Zatímco včerejší fotka byla krásně majestátní a roztomilá zároveň, dnešní je tak nějak... retardovaná. Večer jsem se totiž vrátila ke kreslení, ale dokreslené to zatím není, takže veledílo zatím přidat nemůžu... a nedokončené dílo přidávat nechci. Tudíž zde je aspoň záznam toho, že skutečně kreslím.
Já vím, já vím, nazvala jsem fotky koček cheatováním, ale posuďte sami, něco tak dokonalého jsem zachytit a sdílet prostě musela. Sachmet je sama o sobě kouzelná, ale ten její posed, jak je rozkročená jednou packou na počítači a druhou na monitoru jak Godzilla na mrakodrapech, to jí činí o to roztomilejší... anebo děsivější.
Úplně původní plán na dnešek byl velmi prostý: hrát hry. Ne že bych od něj upustila úplně, ale zlatým hřebem měly být Baldury s kamarádem, kterého jsem překecala, aby po osmi letech začal zase streamovat, což je vedlejší informace, ale jsem zkrátka nadšená, že někdo v mém okolí streamuje, takže koukejte dát na Twitchi follow b3rs3rkmuhehe.
Bohužel se zrovna dnes necítil dobře, a tak došlo na program alternativní. Muž je nemocný, takže jsem ho nemohla nikam vytáhnout, tudíž jsem sáhla po knize. Konkrétně po knize, kterou mám rozečtenou od roku 2019 myslím... nebo začátku roku 2020, nevím jistě, splývá mi to.
Dnešní foto je pro mě hodně nečekané. Venku totiž začalo sněžit... já vím, v lednu, kdo by to byl řek... a tak jsem vyběhla k oknu s tím, že si vyfotím tu "vánici". Jenomže první pokus nevyšel moc dobře kvůli malému kontrastu a nedostatečné viditelnosti vloček, které při nejlepším vypadaly jako špína na okně, pokud byly vůbec viditelné. A tak jsem přistoupila k oknu druhému. Původně jsem se mu chtěla z jistého důvodu vyhnout (v létě ten důvod bývají polonazí pupkatí dělníci), ale nakonec jsem si řekla PROČ NE. Proč bych neměla tu ukrajinskou vlajku vyfotit, stejně to tu nikdo číst nebude, tak to nemá koho triggernout. :D Ale ty vločky jsou tam vidět hezky.
Na druhý den zde mám hned dvě fotografie. Jednu z rána a jednu z večera, což je takové sympatické ohraničení toho nemilého středu zastoupeného prvním pracovním dnem tohoto roku. Bylo to vyčerpávající, a tak o to víc oceňuji krásný východ slunce, a ještě krásnější západ, totiž záleh kočky pod stromečkem.
Výjimečně jej nelikvidovala, ale udělala si z něj bunkr, takže níže se můžete kochat sluncem a naším domácím chlupatým sluncem. <3
Někdy asi před měsícem jsem vyhrožovala s tím, že se každý den pokusím přidat fotku z daného dne v rámci "projektu 365". Je to akcička, která se šíří na facebooku, nevím, jestli nějak masivně, ale vím, že kamarádka a nějaká její bitch se toho účastnily a každý den poctivě spamovaly. Já nemám k facebooku takovou vazbu, stále mi tam ve freundech oxiduje až moc lidí, pro které nechci sdílet ani písmenko, natož fotky ze života (ale hodí se je držet v kontaktech pro případ nouze, znáte to... asi...) Nicméně tímto úvodem chci říct, že jsem se místo fuckbooku rozhodla přidávat svůj projekt na blog, neboť je zde velká šance, že to neuvidí nikdo nechtěný. Nebo spíš to asi neuvidí nikdo. Důvod, proč jsem se do tohoto projektu rozhodla alespoň na blogu pustit, je ten, že by mě to mohlo motivovat něco podniknout. Nevnímejte mě špatně, já sice hraju spoustu her, ale žádný pecivál taky nejsem, často s někým někam vyrazím, ALE stále mi to nepřijde tak časté, jak by mohlo. Nemám na mysli žádné extrémně náročné sportovní aktivity, ale třeba na zřícenině jsem byla naposledy asi v roce 2018. Chápete to?! To je tím přestěhováním do Prahy, není tady toho tolik jako kolem Malše na jihu. Ale auto máme, takže je to chabá výmluva... tudíž toto beru jako své novoroční předsevzetí: navštívit alespoň jednu zříceninu, na které jsem ještě nebyla.
