Dračí narozeninová oslava

Původně jsem měla na 24. 9. přednastavený článek o MORu, ale pak jsem si řekla: sakra, měla jsem narozeniny nedávno, měla bych o tom taky něco napsat. Takže jsem přednastavení zrušila a rozepsala se o narozeninách, ale pak jsem si uvědomila, že mám vlastně 28. 9. ještě poslední oslavu, a tak by bylo asi fajn to všechno sfouknout do jednoho článku, tudíž... mé rozpolcení ohledně toho, co vydat, vedlo zcela logicky k jedinému rozumnému rozhodnutí: nevydat nic. 

Ale nyní už mám po poslední oslavě, hlava je čistá - kupodivu vskutku na žádný alkohol nedošlo (aspoň ne u mě) - a tak se můžu rozepsat o tom, o čem chci. 

Poslední narozeniny, které jsem si na hodně dlouhou dobu užila, byly ty 2020, protože to byly poslední narozeniny, které jsem slavila ještě s maminkou. Tehdy mi přichystala nádhernou oslavu ve stylu Hürrem sultan a Guild Wars 2, což jsou témata, která k sobě absolutně neladí, ale stejně to bylo boží a nikdy na to nezapomenu. Nemyslím si, že by mi někdy někdo přichystal něco podobného. Nicméně po několikaleté odmlce jsem si vyzkoušela, co to znamená si zase oslavu užít.

Celý ten den byl vlastně skvělý, vzbudila jsem se spokojená, vzala si šperky, které obvykle nenosím, ale chtěla jsem na ten den něco extra, a vyrazila do práce krásným prosluněným parkem. Já ten náš park bytostně nesnáším. Praha 5 jsou zmrdi a jednoho dne uzavřeli v tom parku asi tři cesty naráz, aniž by o tom informovali. Frustrovaně jsme tam pak bloudila a hledala aspoň jeden průchozí bod, zatímco se mi zpovzdálí posmívali dělníci svým potutelným pochechtáváním. Časem jsem si zvykla na složitou cestu, ale protože se na Andělu začali rojit policajti, všechny tamější fetky se stáhly do tohoto parku, tudíž místo škodolibých dělníků jsem pak kličkovala mezi kreténama, co se rozvalovali na schodech a za bílého dne své žíly laskali jehlami. Ale ten den, když jsem slavila narozeniny, byl park čistý. Všude byl klid, nikdo neobtěžoval a ani blbě nečuměl, nikdo nepřekážel a nikde nebyly ani stopy po odpadcích (a tím myslím nechutný sračky odhozený fetkama). Byl to krásný den. Věděla jsem hned, že bude dobrý.

Nesmírně mě potěšili přátelé, kteří mi popřáli na dálku přes messanger, protože, i když jsme nemohli ten den být spolu, přáníčka od nich přišla úplně dokonalá. Laděná do stylu Dark Souls a Elden Ringu.  Za pomoci Midjourney nebo jiných grafických úprav. Samozřejmě to nebyly samotné obrázky, ale to psané asi bude dávat ještě menší smysl než to vizuální, protože naše přáníčka jsou vždy protkaná narážkami na DrD a jiné společné aktivity - u těch her je aspoň malá šance, že je zná někdo jiný. 

V práci mě o tom jen utvrdili, protože mě hned nahnali na šperkařskou dílnu, kde mi v půlkruhu předali nádherný maxi puget a poukaz do Krakatitu, tudíž se asi zase učtu k smrti, ale čert to vem, to je smrt, kterou beru. Přání byla milá, jen by nemusela obsahovat tolik olíbávání, v životě mi nedalo pusu tolik lidí jako tehdy v dílně. Kdyby s sebou někdo měl ananas, beru to jako výzvu. Ale co se stalo v dílně, zůstane v dílně. Ačkoliv... jeden z kolegů přišel pozdě, tak mi ho manažer přidělil za trest jako mou osobní narozeninovou děvku. Což samozřejmě neznamenalo nic kromě toho, že jsme se tomuto vtipu všichni zasmáli. A pak nějaké hrození důtkami. Načež jsme se shodli, že potřebujeme doplnit důtky na sklad, protože ano, i takový sortiment máme. 
Velký šéf mi pak chtěl dát nějaké tričko, ale já trička nenosím, kupuju si divnošaty z Wishe a nedám na ně dopustit. Teď jsem naposledy vytáhla nějakou muslimskou róbu. Ono to zní strašně debilně, ale vypadá to velmi elegantně. Jen ten matroš by mohl být lepší. Nakonec jsem od šéfa dostala kravský roh na pití dle mého výběru, který nevím, jestli využiju, protože mám doma vikinskou sklenici se zakázkově kovaným epickým stojánkem, ale je nádherný, takhle krásně vykreslený roh jsem dlouho neviděla, takže jsem ho musela mít. 

