Zatímco sobota byla opravdu narvaná, v neděli jsem chtěl zachytit jen jednu skupinu: Arch Enemy. A jelikož jejich autogramiáda začínala v šest (což znamenalo čekání u Prosperity od čtyř), měli jsme do zhruba těch tří (než nám jel vlak) čas ... tedy jsem založil díky blízkému Rossmanovi novou tradici: mástrovské kupování kartáčku na zuby. Vloni jsem si ho musel koupit, protože jsem si ho zapomněl doma, letos mi už jen přišel hold nechutný, tak to chtělo změnu ... Ale to je asi každému jedno, jak jsem zabíjel čas, zatímco na Ronnie James Dio stage hráli Mistake, Salamandra, Škwor, Skyforger a Doga.
... Hell, Tiamat, Gotthard, Paul Di'Anno, Arch Enemy, Sabaton
Původně jsem si řekl, že bych rád na Škwory, ale tuhle myšlenku hned zaplašily vzpomínky z roku 2010. Nejenže to bylo katastrofálně ozvučený, ale ještě ke všemu tam byli asi tak přijemní lidé jako letos na Arakainech. Nebavilo mě to ani trochu. Tak jsem se tedy vrátil k původnímu plánu: vyčkat až na autogramiádu Arch Enemy. A mé nohy, které věděly, že budou zase dvě hodiny někde trčet, to přijali s nadšením, protože další nálož v podání vystoupení Škworů by nezvládly.
Ani mě příliš nepřekvapilo, že na Arch Enemy tam nebyla taková mačkanice ... z boku se tam cpalo minimum lidí, ale hlavně jsem tam tentokrát byl opravdu brzo ... tak brzo, že jsem před sebe musel pouštět nejen fanoušky, co chtěli podpis od Hell, ale i ty, kteří šli na autogramiádu Gotthard. Nebyl jsem však jediný. Pár holek přede mnou tam stálo už od autogramiády Skyforger - hold, po třech dnech autogramiád se člověk poučí, že chodit pozdě je jako nepřijít vůbec. Ba ještě horší.
Pár lidí za mnou si však stále stěžovalo, jaká je to hrozná tlačenice a že nemůžou nic vyndat ... Kdyby byli na autogramiádě Edguy, dokázali by se s tímhle stavem nějak smířit, dokonce ho možná i s nadšením uvítat. Pravdou totiž je, že kdokoliv mohl vyndat cokoliv - lidi mají ale sklony k přehánění.
Když jsem se přiblížil ke stanu (což tentokrát netrvalo příliš dlouho a nestálo mě to ani žádný z orgánů), hned jsem vyndal mástr-cédko (totiž výběrové CD, které nám jako poděkování daroval Pragokoncert ... CD Arch Enemy jsem totiž neměl) a program s tím, že si nechám podepsat obojí ... ale hned, jak jsem se tam s tím přiblížil, byl jsem seřván sekuriťákem "Jen JEDNU věc prosimtě!" - Jednu? Jenom jednu? Vyhrálo cédéčko ... Program je už tak Mástrem dosti poznamenaný: potrhaný, zmoklý a vyválený všude možně.
Takže jsem získal stříbrné podpisy od Angely, Michaela, Nicka a Sharleeho a jeden zlatý od Daniela, drsného bubeníka. To nejdůležitější ale je, že jsem si tentokrát podal úplně se všemi ruku ... a to se vyplatí! No, přiznávám, že Michael už byl takový mírně znavený - a to autogramiáda teprve vypukla - a Angela poněkud zaskočená - což bych do ní vzhledem k projevu na pódiu neřekl - ale od Nicka a Daniela jsem se dočkal vřelého stisknutí ruky, od Sharleeho dokonce toho nejsrdečnějšího, jaké jsem kdy zažil. Podle toho, jak se tvářil, bych neměl problém uvěřit mu, že je z našeho setkání vskutku stejně nadšen jako já ... kdybych byl třeba maharádžou a ne jen dalším vlezlým fanouškem v řadě. Ale potěšilo mě to. Ještě aby ne!
Po autogramiádě jsme zamířili mimo areál ... ale když jsme si všimli té ohromné přívalové vlny, vrhli jsme se na opačnou stranu - konec Tiamat a začátek Gotthard jsme více méně proseděli v Gambrinus stanu, kde jsme se ukrývali před deštěm. Asi ... už si to nepamatuji přesně - však je to už přes týden. Neuvěřitelné, přijde mi to jako včera, co jsem se vrátil. Možná je to způsobené tím, že vám tady o tom stále vyprávím a tím to oživuji ... chci, aby to žilo!
