Metalová pacička: Masters of Rock 2012: 2. a 3. den, pátek a sobota

Rozhodl jsem se spojit dva dny dohromady ... nejen, aby vám to pak rychleji utíkalo, ale hlavně proto, že v pátek se nic tak zásadního nedělo.

Vždy se najde nějaký den, který je možno úplně vypustit. Loni taková byla sobota, kdy jsme do areálu jeli někdy v deset ráno na Schmitzera, ale hned při Visions of Atlantis jsme zase odjeli zpět do Zlína ... a zašli jsme do kina na Harryho Pottera. Dva dny po premiéře. Letos, kdyby v pátek nebyla autogramiáda Edguy, bychom se bezpochyby stavili v kině znovu ... ale autogramiáda byla, takže vás mohu zaMOŘit i vyprávěním o pátku ...

^{ZakázanÝ Ovoce, Ribozyme, Suicidal Angels, Vitacit, Visací Zámek, Sirenia, Freedom Call, Exodus, Unisonic, Edguy, Pain, Lady Kate, Odium, Sebastien, Milkin the Goatmachine, Citron, Kissin' Dynamite, Arakain + Lucie Bílá, Firewind, Korpiklani, Stratovarius, Nightwish, Deathstars}

PÁTEK byl o dost méně hektičtější než čtvrtek, kdy jsme byli v areálu od zahájení až do skončení. V pátek jsme vyrazili až na Sireniu, která začínala ve čtvrt na pět, takže jsme mohli alespoň dohnat spánek, který by nám jinak bezpochyby chyběl.

Vloni jsem se na Sireniu zatraceně těšil ... ale bubeník jim zůstal trčet v Norsku na letišti, takže z toho sešlo. Letos - asi se mi změnil hudební sluch - už jsem z nich tolik nadšený nebyl a když jsem se cpal do kotle, uplatňoval jsem vlastně jen pravidlo "zalíbilo se mi od nich pár písniček, musím je vidět". Nová Sirenia mě ale popravdě nikdy ničím nezaujala - jsem fanouškem staré Sirenie ještě s Henriette. Byl jsem tedy na jednu stranu rád, že mi zahráli starý Meridian, ale na druhou stranu jsem vyloženě trpěl, když zpívala Ailyn. Zvláštní, jak změna zpěváků dává skupinám nový vítr do plachet, ale změna zpěvaček skupiny potápí. Nová Sirenia s Ailyn je pro mě katastrofou - naživo větší než studiově. Ailyn je sice nádherná žena, ale ... na pódiu působila poměrně zmateně. Ještě si nestihla najít svůj osobitý styl, takže chvíli svými pohyby napodobovala Sharon z WT, ale když zjistila, že se jí to příliš nedaří, začala zase pobíhat z jedné strany pódia na druhou a snažila se nás vyhecovat. Možná byly ale její pohyby přesto působivější než její hlas. Myslím, že ten není už vůbec ničím výrazný. Na to, aby přezpívala písně po něžné Henriette s andělským hlasem, má svůj hlas příliš hrubý, ale ne zase tolik hrubý, aby se jí povedla dobře The Other Side, kterou původně zpívala Monika.

Pátek budu asi hodně kritizovat ... Sirenia totiž vlastně nebylo to první, co jsem stihl ... hned, jak jsme vkročili do areálu, přivítali nás Visáči. Nejsem fanouškem Visacího zámku, ale Známku punku i tu podivnou píseň, kde zpívají "Jede traktor .. je to Zetor .. jede do hor .. orat brambor", jsem si s nimi zazpíval. Nicméně tam byla tak hrozná atmosféra ... nejenže tam kouřil úplně každý, ale přísahal bych, že tam zavála i mařka ... a to už ani neřeším, že tam lítala jedna nadávka přes druhou a všichni tam po sobě skákali. Možná jsem divný, ale já si koncert vážně něužiju, když mám neustále někoho porážet jako buldozer nebo nedej bože být buldozerem porážený. Takže jsem zůstal více méně na okraji té největší vřavy, abych se vyhnul tomu mlácení, kterému oni říkají "pogo".

Při Visáčích se taky solidně rozpršelo, takže na Sireniu jsme tam všichni stáli v pláštěnkách ... až na mě, protože já debil jsem si ji zapomněl v batohu, se kterým seděla mamka kdesi na tribuně.