Odpoledne mě vyzvedl v práci muž, který přispěchal se svým pugetem, aby trumfl manažera. Musím říct, že ten manažerův byl větší, ale muž ho má prostě hezčí... ten puget... kytky sakra. Muž totiž ví, že moje oblíbené růže jsou oranžové nebo nějaké zkrátka divně zbarvené, ideálně do těchto hřejivých tónů, a tak mě  jeho mix barev zkrátka potěšil. Pak mě unesl na večeři. Problém byl jen ten, že jsme neměli rezervaci a muž si dopředu nic nepřipravil, takže jsme vyrazili někam za Řeporyje a Ořech na blind a se zklamáním jsme se vraceli do Jinonic s tím, že všude, kam jsme chtěli, měli dovolenou nebo plno. Nakonec jsme zakotvili v Jinonicích v té nejobyčejnější putyce, jakou si dokážete představit. Byla to taková ta klasická hospoda, kde se sešlo pár starých štamgastů, kteří tam vykecávali s personálem a vzadu hrála telka s nějakou vědomostní soutěží. Tu zarytě sledoval štamgast samotář, který nezapomněl soutěžícím dávat své rady. Nakonec měl ale stejně smůlu, protože většina přebila jeho vkus a přepnulo se na hokej. Sparta - Pardubice. K Pardubicím mám už odpor, neboť manažerova ex se mu tam pokusila unést děti. Jakmile z jeho úst slyším slovo Pardubice, vím, že je to nějaký průser. Já tam byla jednou jedinkrát za někým, kdo mi byl tehdy blízký, ale upřímně si z toho vůbec nic nepamatuju, obvykle tyto výlety vytěsňuju, protože jsem strašnej lenoch a samotář a výlety na vlastní pěst do cizího města mě strašně stresujou. Nevím, kde se to ve mně bere, ale psychicky to zkrátka nedávám. 

Ale to tentokrát naštěstí nehrozilo, hodně jsem odbočila - my jsme zakotvili v bezpečí U Majerů. Chvíli jsem zvažovala, že bych požádala obsluhu o zapnutí terče na šipky, protože ty jsem v dětství milovala - dokonce jsem o nich psala sloh na češtinu. Byl teda z velké části vymyšlený, protože jsem tam ze sebe udělala účastníka soutěže v šipkách a možná i výherce, pokud si dobře pamatuju. Reálně jsem nikdy nesoutěžila, ale ten sloh měl být o nějaké takové události nebo o nějaké oblíbené aktivitě - a tehdy byly mou oblíbenou aktivitou videohry, což se tedy zdánlivě moc nezměnilo, ale reálně jsem si prošla přes zajímavou zvratovou část života, kdy jsem měla zájmy různé. Nicméně tehdy to bylo jako teď - videohry vyhrávaly a já o nich nechtěla psát. Tak jsem si vymyslela šipkový turnaj, protože jsem prostě šipky měla ráda, jen jsem nikdy neměla příležitost zahrát si soutěžně. Ale to nevadí, podstatné na slohu je stejně to, že se naučíte psát, ne to, co jste zažili. Nicméně nakonec jsem od šipek upustila. Těšila jsem se na večeři a na příjemně strávenou chvíli s mužem. Večeře sice nebyla bůh ví jak romantická, ale zato byla výborná. Pokud pojedete někdy do Jinonic, vřele doporučuji tento pajzl navštívit, vaří tam bohovsky a obsluha je milionová. 

Když jsme přijeli domů, dostala jsem ještě od muže zmijozelský půllitr, což bylo moje must have. Nejsem zas takový zmijo-fanatik, ale všechny ty vlastnosti, které Rowlingová té koleji přidělila, aby ji učinila relevantní, jsou mi velmi blízké, nebo spíš je obdivuji, protože bych jich ráda dosáhla, ale často v nich zaostávám: pýcha, ambice, mazanost a vynalézavost (ve smyslu, že si umíte vždy poradit sami a jebete okolí). Zejména ambice mi nějak s odchodem z gymplu klesly, mazaná jsem nebyl asi nikdy a vynalézavost mám snad jen v oblasti dračího doupěte. Nicméně beru to jako motivaci - myslím, že každý by měl být trochu Zmijozelem, aby byl fungujícím členem společnosti. Nicméně nikdo by neměl být stoprocentním Zmijozelem, aby byl oblíbeným členem společnosti.

