Tak se mi zdál sen, že na blogu spravili ukazatel návštěvnosti - a? Nespravili! Ale už jenom to, že se mi o blogu začíná zdát, znamená, že se mi po něm velmi stýská ... a jsem zklamaný ... přičemž si dobře uvědomuji, že vy jste ze mě zklamanější asi ještě mnohem víc. Co jsem to sliboval v předešlém článku? Že sem budu psát obden? Co?! Ha ha! Ale tak je to vždycky - však i na blogu Maggie poslední článek před pozastavením slibuje větší aktivitu. Ta ironie. Proto blogařům nevěřte, když začnou slibovat více článků a více komentářů ... alespoň ne těm, o kterých víte, že jsou líní.
A tedy nyní slavnostně slibuji ... že už vám nikdy nic neslíbím!
Pravdou je, že za ten měsíc - nebo jak dlouho jsem tu nebyl - se toho odehrálo dost. A kdybych si to pamatoval, určitě bych se dříve nebo později donutil to napsat ... ale až v úterý 9.10. jsem se rozhodl, že se sem doopravdy vrátím. A proč?
Psali jsme sloh ... Ano - SLOH! Pro většinu z vás, co neví, proč to tady tolik vypichuji, musím ujansit, že ještě v minulém roce jsme měli češtinářku, která nepřipouštěla ani debaty, ani slohy. Nepsali jsme, nemluvili jsme, jen jsme museli poslouchat její monotónní výklad. Člověk pak značně zakrní.
Ale teď jsme dostali novou učitelku a hned jsme si napsali úvahu ... vždycky jsem tvrdil, že je úvaha můj oblíbený útvar, ale nakonec jsem zjistil, že stejně vždy sklouznu k výkladu, takže mým oblíbeným útvarem je úvad - zkrátka něco mezi úvahou a výkladem.
Psali jsme sloh ... Ano - SLOH! Pro většinu z vás, co neví, proč to tady tolik vypichuji, musím ujansit, že ještě v minulém roce jsme měli češtinářku, která nepřipouštěla ani debaty, ani slohy. Nepsali jsme, nemluvili jsme, jen jsme museli poslouchat její monotónní výklad. Člověk pak značně zakrní.
Ale teď jsme dostali novou učitelku a hned jsme si napsali úvahu ... vždycky jsem tvrdil, že je úvaha můj oblíbený útvar, ale nakonec jsem zjistil, že stejně vždy sklouznu k výkladu, takže mým oblíbeným útvarem je úvad - zkrátka něco mezi úvahou a výkladem.
Stalo se pravidlem, že pokud už jsme nějaký ten sloh nakonec psali, dostali jsme otřesná témata, na která se nedalo vymyslet nic originálního. Ani teď nebyla všechna témata úplně kreativní. To, které si našlo nejvíce příznivců, znělo "Facebook". Jak jinak. Podle mě už je naprosto zbytečné klady a zápory Facebooku řešit, neboť mezi lidmi obecně panuje přesvědčení, že Facebook sám o sobě špatný není, ale záleží na lidech, kteří z něj často dělají Sodomu, v horších případech i Gomoru. Každopádně všechny úvahy na toto téma byly obsahově stejné, lišily se jen zpracováním, přičemž to v mnoha případech taky drhlo. Vesměs ale všichni psali o tom, jak je FB skvělý, že si tam můžou pokecat s kámošema, ale "nesmí zapomínat žít". Stejně zapomínají! Jsou to jen prázdné fráze, které nejsou od srdce. A já si byl jist, že kdybych si vybral toto téma, taky bych sklouznul k těmto naučeným myšlenkám. Zvláštní spojení, že? - naučené myšlenky. V každé době jsou však některé myšlenky očkovány a učeny ...
A další téma? "Co je důležité, je očím neviditelné." To by pro mě taky nebylo nejvhodnější téma. Vím moc dobře, jak snadno by se dalo spadnout mezi hesla typu "nejdůležitější je život, láska, porozumění" a jiné abstraktní věci, které lidstvo obecně vnímá jako kladné. Ale už jen proto, že je to tak vnímané obecně, tedy všemi, bych nemohl ani toto téma zvolit. Co originálního by se k tomu dalo vymyslet? Na malou chvíli mě napadlo, že bych psal o prvocích - jsou pouhým okem nepozorovatelní (čili očím neividtelní) a důležití (třeba bez bachořce by býložravci nemohli strávit celulózu - a my bychom tak přišli o důležitou potravu), jenže to už mi znělo jako příliš materialistický výklad, špatný vtip nebo parodie na zadané téma, což by mi jedničku určitě nepřineslo. A tak jsem sáhl po třetím tématu ... bylo mi ze všech nejbližší a týkalo se něčeho, co řeším rád a často - a vy všichni to moc dobře víte! To téma znělo: "Česká národní povaha". A já bych se vám zde chtěl pochlubit se slohem, jaký jsem napsal ....