Po Sirenii jsem se připojil k mamce a začal plánovat, kdy se vrhnu na autogramiádu Edguy. Nechtěl jsem riskovat jako na Withinech, tak jsem se rozhodl, že k Prosperitě tentokrát zamířím už o dvě hodiny dřív. Ale nakonec jsem to šoupl až na hodinu a půl před. Dvě hodiny by se mi tam stát opravdu nechtělo.

Díky tomuto posunu jsem si vyslechl ještě Freedom Call, avšak ti mě více zaujali už i svým logem než svou hudbou a texty. Nejsem na takovýhle surový power ... Rhapsody mám rád, ale i tak je to pro mě velká nálož, i když to kombinují se symphonicem.

V 18:30 jsem už stál na Prosperitě. Stále za mě přicházeli bláhoví fanoušci Unisonic, kteří si mysleli, že když tam přijdou půl hodiny před koncem autogramiády jejich oblíbené skupiny, stihnou víc než jen nechápavé pohledy fanoušků Edguy. Po Unisonic se však podepisovali ještě Pain, ale na ty tam šlo opravdu jen velice málo lidí ... myslím, že jsme je před sebe stihli pustit opravdu všechny, ale i tak se ta fronta už příliš nepročistila. A já se začal obávat, aby ani ta hodina a půl nebyla málo.

Znáte tu americkou reality show, co nyní vysílají na COOLu "Kdo přežije"? Tehdy mě napadla myšlenka, o které jsem se v jednu chvílli vážně domníval, že bude mou poslední: Kam se hrabe nějaké "Kdo přežije: Cookovy ostrovy", přináším brutálnější verzi s názvem "Kdo přežije: autogramiáda Edguy". Při autogramiádě Within Temptation mě sice zatraceně bolely nohy, ale při Edguy byly nohy paradoxně tím jediným, co mě nebolelo. Poté, co jsme se na sebe všichni dokonale namáčkli tak, že nebylo ani možné vyndat odněkud ruku, jsem se totiž nohama země dotýkal jen zřídkakdy a zezadu jsem nejednou zaslechl něco jako "Já už ani nejdu, mě tady nesou!" A díky tomu, že sekuriťáci neustále pouštěli i ty parchanty, co se do řady tlačili ze stran, jsem si vážně začal myslet, že to nestihnu.

Ale dostal jsem se ke stanu ... což ovšem ještě nic neznamenalo. Těsně přede mě vložil sekuriťák totiž ruku, aby zasekl příval mačkajících se ... lidí. V tu chvíli to nic neznamenalo, protože sekuriťáci to takhle po chvílích zasekávali běžně, a já byl přesvědčen, že se na mě ještě dostane, až ten hromotluk opět svou ruku zvedne. Jenže to by tam nesměla přiběhnout ta blonďatá ježibaba, která vždy uváděla skupiny do stanu a na vše dohlížela. Řekla: "Za dvě minuty to ukonči." Pomyslel jsem si jen "Dvě minuty? To ještě dám.", ačkoliv jsem o tom při pohledu na nepostupující řadu přede mnou pochyboval. Sekuriťák však zvedl opět svou ruku a dal ji kamsi za mě. Oddechl jsem si. Ale asi předčasně, tímhle drama nekončí. Ani ne za patnáct vteřin přiběhla ježibaba totiž znovu a zařvala "KONEC!", což drahého sekuriťáka, kterého dav už málem smetl s sebou, přimělo k tomu, aby vložil ruku zase přede mě. Takže co? Mačkal jsem se tam hodinu a půl zbytečně? Zkusil jsem to, usmál jsem se na něj a nesměle řekl: "Ale nás už jste jednou pustil." Byla to pravda, však tu ruku dal na chvíli za mě ... a možná si to pamatoval nebo už jen neměl chuť k odporu, byl jsem však tím POSLEDNÍM, koho na autogramiádu Edguy pustil. JO!

Vytáhl jsem obaly od CDček a foťák a rozhodl jsem si to pořádně užít, když už jsem se tam probojoval. S pár členy jsem si podal ruku, ale zpěváka jsem tím zatěžovat nechtěl, neboť vypadal až příliš ztrápeně a unaveně. Přesto ale bylo vidět, že má ze svých fanoušků radost a je vděčný, že ho a jeho skupinu chce vidět tolik lidí.

