Tak jsem se jednoho krásného dne zadíval na fotky Saltatio Mortis a zjistil jsem, že by z nich šly udělat pěkné animace ... No a proč ne?
Legendy se vrací, Saltatio Mortis, The Sorrow, Horkýže Slíže, Kamelot, Thin Lizzy, Within Temptation, Bloodbound
Vždycky jsem začínal tím, jak se nám vlastně podařilo do Vizovic docestovat, ale vzhledem k tomu, že se neudálo nic záživnějšího, než že všichni dvě hodiny nadávali při cestě do Brna na naše milované české dráhy kvůli výluce z Budějc až do Cerekve a že po dnu trefně sepsaném do strohého jízdního řádu (Budějce - Cerekev, Cerekev - Brno, Brno-Otrokovice, Otrokovice - Zlín, Zlín - Vizovice) byli všichni mrtví a nasmrádlí vlakem, přejdu rovnou do likérky ... A schválně kdo si pamatuje začátek téhle věty! :D
Musím přiznat, že na letošní ročník jsme se těšil asi nejmíň ze všech. Všichni kolem mě, co tam nejeli, mi neustále říkali: "Jsou tam Nightwish a Within Temptation, ty se máš, to je pecka, letos je to nejsilnější ročník!", ale já to nějak nedokázal pochopit. Už jsem byl v říjnu na koncertě Withinů a byl jsem předsvědčen o tom, že krátké festivalové vystoupení si nebudu moct užít víc. Jak krutě jsem se mýlil. Proč já vždycky zanevřu už předem na něco, co mám rád? Možná je to ale jedině dobře ... častěji pak bývám mile překvapen. Opravdu, v tomto stavu mě dokáže zklamat máloco.
Letos jsme vyrazili taky prvně na zahájení. V roce 2010 jsme si nechali rovnou utéct první den, protože tam nebyl nikdo, kdo by nás lákal ... Dobrá, byla tam Tarja, ale tehdy jsem ji nedokázal pořádně docenit - teď už ano, poté, co jsem slyšel naživo Anette.
Vloni už jsme si nemohli první den nechat ujít protože to tam byli po sobě Eluveitie, Hammerfall a Moonspell ... a i když pršelo a bylo to náročné jak sviňa, nelitoval jsem. Jenže tehdy jsem vůbec neměl ponětí o tom, co je doopravdy náročné. Myslel jsem si bůh ví jaké to není peklo stát tam tři a čtvrt hodiny v dešti. Pf!
Na letošní zahájení bylo opravdu krásně ... naštěstí předpovědi počasí nevyšly a nebyla žádná třicítková vedra. Bylo sice teplo, ale naše už tak zapařené hlavy chránily posvátné mraky.
A pak nastoupili mí oblíbení pardálové Legendy se vrací. Tahle parta mě zaujala už předloni, když jsme na ně přišli akorát, když hráli Another Brick in the Wall. Letos jsem doufal v zopakování a dočkal jsem se! Setkal jsem se s názory, že "revival" skupiny jsou ubohé, protože co je "mrtvé" má "mrtvým" zůstat. Ale řekněte - mohl bych si poslechnout Another Brick in the Wall od skutečných Pink Floydů? Asi těžko ... Už jsem ji slyšel od Pink Floyd Classic a od té doby všechny "revivalové" projekty podporuji. Takovéhle hity totiž nikdy doopravdy nezemřou a já jsem rád, že mám stále tu šanci slýchávat je naživo.
Legendy jsem dokonce točil ... mám už zmíněnou pecku od Pink Floydů, ale i Šavlový tanec, který vloni přerušili se slovy, že jde o pí*ovinu, a pokračovali s Highway to Hell. Letos takhle přerušili nějaký jazzík, za což jsem byl opravdu rád, protože byl narozdíl od Šavlového tance neposlouchatelný.
Zatímco Legendy poskytovali určitou jistotu, následující Saltatio Mortis pro mě byli velkou neznámou. Pár písniček jsem si od nich doma pustil, to je pravda, ale líbila se mi jen jediná: Salome, kterou ještě ke všemu zpívali jako duet s Doro. Já moc na medieval metal nejsem, ale zase mám takovou povahu, že chci naživo vidět všechno, od čeho se mi zalíbila alespoň jedna písnička ... a Salome se počítá! Takže jsem se jako velký neznalec nacpal tradičně do první řady (opravdu mám ten dojem, že vpředu jsou vždy ti největší neznalci) a čekal, co přijde.
