Metalová pacička: Masters of Rock 2011 4/7

Varování: tento článek je doopravdy opět velice dlouhý a nejspíš vyčerpávající. Pokud jej nechcete číst, věnujete se alespoň anketě.

Tak přicházím s posledním článkem o Mástru, už přibydou jen fotky a nejspíš nějaké doplňující informace o tom, jak proběhla cesta domů. Toto je čistě článek jen a jen o neděli a jelikož se toho v neděli dělo dost, je můj článek zase hodně nabitý.

17.7. - neděle - čvrtý den

Jakmile skončil čtvrtek a přehoupnul se do pátku, skončil s tím i první festivalový den. Od té doby jsem se těšil nejvíc paradoxně právě na ten poslední, kdy hráli konečně Delain, němečtí borci Oomph!, ale hlavně už párkrát zmiňovaná Arkona z milovaného Ruska. Od doby, co jsme se ubytovali v hotelu, už jsem stihl naposlouchat pořádnou dávku jejich písní, většinu z Goi, Rode, Goi, což je podle mě jejich nejlepší album. Taky jsem se ho snažil později na Mástru sehnat, ale všechny kusy už byly vyprodány, takže si budu muset zajít do nějakého obchodu tady u nás. Předpokládám, že takovéhle ruské mistry by tu mohli mít narozdíl od srbských Abonos - ty nemají nikde. Ale to sjem odbočil.

Čtvrtý den, neděle, začal slibně ... začal tím, že jsem opět zkritizoval jednu z restaurací, které patřily onomu hotelu, a následně jsem přemýšlel o tom, jak by v tom hotelu bylo krásně, kdyby vyměnili kuchaře ... a televizi, protože ta neustále pískala a měla jen Novu, pak už jen rakouské kanály. Když jsme odcházeli ze snídaně, vyptávala se mě mamka, jestli nemám tedy na něco chuť, když ta snídaně byla opět odporná (už od pohledu), a já jí odpověděl, že mám chuť zabít kuchaře. Vážně mi přišlo jako zlodějina brát za takovéhle blafy stovku. No jo, hotel potřeboval peníze, uklízečka nám totiž řekla, že rekonstrukce, která proběhla, vůbec nebyla dokončena z důvodu nedostatku financi a otevřeno kvůli tomu bylo jen první patro.

Každopádně nálada se mi během dne výrazně zlepšila a na kuchaře už jsem potom ani nepomyslel. Měl jsem jiné starosti. Zjistil jsem si totiž, že Arkona, Delain a Oomph! vystoupí hned po sobě, ale aby toho nebylo málo, tak ke konci vystoupení Arkony začínala autogramiáda Oomph!, při vystoupení Delain probíhala autogramiáda Arkony a ve stejnou chvíli, kdy začínali Oomph!, začínala i autogramiáda Delain. Musel jsem učinit pár životních rozhodnutí a ještě při cestě do Vizovic jsem si nebyl jistý, co vynechám. Byl jsem si však jistý, že vystoupení Arkony ne!

Na Ronnie James Dio Stage právě hráli Steelwing a my čekali na vlak. Zjistili jsme si ještě v předešlý den ve Vizovicích nedělní jízdní řády, takže jsme nemuseli zmatkovat po nádraží a hledat vhodný autobus jako v sobotu.

Ve vlaku jsme potom seděli naproti dvěma maníkům, kteří řešili, jestli bylo moudré nechat si Steelwing ujít, nebo ne. Jeden z nich tvrdil, že to, co je ze Švédska (Steelwing jsou Švédi, komu by to nedošlo), je vždy dobré a následně začal jmenovat švédské skupiny, které ho zaujali, neopomenul ani Abbu.

Dorazili jsme v půlce vystoupení Mercenery, kteří sice zněli dobře, nicméně jejich písně byly hodně podobné. Po chvíli mě tedy přestali bavit a my se vydali do hospody (ano, toto označení o pouhý hlas u vás zvítězilo v anketě), abychom tam počkali, dokud se nebude schylovat k vystopení Arkony. Prosedět ale celou jednu (a málem dvě) skupinu v hospodě mi přišlo jako znehodnocování lístků a vyrazili jsme tedy krátce po začátku Evile zase na betonovej plac. Usadili jsme se tam v zakelímkované trávě pod černým slunečníkem a snažili se najít nějakýs mysl a poselství v nářezu bez melodie, kteří Evile produkovali. Evidentně jsme ale nebyli jediní, kdo v Evile zalíbení nenašel, protože před pódiem stál jen řídký hlouček nadšenců. Pak se jejich zpěvák ozval s tím, že nám zkrátka musí říct, co nade vše miluje. Uznávám, že vkus má dobrý. Prohlásil, že jeho láskami jsou černovlasé dívky a kytarové riffy. Byl to ale asi jediný moment, kdy mi byl sympatický - no vlastně ještě když ukončil vystoupení a já se tak vydal blíž na Arkonu.