Víte, jak jsem říkal, že Saltatio Mortis jsou adepty na výhru soutěže o největší charismma Mástru? Edguy jsou jejich silnou konkurencí. Jens, kytarista, mi nádherně, trpělivě a spontánně pózoval na foťák ... což jsem díky svému zmatení nestihl pořádně nafotit, ale v paměti mi ten obrázek zůstane navždy. Až na Felixe, bubeníka, který měl všeho očividně po krk, na mě všichni působili příjemným dojmem .. a setkání s nimi nebudu nikdy v žádném případě litovat.

A pak jsme odjeli. Autogramiáda končila ve 20:30 a vlak nám jel v devět.

Docela jsem ten pátek natáhl, že?

Tak já tu SOBOTU dám v rychlosti.

Vyjeli jsme tam opět až na tu čtvrtou, kdy začínali Arakaini, ale kvůli Arakainům jsem tam rozhodně nejel. Chtěl jsem slyšet a vidět Lucku Bílou, českou nejlepší zpěvačku. Můj otec říká, že ona nezpívá, ale je nemocná - nemá hold rád chrapláky. Ale já ji považuji za český klenot. Nemůžete soudit podle té písničky Miluji tě, ta je o ničem, abyste poznali její kvality, musíte si pustit Requiem pro panenku.

Ale to první, co jsme stihli, když jsme v sobotu přijeli, byli Kissin' Dynamite. V životě jsem o nich neslyšel a nevěděl jsem, co čekat. Snažil jsem se při nich jen najít výhodné místo na Arakainy, což dělali všichni, jak jsem si všiml.

Ale po chvíli jsem si uvědomil, co se vlastně na pódiu děje. Zpěvák neskákal jako šílenec, nedělal žádná salta, ani odnikud nevyletovaly ohňostroje ... přesto mě zaujali. Ne tou hudbou. Myslím, že Kissin' Dynamite jsou pro mě stejně jako Saltatio Mortis spíš tím vizuálním požitkem ... divadlo. Zajímavé divadlo, tak bych to nazval. Rozhodně mě bavili, dokázali si s publikem opravdu pohrát a přiznávám, že jsem z nich byl nadšenější než z následujícíh Arakainů.

To bude ale asi i cekovou atmosférou. Na Kissin' tam bylo pár lidí, kteří opravdu slušně pařili a oceňovali skupinu, jak nejlépe mohli. Bylo vidět, že si to užívají. Jenže na Arakainy se tam nahrnula půlka areálu ... sice jsem se po autogramiádě Edguy "vysmíval" všem, co si v tomto něžném chumlíčku stěžovali na to, že se mačkají, ale zrovna nejpříjemněji jsem se taky necítil. Nebylo to chumlem. Dokud mě nikdo nepřimačkává na zábradlí, jsem v klidu ... ale opět mi vadili ty solné sloupy. Jenže na Arakainech bylo těch sloupů ještě víc než obvykle. A všichni měli na sobě různě nášivky Arakain. To jsou arakaiňáci opravdu takoví suchaři? Však to jediné, co udělali, aby nějak ocenili skupinu, bylo, že zvedli ruku. Vypadalo to, jako když hajlují. Hajlující sochy - to byla tedy atmosféra!

A ani hudba Arakainů mě ničím nezaujala. "Touža" má sice dobrý hlas a komunikoval hodně s publikem, což mám rád, ale ta hudba ... údajně předvedli svou tvorbu od nejstaršího k nejnovějšímu albu, jenže mně to přišlo všechno úplně stejné. A kdyby nedělali tak dlouhé pauzy (asi aby se stihly sochy dostatečně vyhajlovat), ani nepoznám, kde jedna píseň končí a druhá začíná.

