Masters of Rock 2011 1/7

Předpokládejme, že vše bude mít pět částí.

VAROVÁNÍ: TENTO ČLÁNEK JE EXTRÉMNĚ DLOUHÝ, VYČERPÁVAJÍCÍ A ZDLOUHAVĚ POPSANÝ

Cesta na festival - středa a část čtvrtka

Psát o Mástru není zase tak snadné, jak jsem myslel, všechno jsem si potřeboval v hlavě pořádně urovnat a to nějaký ten čas hold vzalo. Nejhorší pro mě jsou vždy úvody, tentokrát tomu není jinak, a tak, zatímco poslouchám záznam závodu NASCAR, začínám tím, že nevím, jak začít - ale i to je pokrok.

Stejně jako vloni, i letos jsem vyrazil se svou mamkou, ve které jsem před pár lety objevil pečlivě skrývanou metalistku. Na minulém Mástru jsem se vskutku bál, jak to spolu pořešíme, nikdy jsem ji nezažil totiž v takovéto sitaci, věděl jsem jen, že má příšerný strach - o mě. Letos už jsem věděl, že až budu dvě hodiny vkuse skákat (to je u mě nadnesený výraz) v kotli, nebude trnout hrůzou, tudíž jsem nemusel mít hlavu plnou obav z toho, jestli nemá obavy, a užíval jsem si muziky (ehm .. nářezu!)

Závod vede Kyle Busch, ale mně to nechává chladným, daleko víc mě zajímají formule, které vyrazily včera v Německu (na NÜRBURGRINGU!!) , svou domácí velkou cenu jel Sebastian Vettel a ... a bylo to fiasko. Dojel čtvrtý a to jen díky tomu, že Massovi zvrtali pit stop. Ale toto nejspíš zase nechává chladnými vás, že? Takže honem do ... vlaku!

Vyrazili jsme třináctého (ne, nebyl pátek, byla středa), den před vypuknutím; v minulém roce jsme vyrazili přímo v první den festivalu a přišli jsme tak o zahájení v provedení Final Fiction, ale hlavně o večerní vystoupení Tarji. Tuto chybu jsme nehodlali zopakovat. Měli jsme v plánu dostat se nějak složitě třináctého do Brna (když říkám složitě, myslím to vážně, protože na cestě mezi Jihlavou a Náměští je už třetím rokem výluka), z Brna jsme pak po hodinovém čekání vyrazili do Otrokovic, z Otrokovic do Zlína. Už v rychlíku směr Jihlava na nás dýchla festivalová atmosféra - nadšený fanoušek, kam jste se jen podívali (tedy pokud jste měli náladu dívat se ostatním do kupé).

Po pár minutách cesty jsem se rozhodl, že vytáhnu MP4, chtěl jsem naposlouchat ještě rychle nějaké písně od Arkony (jsem toho názoru, že když znáte písně, které jsou na koncertě hrány, užijete si je daleko víc, než když jsou vám cizí, i když se vám třeba líbí), ale nestrčil jsem si ani sluchátka do uší (nebo špunty do uší, jak chcete) a už jsem se musel začít smát. Z vedlejšího kupé k nám zazněl něčí hlas, který rozesmátě a spěšně pronesl: "Už je tu rozhodčí!" Evidentně tím myslel průvodčího.

Ještě dlouho poté, co zašel rozhodčí i k nám, jsem poslouchal, o čem se ti vedle baví. "Finntroll a Eluveitie spolu jo? Ty vole dvě hodiny v kuse ... hm ..." Byli to naši! "Moonspell chci vidět." - Jo, to já taky. Poznal jsem, že máme asi hodně podobný vkus, taky byli zvědaví na Arkonu, ale taky moc nevěděli, co od ní čekat.

Dorazili jsme do Jihlavy, kde na nás čekal autobus. Nejsem proti autobusům nějak zaujatý (když s nimi nemusím jet déle jak čtyři hodiny a nemusím v nich spát), ale vlaky mám radši. Celou dobu jsem proklínal výluku (co tam sakra tři roky dělají??) a řidiče, který pouštěl Beyoncé. Náladu mi moc nezvedali ani kluci, kteří za mnou neustále cinkali lahvema, sprostě řvali a každou chvíli prohlašovali, že z Náměště nás čeká cesta osobním šulinem.