Zabral jsem si fantastické místo - alespoň jsem si to tedy myslel. V okolí nebyli žádní nevrlí Slováci ani Češi-zombie, podle kterých je všechno nuda, a ještě ke všemu jsem byl přímo uprostřed v druhé řadě - no občas i v první, ale tam se to tak míchalo ... Každopádně jsem byl přesvědčen, že jsem zase jednou chytl fantastické místo, ale už o chvíli později jsem byl vyveden z krutého omylu - přede mnou totiž byla kamera přikrytá LIDL taškou a co myslíte - sundali tu tašku? Ne! Takže téměř každé druhé fotce, kterou jsem z vystoupení Arkony pořídil, vévodí LIDL taška. Ale to mi začalo vadit až teď s odstupem, když jsem začal ty fotky poupravovat, abych je mohl dát na blog, tam v kotli mi přišlo rázem všechno fantastické.

A pak přišel na pódium Vladimir a začal ozvučovat. Hezky rusky, žádné "One - two - one - two - one - one - support!", jak tomu bylo před Eluveitie. Tehdy se mi zastesklo po dobách, kdy se ozvučovalo prostým "Peťo, hej, máš to? Martin ... Martin ... hej!"

Dochází mi slova, má slovní zásoba se najednou zdá být ještě omezenější, když se snažím popsat, jaká Arkona vlastně byla ... Vyzařovali energii! Spíš to bylo jako by nás tou energií mučili a my jsme chtěli být mučeni! V tu chvíli každopádně nastoupila na pódium ohromná odzbrojující síla ... a Masha - drobné blonďaté stvoření s kožešinou přehozenou kolem ramen. Bylo vedro a ona měla kožešinu ... měla kožešinu a lítala jako splašená po pódiu! Já ji obdivuji. Ona je to Rusko, do kterého jsem se zamiloval ... byla vytrvalá, silná, energická, a přesto všechno přátelská! Po první písničce, kdy nám všem předvedla, kdo je ve skupině tou dominantou, na nás přátelsky zamávala a zařvala: "Ahoj braťa!" Tím si zaručila, že jsme byli až do konce vystoupení její ... všichni, jak jsem tak koukal kolem. Ona je poděs! Ona je šílená a šíleně úžasná. A když zazpívala Goi, Rode, Goi, byl jsem si jist, že si Arkona právě získala nového velkého fanouška. A to byl jen začátek. Arkona mi vzala srdce, mozek i zábrany a já, lidi, podržte se, začal s davem bezmyšlenkovitě skákat (já!) za rytmu pohanské hudby. Nikdo mě nikdy nedokázal rozskákat, ani Silenti a ti se o to, aby publikum skákalo, snažili dost. A tady to přišlo samo. A pak zahráli Jarilo! A mou srdcovku - Slavsia, Rus! Masha se při této písni pro jejich matičku Rus dokonce i uklidnila, stoupla si za mikrofon (ano, ona stála!) a pomalu máchala rukama jako při nějakém rituálu. Já miluji Arkonu. Že jsou to sympaťáci jsem si uvědomil už podle příchodu Vladimira, který si na pódium nakráčel v rubášce a začal si v rohu pískat na flétnu. A pak jsem si uvědomil, že v rubáškách jsou všichni - i Masha, která ji skrývala pod staženou liškou, či co jí to viselo kolem ramen. Každopádně jsem byl nadšen a chtěl jsem skákat ještě dlouho poté, co se s námi Rusové rozloučili. Ale já se musel rychle vzpamatovat a upalovat na Prosperitu, kde začínali svou autogramiádu Oomph!

Dero Goi, zpěvák Oomph! je zajímavý typ, jen co je pravda. Nemá dlouhé černé vlasy, nemá bledou pleť a nenosí černý dlouhý hábit - je úplně jiný a má pejzy, které ho dělají do jisté míry elegantním. Nesmírně jsem se na setkání s ním těšil a byl jsem zvědav, co předvede se skupinou na pódiu ... nyní ale k autogramiáda, do vystoupení času dost.

