Jsem v pořádku, žiji a hlava se mi už nemotá. Karma se uklidnila, ale nahnala nám tedy strach, to vám povím! Celý den jsem jen větral a větral, mamka měla zase nervy a já popravdě taky.
Pro ty, kteří nebyli v obraze, Karma je plynový ohřívač vody. Naše štěstí bylo, že nesmrděla plynem, ale spalinami. No, to také moc dobré nebylo, jak jsem to tak slyšel, měli jsme vážně pořádné štěstí! Už jsme měli být tak stokrát mrtví.
Ale nemysleme negativně ... tentokrát se odlehčujícím článkem stal samotný Mástr-článek. Oproti předchozímu článku je rozhodně odlehčující. Je pozitivní. Tedy téměř ... Když jsem dopisoval konec (ne úplný konec, to před hovnem), chtělo se mi brečet (nechtělo, ale chtěl jsem, aby se mi chtělo brečet, přijdu si totiž tak necitlivý ...)
16.7. - třetí den - sobota
V sobotu jsme chtěli vidět jen jedno - Schmitzera! Zajímal nás neskutečně, protože na takovémhle festivalu je to poměrně dost velký exot. V předešlý den se o něm hodně mluvilo a jak jsem to tak poslouchal, nikdo moc nevěděl, co od něj čekat. Narazil jsem na skupinku, která byla stejně zvědavá jako my, ale vzápětí kolem nás prošla holka, která svému příteli vyprávěla, že se za Schmitzera stydí až do morku kostí, a naříkala, jaká to bude mezinárodní ostuda. Vcelku mě znervózněla, začal jsem tehdy prvně pociťovat nějaké obavy, ale jak se ukázalo, byly zbytečné ...
Když jsme se v pátek po Rhapsody vrátili, říkali jsme si, že musíme nastavit budík asi o hodinu dřív, než byl nastavený doteď, protože Schmitzer začínal už v půl jedenácté a snídaně i cesta na nádraží a cesta vlakem nějaký ten čas zabere. Samozřejmě jsme v sobotu ráno zaspali. V rychlosti jsme vyřídili odpornou snídani (ano, další z věcí, které jsem na tom nejmenovaném hotelu nenáviděl - jejich restauraci!) a pak se doslova rozběhli na nádraží. Ale stalo se, co nikdo nepředpokládal. V sobotu totiž jezdí vlaky kupodivu úplně jinak než ve všední dny, což jsme z nějakého důvodu nepředpovídali, a tudíž jsme si nezjistili sobotní a nedělní jízdní řády. Nejbližší vlak nám tedy samozřejmě ujel a další jel až za hodinu - ale to bychom Schmitzera nestihli. Zašli jsme tedy na autobusové nádraží (které je hned vedle) a doufali, že autobus pojede dřív než za hodinu. Jel. Jel ve vynikajícím čase a podle všech propočtů bychom s ním tedy měli Schmitzera stihnout, ale bylo něco, co jsme nedomysleli - my nevěděli, kde ten autobus staví a jak se z jeho vizovické zastávky dostat až do areálu. Naštěstí jsme nebyli jediní, komu ujel vlak, a tak jsme se nechali unášet pak jen metalovým proudem příkrým svahem dolů k areálu. Celý ten svah, kterým jsme procházeli, byl porostlý stany - to nemohlo být nijak pohodlné!
Do areálu jsme se dostali právě včas, když začalo ozvučování. Na pódiu už stála celá skupina a uprostřed seděl Schmitzer - s kytarou. Po kratší době mlčení se konečně ujal slova a vysvětlil nám, že se stále ozvučuje, tak abychom prominuli jeho výkony, načež začal různě halekat do mikrofonu. Kotel propukl v smích. Nakonec ozvučování skončilo, my zatleskali jeho výkonům a už v tu chvíli jsem si byl jist, že ta holka, která si na Schmitzera v pátek stěžovala svému příteli, neměla pravdu. Jirka byl vtipný .. ale nemyslím tím trapně vtipný, on poznal, kde je ta hranice, byl dobrý. Akorát si jeho vystoupení nejspíš neužili moc žádní cizinci, protože hudbou on to rozhodně neutáhl, nejpodstatnější tam byly ty jeho rozhovory s námi. Vypravoval nám různé příběhy třeba o tom, jak vznikaly nejrůznější písně, nebo o tom, kde všude koncertoval.