Cesta do Brna i samotné Brno mi tentokrát moc v hlavě neuvízlo, vím jen, že jsme na brněnském hlavním nádraží dost dlouho zmateně hledali úschovnu zavazadel ("Ale ta tu přece není, jsou tu jen skříňky!" - Jo, to přesně jsme mysleli!), která byla vždy přímo v hale kousek od jedné z trafik. Za ten rok ji však přestěhovali ven k prvnímu nástupišti. Aby toho nebylo málo, většina skříněk byla mimo provoz.

Když jsme pak v Otrokovicích přesedali na Zlíňák, byli jsme v obležení samých metlošů a rockerů, ze všech stran jsem slyšel, kdo se na koho těší, a jaké to bylo minulé roky. Tohle jsem vloni nezažil, protože tehdy jsme místo vlakem jeli z Otrokovic do Zlína městskou - chyba! Tam byly takové zácpy! Letos jsme tedy jako každý rozumný člověk zvolili vlak, pravda byl přeplněný, ale to k festivalu taky patří.

Loni jsme byli ubytovaní v penzionu R1 (blízko restaurace K2 - Zlíňáci si potrpí na čísla!). V eR-jedničce byl klid, bylo to tam hezky vyzdobené (všude samé motorky ...) a blízko byla řecká restaurace Dyonisos (která však zavírala asi už v deset, takže jsme se tam stihli najíst jen první den), R1 měla tedy jen jednu vadu - byl to konec světa. Z penzionu vedla dlouhá a nebezpečná cesta (po kraji silnice kolem srázu) na konečnou autobusu, který jezdil jen každou půlhodinu, a cesta na nádraží z této konečné pak byla ještě delší (a na nádraží my trávili přeci jen hodně času). Takže jsme se rozhodli na letošek zamluvit jiný hotel - jmenoval se hotel ... no, vlastně vám to radši říkat nebudu, ještě byste nám ho příští rok zabrali (:D) a vypadal ideálně, hlavně byl ve středu města a na nádraží to od něj bylo kousek. Měl tři hvězdičky, dvě vlastní restaurace a byl krátce po rekonstrukci, čekali jsme od něj hodně ... To jsme taky neměli dělat. Nevím opravdu, za co ty tři hvězdičky dostal, ale už po dvou dnech, které jsme v něm strávili, jsem byl schopný sepsat sto důvodů, proč do něj už nikdy nejet. Mám za to, že příští rok tam ale pojedeme znovu, má totiž polohu k nezaplacení a to je přeci jen to nejdůležitější.

Noc v tomto hotelu byla taky peklo, ale za to už hotel nemohl (škoda, mám chuť na něj svést vše). Kolem půlnoci se před našimi okny sešla banda výrostků (podle samého "pičo" je typuji na hopery ... ale já nejsem předpojatý!), samozřejmě děsně řvali, až mě vzbudili. Kluci sice jen hučeli (no, sonáta vysavačů sice taky nic příjemného na poslech není, ale tomu ječení se to nevyrovnalo), zato ty jejich holky děsně pištěly. Bože, já měl takovou chuť poslat na ně policii (nebo líp, cihlu!), ale pak jsem jim začal na malou chvilku za vzbuzení děkovat. Někdo se nám začal dobývat do pokoje a to první, co mě rozespalého napadlo, bylo, že jsou to zloději. Připravoval jsem si už, čím je fláknu, ale pak šramot ustal. Vzápětí se ozval znovu ale o něco tišejší ... vzdálenější. A pak se ozvalo bouchnutí něčích dveří a hlasy: "Co tu děláš, ty magore?!" "Jsem zabloudil ..." Hrozně se mi ulevilo, měl jsem chuť se smát a vůbec jsem to tomu hotelovému zloději neměl za zlé, zabloudit tam totiž vážně nebylo nic těžkého, všechny uličky vypadaly stejně a bylo jich tam moc, rekonstrukce se nepovedla (ale na to už jsme přišli dávno).