Ovšem i skladba fotek od kamarádky na FB dokázala, že přidávat každý den nějaké zážitky nebo zajímavé fotky je dost těžké (ne vždy se prostě děje něco zajímavého a nemá smysl lámat to přes koleno), a tak často cheatovala AI výtvory (postavy do dračáků, na to už ode mě musíte být zvyklí taky), screenshoty z her a fotkami koček... což sice stále jsou aspoň opravdu "fotky" oproti screenům a AI, ale snapnout roztomilou čičinu je prostě to nejsnazší, co můžete udělat, a tak to také beru jako lehký cheating. Takže přirozeně všechno toto zmiňované sem tam taky přidám. :D
Ale vážně, ráda bych to omezila na PRAVÉ fotografie tak moc, jak to jen půjde, jen bych ráda upozornila, že ne vždy to bude akční a ne vždy to bude originální. A proto i první fotografii přidávám neoriginální: náš stromeček. Fotka byla skutečně pořízena dnes, a je to z nějakého důvodu jediná fotka, jakou mám. Dřív jsem fotila strom jen s detailnějšími záběry na spodek kvůli... dárkům a chlupatým dárkům.
Ke stromečku bych ráda řekla, že je již mírně povadlý a zčásti odzdobený našimi koulovými lupiči, a tak věřím, že mu to takto ve tmě sluší nejvíce. :D
A k projektu bych ještě ráda dodala, že ne u každého fotočlánku bude takto dlouhé vykecávání, vlastně ty fotky chci přidávat s co nejmenším množstvím textu, možná někdy s žádným, ale na první článek a první fotografii se zkrátka hodí alespoň lehký úvod.
Fotky bych ráda přidávala skutečně denně, ale jsem dost lenoch na nahrávání fotek ze zrcadlovky, a tak je možné, že velká část z toho budou nekvalitní mobilovky.
Co je ale nejdůležitější: tento blog si stále zachová svůj ráz a budu zde přidávat tak moc věcí ze své tvorby, ze svých názorů na hudbu a své zážitky, jak jen budu moct (ehm, chtít). Uvidím, jak s tím ty fotočlánky spojím, možná to někdy skutečně sjednotím, možná někdy den skipnu s tím, že fotky z toho dne pokryje holt delší článek viz třeba různé koncerty, festivaly a jiné akce. Uvidíme. LETSGOOOOOO
>>Silvestrovský článek ZDE<<
>>Souhrn roku ZDE<<
Tak co? Pomalu nějak přecházíte cukrovku z cukroví, vykašláváte poslední kůstky kaprů a loučíte se se zásobami bramborových salátů?
To období po Vánocích pro mě vždycky bylo něčím smutné, nostalgické, ale nejen to, i jakoby prázdné. Jako byste se rozloučili s přítelem, kterého zase dlouho neuvidíte, a pomalu vás opouští teplo jeho objetí. A s tím veškerá útulnost a svátečnost.
Jenomže letos jsem to takto neprožívala, protože jsem Vánoce promarodila, a tak pro mě teď to období znamená spíše vítání nového přítele: zdraví. Konečně můžu v noci zase dýchat a nebudím se čtyřikrát kvůli kašli. No a tím pádem jsem velmi optimistická, a tudíž vám mohu napsat nový článek... a především vám popřát vše nejlepší do nového roku, spoustu zdraví (to hlavně!), štěstí, peněz, lásky, sexu, přátelství, dračáku, videoher, koček, sladkostí, rodiny, výletů... ve zkratce, ať se vám daří dobře a vyplní se alespoň nějaké sny, když už ne všechny.
A teď nějaké zážitky, fotky a souhrny:
V březnu nás opustila kočička Sefírka, moje nejlepší kamarádka, která mi dělala společnost přes osm let.
V květnu jsme si pořídili dvě nová chlupatíčka a tentokrát jsme se rozhodli dát domov kočičkám z útulku. Obě nás zaujaly na stejné umisťovací výstavě a obě se jmenovaly Princezna. Bylo to pro nás tedy znamení, že si je musíme vzít obě. :) Doma pak dostaly jméno Sachmet a Safiye, něco málo už jsem o jejich jménech i příchodu do nového domova psala TADY, a tak tento článek věnuji čistě jen fotografiím. Rozepíšu se o nich zase někdy jindy. Ještě mnohokrát.
Sachmet:
Tohle je Barbie, kterou mám hotovou už delší dobu, jen jsem se nemohla dokopat ke článku. V předchozím Barbie článku jsem naznačovala, že bych tento výtvor měla zveřejnit co nejdřív, tehdy jsem snad měla dokonce pednastavené datum 2. 10. 2023, ale na něčem to ztroskotalo. Kdo ví čem, možná se mi nechtělo jen nahrávat do PC fotky. Ale teď s nimi konečně přicházím, abych vám představila nejnovější členku mé OOAK panenkovské sbírky...