Při Gotthard jsem se dostal poměrně blízko natolik, abych alespoň něco viděl. Byl to ale problém, protože už tam dávno oxidovali fanoušci Sabatonu, kteří mě odmítali pustit před sebe, i když jsem jim slíbil vrácení místa hned po Arch Enemy. Je pravda, že bych se o své místo ale asi taky bál. Nicméně jsem se pak uhnízdil asi ve čtvrté řadě - zhruba v podobném místě jako na Nightwish. Nic to ale neznamenalo. Ještě nikdy jsem nezažil při koncertech takové přesuny, kdy bych se z prostředku přesunul až skoro na kraj vlevo. Navíc jsme tam na sobě všichni tak nějak šikmo polehávali a snažili jsme se zadržet nárazy ze zadních řad - což nám ale moc nešlo, takže jsme je jen předávali dál. Ze začátku Arch Enemy si tedy pamatuji jen toto. Byl jsem tam vmáčklý mezi týpka, který neustále na něco nadával, a hyperaktivní ženu, která snad nepřestala v průběhu celého koncertu skákat. Ještě ke všemu jsem stál jen na jedné noze, takže kdyby se někdo kolem mě hnul, skončil bych buďto na zemi, nebo na někom jiném. A tehdy jsem si uvědomil, že autogramiáda Edguy ještě vůbec nic neznamenala. Až tohle se dalo považovat za řádný masakr ... bylo to o to nepříjemnější, že fanoušci Arch Enemy byli namíchaní s fanoušky Sabatonu, kteří neměli velké pochopení pro death metal a neustále se vysmívali zpěvu Angely. Dobrá, i já mívám problémy říkat tomu zpěv ... chrapot to je! Ale patří to k tomu ... a koneckonců, vlastně jsem si tuhle skupinu zamiloval kvůli jejich hudbě. Znáte třeba píseň "The Great Darkness"? To jsou pro mě praví Arch Enemy v celé své epičnosti. Já jsem vůbec fanouškem tý starší tvorby do roku 2007 (kdy vyšlo podle mě nejlepší album RISE OF THE TYRANT), tedy jsem mnohé z těch novějších písní, co hráli na Mástru, ani nepobíral. Vyloženě jsem si ale užíval, když dali "We Will Rise" a "The Day You Died". No, užíval je hodně nadnesené, když vezmu v potaz, v jaké poloze jsem tam stál.
Když jsem se však dobrovolně vzdal místa vpředu a podařilo se mi couvnout tak o dvě řady víc dozadu, abych byl co nejdál od té hopsající ženy, mohl jsem začít i fotit, neboť jsem se začal konečně cítit bezpečně. Alespoň o něco víc bezpečněji než předtím. Tímhle chci taky narážet na to, jak jsem zmínil v článku Night ... something, že šlo o vskutku vybojované fotky. Nepřeháním ...
Když jsem vytáhl foťák, netušil jsem však, že přese mě ještě proplují lidé. Stejně jako mezi nás v první den hupsnul Alea ze Saltatio Mortis a nechal se davem unášet, při Arch Enemy zezadu dopředu po našich rukách putovali civilisté. V davu však nebyla šance tak rychle uklidit foťák, takže abych o něj nepřišel, musel jsem se vždy důkadně shýbnout, aby foťák nepřišel k úrazu a okolí pochopilo, že já toho člověka nahoře nepřevezmu. Možná bych i rád - možná - ale nemohl jsem, pokud bych ho nechtěl nabrat objektivem. Což jsem kupodivu vážně nechtěl. Takže si víc pamatuji zadky drahých spolufanoušků a ustarané výrazy sekuriťáků než samotný koncert ... ale atmosféra to byla pořádná, to vám povím! Na solné sloupy tam totiž člověk nenarazil, což dokáže pravému fanouškovi vždycky zvednout náladu, i když je nadnášen či mačkán davem.
A jestliže chcete vědět něco o koncertě ... víc vám prozradí asi fotky ... většinu vzpomínek mám zamlženou. Nebo spíš zamačkanou. Pamatuji si jen, že nejblíž mně stáli vždy Michael, jehož rudé vlasy jsou nepřehlédnutelné, a Sharlee, od kterého jsem málem chytl nakonec trsátko - ale nepodařilo se!
Angela si oblíbila rázné pochodování ze strany na stranu, takže tu jsem často ani nezachytil - to až když vzala do ruky vlajku s jejich logem a mávala s ní, mohl jsem se orientovat alespoň podle té vlajky. Ne že by se mi to nějak podařilo nafotit, když jsem se neustále chtě-nechtě pohyboval na všechny strany.
Dobrou noc ... a těšte se na zítřejší přísun fotek ... neboli na poslední zaMOŘování!
Žádné komentáře:
Okomentovat