Mým jediným středečním přáním bylo dlouho a nerušeně spát (bože, Ewa Farna nám nutí vůni Rock Angel!! Dobrá, přestanu u psaní sledovat televizi .... ), abych byl čtrnáctého plný energie. Přání se mi nesplnilo, ale energii jsem stejně bůh ví kde načerpal, což je dobře, podle jízdních řádů jsme totiž byli nuceni zůstat ve Vizovicích až do půl čtvrté ráno kvůli Moonspell. Končili ve dvě a v tu dobu žádný vlak nejel. Ti si ale umí vybrat termín! Také kvůli tomu jsme si nechali ujít zahajující Fleret a nasměřovali cestu do Vizovic až tak kolem čtvrté hodiny odpoledne, normálně bychom nejspíš bývali vyrazili ještě později, ale já chtěl stihnout autogramiádu Eluveitie.

Ještě než jsme nasměřovali naše kroky na nádraží, rozhodla se mamka, že mě po Zlíně trochu provede. Rok tam sama žila u své babičky. Vůbec mám z mamky strany moravské kořeny, ve Zlíně žily obě mé prababičky, oba pradědečci, děda i babička.

Když jsme prošli centrum, dostali jsme se do Zámeckého parku, kde zrovna probíhala výstava Šangri-la. Tibet, Bhútán i Indie jsou země, které mi byly vždy velice vzdálené, mnoho jsem o nich nevěděl a vlastně jsem se o ně ani nikdy nezajímal, teď, když jsme však na Šangri-la narazili, jsem byl rád, že jsme to prohlídli. Už dlouho na mě žádná exotika nedýchla, byla to příjemná změna. Když jsem viděl ty nejrůznější cestopisné dokumenty o Indii, říkal jsem si jen "To je hrozné, jak tam žijí.", ale to je vše, co jsem mohl říct. Ale ono to není hrozné, je to především zajímavé. Na výstavě jsme procházeli několika odděleními, každé patřilo jedné ze zemí, když jsme se dostali do tibetského oddělení, všude na stěnách se zobrazovali cedule, které vysvětlovali vnímání času Tiběťany. To je jejich bohatství. To je něco, co my nemáme ... a oni ho mají požehnaně, nemají nic jiného než čas ...

Ve vlaku se šířilo vzrušení a nadšení, zdaleka jsme nebyli jediní, kdo si nechal Fleret ujít, mnozí směřovali příjezd na vystoupení Bonfire, o těch já však mnoho nevěděl. Vytáhl jsem program vytržený ze Sparku a zjistil, že přijedeme akorát na vystoupení Virgin Steele (nebo alespoň na jeho konec).

Projeli jsme poslední vesnicí a na kopci na silnici se začala objevovat zaparkovaná auta - stály tam jakoby v koloně za sebou. O něco dál na loukách vyrostly stany. Pak už byly všude kolem a my se přiblížili těsně areálu likérky. Následovalo pár pozdravů, poslední nadšenci se rozprchli z kolejí a pak vlak zastavil. Konečně doma.

14.7., první festivalový den - čtvrtek a přehoupnutí do pátku

To první, co jsem chtěl udělat, bylo zakoupení DVD Masters of Rock 2010, vrhl jsem se na festival shop a zkoumal, kde ho ukrývají. Vážně mě zajímalo vystoupení Tarji a rozhovor s Epicou.

Vedle na Prosperitě (meet and greet stage, kam se chodilo pro autogramy) se už utvořila obrovská fronta vyčkávající na Eluveitie a Finntroll, vybavil jsem si v tu chvíli, jak jsem v minulém roce takto čekal na Epicu v podstatně kratší frontě a stejně jsem to nestihl (však půl hodiny na autogramiádu, co to je!), takže jsem vyčkávání na paganskou alianci už rovnou vzdal a stoupl si k zábradlí naproti stanu, abych je alespoň vyfotil. Ještě než přišli si přede mne stoupl jeden ze sekuriťáků. Postavil se na betonový kvádr, který držel zábradlí, o které jsem se opíral, na místě, a na někoho začal mávat - na druhého sekuriťáka, ten přitáhl v tu chvíli do stanu další dvě lavice. Sekuriťák, který stál přede mnou na něj pak pobaveně zařval: "Kolik tam toho je?" a druhý sekuriťák mu odpověděl: "No dost, asi patnáct! Nevím, jak se sem vejdou!" To mě navnadilo zase o něco víc a stejně jako ostatní, kteří se mnou postávali za zábradlím, jsem uvedl svůj foťák do pozoru.

