Zamrznutí

Vím, že jsem vyhlásil rekonstrukci, ale s tímhle jsme za vámi přispěchat zkrátka musel. Jde o další žhavé téma - náboženství.

Nedávno nás ve škole navštívil kněz ze sousedního gymnázia. Naše češtinářka si ho přizvala do své hodiny, aby se s námi podělil o své názory na svět z pohledu křesťana, což nás všechny - jako ateisty - velice zajímalo. Ale ...

Bez povahy

Tak se mi zdál sen, že na blogu spravili ukazatel návštěvnosti - a? Nespravili! Ale už jenom to, že se mi o blogu začíná zdát, znamená, že se mi po něm velmi stýská ... a jsem zklamaný ... přičemž si dobře uvědomuji, že vy jste ze mě zklamanější asi ještě mnohem víc. Co jsem to sliboval v předešlém článku? Že sem budu psát obden? Co?! Ha ha! Ale tak je to vždycky - však i na blogu Maggie poslední článek před pozastavením slibuje větší aktivitu. Ta ironie. Proto blogařům nevěřte, když začnou slibovat více článků a více komentářů ... alespoň ne těm, o kterých víte, že jsou líní.

Mně to není jedno.

Dobrá, dobrá ... i když jste mě nijak drasticky nepřemlouvali, vracím se. Asi jsem už hold - chtě nechtě - na blogu závislý. Však kdo by vyslechl mé názory, kdo by mě podpořil, kdo by mi věnoval pozornost? Dnešní lidé jsou zahledění do sebe natolik, že už se dokáží navzájem vnímat jen přes internet - smutné, ale alespoň tato možnost nám stále zbývá ... taky bychom se mohli ignorovat úplně. Však kdo v téhle době potřebuje názory ostatních?! Pf, proč bychom se o ně měli zajímat - každý si jede svou vlastní ligu a ohlížet se na druhé člověka jen brzdí. No ne?

Chyba.

Už se mi dělá špatně z dnešních puberťáků, jejichž krédem je: "Jsou mi u prdele názory ostatních, tohle je můj život a já si budu dělat, co chci!" - jenže takhle to v životě prostě nefunguje! Ano, jsou to naše životy, ale ty jsou po celou dobu utvářeny ostatními.
Narážím na téma týdne a na články, které se tu začaly množit. Všude čtu jen: "A tenhle mi říká tohle a tamta zase tohle, jenže mně je to jedno, já si žiju podle sebe." A je to správně? To asi těžko. Nikdo by neměl být ovlivňován ostaními, ale měl by být okolím formován do podoby člověka. Chci tím říct, že pokud k vám má někdo nějaké výtky, nejlepší způsob, jak ho umlčet, je vyslechnout ho. A poslechnout ho. Žijeme v představě, že každý, kdo nás nechválí, nás chce shodit, ale možná je na čase, abychom si uvědomili, že nejen my máme pravdu.

Nože

Tentokrát se mi téma týdne opravdu zalíbilo - vlastně naráží na to, co já kritizují denně, takže proč k tomu nenapsat rovnou oficiální článek, že?

Láska pro čtyřletá gymnázia

Před dvěma lety jsem tolik nadával na den sv. Valentýna, že jsem prakticky nedělal nic jiného. Nadávky směřované na tento růžový, zamilovaný svátek naplňovaly všechny mé dny, které se kolem něj motaly. Proč? Protože vlezlí prodejci by nejraději nalepili kýčovitou výzdobu už i na naše vlastní okna, protože všude se mluvilo jen o tom, jako kdyby nic jiného neexistovalo nebo alespoň nemělo cenu a smysl. Tehdy jsem růžové viděl už i chodníky a nedivil bych se, kdyby z větví stromů vyrůstala srdíčka. Ano, ještě před dvěma lety jsem 14. únor nesnášel k smrti, protože všechny ty kýče byly úplně všude - andělíčci, pusinky, srdíčka, neviděli jste nic jiného! Lidé kolem mě si mysleli, že snad jen žárlím a a proto beru zamilovaným jejich svátek ... Já tvrdil, že k vyznání lásky není třeba žádný stupidní americký svátek ... americký ... vlastně pochází z Itálie, ale upřímně, myslí si někdo z vás, že jsme ho my - Češi - začali slavit kvůli Italům? Ne, to jen proto, že se slaví v Americe, slavíme ho i my. Stejně tak to je s Halloweenem. I kdyby se v Americe slavil den sv. Prdu, my ho převezmem taky.