Začal vyprávět o Pardubicích, kde se konal jeden malý festival, který neměl žádnou tradici a ani žádnou mít nebude. Přišlo tam prý přibližně sto lidí. Chvíli se Schmitzer zamýšlel nad tím, jak je to možné, pak nám však vysvětlil, že na programu stálo, že před ním vystoupí Csáková a po něm Boney M a že to nejspíš všichni lidé brali jako vtip, tudíž raději zůstali doma.
Taky nám řekl o tom, jak ho jednou hudební kritici zařadili mezi punk. Celý kotel se opět srdečně zasmál a Schmitzer začal dumat, proč vlastně. Nejspíš to bylo tou kytarou. Chudák kytara, v půli představení jí praskly dvě struny. Vybavil jsem si Miloše DODO Doležala, který taky praskal jednu strunu za druhou a během vystoupení vystřídal snad pět kytar. Schmitzer jich s sebou tolik neměl, takže musel zbytek odehrát se třemi strunami. Dva kluci, kteří stáli přede mnou, pak během krátké přestávky, kdy se snažil Schmitzer zbývající struny naladit, prohodili, že pokud to odehraje na tři struny, pak už to zařazení do punku pochopili.
Nakonec se Schmitzer pustil znovu do hraní a s klidem řekl, že když bude hrát s kapelou, tak se to možná i ztratí. Do té doby on hrál sám, ale vysvětlil nám, že aby mohl na Masters of Rock nějak seriózněji fungovat, musel si podle pořadatelů pořídit kapelu. S ní pak nacvičil asi čtyři písně, které si pro nás připravoval na závěr. Popravdě ty bez kapely zněly o něco lépe, byly takové, jak jsem na ně byl zvyklý. Sám Schmitzer řekl: "Ze začítku budu hrát skladby tak, jak je znáte ... pokud je tedy vůbec znáte." Já znal jednu. Vlastně jsem si pouštěl dvě, ale jen tu jednu jsem si zapamatoval - jmenuje se Bynďa. Tu zahrál s kapelou.
Rozloučil se s námi už legendární písní Prdel, ve které nás vyzýval, ať řekneme ono slovo s tím, že na to všichni máme. Ale když nám dal prostor na to, abychom to řekli, jen málokdo se doopravdy ozval - metloši jsou hold slušňáci ... zvlášť po ránu.
Po skončení jsme zamířili hledat likérku (nebo alespoň nějaký jiný prostor, kde se dá koupit alkohol), prošli jsme metalovou uličkou kolem stánku, kde visela hovna (s hovnem je to na dlouho, o tom vám povyprávím až nakonec), a nakonec se dostali druhým východem ven z areálu (ne na straně vlakového nádraží, ale tam u toho strmýho svahu, odkud jsme přišli). Když jsme přicházeli, všimli jsme si tam totiž kromě soch Bolka Polívky a Jožina z bažin také nějaké prodejny alkoholu. My jsme abstinenti, ale chtěli jsme velkou slivovici pro dědu a malou slivovici pro taťku ... koupili jsme je. Vypadaly tak krásně ... narvali jsme je do batohu a vyrazili jsme zpět k vchodu do areálu a že s tím přejdem na druhous tranu k vlaku. To sotva! Nějak jsem zapomněl na to, že se takovéhle věci do areálu vnášet nemají. Ti sekuriťáci nás za to pěkně seřvali, dali nám dlouho přednášku a nakonec nám vysvětlili, kudy vede cesta kolem areálu. Na nějaké obcházení jsme ale zrovna náladu neměli, takže je mamka začala přesvědčovat, že chceme doopravdy jen projít skrz a že se nehodláme v areálu už zdržovat. Po nějaké té době se jim nás zželelo, rychle mi zavřeli batoh a spiklenecky zašeptali, ať honem proběhneme skrz, ať nás nikdo nechytí. Díky ...
Dostali jsme se tedy k vlaku někdy, když začínal Audrey Horne, jakýsi Nor. Museli jsme chvíli čekat, ale na to už jsme byli zvyklí. Odjeli jsem až když se na pódium dostali Visions of Atlantis, rakušáci, které já vůbec neznal, ale kteří mě podle té pár sekundové ukázky, kdy jsme projížděli kolem areálu, nesmírně zaujali. V čele mají nějakou ženu, která má vysoký a přesto silný hlas, ne jako Sharon nebo Liv! Musím je zkusit.