A pak všichni přišli, myslím, že jich bylo celkem čtrnáct, ale to bylo vedlejší (stále je to vedlejší). Hned naproti mně si sedla Anna Murphy, za což jsem děkoval bohům, protože je to asi má nejoblíbenější členka skupiny Eluveitie, skoro každé fotce, kterou jsem vyfotil, tedy vévodila ona. Dnes dopoledne jsem si pustil po dlouhé době na YouTube Omnos a přečetl jsem si k tomu pár komentářů, někdo psal, že tak jako Anna, vypadá ztělesnění krásy, nadále ten někdo zdůrazňoval její oči, psal, že jsou jiné než oči ostatních a že je v nich něco magického ... lidi, na tom něco je. Ale kromě toho, že je Anna celá magická, je také nesmírně milá, usměvavá a ochotná. To se z autogramiády pozná. Někdo je hold vřelý a vlídný a někdo zase ne. Z Eluveitie a Finntroll byli fajn všichni, všechno to byli takoví sympaťáci, ani jsem nečekal jací. Popravdě, od Finntroll já nečekal vůbec nic, protože jsem je neznal, jediná píseň, jakou jsem od nich slyšel, se jmenuje tuším Trollhammaren a podle té jsem si o nich udělal ... no ... jistý obrázek.

Stát půl hodiny na autogram je něco jiného než stát za zábradlím, občas něco vyfotit a pozorovat ty, kteří stáli dostatečně vpředu ve frontě a měli tak štěstí. Odešel jsem hned poté, co po lavicích dokolovalo růžové nafukovací kladivo s černými ostny (evidentně to bylo metalové kladivo, jelikož už neslo na jedné ze stran nápis "Eqilibrium" a pod ním podpisy členů, brzy k nim přibyly i podpisy členů Eluveitie a Finntroll, protože všech čtrnáct se jich na druhou stranu nevešlo).

Když se na pódium nasoukali konečně Bonfire, bylo půl šesté a my vyrazili ke stánkům, chtěl jsem si koupit cédéčko Arkony, ale ze všeho nejdřív jsme zamířili ke zmrzlině. Vlastně nebylo takové vedro, ale na Mástru mají nepřekonatelně dobrou zmrzlinu. Zamířili jsme hlouběji mezi stánky a z pódia k nám dolehlo: "Jak se všichni máte?" Z kotle se ozval mohutný halas (nejspíš křičeli "Dobře", ale kdo to v tom hluku má poznat?) a mně blesklo hlavou Bonfire jsou Češi? Když však začal "I learn Čšesky ...", nebyl jsem sám, kdo se otočil a nevěřícně otevřel pusu. On musí mít české kořeny!

Nějak jsem v tom rozrušení úplně na Arkonu zapomněl a minul stánky s cédéčky bez povšimnutí. Mamka dostala chuť na kafe, tak jsme zamířili ke kavárně. Tedy, byl to Gambrinus stan, nad jehož jeden vchod kdosi nedbale připíchl papírovou ceduli s nápisem "Kavárna", uvnitř se stejně nejvíce kupovalo pivo. A bylo tam plno. Venku se totiž náhle zatáhlo a spustil se jemný déšť, nebyl silný, ale vytrvalý, v tom byla jeho síla. Za chvíli jsme se museli u stolu zmáčknout, abychom k nám pustili další uprchlíky před deštěm. Ale to nijak nevadilo, spíš to u stolu konečně navodilo festivalovou atmosféru. Před deštěm se totiž skrývaly evidentně i mouchy a z jedné z nich si naši spolusedící udělali krátcežijícího mazlíčka - metalovou mouchu! Když je omrzela, vytáhli program a začali řešit, na co půjdou a na co ne. "Hm, ve 20:40 je ta magan alijanc ..." "A to je dobré?" "To je takové to vikingské halekání."