Pravda a láska

Stále trůchlíme ... Trůchlíme ale doopravdy, nebo jen oficiálně, protože je vyhlášen státní smutek?

Myslím, že to bylo hned v pondělí, kdy nám upřímně nešťastná a téměř zhroucená češtinářka vyprávěla své vzpomínky na Havla. Čekal jsem ale trochu, že takhle bude reagovat víc lidí. Neřešme teď, jestli byl nebo nebyl dobrý člověk, každý na něj má jiný názor, tady jde o jinou věc... S češtinářkou jsme totiž řešili i vyhlášení státního smutku, o kterém později bylo i hlášení ve školním rozhlase. V tom hlášení stálo, že kvůli vyhlášení státního smutku bude zrušena naše vánoční akademie. Já i většina mých spolužáků jsme to brali jako uctivé a rozumné, ale hned se ozval jeden tupec, který zařval na celou třídu: "Díky, Havle! Díky moc za osm hodin učení!" Nevěřím, že tohle někdo mohl myslet vážně. Copak někdo může za svou smrt? Copak může za to, že nám byla zrušena akademie? Ano, samozřejmě! On přeci vydal zákon, který nakazoval, že po jeho smrti musí být na našem gymnáziu zrušena vánoční akademie. Takový to byl parchant, že nás, nebohé studenty, ani nenechá užívat si života. Je to hrozně sobecké vyhlásit státní smutek kvůli někomu tak bezvýznamnému jako je nějaký bývalý prezident. Copak takhle uvažuje zdravý člověk? Copak takhle uvažuje gymnazista? Nemusíte mít Havla rádi, ale to, co pro nás udělal minimálně v prvních dvou letech svého prezidentování, si zaslouží úctu, protože nic takového naše republika už nezažije. Nás teď ve světe proslaví už jen maximálně ukradené pero.

Dny poté ...

A nebo spíš roky poté? Dnes jsem se probudil do sychravého dopoledne a jen co jsem zvedl hlavu, abych zkontroloval televizi (zda je na svém místě - tady člověk nikdy neví), zahlédl jsem podezřelého pána v černém obleku. Ano, v té televizi. Ne, nedávali Muže v černém. Byla to vzpomínka na 17. listopad 1939. Víte, většina lidí, kteří mají alespoň nějakou představu o historii země, ve které žijí (v téhle době ti, kteří si vůbec uvědomují, v jaké zemi žijí), si dnes museli vybavit Sametovou revoluci, dav na náměstí a pověstný 17. listopad 1989. Ale tenhle den by nebyl významný bez 17. listopadu 1939, což už ví dnes málokdo. Tehdy byly uzavřeny české vysoké školy v rámci okupování Němci a popraveno bylo deset vysokoškolských studentů. Mezi nimi byl i Jan Opletal. Zmiňuji to, protože většině lidí je to jméno povědomé - ano, však se po něm jmenují ulice - ale jen málokdo si vybaví, čím byl tak významný. Po padesáti letech ohlásili studenti upomínkovou demonstraci, při které chtěli zdůraznit, jaká tragédie se na počátku druhé světové války u nás odehrála, ale ačkoliv to byl poklidný a schválený pochod, režimem byli zatlačeni a policií fyzicky napadeni. To byla událost 17. listopadu 1989. To byl ten moment, který spustil generální stávku a semknutí národa. Lidé se zvedli a postavili se za utlačované studenty a odhodlali se bojovat proti krutosti a nespravedlnosti režimu.

17. listopadu 1989 všichni ze svých rádií slyšeli, s jakou bezcitností se tehdejší policie do studentů pustila, a nikomu nebylo lhostejné, jak si politici hrají svou hru a manipulují s lidmi jako s nepodstatnými loutkami. A pak, při generální stávce, každý, kdo mohl, stávkoval. Nehrála se představení v divadlech, nejezdily autobusy, obchody byly zavřené. Jen nemocnice zůstávaly otřevřené. Každý bojoval za demokracii, jak jen mohl. Všichni chtěli to samé - trochu svobody ...