Když jsem se přihnal na Prosperita meet&greet stage, Dero a jeho banda už tam dávno vysedávali a podepisovali se nadšeným fanouškům bůh ví kam. Fronta byla pěkně dlouhá a i na mém oblíbeném místě za zábradlím naproti stanu se utvořil pořádně hustý houf z příznivců těchto výstředních Němců. Měl jsem problém prohlédnout skrz všechny ty amatérské fotografy, ale jak plynul čas, nadšení fotografů opadávalo a já se konečně dostal až k zábradlí - naskytl se mi báječný výhled přímo na Dera. A na plešouna, který seděl úplně na opačné straně, nicméně ochotně vždy vystrčil hlavu, když se s ním chtěl někdo vyfotit a nechal tak slunce ozářit jeho pleš. Úžasně reflektoval a mile se usmíval. O Derovi se to říct nedalo. Nebyl vůbec milý, byl to studený psí čumák, který jen velice neochotně bral do ruky všechny ty památníčky a plakáty, které si chtěli lidé nechat podepsat, a nejspíš by ho zabilo, kdyb se trochu pousmál. Vzápětí jsem však odhalil jeho strategii. Neusmál se na nikoho, kdo na něj nepromluvil Německy. Vedle mě si totiž později stoupla s foťákem jakási Němka, která ho svým rodným jazykem poprosila o fotku, a Dero začal hned nadšeně dělat nejrůznější ksichty, aby měla jeho krajanka ty nejlepší záběry. Když ho však poprosili Češi, dělalo mu problém normálně se usmát. Na každé fotce má tedy pusu zkroucenou do pochybného úšklebku, ve kterém se mísí nucený úsměv a potlačovaný odpor. Nechápu, proč do Čech jezdí, když má vůči Čechům takový odpor, vážně nevím, co čekal.

Krátce před koncem autogramiády jsem odešel, protože dívat se na znechuceného Dera jsem až do konce vážně nepotřeboval a navíc jsem chtěl vidět Delain. Tato nizozemská skupina měla na Mástr přijet už vloni, ale stejně jako u Sirenii se i tady vyskytly jakési problémy (někdo tvrdí, že se zranil bubeník, někdo, že sama zpěvačka - Charlotte), každopádně jsem ocenil, když to přijeli na letošní Mástr napravit, a doufám, že to taks tejně udělá i Sirenia.

Popravdě já zase tak velký fanoušek Delain nejsem. Vlastně nemám rád Chralotte, která má podle mě hrozně slabý hlas na to, aby utáhla metalovou skupinu - jí bych viděl tak někde po boku Miley Cyrus. Ale samozřejmě si cením toho, že je stále zapálená do symfonického metalu, každopádně by výměna zpěvačky dle mého názoru skupině neuškodila - ba naopak. Hudbu oni totiž špatnou nemají, ale výsledný dojem kazí ten slabý kňourák. Jediná pozitivní věc na ní je asi to, že je pěkná ... a zrzavá. Od té chvíle, co znám Simone, mám pro zrzky nějakou slabost, ale po vystoupení Arkony nejspíš přehodnotím i svůj názor na metalové blondýny.

Každopádně mě Delain neuchvátili a v půli jejich vystoupení začínala autogramiáda Arkony, takže jsem se rozhodl jít raději tam - zpět na Prosperitu. Byl jsem zvědav, jestli si nechají mí noví oblíbenci své černé rubášky, ale počítal jsem spíš s tím, že ne. A počítal jsem s tím správně.

Do stanu nejednou vešlo pět lidí, čtyři muži a jedna křehká žena s červenou kšiltovkou, která jí zakrývala obličej. Říkal jsem si To přeci není ona, ta Masha, která celé vystoupení odeřvala a odlítala! Ale byla. Vybavil jsem si v tu chvíli článek, který jsem si četl cestou na loňský Mástr - byl o Metalfestu, kterého se Arkona zúčastnila. Jeden z redaktorů tam psal, že se procházel u stanů účinkujících a když si prohlížel něčí šatno, promluvilo za ním cosi rusky. Otočil se a uviděl nevinnou malou blondýnku s culíčky a nemohl uvěřit, že je to ta drsná zpěvačka Arkony. Teď jsem cítil něco podobného. Ale byla to Masha - musela to být ona. Posadila se mezi Sergeje a Vladimira a i se zbytkem skupiny se pustila do podepisování. Nejspíš byla milá, žádný psí čumák jako Dero, ale já na ni nikdy pořádně neviděl. Celou tu dobu jsem ji fotil poslepu, protože ve chvíli, kdy měla autogramiádu Arkona, se utvořil za zábradlím ještě větší houf než na Oomph! a já neviděl už vůbec nic. Až později se přede mnou udělalo místo a já jsem konečně viděl pořádně alespoň na Vladimira - a to byl vážně sympaťák. Můj první dojem tedy zkažen nebyl. Narozdíl od Dera si Vladimir evidentně vážil všech fanoušků a byl ochotný podepsat se kamkoliv a vyfotit se s kýmkoliv stejně jako ti manící z Eluveitie a Finntroll.

