Ne, tohle už nebude silně nenávistný a vlastenecký článek, těch tu bylo za uplynulou dobu až až. Mám taky své srdce a potřebuji si ho vylít. Ano, od toho mám spolužáky, kteří mě vždy ochotně vyslechnou, takže na blog se rozepíši o tom, z čeho jsem dnes měl málem smrt.
Seděl jsem si v klídku před počítačem. Na psacím stole jsem měl bordel (ano, tyto dva fakty přetrvávají), protože jsem kreslil Sinartuši (a jestli se to povede, tak ji i spatříte). Všude kolem mě byly gumy, žmolky z gumy, papíry, tušky, ořezávátka a omluvné listy z minulých let (zkrátka zázemí), které jsem vyhrabal nevím proč. Pobrukoval jsem si "Nemo" od Nightwish, aniž bych znal slova, a liboval si ve své samotě. Zrovna jsem si říkal, že drahá Sinartuše má nějakou retardovanou nohu, tak jsem se natáhl pro gumu, když vtu jsem maně vykoukl z okna a viděl jsem tam chlapa. Ano, bydlíme v druhém patře, čili mě to krapet zaskočilo.
Ten sympatický muž o mé okno nejevil v nejmenším zájem, za což jsem děkoval Eraseru (rád bych vám nalhal, že je to můj nový osobní bůh, ale je to jen nápis na jedné z mých gum - ovšem zalíbil se mi), takže jsem se pustil do zkoumání důvodu, proč na mé okno vystrkuje zadek. Shýbal se dolů. Stál na lešení a řval na svého kolegu jakýmsi nesmyslným jazykem (to mohl být dělnický slang nebo vzhledem k zabarevní pleti dělníků flákajících se dole ve dvoře romština).
Teď tady tedy čučím na kovovou konstrukci, kterou tu po pár zařváních mistři vystavěli, aby mohli zateplit naše ctěné obydlí, a vzpomínám na mé poslední setkání se zedníky. To bylo v době, když nám měnili okna, a musím říct, že to byly daleko větší šoky. Naše stará dřevěná okna nahradily plastová, která se sice lépe umývají, zato se o poznání hůř otvírají. Vlastně ne, spodní okno se otvírá fantasticky, to jen to horní drhne. Protože otevřít ani nejde, ovšem záměrně. Už jste někdy viděli takhle stupidní a zbytečné neotevřitelné okno? Majitel našeho baráku zkrátka musí zase na něčem šetřit. Jsem zvědavý, jak proběhne ono slavné zateplení, když si vybavím všechny ty potíže s novými okny. Víte, ono by mi ani tak nevadilo, že okno nejde otevřít, kdyby ovšem nebylo třeba ho po těch všech dělnických úpravách umýt. A jak asi umyjete okno zvenčí, když nejde otevřít? Blbě. Aby toho nebylo málo, tak jedno okno v pokoji máme výš než to druhé. Ono je opravdu totiž náročné si to odměřit přesně. Naštěstí, když jsou zastavěna, není to vidět, ale štve mě to flákačství. Proč dělat v týhle zemi něco pořádně, že? Kdykoliv se to dá přeci nějak zakrýt nebo ututlat. Ale bylo to zrovna včera, co jsem se opřel o náš nový dřevěný parapet (dřevo k plastu je taky dokonalá volba) a on pode mnou zakřupal. Jak je to možné? Však na ten parapet stoupá má mamka, když sundavá záclony, co kdyby se jí něco stalo, kdyby třeba ta precizní prácička nevydržela a parapet vypadl jen tak mimochodem ze zdi?
O letních prázdninách jsem jel na brigádu do jedné haly, kde probíhaly zednické úpravy. Měl jsem tam drhnout parapety (to nebyl prach, to byly ohromné vsrtvy barvy a malty) a okna. Chtěl jsem to dělat poměrně poctivě, ale chlapi od vedle na mě zařvali, ať se s tím ne*eru a prostě to nějak rychle udělám. Tak takhle to v dnešení době funguje. Jenže to se neodráží jen na zednických pracích, to se odráží i na spotřebičích. Co v téhle době je opravdu kvalitní?
Vidíte, už jsem zase sklouzl k hrůze dnešení doby. To je všudypřítomné a jakmile to jednou uvidíte, nepřestanete to vnímat v ničem.
Žádné komentáře:
Okomentovat