Trojautor

Už zase sleduji závody NASCAR - nebo to mám spíš puštěné na podbarvení, protože mě to doopravdy nezajímá. Připomíná mi to však, jak jsem se celé pondělí (bylo to pondělí?) snažil o napsání prvního článku z Mástru. Byl dlouhý. Stále je velice dlouhý a to prošel mnohými úpravami. Vím, že těch, kteří ho doopravdy celý přečetli, je mezi vámi jen velice málo, ale já to nikomu za zlé nemám, však je to opravdu hodně zdlouhavě napsané, mohl bych se naučit zkracovat. Budu tedy celý dnešek trénovat zkracování článků a snad už zítra přidám o něco přijatelnější článek o druhém Mástr-dni. Teď však přidám něco jiného - tak na prostřídání, aby to tu nebyl samý festivalový článek.

Někdy v dubnu nás učitelka výtvarné výchovy (tentokrát z gymplu, ne ze ZUŠky) seznámila s tím, co nás podle osnov čeká za dva roky - s trojautorem. Ukázala nám výtvory jiných druháků, kde stála třeba Mona Lisa u Eiffelovky s Přítelkyněmi (nebo Přítelkyní?) Jana Zrzavého - to je jen příklad, nic takového zrovna ve výběru nebylo. Každopádně nám vysvětlila, co to obnáší - spojení výtvorů tří různých autorů (a mohlo jít o architekturu, kresby, malby, koláže, sochařství, fotografie ... o cokoliv).

O necelý měsíc později však ta samá učitelka přišla s tím, že nebude čekat do druháku a vytvoří to s námi hned. Měli jsme to odevzdat do posledního května.

Já pro svou práci zvolil tempery a obrazy: Dáma s rukavičkou od Caroluse Durana, Velké Rekviem od Františka Muziky a Výkřik od Edvarda Muncha. Nakonec jsem nepracoval ani s jedním z těchto obrazů.

Vzpomínáte si na jednu z mých párty-bleskovek? Měl jsem tam otázku, jestli víte, kdo je autorem obrazu Mladá žena sedící před kamny v Corrotově ateliéru. Napadlo mě to proto, že jsem s tím obrazem zrovna pracoval. Pak jsem také pracoval s belgickým Atomiem a jedním obrazem od Salvadora Daliho, který nám visí doma na stěně, a nikdo neví, jak se jmenuje. O to víc mě to lákalo.

Tady jsou originály:

A tady je má práce:

Není to nic moc, dělal jsem to hodně narychlo (dva dny před poslední možností k odevzdání), ale přeci jsem se rozhodl, že se vám pochlubím.

A tady je vývoj:

Vůbec se mi nepovedlo to pozadí - to proto, že jsem tam zapomněl namalovat vodu! Musel jsem ji tam dodělávat přes skály a přes svit slunce, ale tam se to stejně ztratilo. Každopádně ve výsledku to působí velice upatlaně!

A závěrem bych vám chtěl dát takovou menší radu do života ... ohledně temper! Vždy jsem si myslel, že na temperách ani tak nezáleží tak jako na tom, kdo s nimi pracuje, ale podstatné je obojí! Když jsem se chtěl pustit do trojautora, musel jsem si jít koupit nějaké nové tempery, protože jsem se bál, že ty, které mám doma, už budou všechny zaschlé. Koupil jsem nějaké, které měly na obalu papouška, vypadaly velmi profesionálně a já se těšil na práci s nimi (říkal jsem si tempera jako tempera). Ale mezi papouškovými temperami a temperami, na které jsem byl zvyklý, je veliký rozdíl. Papouškové tempery jsou totiž odporné. Ano, jinak to říct nejde. Jsou všechny děsně řídké. I s tím by se možná ještě dalo pracovat, ale ony jsou tak hnusně vypadající. Hnědá vypadala, jako by chytla plíseň, a žlutá nebyla tou hřejivě žlutou, ale byla jedovatá! Černá nebyla černá, ale byla šedá a ještě ke všemu řídká, takže nic nepřekryla, a červená byla fialovorůžová! Takže si dávejte bacha, které tempery kupujete! Já nakonec musel vytáhnout ty staré, které naštěstí k mému velkému údivu nezaschly, a nakombinovat to s nimi!

Přeji pěkný den!