Vrcholem pro mě však bylo, když se kolem prosmýkla taková malá holka ... opravdu hodně malinká ... samozřejmě vůbec nic neviděla, tak jsem ji pustil dopředu ... a chudák si asi myslela, že takto cohotní jsou všichni ... takže už brala jako samozřejmost, že může dopředu ... jenže jakmile se dostala k jednomu z těch solných sloupů, parchant se hnul, holku odtáhl zase za sebe, povalil ji a zhnuseně se k ní otočil zády. Mít ho poruce, už ji schytá, hovado! Tehdy se mi z těch všech sloupařů udělalo tak špatně, že jsem si nemohl ani Lucku pořádně užít. Fotil jsem, to ano ... ale jednak jsem ji přes prales rukou moc neviděl ... a jednak jsem ani moc nevnímal, co zpívá, neboť mi neustále v hlavě hučelo vztekem. Po jejím odchodu z pódia jsem já neodešel z kotle jen proto, že jsem věděl, že se ještě vrátí na konci, aby se uklonila a poděkovala nám. Mnohým tohle už ale bylo ukradené, takže se to kolem mě docela vylidnilo a jakmile odešla Lucka, odešli i někteří fanoušci.

Hned, jakmile se všichni uklonili a odešli, chtěl jsem být od té nepříjemné partičky, co stála přede mnou, co nejdál. Stejně mě Firewind příliš nezajímali, takže jsme se šli napít. Vrátili jsme se až ke konci, abychom si poslechli "Korpiklány". Korpiklaani mi přijdou jako hodně buranská partička ... abstinentovi, jako jsem já, jsou opravdu hodně vzdálení ... takže mě svými písněmi, jako je Vodka, Tequila nebo Beer, Beer opravdu nezískali. Píseň Viima jsem si s nimi však více méně zazpíval ... akorát s improvizovanými slovy ... neboť mi věta "vihmo itses vihmoessas" zněla úplně jako "vypadněte z mýho lesa".

Po folkové pařbě jsem se nahrnul o něco víc dopředu. Zpočátku byl plán takový, že už od Korpiklánů budu vpředu, abych měl to nejlepší místo na Nightwish a Deathstars, ale tím, že mě Korpiklaani svou hudbou odradili, jsem se musel spokojit alespoň na Startovarius se zadní částí kotle. Nevadilo. Atmosféra tam byla příjemná a silný zpěvákův hlas dolehl až ke mně. Tehdy prvně mi ani nevadili kuřáci, neboť z jednoho, co stál vedle mě, vypadla při vypuštění dýmů na pódiu celkem dobrá hláška: "Koukni, jak jsem to tam zahulil!" Všechno se neslo v pohodovém duchu a dokonce jsem si s nimi zazpíval mou nejoblíbenější Forever. Možná některé energií dobili pohani, mě dobil Stratovarius. Skvělá skupina, mrzí mě jen, že jsem je nepoznal o něco dřív, abych si toho s nimi mohl i víc zazpívat.

Když se s námi loučili, řekli, že nemusíme litovat, neboť teď přijdou očekávaní Night ... something. Night ... noc ... Neuvěříte, jak moc se ujala hláška "Začíná noc!" - "Drž hubu!" a zvlášť v tuto chvíli ... kdy měli nastoupit Nightwish ...

Většině z vás už jsem své dojmy z Nightwish řekl předem, takže to nebudu protahovat. Nikdy jsem nebyl fanouškem jejich tvorby a nikdy jsem nevěděl, co kdo vidí na Tarje vzhledem k tomu, že Simone je pro mě daleko lepší zpěvačkou ... Říkal jsem si: "No bóže, tak ji vyměnili za Anette, to je to takový problém?" Ano, je to problém. Asi rok před Mástrem jsem si zamiloval album "Once", nejvíce písně Ghost Love Score a asi nejznámější Nemo. By jsem si jistý, že něco jako Ghost Love Score určitě nezahrají, ale za Nemo jsem se vyloženě modlil. Já hlupák. Proč jsem to dělal? Až nyní dokážu Tarju pořádně docenit ... nejenže je to skvělá zpěvačka, ale především elegantní žena ... úplně se mi hnusí, že takto ohromnou osobnost vystřídal někdo, kdo si vesele nahopsá na pódium v oblečku tak pro kuchařku, a myslí si, že je tou největší hvězdou, jestliže si udělá účes á la Marta Jandová a stojí po boku tak skvělých hudebníků. Už ve chvíli, kdy jsem ji prvně spatřil, jsem se zděsil, ale stále jsem měl tu naději, že se mi třeba alespoň ty písničky zalíbí, když už se není na co dívat ... Jenže ať už zpívala Anette svou nebo Tarjinu tvorbu, trpěl jsem. Však ona nemá hlas na to, aby utáhla symfonickou skupinu. Ona nemá hlas vůbec na to, aby byla zpěvačkou. Však to znělo, jako když teče bláto! A ty pohyby! V životě mi nikdo nebyl tak odporný svými pohyby. Možná si myslela, že jeto sexy, ale věř, drahá Anette, že je to hnusné. Ovšem bylo na ní vyloženě vidět, jak si to užívá. Ona je pro sebe zkrátka tou největší hvězdou ... pro mě je burankou a slizem.