Každopádně jsme se pak dostali zpět do Zlína, dřív než kdy jindy. Neměli jsme co dělat. Cestou do hotelu jsme však zaregistrovali jedno ... Golden Apple Cinema. Ano, bylo tam kino! A vy víte, co čtrnáctého kromě Mástru začalo. Vy víte, co čtrnáctého začalo končit ... příběh o Harrym Potterovi. A Severus! Koupili jsme si lístky do první řady na pátou hodinu a zašli jsme se podívat dva dny po premiéře na to, jak režisér zpracoval konec ... konec všeho. Dopadlo to lépe než jsem čekal, vážně jsem se bál, co s tím vyvedou. Každopádně mi tam dost věcí chybělo. Hlavně způsob, jakým Potter nalézal viteály, ve filmu na něj prostě šeptaly, ale tak to být nemělo! Ale to kvůli šestce, tam totiž nějaký inteligent nedal tu vzpomínku, ve které se Tom zajímal o pohár Helgy z Mrzimoru, tak jak na to měli v sedmičce navázat? Pohár prostě šeptal. Takže to mi tam vadilo dost .. stejně tak mi vadil Albus Severus (který má iniciály tedy ASP, borec), do jeho role vybrali odporného tuctového týpka, jaké já vídávám na škole denně. To mi přišlo na závěr jako znehodnocení filmu. Ale jinak, když už tam něco dali, zpracovali to dobře. Třeba ten drak u Gringottových. Vzpomínáte na draky ze čtyřky (já živě, právě ji mám rozečtenou - znovu), které se pyšnily lesklými šupinami? Tenhle byl vězněn v podzemí a byl udělaný opravdu zničeně, ta bledá kůže a krvavé stopy. Ten drak se jim povedl moc. A Severus ... !!! To bylo tak dojemné (nerad používám slovo dojemný, zní to ode mě vždy tak ironicky,a le tohle rozhodně ironicky nemyslím!) ... Už ten začátek, kdy stál v jednom okně hradu a díval se dolů na nově příchozí studenty, které v dané formaci přecházeli sklesle nádvoří ... připomnělo mi to trochu příjezd nového transportu do koncentračního tábora, odvod do plynových komor těch, kteří neprošli selekcí. Celý ten film byl ve výsledku velice působivý. Jsem rád, že jsem naněj zašel.
Ale já jsem vám slíbil, že vám na závěr vysvětlím hovno, že? To začalo už první den, vlastně ve středu, kdy jsme přesedali v Otrokovicích na Zlíňák spolu s ostatními metloši. Minul jsem skupinku, kde jedna dívka ukazovala své tlupě metalového medvídka (no, když může být metalová moucha, proč ne medvěd ...), a zamířil někam ... už nevím kam, ale někam jsem zkrátka pokračoval. Každopádně jsem pak zaslechl něco, co mě donutilo se ohlédnout. Někdo za mými zády totiž zařval HOVNO! A já se lekl, že jsem snad šlápl do nějakého kobylince či co. Neznělo to však jako varování, znělo to jako by se připotácel opilec, který se snažil o žebrání, ale nemohl najít jiného slova. Když jsem se však otočil, zjistil jsem, že to žádný žebrák není, ale že je to taky jen nějaký metloš, kterému evidetně hráblo. A nebyl sám, hned jak zařval, přidali se k němu další. Celým nádražím pak tedy až do příjezdu vlaku znělo jedno velké hovno. Když přijel vlak, nebyl to však konec. Zabrali jsme místa ve vagónu, do kterého se nahrnuli i hovnisté, ale to by nebylo nejhorší, jenže se evidentně rozdělili a jejich druhá část skončila v předešlém vagóně, takže na sebe řvali přes okénka.
Myslel jsem si, že jde jen o cestovní šílenství, ale v první festivalový den jsem celou záhadu rozlousknul - u jednoho ze stánků se prodávala trička s nápisem HOVNO. A jak se později ukázalo, hovna šla na odbyt. Vážně nechápu, jaký to má smysl. To je nějaký protest? Je to nějaké sdělení? Je to smysluplné? Mně to přijde hloupé a podúrovňové, vždyť tohle se řve na koncertech My Chemical Romance - metloši, vzpamatujte se!
Žádné komentáře:
Okomentovat