23. 9. jsem pak slavila s tatínkem a babičkou. Vyslechla jsem si průpovídky o tom, jak jsou kytky zbytečný a že jsou to na hovno dárky, ale radost mi z těch dvou kytic, co jsem dostala na narozky, nesebraly. Dostala jsem nějaké drobné na život a na tento příspěvek na existenci jsem dostala ještě trezůrek. Musím říct, že je vskutku moc hezký, vypadá jako stará cestopisná kniha. Asi to nebylo bůh ví jak drahé, ale je to hrozně milé a přesně v mém stylu. Překvapilo mě, že tatin sáhl po takové estetické volbě, ale o to víc mě to potěšilo. 
Celkově to bylo taky fajn, babička mi vždycky chybí a těším se, až ji vezmeme na sobotní rutinní výlety po obchodech. Jediná vada na kráse je ta, že po smrti maminky jsou oba dva - jak tatin, tak babička - posedlí umíráním a při každé návštěvě mi vyhrožujou, že už to mají za pár. Nevím, jestli se mě snaží průpovídkami o tom, že budu dědit, vyděsit nebo uklidnit, ale vážně mě nebaví stokrát do roka opakovat, že dědit nechci, že si chci radši užívat jich. Na druhou stranu pokud tón nezmění, radši jim to budu vážně opakovat stokrát do roka, než abych reálně v dohledné době dědila. Stejně mě svou depresivitou serou. 

26. 9. jsme vyrazily do baru s bývalou kolegyní. Ona slavila narozeniny den předtím, tak jsme nás vzaly prostě společně a vzájemně si zaplatily útratu. Dlouho jsem ji neviděla, odstěhovala se do Kanady a vyprávěla, jak se tam dají úžasně levně pořídit léky, což je pro ni stěžejní, neboť trpí hodně na migrény. Vyprávěla ale i o úžasných plánech, jak si tam založí tetovací studio, a já jsem pevně rozhodnutá tam za ní pak přijet a nechat si od ní udělat své první tetování. Jediný problém je, že bych chtěla trash polku a ona jede takové keltské nebo vikinské obrazce. Ale třeba by trash taky zvládla. Nebo by ze mě dokázala udělat takového nadšence do tetování, že bych si nechala udělat nesourodý rukáv, kde by byly všechny styly. Anebo bych byla rozumná a nechala si prostě udělat dvě nějaká drobná naprosto nesouvisející tetování - každé v jiném stylu - ale rozumnost moc nezní jako já. Když už něco dělám, dělám to ve velkém stylu. Ne vždy to dopadne dobře, ale nač se srát s něčím malým a nevýrazným. Proto i ty mé články bývají delší. Na co psát dvě věty. 
Probraly jsme samozřejmě i mou práci a vše, co se týká osobního života, což je potřeba, jen si vždycky, když se takhle svěřuju, říkám, kdy to proti mě bude použito. Doufám, že nikdy, ale tohle je další věc, ve které se budu muset víc zezmijozelštit - občas mám pocit, že lidem zbytečně moc důvěřuji. A naopak že nedůvěřuji těm, kterým bych mohla. Celý gympl mě prošikanovali, tak mám extrémně pošramocené vnímání toho, komu můžu a nemůžu věřit.
Ale to je jedno, ten večer byl zkrátka úžasný a opět doporučuji další podnik: Midgard bar v Nuslích. Je to podzemní sklepní bar, který mi osobně připomněl Nosferatu Horror bar z Budějc, který už bohužel zavřeli, a o to radši jsem, že jsem narazila na Midgard. V podobném stylu jsou i Hell's Bells a Necropolis, ale HB je vizuálně strašně nudnej bar a nabídka taky nic extra a Necro je sice ze všech zmiňovaných barů asi nejzdobenější, nicméně je to jak plynová komora. Pokud si chcete zakouřit, aniž byste reálně kouřili, běžte do Necra. Midgard byl tedy dobrým kompromisem, kde se nekouřilo, nebylo to přeplácané, ale ani nudné. Nabídka byla hrozně girl-friendly, protože tam měli snad deset typů medovin a jiných sladkých drinků včetně ciderů, takže jsem se tam opila jako ještě nikdy. 