Když nastoupili, začal jsem v duchu už kritizovat ... pomalý nástup, nesourodé kostýmy ... ale jakmile přiběhl ... přiskákal ... přisaltoval Alea, velice výstřední zpěvák, uvědomil jsem si, jak hloupě vždycky dokážu nad něčím zpočátku uvažovat ... Pak už jsem si totiž jejich vystoupení jedině užíval. Dobrá, Alea zpíval vyloženě strašně ... když už byl přes špatné ozvučení slyšet, pochytil jsem vždy buďto vysoké řvaní nebo naprosto falešné tóny, ale tehdy jsem to neřešil. Uši šly stranou, tohle byla pastva především pro oči. A pro nohy. Takhle jsem si ani na Arkoně nezaskákal. Takže až pojedete na fest, kde budou Saltatio Mortis, nevynechejte je ... nemá cenu se stresovat s tím, že z jejich písniček pochytíte maximálně "nanana" (což jsme s Aleou hrdě zpívali všichni), důležité je, že takovýhle koncert je nemožné si neužít. Alea je hold poděs. Něco mezi Mášou z Arkony a Derem z Oomph. Vážně ... tehdy na Oomph jsem si byl jistý, že je nemožné, aby se někdo fotil blběji než Dero, ale letos jsem pochopil, že Alea ho předčí s přehledem. Jen jsem mrknul a Alea už čile odskákal na druhou stranu. Kde na to bere tu energii? Sice neskákal s kožichem v třicítkových vedrech, což mu poskytovalo výhodu oproti Máše, ale přesto ... skákat 50 minut v kuse, to je výkon!
Když skončili Saltatio, nahrnula se dopředu skupina fanoušků The Sorrow, ale to jsem se já už snažil probít ven. The Sorrow mě nikdy ničím nezaujali, zvlášť pak ne posledním albem, které přijeli na MOR představit.
Vyrazili jsme tedy hledat stan Sparku, abych se mohl zapsat jako čestný metalista. 10 000 jsem sice nevyhrál, ale koupil jsem si Spark za 30 korun - a to se vyplatí! Je z května 2009 a hlavní článek je o Manosnovi a jeho chystaném koncertě 3.6. 2009 ... ano, tam jsem byl! Už se těším, až se do toho začtu a budu moct porovnat své a Mansonovy dojmy.
Stále bylo krásně a my začali pokračovat v tradici našeho prvního Mástru, kdy jsme přežívali jen na cocacolách ... zase ji nebudu moct rok ani vidět ...
Nepamatuji si, co se dělo pak. Vybavuji si už jen chvíli, kdy jsem seděl v Gambrinus stanu a pomlouval jsem krutě právě hrající Horkýže Slíže. Nemám jejich hudbu rád ... to se ani nedá nazvat hudbou, však je to neustále stejné, bez nápadu. stejně jako ty texty. U Horkýže pravděpodobně platí: čím sprostější a nechutnější, tím lepší. Kupodivu jim to žralo hodně lidí. Mně z nich bylo špatně, zvlášť když spustili "Já jsem malá Žužužu ..." Však to je píseň, kterou si u nás pouštějí ty hoperské bezmozkové partičky. Nevím, co tato gruppa dělala na MORu - dle mého názoru jen otravovali vzduch. Oni si možná myslí, že hrají rock a proto na MOR patří, ale rock není jen styl hudby, je to životní postoj ... a co oni mají za postoj? Promrdat se životem?
Na Kameloty jsme vyrazili zpět k pódiu. Měli opravdu nádhernou hudbu, až mě to téměř nutilo, abych zůstal ... ale já už si to hnal k Prospěritě na autogramiádu Withinů.
Víte, předloni mě zpackaná autogramiáda Epici dostatečně od všech ostatních autogramiád odradila. Vloni jsem ani na žádné nebyl, jen jsem je fotil.
Letos mě však Veronika požádala, abych jí nechal podepsat CD od Edguy, a já si uvědomil, že když už se do toho davu pustím jednou, proč bych to nemohl udělat víckrát i vůli skupině, kterou mám rád?
A tak jsem tedy čekal na Prosperitě ... ale příliš krátce. Hodinu předem nestačí! Autogramiáda Withinů dopadla úplně stejně jako v roce 2010 autogramiáda Epici ... fiaskem - alespoň pro mě.
Naštěstí letos mám alespoň použitelné fotky, což se o předloňsku říct taky nedalo ... ale žádná fotka nemůže vynahradit ten osobní kontakt.
Na Prosperitě jsem zabil celé Kameloty, takže jsem pak do kotle vyrazil rovnou už na Thin Lizzy. Přiznávám, nešel jsem tam kvůli Thin Lizzy ale kvůli Withinům, kteří hráli po nich.