Když pak zabili metalovou mouchu, přestalo konečně pršet a my se vydali na vikingské halekání. Když jsme dorazili na plac k tribunám, končili své vystoupení ještě Amorphis, takže jsme si stoupli před jednu z tribun do vlhké trávy a čekali na vyhlášení poslední písně, abych se potom mohl i s foťákem přesunout do kotle a zabrat dobré místo na Eluveitie (a Finntroll). Nejsem z těch, kteří se rvou a prodírají se, aby si ukořistili to nejlepší místo uprostřed v první řadě, ale rozhodl jsem se natáčet, takže jsem byl za každou získanou pozici rád. A když se Amorphis nakonec odklidili, vstoupila na pódium uvaděčka, která nám připomněla, kdo za půl hodiny nastoupí, ale také nám vyřídila poděkování a obdiv od skupin za to, že na ně čekáme i v takovémhle počasí (znovu se totiž spustil jemný déšť).

Někdy krátce před tři čtvrtě na devět jsem se posmutněle zadíval na svůj ubohý foťák (který blbě fotí a ještě hůř natáčí ... kdybych tak měl kameru! Já ji s sebou měl, ale ta zůstala v úschovně, protože letos se s ní do areálu nesmělo. Ti mě teda namíchli!) a připravil ho k natáčení. A pak spustila hudba a v jejím rytmu na pódium napochodovali z jedné strany Eluveitie a z druhé strany Finntroll.

Pokud se nemýlím, celé vystoupení odstartovali Andrem a pak se skupiny střídaly vždy po dvou písních. Byl jsem nadšen, celé vystoupení bylo tak živé. Já si nedokázal vůbec do této chvíle představit, jak může spojení dvou skupin fungovat na pódiu, vcelku příjemně mě to překvapilo, hlavně jsem byl vděčný za to, že každé skupině patřily jen dvě písně než se zase prostřídaly, protože ačkoliv mě hudba Finntroll taky nesmírě zaujala, jejich zpěvák byl přímo příšerně ozvučený. To, co jsem slyšel, nebyl chrapot, to bylo nepřetržité chrčení a chrastění, které trhalo uši. Představa, že jsem tohle měl vydržet celou hodinu, byla ničivá, vážně jsme se modlil, ať už přestane chrčet, protože oni měli hudbu moc pěknou (no, možná to byl ten kotlový jev), jen on ... No, Eluveitie (je TA Eluveitie, nebo jsou TI Eluveitie? No ... dejme tomu, že jsou TI) jsem si ale užíval moc. Přiznám se, že nějaké ty první písně jsem nepoznal (však taky nejsem žádný zapálený fanda), ale jakmile zahráli Your Gaulish War, konečně jsem se chytl! Mám natočený Omnos a část Slanias Song (baterky došly).

Pagan Alliance Show byla zakončena opravdu společným vystoupením, při kterém jich na pódiu stálo všech čtrnáct (asi - v tu chvíli už jsem vše vznímal stěží, protože mě příšerně bolely nohy a vnímal jsem jen to). Všichni nás povzbuzovali a po svém nám děkovali, tančili a rozloučili se s námi vskutku velkolepě (nabubřelá slova ... ach ...). A pak světla zhasla ... hudba dozněla ...

Po Eluveitie a Finntroll měli zahrát Hammerfall. Chtěl jsem za každou cenu vidět jejich vystoupení, ale když jsem se potácel po dvouhodinovém hopsání z kotle, uvědomil jsem si, že mezi jejich největší fanoušky nepatřím (nebylo těžké na to přijít, však od nich znám jednu píseň), tudíž jsem se spokojil s místem vzadu u tribun a výhledem na jednu z LED obrazovek. Kromě deště na mě padla už i únava, přišel jsem o hlas od řvaní a byl jsem celý promočený, šíleně mě bolely nohy, ale Hammerfall jsem prostě vidět chtěl. Mohl jsem vyhledat teplo "kavárny" a poslouchat Any Means Necessary ze záznamu, který v "kavárně" (není příhodnější říkat tomu hospoda?) pouštěli, ale na stání v dešti na bolavých nohou něco je. Není krásnější pocit než snažit se řvát, když už to nejde (vlastně by se možná i něco lepšího našlo ...)

