Jako malý jsem se rád přehraboval ve věcech svých rodičů ... všemožné faktury, vyúčtování, stvrzenky a jiné dokumenty mě nechávaly zcela chladným (což přetrvává), ale od starých fotek jsem se nemohl odtrhnout hodiny ... Tak rád jsem listoval starými alby, deníky a ... památníky!
Památník ... zvláštní to věc ... Naposledy jsem jej vedl ve třetí třídě na základní škole, tehdy to hrozně frčelo a každý den jsem kreslil někomu jinému. Pokaždé jsem se snažil nakreslit úplně jiný útvar ... nejčastěji jsem však kreslil přeci jen kočky ... To proto, že když jsem ji nakreslil ve školní družině, vychovatelka mě pochválila, a mně to stouplo až moc do hlavy. Považoval jsem se za mistra v kreslení koček.
No a pak mánie utichla ... někdy v té čtvrté třídě už to začali mí spolužáci považovat za projev trapnosti ... A já vlastně taky. Ani nevím, jestli lituji toho, že starý památník, kde jsem měl kresby od půlky základkovské třídy, mi někdo ukradl. Jen nerad na ně vzpomínám.
A mí gympláčtí spolužáci? Sebranka ... prašiví psi, zlotřilí podrazáci, parchanti bez citu ... Ale ne všichni, já mám jen tendence házet lidi do jednoho pytle ... Když ale ten pytel rozvážu a přeberu ho, uvědomím si, že je v té třídě stále tolik lidí, kteří se mě snaží podporovat, i když se tak často vzpouzím a zavrtávám se hlouběji do stavu beznaděje. No nic. Řekl jsem si "Po těhle by se ti možná i zastesklo ... Nemůžeš na ně zapomenout ... Nechceš na ně zapomenout ..." Tak jsem vytáhl ze skříně zcela nový památníkový sešit, který jsem dostal k narozeninám, když mi ten starý někdo ukradl, a rozhodl jsem se začít s tím znovu otravovat. Docela mě zajímalo, jaký budu mít úspěch ... a kupodivu zatím nikdo neprotestoval, když jsem mu památník vnutil. Děkuji. A co víc, od jedné spolužačky jsem dostal na oplátku její památník ... a tím se dostávám k tomu hlavnímu aneb tomu, co jesm jí tam nakreslil ... Angeliku de Peyrac.
Když jsem zde minule zveřejnil Aprellu, s úspěchem jsem se moc nesetkal ... Angelika taky není žádné mistrovské dílo, ale cítím, že se zase pomalu zlepšuji ...
Nevím, jak to na vás bude působit z fotek, ale já jsem na sebe rozhodně o něco hrdější ...
Fotil jsem to teď někdy večer, tak se nedivte, že je to tolikrát různě nasvěcované.
A tady je originál ...
Teď si říkám, že mé Angelice jde jedno oko trochu šejdrem ... nebo je spíš trochu větší ... trochu víc, ale to je jedno ... Podstatné je, že je to na památku ...
Žádné komentáře:
Okomentovat