A nebo spíš roky poté? Dnes jsem se probudil do sychravého dopoledne a jen co jsem zvedl hlavu, abych zkontroloval televizi (zda je na svém místě - tady člověk nikdy neví), zahlédl jsem podezřelého pána v černém obleku. Ano, v té televizi. Ne, nedávali Muže v černém. Byla to vzpomínka na 17. listopad 1939. Víte, většina lidí, kteří mají alespoň nějakou představu o historii země, ve které žijí (v téhle době ti, kteří si vůbec uvědomují, v jaké zemi žijí), si dnes museli vybavit Sametovou revoluci, dav na náměstí a pověstný 17. listopad 1989. Ale tenhle den by nebyl významný bez 17. listopadu 1939, což už ví dnes málokdo. Tehdy byly uzavřeny české vysoké školy v rámci okupování Němci a popraveno bylo deset vysokoškolských studentů. Mezi nimi byl i Jan Opletal. Zmiňuji to, protože většině lidí je to jméno povědomé - ano, však se po něm jmenují ulice - ale jen málokdo si vybaví, čím byl tak významný. Po padesáti letech ohlásili studenti upomínkovou demonstraci, při které chtěli zdůraznit, jaká tragédie se na počátku druhé světové války u nás odehrála, ale ačkoliv to byl poklidný a schválený pochod, režimem byli zatlačeni a policií fyzicky napadeni. To byla událost 17. listopadu 1989. To byl ten moment, který spustil generální stávku a semknutí národa. Lidé se zvedli a postavili se za utlačované studenty a odhodlali se bojovat proti krutosti a nespravedlnosti režimu.
17. listopadu 1989 všichni ze svých rádií slyšeli, s jakou bezcitností se tehdejší policie do studentů pustila, a nikomu nebylo lhostejné, jak si politici hrají svou hru a manipulují s lidmi jako s nepodstatnými loutkami. A pak, při generální stávce, každý, kdo mohl, stávkoval. Nehrála se představení v divadlech, nejezdily autobusy, obchody byly zavřené. Jen nemocnice zůstávaly otřevřené. Každý bojoval za demokracii, jak jen mohl. Všichni chtěli to samé - trochu svobody ...
... Tak teď ji máme. Dnes při cestě do Kauflandu jsem v rádiu poslouchal vzkazy lidí, kteří se vyjadřovali k současnému stavu. Nejeden napsal, že kdysi by všechny komunisty do jednoho nejraději postřílel, ale teď by se jim rád každému zvlášť omluvil. Nemyslím si, že to je ten nejlepší přístup. Lidé zapomněli, co na komunismu nesnášeli, a myslí si, že už nemůže být hůř. Ba ne. Neví už, co všechno jim chybělo (a ne jen v obchodech, hlavně v osobním životě), ale naše současná vláda jim jedině pomáhá zapomenout na tyto nedostatky. Jenže my nepotřebujeme totalitní režim (ačkoliv by to chtělo pevnější ruku), my potřebujeme inteligenci. Tím myslím vzdělance. Víte, kolik peněz jde v dnešení době na školství? Minimum. Tohle je oblast, do které by se mělo investovat nejvíce. Náš národ je zžírán neznalostí a debilitou, ale to jen proto, že na učitele jsou kladeny stále nižší nároky. Ano, na gymnáziích můžou učit jen magistři, ale titul mnohdy není opravdu známkou inteligence a rozumové vyspělosti. A co ministerstvo školství? Přišlo si s geniálním plánem státních maturit. Opravdu by mě zajímalo, co vymyslí příště. V dnešení době už zase na studenty nikdo nedbá - bylo to tak kdysi a je to tak znovu. My si 17. listopadu připomínáme Sametovou revoluci, ve světe je v tento den na počest českých studentů vyhlášen Den studentů. Jenže my nepotřebujeme Den studentů, my potřebujeme Čas studentů, kdy by se investovalo do vzdělání. Republika by byla náhle zase o něco pěknějším místem.
Žádné komentáře:
Okomentovat