Přes den se mi poměrně solidně vybila baterka, takže jsem tuhle skupinu ani nefotil ... ale narozdíl od Saltatio, ona tohle žádná pastva pro oči ani nebyla. Nebylo to nudné, hudba člověka nutila k nějakému pohybu, ale na fotkách jsem je mít nepotřeboval. Tehdy jsem se prvně zamyslel nad tím, jak moc nechápu ty "solné sloupy", které si v klidu stojí uprostřed pařící vřavy a dávají tak všem najevo: "Kvůli těmhle tady nejsem! Ať už skončí, to je hrůza!" Dobrá, taky jsem tam nestál kvůli Thin Lizzy, ale zjistil jsem, že když člověk předstírá nadšení, po čase se opravdu nadšeným stane ... a Lizzy mě začali bavit. Jenže když všude vidíte ty "sochy", pomalu vás přechází chuť ... Lidi, když nechcete pařit, nechoďte tak blízko!
U Thin Lizzy jsem si taky uvědomil, kolik leze do kotle kuřáků ... dobře chápu, že to někomu chutná (ne, nechápu, ale neberu vám to), ale že se někteří opováží jít s cigaretami do toho chumlu a zapálit si tam, to už vůbec nikdy nepochopím! Víte, ono se tam už tak dost těžko dýchá, když se tam nahrne půlka metlošů, co jsou v areálu, ale s cigaretami je to tam tak trochu jako v plynové komoře ... Pochopil bych, kdyby si zapálili lidi na tribunách ... i v čekající fronte na Prosperitě se to dá pochopit ... ale v kotli? Takovýto lidé by měli být zabaleni do bílého papíru a sami zapáleni ... taková spravedlivá odplata.
Ano, je to až příliš morbidní ... Ale myslíte si, že pomalé dušení se díky těmto nevinným ruličkám plných tabáku morbidní není?
Tak pojďme od kouření ... pojďme na Within Temptation.
Už v říjnu jsem se přesvědčil o tom, že i když se mi písničky z nového alba The Unforgiving nelíbí, naživo se na ně dá opravdu úžasně pařit. A na Mástru se mi to jedině potvrdilo. Cože jsem to říkal na začátku? Že krátké vystoupení na festivalu nebude ani zdaleka tak dobré jako samostatný koncert? Hahaha .. bylo to lepší! Možná je to dané taky tím, že jsem byl blíž ... možná je to lepším foťákem ... možná přátelštějším prostředím ... a nebo také tím, že Sharon nepřiběhla v ničem, co by připomínalo rozteklou diskokouli, ale vzala si nádherné šaty, které skvěle dokreslovaly atmosféru ... Ne, to přeháním. Ty šaty samy o sobě byly hrozné a připomínaly mi chvílemi igelit, jenže v tý tmě zářily jako výboj energie a o energii to celé bylo i tentokrát ... takže jsem ani tolik nepřeháněl, když jsem říkal, že ty šaty dobře dokreslovaly atmosféru. Tak to vidíte. A až na to, že přede mnou stála partička čekající na Bloodbound (zkrátka neznalci v prví řadě), nemělo to chybu. Sharon dokonce na Mástru oslavila své 38. narozenininy ... někde mám video s tím, jak jí zpíváme "Happy Birthday", každý po svém, každý jinak, všichni mimo rytmus, který udávali Ruud a Robert.
Ovšem to nejlepší bylo, když Sharon zazpívala Never-ending Story, mou nejoblíbenější píseň. Není tak známá jako třeba Angels nebo Ice Queen, taky jsem byl asi jediný, kdo si ji s nimi zpíval, ale já ji prostě miluji ...
Zakončení přišlo stejně jako na koncertě v podobě Mother Earth ... toť taky fantastická píseň.
Na Bloodbound jsme se odklidili už mimo areál ... do jednoho ze stanů, kde prodávají grog. Nedal jsem si, ale ta vůně rumu mi připomněla Vánoce a cukroví ... jak já se těším na cukroví ...
A pak přijel vlak ... ve dvě ... vyjíždělo se až o půl třetí a ve vlaku byla kosa stejně jako venku, ale aspoň už jsme si našli bezpečně své místo a narozdíl od cesty tam jsme nemuseli stát, což jsem vzhledem k míře zničenosti svých nohou uvítal ... Však jsem stál hodinu zbytečně na Prosperitě a pak tři a půl hodiny u Ronnie James Dio Stage, což jsem kombinoval s výskoky - hm, stal se tam ze mě vyloženě atlet!
A s Bloodbound skončil i první den ...
Jak jste si všimli, tento článek je pouze plný mého vyprávění ... fotky dodám jindy ... co třeba v příštím článku? Vždycky jsem to dělal tak, že jse nejdřív napsal 4 články, kde jsem jednotlivé dny popisoval, a pak jsem dodal až články, kde byly fotky .. Letos to asi budu fotkovými články prokládat rovnou, aby vás to také více bavilo ...
Poslouchejte kvalitní hudbu, jezděte na festy a zase příště zdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat