DND postava: Kraeken Mare (poděs, Monster of the Week/Příšera týdne)

Zápis 1. Protože pilná jsem v likvidaci monster, ale poznámky vem čert. Nebo Edgar Watson, kdo ví, co z toho je horší. Edgar Watson, jednoznačně, duchové vrahů, co tyranizují vám blízká místa, jsou vždycky větší problém než samotné peklo. Odbíhám. Zápis! Nemůže to být tak těžké. Mám za sebou už pár pokusů na "střelnici". 9 mm v zadnici skunk ape a ectostřely z mé ectobroky v dřevě přízračné lodi. Asi. Přes to rákosí nebylo dobře vidět. Možná také proto jsem to důsledně nesepsala, ale teď něco za sepsání konečně stojí...

První zápis, první krev, jak se tak říká, ale doslova to byl spíš první horor v knihovně. Víte, že pokud se chcete dostat zdárně na druhý břeh, musíte si nechat zvážit své srdce? Hloupí Egypťani, měli raději převažovat mozky, protože v nich alespoň u některých jedinců byly informace. Ty důležité. O vraždách, zradách, znásilnění a rušení ryb při tření. A rodinném smutku. Thutmos zarmoutil svého otce, když se rozhodl vzdát rodinného odkazu a spáchal sebevraždu pro svou milou. Rozkošná dvojice. Romeo a Julie Romeos a Jukmet Romos a Julkmet Romutmos a Julakmet. Rometmos a Julimet. 

Jelikož nevyřízené účty se zásvětím nemohou nikdy zůstat dlouho nevyřízené, Ammit se rozhodla navštívit Thutmose v naší knihovně. Požíračka srdcí, tady v Miami! Dá se spoutat, byť jen dočasně. Mluví naším jazykem - a možná všemi jazyky světa, když je to nutné. Je hmotná, ale vystupuje ze stínů. Svou oběť, která utekla rituálu převažování srdcí, si najde kdekoliv. Viděla jsem ji krvácet a viděla jsem zášť a pomstu v jejích očí, když jsme ji vraceli svět do zásvětí, kam patří. Jednou se vrátí. 

Jmenuji se Kraeken Mare, protože jsem si vybrala jméno podle něčeho většího, než jsem já sama. Než jsme my všichni. Protože je to každodenní připomínka toho, s čím musíme bojovat. Protože je vidím všude. A mluvím s nimi. Nebo spíš oni se mnou. Neustále. 

Ale Ammit byla nová. I když ne nová tím novým způsobem. Že domovská půda se může proměnit v nebezpečnou zónu, jsem pochopila už v dětství, protože život mezi aligátory měl své krásy a "krásy". Zatím jsem ovšem bojovala hlavně s duchy - a to především slovně, protože se nedají mnohdy odmítnout. Ne prostým "ne".  Ammit mi ale do určité míry otevřela oči. Vážně budeme bojovat i s bohy podsvětí? Prastarými legendami z Egypta... 

Alespoň jedna věc zůstal při starém. Můj jazyk najednou nebyl můj a mou mysl sevřel chlad cizího sevření. Mé tělo naplnil hněv, jaký jsem nikdy necítila. Duchové skrze mě promlouvají výjimečně, ale tentokrát to bylo silné a dlouhé. Pravé posednutí, řřekla bych. Vyvolali jsme Thutmosova otce, aby si se synem odpustili a vše zase bylo růžové, krásné a sladké, jenomže to je moc moderní pohled na svět. Proč si vzájemně odpouštět, když se můžeme vzájemně kvůli svým ideálům zničit, že? I když, to mi zní taky moderně. V něčem byli vskutku nadčasoví. 

Nakonec se neusmířili a mě spaloval ten cizí hněv po zbytek dne úplně zbytečně. Měla jsem s tím zajít za Olivií, možná by ji to zajímalo stejně jako ektoplazma. Přenesené pocity, halucinace, vjemy... v tom bych jí mohla asistovat do nekonečna.

Můj příběh ale teprve začíná, na Olivii a její pokusy bude času dost. 

Jmenuje se vůbec Olivie? Vím, že je z knihovny, ale na jméno jsem se jí nikdy nezeptala. Možná jsem si ji s tím jménem spojila, protože držela v ruce Večer tříkrálový, když jsme se seznámily. Knihovna je vskutku kouzelná. Jako Tahiti.