Lacrimosa: Das ist unsere Revolution!

Nesliboval jsem větší aktivitu, ačkoliov jsem vám - nechápu proč - dal jakousi naději, že bych se snad mohl začít o blog konečně zajímat. Ale co jsem udělal? Nezměnil jsem design, jak jsem chtěl (za což ale nemůžu já, nýbrž lenivý tvůrce, se kterým si budu muset vážně promluvit), neuspořádal jsem narozeninovou oslavu (což jsem ani nechtěl, ale aspoň byste věděli, že opravdu stále žiji - pokud vás to ovšem zajímá) a k nikomu z vás jsem nezašel, i když jsem prohlašoval, jak poctivě začnu od středy komentovat. Ovšem já jsem si odjel podle do Prahy a nechal blog opět ležet ladem ... a přesto se sem teď vracím především proto, abych se vám mohl drze pochlubit, co jsem právě v Praze zažil.

Možná si někteří z vás vzpomenou, jak jsem se před dvěma lety rozplýval nad bandou podivínů, co si říkají Lacrimosa a ve znaku nesou Harlekýna, když jsem je prvně spatřil na Mástru ...
Slovo spatřil v tom hraje ohromnou roli! Ano, byl jsem unešen, když jsem je prvně slyšel, ale až když jsem je viděl, propadl jsem dokonale a navždy jejich kouzlu! Ani Alea ze Saltatio Mortis mě svými salty neohromil tolik jako právě Tilo a Anne svými ... můžu to nazvat tanci? Zkrátka svými pohyby.
Možná si tedy dovedete představit, jak jsem juchal, když mi Spark oznámil, že tu budou mít samostatný koncert ... tříhodinový koncert v pražském Rock Café.

Tedy jsme vyrazili do Prahy ... tentokrát mi však ještě víc přišlo, že jedeme do cizí země. Nejenomže bylo zázrakem slyšet někde češtinu, ale i v hotelu po nás chtěli, abychom zaplatili eury. Řidiči jezdili stále jako zfetovaní Indové a z Čechů se stali zase Češi jen v pátek, kdy byl státní svátek a všechny tramvaje byly ověšené vlajkami. Českými. Ale pravděpodobně přijde doba, kdy bude česká vlajka potlačena a naše území si rodělí Evropská unie a Amerika ... ale co to plácám, to už se vlastně stalo! He ... Totiž, co to plácám, nebudu přeci toto radostné vyprávění kazit zlověstnými předpověďmi. Tak ...

V Rock Café jsem nikdy předtím nebyl a ... ani nevím, jestli bych tam chtěl znovu. Možná až by se z toho stal nekuřácký prostor ... takhle klub působil jako tabáková komora a ani příchod skupiny kuřáky od zapálení si další cigaretky neodradil. Naopak pravděpodobně považovali za nanejvýš působivé, když zpěvákovi fouknou kouř přímo do obličeje, nebo když vajgl típnou o pódium. Ne že by to bylo o tu dřevěnou podlahu lepší.

Ale až na to, že jsem se zdatně dusil, jsem se cítil jako doma ... nebo spíš jako v mém alternativním ruském domově. Kdyby přede mnou nestál jeden Slovák jménem Evžen, mohl bych s klidem v duši říct, že jsem byl obklíčen zcela rudou armádou. Ale Češi jako by se do země propadli. V Praze se to ale ostatně dalo čekat ...

A samotný koncert? Fantastický.
Víte, Lacrimosa vydala nové album jménem Revolution, které nám přijeli představit, a co jsem tak poslouchal před koncertem doma, nabýval jsem čím dál víc dojmu, že to není album vhodné pro koncertování, neboť mi znělo poněkud ... nudně a jednotvárně. Ale už jako kolikrát předtím jsem se i teď přesvědčil, že naživo je všechno lepší ... protože je to živě a živé.

Na druhou stranu mi přišlo, že Tilo - toť božský zpěvák - si koncertuje více pro sebe, než pro nás. Užíval si hudbu, kterou složil, a věnoval se svým hypnotizujícím pohybům, avšak jako by ho mohlo ohrozit, kdyby se na nás podíval. Narozdíl od Anne, která při svém nadšení div neporazila klávesy, se choval v první polovině koncertu odtažitě. Že jsme taky v sále, si uvědomil asi až když jeho - bezpochyby zajímavý - monolog přerušil jeden z ruských fanoušků (a z jakých jiných taky?!) a zařval na něj vřelé "Danke schön" a prosbu o píseň "Copycat", kterou opravdu neměli v plánu hrát ... Což vím díky tomu, že na pódiu byl přilepen seznam písní, na který mi nedělalo problém dohlédnout vzhledem k tomu, že jsem se dostal do první řady, když jsem přemluvil čahouna Evžena. Ďakujem, Evžen!

I když název "Revolution" by mohl naznačovat, že album s sebou přináší jistou proměnu skupiny, věřte, že Lacrimosa si drží stále stejnou úroveň od roku 1990 a jejich alba jsou si vždy minimálně atmosférou hodně podobná. Naštěstí je Tilo natolik geniální, že není možné, aby ze z téhle jejich atmosféry kdy vytratilo kouzlo, kterým si mě získali. Jediná píseň, která mi alespoň zpočátku nepřišla tolik lacrimosovská, byla "This is the Night", která je ještě ke všemu anglicky, což pro Němce Tila taky není nic obvyklého. Paradoxně, i když jsem věčný zastánce němčiny a odpůrce angličtiny, mi právě tahle píseň přijde ze všech nejpovedenější ... neznamená to však, že bych si teď už nezamiloval i zbylé revoluční novinky.

Kromě toho, že v klubu bylo smrtelně nahulíno, tam také bylo zatraceně vedro ... drahý blonďatý kytarista, který stál hned přede mnou a kterého bych klidně mohl čapnout za nohu, kdybych se napřáhl, mě nejednou pokropil svým svěceným potem a když se nade mě nahnul, byl by schopný praštit mě kytarou do hlavy. Ale já idiot ještě uhnul. Tak se stalo, že jsem pařil doslova mezi jeho nohama, neboť mi nacpal svůj ctěný rozkrok asi deset centimetrů od čela. Ale tak proč ne ... Aspoň mi Rusové měli co závidět.

No a jelikož šlo o tříhodinový koncert, neobešlo se to bez přestávky, při které se nejenom všichni trochu ochladili, ale gruppa dokonce tuto pauzu využila k převléknutí, což bylo nejvíc poznat na Anne, která shodila ten muslimský hábit a navlékla se konečně do svého tolik typického lesklého korzetu.

Ale víc vám asi řeknou fotky. Jako vždy ....

Fotil jsem víc ... o dost víc ... ale minule jste si stěžovali, že jsme vás fotkami až příliš zaplavil, tak jsem vybral to nejdůležitější a zbytek pak najdete ZDE.

Video ... mé video ... Vím, kvalita nic moc ... ani to není celé ... Nesnažil jsem se zachytit celou píseň, protože vím, že ten foťák nebere kvalitní zvuk, ale chtěl jsem zachytit aspoň trochu atmosféru koncertu ... což se mi doufám povedlo ... Tak kdyby to někoho zajímalo ...

Já vlastně asi nikdy nebudu tím klubovým fanouškem, když nad tím tak přemýšlím. Nevím, jak se chovat, když jsem pár centimetrů od zpěváka. Přijde mi blbé sápat se po něm, jak činili všichni kolem mě, ale nesápat se mi v té společnosti přišlo ještě blbější, protože jsem pak působil jako psí čumák, co do Rock Café omylem zabloudil.

Také pro vás mám jednu radu ... Pokud jste kytarista a začne se vám chtít spát na vlastním koncertě, nezoufejte - kytara to vše skryje!

... A nebo ne?

A poznatek dne?

Nesnažte se vyfotit zpěváka v otočce.

Teď razím do Krumlova na výstavu Geralda Scarfa ... a pak už mi snad všechny akce skončí, takže budu schopen vás jimi zahlcovat vyloženě obden ... denně by to bylo i na mě moc.

Dobrou noc!

Na Zemi není nikdo sám,

ale na světě jsme sami všichni!