Takže jsme stáli na mokrém betonu (díky za beton ... teď jsem si vybavil, jak jsem dělal jednou s Jakubem rozhovor o Řípfestu, kde měli samé bláto - jak se lidově říká: kiš kiš) a čekali, až vše začne. Vlastně si nepamatuji, jak vše začalo, ale vím, že mě Švédové bavili, i když jejich písně zněly hodně podobně, všechny byly plné energie a tu já v tu chvíli potřeboval nejvíc. "Let the Hammer ..." a pár lidí doplnilo: "Fall!" Hlavní Hammerfallák (dobrá, asi bude jistější říkat mu zpěvák) si postěžoval, že nás neslyší, a vše s námi zopakoval ještě párkrát. "Let the motherfucking HAMMER ..." "FALL!!!" Nejsem si jistý, jestli jsem řval taky, ale snažil jsem se o to. Vlastně jsem tam na chvíli i hlas znovu nabral a na jednom slově (fall) jsem si ho zase vyřval a v ten den už víckrát nezískal. Každopádně pak Hammerfall zahráli i mou oblíbenou (a jedinou mně známou) Any Means Necessary a vzápětí i Last Man Standing (což jsem si uvědomil ne podle toho, že bych ji nějak znal, ale podle toho, že za každým slovem zařvali "Last Man Standing!"). Někdy po třetí písničce začal zpěvák celou skupinu po svém představovat (nejsem si jist, jestli je nakonec uvedl jmény, ale na každém vypíchl nějakou jeho vlastnost - většinou nedostatek-, čemuž se všichni hrozně smáli), mně v hlavě uvízlo jen, jak představil blonďatého kytaristu: Mr.Blondie.

Byla už úplná tma a beton se změnil v jednu velkou kaluž. Vyšel měsíc a nastal čas na Full Moon Madness ... na Ronnie James Dio Stage vyšla už úplně unavená uvaděčka a s úsměvem nám vyprávěla, jak úžasné bylo poslední vystoupení. Byl jsem na ně zvědav a nebyl jsem sám, mokré tribuny byly úplně obsypané, kotel byl přeplněný - a to jsem tam chtěl jít taky (Hammerfall mě však nějak zmohli, takže jsem zůstal vzadu u LED obrazovky). Popravdě jsem Moonspell neposlouchal nějak dlouze, mám asi jen osm oblíbených písní (osm známých písní), ale byl jsem si jist, že by měli většinu z nich zahrát. Nezahráli. Portugalci byli sice fajn, byli vřelí, milí, ale hráli takové podivné protáhlé písně, které zněly všechny hrozně podobně - ale narozdíl od těch písní Hammerfall nebyly ani plné energie, nebyly plné ničeho. Nejvíce mě však štvalo jejich neustálé přerušování písní. Vždy, když zpěvák nezpíval a nastalo nějaké sólo, začal nás povzbuzovat nebo nás jinak oslovovat, což bylo sice vskutku milé, ale poměrně to kazilo veškerý dojem z poslechu. Nakonec však zahráli Alma Mater a to bez přerušení, což pro mě byla třešnička na dortu (v dobrém slova smyslu), ačkoliv ji zahráli asi u prostřed vystoupení - pro mě zkrátka byla tím nejlepším.

Byl konec ... nikdy jsme nebyli na Mástru už od začátku, prvně jsme tam byli až do konce. Všude po mokrém betonu se válely kelímky od piva, pet lahve od Bonaquy a vlaječky s nápisem R.Jelínek, které se dávaly do frťanů u rotund. Bylo to krásné a zamlžené ... to bude tou únavou.

Došli jsme na zastávku, koleje byly obsypané - jako vždy - a my zjistili, že nejbližší vlak nejede o půl čtvrté, ale o hodinu dřív (speciálně kvůli festu posílili spoje). Což byla skvělá zpráva. Nechtělo se mi stát na kolejích v mokrých kalhotech hodinu a půl. Pak pro nás přijel žlutý osobák, kterým ani neprocházel rozhodčí, a my se v klidu dostali do Zlína a do hotelu, jehož jméno vám neřeknu. Byl klid, venku nikdo nehučel, ani nepištěl. Nebo jsem to už nevnímal. Byl jsem unavený, ale viděl jsem Moonspell! Nezahráli Lunu, nezahráli Sanguine, ani Everything Invaded, ani Night Eternal, ale byli to Moonspell a zahráli Alma Mater!

------

Právě jsem zjistil, že té části chlebu bez kůrky se říká střídka, ale také jsem zjistil, že tento článek píši s přestávkami už osm hodin!!

Jsem vyčerpán. V televizi dávají Jak jsem poznal vaši matku, chci se dívat a všem přeji dobrou noc! ;)

Masters of Rock 2011 - pátek>>