Já totiž běžně nepiju. Jako vážně nikdy. Jediné, co si obvykle dávám, je panáček vaječňáku na Silvestra, ale to je opravdu vše. Doktorům vždy hlásím, že jsem 100% abstinent a nevěří mi, že jsem se za rok ničeho nenapila, protože u někoho, kdo se neléčil z alkoholismu, je to rarita. U mě to ovšem není dané nějakým přesvědčením nebo tím, že bych se chtěla udržovat extrémně zdravá, mně chlast prostě jen nechutná. No a teď v Midgardu jsem do toho prostě šla s tím, že jsou to společné narozky s holkou, kterou zase třeba rok nebo dva nebo klidně deset neuvidím, a tak jsem se chtěla opít. A tím, že tam měli tolik sladkých věcí, to šlo hrozně snadno, protože v cideru nebyl cítit alkohol vůbec a v medovině jen trochu. Nakonec jsem měla problém vyjít schody nahoru, ale nějak jsem se trefila i do dveří. Pak jsem se jim tam hieroglyficky podepsala na tabuli, kterou měli u odchodu, ale když jsem na to zaostřila, nepoznala jsem v tom vůbec žádné reálné jméno. Na druhou stranu nepodepsala jsem se svým pravým jménem, jen jménem, které zvažuji, že si vezmu - chtěla bych se totiž nechat přejmenovat. 

Přísahám, že když jsem ty fotky fotila, vypadaly ostře. :D 

Pak nás obě odvezl muž, který s tím asi napůl počítal, neboť ví, že nepiju a že to se mnou dopadne zle, když zaexperimentuju. 

28. 9. jsme pak měli poslední oslavu s partou přátel, kterou vidím vždy třeba tak dvakrát za měsíc maximálně - scházíme se spolu na dračák. I tentokrát jsme oslavu spojili s DrD. Dostala jsem mini figurku Severuse Snapea, což je můj spirit animal. Už mi jednu figurku dali kdysi a v podobném duchu, ale tato je menší, tak si vedle sebe vystavím maxisnapea a a minisnapea. Celkově to bylo takové figurkové, protože Sevíka doplnil "zvrž", tedy sova vyrobená z matic a jiných součástek a nástrojů, pravděpodobně je to svařené a vypadá to hrozně vtipně a vyjukaně. Nese jméno Sam, což mu hádám přidělil výrobce sám, a nám se to jméno hodí, protože je to jedna sporná postava z našeho DrD příběhu. Co se samotné symboliky sovy týče, je to náš takový maskot. Loni jsem dala já jim rohy na pití s vyrytou sovou, tak jsem ráda, že mi sovičku vrátili tímto originálním způsobem. :) A myslím, že v roce 2019? Asi? Jsem pekla soví dort, ale letos jsem se s ničím nesrala, udělala jsem jen pizza šneky. 
Poslední figurka, kterou jsem dostala, je mini Raging Wolf, což je snad origoš od Bandai Namco ze série Figuarts. Konkrétně se jedná o postavičku z Elden Ringu a myslí, že jsou celkem dvě - Tarnished (Raging Wolf) a Melina. Melinu si pak asi někdy dokoupím, protože bych je ráda měla oba. Vůbec jsem o těchto figurkách doteď ale nevěděla a jsem hrozně vděčná, že mi ji kámoš sehnal, je nádherná a asi nejcennější z mé sbírečky. 

Tato konkrétní fotka figurky je z Xzone, svoji jsem nefotila, neboť zatím nemám osvětlenou vitrínku, ale to přijde časem...

Jo a proč dračí narozeninová oslava. Dnes (28. 9.) jsme měli DrD ze světa, kde se vyskytuje záhadná dračí země. Jednomu z přátel jsme utvářeli novou postavu, která právě z této země pochází, a aby to bylo just poznat, stal se z něj dračí mistr dračího meče, na dračí cestě samuraje, vyslán dračí císařovnou na dračí misi a ovládající dračí magii. Je to jen takový malý vtípek, ale jelikož jsme se v průběhu dne naučili ke všemu dávat přívlastek "dračí", musela jsem to dát i do nadpisu. 

Ze všech těch oslav jsem byla nadšená a dárky mě taky potěšily. 

Užijte si hezký dračí den,