Tarju jsem se podívat chtěla taky, to by nebylo jinak ono.
Hrála nějaké písničky, které jsem neznala a byla jsem i docela ráda, že jsem je neznala, protože žádná sláva to nebyla. Pak zkurvili Planet Hell, což je typická Marcovka a Tarja si ji z nějakého důvodu pro tento koncert přivlastnila - jako by nemohla zahrát Nemo, ve kterém se nepotřebuje opírat o cizí hlas. Ale jakmile úvodní mučení skončilo, Victim of Ritual, I Walk Alone, Until My Last Breath i tu novou Dead Promises jsem si docela užila, protože to jsou prostě kvalitní písně i studiově a živě krásně vyniknou. Nemůžu říct, že bych z Tarji vyloženě řvala nadšením, už jenom fakt, že byla neustále přikovaná na pravé straně a já vůl ze sebe zrovna udělala stoprocentního levičáka, prožitku moc nepomohl. Byla ale dobrá. Viděla jsem ji hrozně ráda, když před těmi devíti lety jsem ji na MORu prošvihla, ale stejně jsem doufala, že WT předvedou něco silnějšího.
Rolniččina úžasná fotka nesmí chybět:
A dočkala jsem se. Jenom ještě musím zmínit jednu věc. Withini běžně používají při svých koncertech ty velké ledkové obrazovky, na kterých pouští nějaká doplňující videa k písním - a většinou je to hodně dobrý a silný výběr, že to krásně podtrhne atmosféru písně. Plus to mají proložené svými logy a tak různě. Ale! jelikož před nimi vystupovala jejich kámoška Tarja, nejspíš se rozhodli, že jí tam tu ledku rovnou nechají, přece jen královna metalu chtěla bezpochyby taky nějakou velkou parádu. Jenomže velká paráda nespočívá v tom, že k singlům pouští videoklipy z Youtube na 240 p. Tohle kromě lokačního umístění byla další věc, kterou Tarja příliš nezvládla. Ale třeba se poučí.
Within Temptation si připravili hodně podobný set jako na koncertě. Nástup v bílém s praporem na píseň Raise Your Banner a pokračování v podobě The Reckoning bylo krásné zahřívací kolo, to nejlepší jsem si samozřejmě užila, když přišly na řadu ty staré písničky: (ne v tomhle pořadí) In the Middle of the Night, Angels, The Heart of Everything, Faster, Stand My Ground, Mother Earth, Our Solemn Hour - při téhle se jeden kluk, co stál vedle mě, zeptal svojí přítelkyně: "Znáš to? Sanctus Espiritus. Neznáš? Ta je nejlepší." A já mu musím dát za pravdu. Sanctus Espiritus je prostě mistrovské dílo jako celé THOE. Pak zahráli tu zmrvenou pomalou verzi Ice Queen, při které dojemně všichni rozsvítili své telefony a masochisti dokonce i zapalovače, a nakonec přišlo i to, na co všichni čekali: duet s Tarjou, Paradise. Bylo by hodně podezřelé, kdyby tohle nezahráli, když vystupovali hned po sobě. Upřímně, já tu písničku fakt nemám ráda, nebo ne až tak, jsou to silná slova, ale přijde mi to trochu jako vodrhovačka. Ale takhle naživo v suprovém nadšeném davu a pohledem upřeným na dvě neskutečně veselé zpěvačky, co do toho dávají všechno, jsem si to užila i já. Krása. Akorát z toho nemám fotky, protože Tarja se inspirovala módou Sharon z roku 2011 á la rozteklá diskokoule, a tak jsem přes ten lesk stříbřitých šatů nemohla vůbec doostřit. Snad ani není nutné dodávat, že byly zase kurva vpravo.
Nicméně, tady to máte od Rolničky (ještě že ji máme):
Pak Sharon ukázala na nějakou holku v davu se slovy: "Ty znáš každé slovo každé písně, tak pojď k nám nahoru" a ještě nějaké okecy okolo, každopádně to vedlo k tomu, že sekuriťáci pomohli nějaké drobné dívce na pódium. Z téhle drobné dívky se vyklubala 18letá Olivie studující lingvistiku, hlavní hvězda večera, která to s Withininama pak rozbalila na Covered By Roses. A byť mi tohle zvaní fanoušků na pódium přijde neskutečně cringy, musel to být kurva dobrý zážitek na celý život a fakt jí to přeju. Škoda, že Shagratha taky něco takovýho nenapadlo. To mám za tu Morning Star. :( :(
Byla to tak úžasná show, že i tu Supernovu jsem jim odpustila - a že je to fakt hrozná písnička, hodná Amaranthe.
Všude ohně, přeskládané pódium, prapory, ledky... Withini umí utrácet za umění stylově, a i když ta nová hudba moc poslouchatelná není, naživo je to pořád pecka. Dokud budou hrát věci z THOE, asi na ně budu chodit dál, byť se pokaždé tajně modlím za něco z nejstaršího alba.
Všude ohně, přeskládané pódium, prapory, ledky... Withini umí utrácet za umění stylově, a i když ta nová hudba moc poslouchatelná není, naživo je to pořád pecka. Dokud budou hrát věci z THOE, asi na ně budu chodit dál, byť se pokaždé tajně modlím za něco z nejstaršího alba.
Po ohnivé náloži už ani Rolnička nemrzla a se všemi jsme se setkali ve frontě na taxi doufající v brzký odjezd. Haha. Nejenže Pragokoncert evidentně není schopný domluvit s ČD nějaké lidské spoje - třeba nějaký popůlnoční - ale ještě ke všemu tam jezdilo asi pět taxíků. Pět na celou tu bandu, co se vyvalila z WT. Samozřejmě byla možnost i čekat na vlak ve 2:15, ale brzy se nás zmocňující zima, bolavé nohy a ospalost nás nutili ve frontě setrvat. Nakonec ten taxík přijel opravdu až někdy kolem druhé (přes hodinu a půl jsme tam čekali!), a i když na sobě měl napsáno 6 míst, vzal jenom 4 lidi, takže chudák Bobík s Mírou se rovnou sbalili a vyrazili do vlaku, aniž by se snažili chytat další taxi.
A tak jsme úplně zničení a vyčerpaní z toho posraného čekání dorazili na koleje a zažívali tu dokonalou podívanou.
Žádné komentáře:
Okomentovat