Bez povahy:
Nás Čechy často ani nebaví přemýšlet o své zemi, své národní povaze a o tom, jak na nás asi nahlížejí okolní státy. Je nám to možná do jisté míry jedno, nebo se prostě jen snažíme zavřít oči a nevidět, jaká hanba nás všude provází. Však kdejaký cizinec nad Českou republikou mávne lhostejně rukou a pomyslí si: "Jo Češi, to jsou ti zpiťaři, lihoví utopenci, pivní zatracenci.", v lepším případě si vzpomene na sport: "Češi, to jsou ti, co dali světu Jágra!" Ale je Jágr to jediné, na co můžeme být hrdí? Možná i díky tomu, co se o nás říká, už nejsme hrdí vůbec na nic. Potápíme se ve všech těch pomluvách o "zlodějské zemi", ale ví někdo s jistotou, jací jsou doopravdy její obyvatelé? Ne, protože my nevystoupíme a pomluvy nepopřeme. To je dnešní česká povaha …
Kdysi jsme se dokázali všichni semknout a bojovat za stejnou věc - za pravdu a svobodu. Ale teď? Teď přeci tu pravdu máme. Mluvit o korupci a pochybných systémech už není tabu - tak tedy mluvíme, ale to je to jediné, co děláme. Nevadí nám rozpitvat každý problém do podrobností a v televizi se nebojíme veřejně pohanět hlavu státu. Můžeme, máme přeci onu svobodu, za kterou jsme bojovali, ale neumíme s ní naložit. Jsme zmatení a žijeme jen z historie. Myslíme si, že když se na nás jednou nahlíželo jako na hrdiny, zůstane to tak navždy. Přivoláváme Karla IV. a oháníme se komunismem, a bychom dokázali, že nám není úplně lhostejné, co se s touto zemí děje, zatímco myslí ve skutečnosti prcháme co nejdál, například do Ameriky.
Žijeme v době, kde není možné, aby něco jako "národní povaha" mělo šanci přežít. Všichni se snažíme splynout s davem - se světem. Zakládáme společenstva, protože nezvládáme samostatný život. Až moc dlouho jsme byli na někom závislí a teď opět potřebujeme vůdce, který by nám dával rozkazy. Jsme jako stádo ovcí slepě vedeni někým, komu ani nechceme věřit, pod jasně modrým nebem obsypaným zlatavými hvězdami. Nelíbí se nám to, ale neprotestujeme, protože je pohodlnější držet krok. Jsme pohodlní, protože víme, že se za nás nikdo nepostaví, a tak jen tiše brbláme a na veřejnosti vystupujeme proti těm, kteří se opováží nahlas vyslovit naše názory. Doba si žádá takovýchto činů, neboť zde už není prostor pro bojovníky za pravdu, úspěšný může být jen ten, kdo má peníze.
Žijeme v době, kde není možné, aby něco jako "národní povaha" mělo šanci přežít. Všichni se snažíme splynout s davem - se světem. Zakládáme společenstva, protože nezvládáme samostatný život. Až moc dlouho jsme byli na někom závislí a teď opět potřebujeme vůdce, který by nám dával rozkazy. Jsme jako stádo ovcí slepě vedeni někým, komu ani nechceme věřit, pod jasně modrým nebem obsypaným zlatavými hvězdami. Nelíbí se nám to, ale neprotestujeme, protože je pohodlnější držet krok. Jsme pohodlní, protože víme, že se za nás nikdo nepostaví, a tak jen tiše brbláme a na veřejnosti vystupujeme proti těm, kteří se opováží nahlas vyslovit naše názory. Doba si žádá takovýchto činů, neboť zde už není prostor pro bojovníky za pravdu, úspěšný může být jen ten, kdo má peníze.
Dnes už nám vládnou jenom peníze. Jsme jejich otroky a v naší zbrklosti jsme schopni pro ně udělat vše. Také proto už nemá národní povaha v našich životech prostor - popíráme ji, abychom zapadli, a jen ti, co zapadnou, mohou vydělat. Dnes má tedy každý už jen povahu univerzální, díky které zapomíná, kým je, a která člověka činí nezvykle přizpůsobivým. Kvůli penězům! Opouštíme rodnou zemi, protože je nám jasné, že pro někoho tak skvělého, jako jsme my, se tady uplatnění nenajde.
Zapomínáme, že jsme bývali lidmi - možná temperamentními, možná inteligentními. Však takoví lidé jsou - a Češi jsou lidmi. Bývali. Teď už jsme jen lamentující roboti, přičemž lamentujeme už jen ze setrvačnosti, protože si neumíme ujasnit, co nám vlastně vadí. A tak to jediné, co máme, je vidina "lepší budoucnosti", která však často nepřijde, neboť jsme moc líní a pyšní, abychom si k ní postavili most. Přítomnost pro nás není důležitá, protože vidíme, jaké v sobě má trhliny, a my jen čekáme, až je někdo zalepí, protože pro nás je to moc práce.
Česká národní povaha je směšný pojem. Děláme to, co nám přikážou, potlačujeme své silné jedince. Bojíme se trestu. Od koho? Od Boha? Stále více lidí se obrací k Bohu, protože doufají v nějaké zlepšení, ale sami neudělají nic, jen se krčí v koutě, popírají své názory, popírají sebe. To je bohužel v naší povaze. Stále chceme něco zlepšovat, ale skutek utek. Jsme slabí a nejsme Češi - jsme už jen loutky bez vůle a s nesplněnými sny.
---
Nakonec jsem dostal 1-, protože jsem tradičně nedodržel zcela útvar a spatlal úvahu s výkladem - naše nová češtinářka mě však hájila tím, že sama nemá ráda ty čisté útvary, protože bývají často neosobní právě proto, aby sedly zadání. Můj úvad se jí však líbil natolik, že mi nabídla, abych jí ho přepsal na mejl - aby ho mohla poslat do nějakého časopisu!
Byl bych vám moc vděčný, kdybyste mi k tomu i vy napsali nějaký názor. Ne jen ke stylu psaní, ale hlavně k obsahu - to je věc, na kterou jsem chtěl apelovat. Je pro mě pocta, že tuto práci mé okolí vnímá jako kvalitní sloh, ale důležité je, aby si taky uvědomilo, o čem to vlastně je - a proč jsem to psal!
Gulash s vámi.
Žádné komentáře:
Okomentovat