A pak jsem odešel, protože fanoušků, kteří žhavili foťáky neubývalo, naopak přibývalo a já vycítil, že bych mohl být v nejbližší době umačkán. Odešel jsem právě tehdy, když končili Delain, takže jsem se akorát zavrtal do davu, který převážně stejně tvořili fanoušci Oomph! Stoupl jsem si vedle nějakého malého chlapce - mohlo mu být tak jedenáct? - a jeho starší sestry, která mu vyprávěla o Derovi. Řešili spolu, jestli bude mít ten klobouk, jaký měl i na autogramiádě, a to, že jejich koncertový bubeník vypadá jako Usáma bin Ládin.

A pak Oomph! konečně nastoupili. Na stranu, kde jsem stál já, si stoupl plešoun a na úplně druhé straně zatím cosi prováděl Dero. Nejspíš hecoval publikum, ale to ani nemusel dělat, protože to bylo nadšené už jen z toho, že Oomph! konečně přišli. Měli na sobě podivné černobílé kostýmky, které vypadaly jako nedodělaný helloweenský převlek za kostru, každopádně to bylo vedlejší. Jak Dero působil na autogramiádě jako psí čumák, na pódiu dělal vše pro to, aby nás přesvědčil o opaku. A vcelku se mu to dařilo. Upřímně dělal hrozné blbosti a já na něj viděl přes hlavy ostatních jen stěží, ale užíval jsems i to. Bylo však téměř nemožné Dera vyfotit, on byl totiž neustále v pohybu. Buďto skákal a vyřvával u toho "Alle spring!", nebo lítal z jednoho konce pódia na druhý. Pak dokonce skočil do davu, ale na úplně druhé straně, než jsem stál já. Stejně nevím, co bych dělal, kdyby ke mně najednou připlul Dero po rukou ostatních s vyplazeným jazykem. Jo, jazyk on plazil furt. Tedy když nezpíval. Když zpíval, stálo to za to, ale štvalo mě, že toho měl hodně na playback - hlavně to, co pak chtěl nechat zpívat nás. Vždy vystrčil mikrofon směr publikum, ale místo nás byl slyšet playback. Zahráli ale všechny mé oblíbené písničky - Augen Auf, Labyrinth, Auf Kurs a Gott ist ein Popstar. Dokonce zahráli i Träumst du, což mě mile překvapilo - taky je to má oblíbená písnička, ale nečekal jsem, že by ji zařadili na playlist, koneckonců je to duet s Martou Jandovou a Marta s Oomph! Nepřijela. Schade, znělo by to určitě líp. Ale i takto to nebylo špatné. Nejvíc mě každopádně dostali s Augen Auf, kde na začátku jsou jen bubny a Dero do toho začal s námi zpívat We Will Rock You. Pak kvůli nám ještě protáhl a nechal nás zpívat jeden refrén navíc: Eckstein, Eckstein - alles muss versteckt sein... Augen auf - ich komme, aufgepasst - ich kome, zeig dich nicht! Bylo to prostě dobré, ale chybu to mělo jednu - Oomph! šli až po Arkoně a tu ničím nepřekonali!

Po Oomph! nastoupili Overkill, ale ti už pro mě zajímavý nebyli ničím - stejně jako Helloween a Tři Sestry. Akorát mě zaujalo, když po Oomph! vystoupal na pódium jeden z uvaděčů (zapomětlivý Slovák v růžovofialovém triku, které za celé ty čtyři dny nevyměnil) a začal se nás vyptávat, jestli tu dnes Helloween doopravdy hrají, protože on si není jistý.

Tím pro mě však ten den skončil. Vlastně ne úplně ... cestou na vlak jsem si ještě koupil nášivku Rhapsody a Rammstein - hodlám si je přišít na kalhoty, to jsou Mástr-kalhoty, už je zdobí loňská páska a pár dalších nášivek - s Lacrimosou a Pink Floyd, obě jsou z Krakova.

Po tomto nákupu však nastal odjezd ... poslední odjezd z Vizovic (nebo Vicovic, jak řval Dero) a možnost návratu až za rok. Ani nevíte, jak moc se těším, už teď! Zase až za rok se sejdu se svou metlošskou rodinou, až za rok se podívám do hlavního města metalu, až za rok se naskytnou další možnosti k prožití nezapomenutelných zážitků! Přátelé, devátý ročník Masters of Rock skončil!