Je to první ze všech mých postav, která nemá vlastní jméno. Je jednou z mnoha, takový téměř basic enemy z Elden Ringu. Říká se jí Night Maiden, což je spíše titul nebo frakce. Tyto maidenky dokážou být zákeřné a nebezpečné jak svými dýkami, tak svou noční magií, především jsou ale krásné, nebo alespoň mě něčím fascinují.
A proto jsem si jednu vyrobila (fotky lze zvětšit kliknutím na ně):
28. 10. a 3. 11. jsem vyrazila po stopách loupající se barvy pro tento článek, ale jelikož bylo hezky, a hlavně to ještě nebyl ten hnusný šedohnědý podzim, vyfotila jsem k tomu jedny z posledních záchvěvů barev přírody pro tento rok.
Článek obsahuje primárně to, co říká nadpis: červené a žluté listí. Sem tam oranžové. A nějaké další drobnosti.
A furt to není dokonalé. Měla jsem od kreslení až moc dlouhou pauzu na to, abych se měla šanci reálně zlepšit, ale ta chuť konečně dát Prismy trochu důstojnější zpracování prostě převládla.
O co že se jedná? Ach ano, možná už někdo zapomněl (je to ostatně dlouhá doba), že jsem se pustila do divného kreslicího projektu, spočívající v kreslení neexistujících "postav" vzniklých mixováním nějakých prvků mých oblíbených herních postav a zpěváků. Zatím jen zpěvaček, abych byla přesná.
V předposledním článku loňského roku jsem psala "Postupně tedy (až do ledna) budu přidávat články o všech těch albech zmíněných v anketě...", což jsem prokazatelně nedodržela, a tak to nyní hodlám napravit. Jen místo toho, abych psala o albech jednotlivě, vezmu jich vždy víc naráz. Možná si u toho rovnou utřídím myšlenky na podobný sumarizující článek za letošek.
Jen bych ráda podotkla, že těch alb, která mě něčím zaujala, vyšlo 28. Jelikož by ovšem článek o 28 albech rychle omrzel, rozhodla jsem se vybrat DEVĚT nejzajímavějších a vydat je ve třech článcích po třech. Zbylá alba si budou muset holt vystačit s čestnou zmínkou.
Liv Kristine / Edge of Paradise / Oomph!
Jak jsem psala ve svém návratovém článku, v říjnu jsem si oblíbila trend odlupující se barvy. Přidala jsem se do facebookové skupiny, kam lidé přidávají své fotografie, a ty mnohdy působí jako abstraktní umělecká díla. Stačí najít tu správnou kombinaci barev a tvarů a mistrovské dílo je na světě.
Sama jsem tak 28. 10. vyrazila ven a vyfotila pár svých prvotin.
Některé fotky níže jsou drobně upravované (hlavně ořezávané), ale převážně jsem se snažila zachovat přirozený dojem. Úplně na konci článku jsou pak pro srovnání některá má oblíbená díla přímo ze skupiny, abyste měli představu, na co cílím.
<<O MÉM NÁVRATU K BLOGU (předchozí článek)
Tak počkat, nebýt té hniloby, zní to skoro jak ezokravina o menstruaci. Něco na způsob "udělejte si nanuk z menstruační krve". Sakra. Přísahám, že tam směřovat nechci. Nikdy.
Tohle je mnohem zajímavější téma. Jde totiž o knihu. Ano, knihy jsou něco, na co recenze moc často nepíši (dokonce jsem tady na to neměla vůbec rubriku, tak jsem se rozhodla hodit to prostě do Edirne). Důvod je prostý: není to metal příliš nečtu. Nebo respektive čtu knihy do školy, které jsou fajn a zajímavé, jak jen knihy do školy zajímavé být mohou, ale když na to píšete x seminárek, nemáte už potom tu potřebu psát ještě recenze na blog. A mimo sérii školních knih jsem se dostala jen k Potterovi. Zase. Po sto dvacáté osmé. Nicméně v lednu tohoto roku (ehm, když to po sobě čtu, uvědomujiis, že tento článek mám rozepsaný od LÉTA 2023, takže ne, nevyšlo to letos, bylo to v lednu 2023) vyšla kniha, která nemá s Harrym vůbec nic společného, a přesto mě zaujala natolik, že jsem si ji okamžitě musela koupit. Protože... protože to vlastně je metal v knižní podobě. Takový brutální fantasy metal.
Takže zde je: moje první recenze knihy
(je to dlouhé a milionkrát upravované)
... je občas divný, ale i přese všechno, jsem stále tady. Tedy ne tady jako na blogu, neboť jste si asi všimli, kdokoliv, kdo sem zabrousil, že je to tu už rok mrtvé. Tedy k ročnímu výročí úmrtí tohoto blogu jsem se rozhodla přijít s článkovou nekromancií a sepsat alespoň něco málo o tom, co se událo.