Tehdy mi ani nevadilo, že si přede mě stoupl nějaký stometrový chlápek ... stejně už jsem neměl chuť na nic se dívat. Ohňové efekty, které lítaly křížem, jsem viděl i tak ... a na konci ohňostroj také, takže mi neušlo nic zajímavého ... nic jiného koukatelného tam totiž nebylo. Tuomas byl věčně skryt za klávesami a Emppu běhal ze strany na stranu, takže když jsem na něj chtěl zaostřit, byl zase v mžiku pryč.

Stratovarius mě nabili energií, Nightwish mi ji zase dokonale vybili ... po chvíli jsem začal ty solné sloupy chápat a už jsem tam jen usínal. Nechtěl jsem ostatním kazit zážitek, ale už jsem se k nějakému pohybu přinutil stěží. Bylo po půlnoci a já se nudil. To vyloženě nutí ke spánku.

Byl jsem si jistý, že kdybych tam měl i po skončení Nightwish stát, usnul bych určitě ... takže jsem se vzdal své výhodné pozice a šel jsem se projít kolem tribun.

Když jsem se vrátil na Deathstars, byl jsem poměrně mile překvapen. Lidi byli různě rozházení po areálu, takže jsem se mohl bezproblémů dostat zpět na své dobré místečko .... možná i blíž.

Docela jsem měl strach, co mě čeká, protože se mi od Deathstars zalíbilo asi jen pět písniček. Ale ostatně, předloni to nebylo jinak s Lacrimosou a taky jsem si je řádně užil.

Deathstars ale dalece předčili mé očekávání. Whiplasherův (horší přezdívku si dát nemohl) hlas mi byl vždy příjemný, ale jak se to rozléhalo po areálu, cítil jsem se zhypnotizovaný ... a kdyby mi nebyla zima, možná bych ho býval i poslechl a na jeho rozkaz se svlékl ... i když to asi ne ... Chudák učitel, zase ho nikdo nepsolechl. Nevím, jaké je školství ve Švédsku, ale když se někdo provolá v České republice "učitelem", jen málokdy si tím zajistí respekt, jaký by chtěl. Po chvíli nás ale náš "učitel" přeci jen zkrotil ... V životě jsem nezažil, aby kdokoliv na koncertě žádal o ticho ... ale ano, ve "třídě" má být ticho! Zvláštní, jak si Whiplasher (nebylo by už lepší říkat mu třeba Alfréd?) dokáže pohrávat s fanoušky ... měl nás omotané kolem prstu .. a vzhledem k jeho zvrhlosti bych věřil, že by nás chtěl mít omotané i kolem něčeho jiného. Ten hlas ... úplně je ho škoda pro písničky o análním sexu, věřím, že by vynikl i v něčem nápaditějším.

Ale možná by to pak už nebyl on ... je to úchyl a takového jsme ho obdivovali.

Skinny, basák, tradičně vypadal jako smrtka .. a Cat .. ne, Nightmare ... Cat ... možná to byl Nightmare ... Cat nebo Nightmare, ti dva se mi vždycky pletli ... jeden z nich mi zkrátka krásně pózoval. Dobrá, nebylo to pro mě, ale já jsem to zachytil na fotku. Stejně jako asi všichni ostatní, ale tak co!

Deathstars byli tím nejlepším možným zakončením soboty. Skvělá hudba, skvělý hlas ... primitivní texty, ale to není důležité ... Chtěl bych svého "učitele" rozhodně naživo vidět ještě minimálně jednou. Nightwish si mohli přivézt ohňostroj, ale Whip-Alfréd s sebou přivezl hlas ... má oproti Nightwish tedy velkou výhodu! Deathstars!!!