Tvůrčí psaní - básně, které jsem přednášela 2. 2. v Hlíně

V rámci našeho školního kurzu "tvůrčí psaní" jsme předčítali naše vlastní básně před publikem (širším, než jsem čekala) v jedné univerzitní kavárně na Hybernské. Celkem nás četlo devět, některé básně byly lepší, některé horší, celkově to byl ovšem nezapomenutelný večer, za který jsem moc ráda. 

Nyní zde prezentuji to, s čím jsem se pochlubila já. Asi to není vrcholové dílo, ale stále jsou to básně, na které jsem pyšná, a mí přátelé, kteří mě přišli podpořit, z nich zklamaní nebyli: 

Z

I den

barví se černí křídel mých,

jsem ústy, jež neznají smích,

i s krví plivou, co jste hodili,

kamenem chřtán smrti pohostili.

I noc

probuzení nabízí,

stín k nové vášni pobízí,

na niti vede mysl loutek svých,

kde není vůle, není ani hřích.

Však jsem to já, kdo ruiny z bahna pozved.

Vaše nemoc zamoří váš vlastní svět.

A díky mně minulost znovu dýchá

dechem, jenž neutichá

a patří jen mně

chuť převeliká

dál netlít na dně.

Šero

je závoj z prastarých přání

zvědavost oči pohání.

Největší síla je vidět skrz vás.

Pohled do duše nahradí hlas.

Však díky mně zmizelo, co vás tíží.

Vln pachuť už vám nikdy neublíží.

A jsem to já, kdo vás ke slunci pozved

do boje, jenž začal hned

s mým probuzením.

Poslední let

za vykoupením

čeká teď všechny, kdo nechtějí spát.

Oči září, ústa se chtějí smát.

Z cyklu ZMJ

 

Čisto, bílo - prázdno

Je jen v mojí mysli

To sterilní místo

Kde vše je bílé a každý poslouchá jen mě

Můj vlastní svět v tísni

Zmrazený prostor

Kde já jsem bůh vládnoucí…

 neohroženě

Z cyklu The great empire of Xavier

Nenni

Chci usínat pod baldachýnem

vlasů černých jak splín,

jako tuš, jíž tě zvěčním.

 Pro moji krev jsi se stal vínem

kůže chladná jak cín,

muč mě v objetí nočním.

 Sráz

číhá na tvůj let,

až za světlem se rozběhnem

a odsoudíme k zapomnění

Snáz teď

vnímám nový svět,

s osudem už nepohnem,

jen čekáme na rozednění...

Tvých

stinných míst,

ze kterých své srdce

splítáš nad našimi hroby.

Zlých

úvah svist,

ve kterých své ruce

smáčíš pro opojnost zloby.

Chci usínat pod baldachýnem

nevyřčených přání

na hranici týrání

Z nového, nedopsaného cyklu Aşk-ı Derûn

Hlubina a její svatý

Kde hlas sirén se vznáší jako šíp nad obětí,

Kde zpěv mě halí chladem a bolest mou posvětí,

Tam srdce moje odbubnuje začátek té hry,

ve které proti sobě prohraji své sny

Lásko, prý ochutnal jsi věčnost hlubiny. 

Je sladká jako ty, jako nový svět bez viny?

Je hořká jako realita našich všedních dní,

ve které drsný cyklus umírání nikdo nezjemní. 

Prosím víc šípů

a miř na mou hruď,

ať umřu s pohledem

upřeným na tebe.

A prosím víc sirén,

co kvílej tu pohřební,

mou píseň poslední

s myšlenkou na tebe.

A prosím zvony,

ať navždy utichnou

a nikdo mě nebudí,

já chci jen svůj klid.

A prosím oheň,

aby navždy zhas

a už mě nevolal

a dopřál mi můj klid. 

Z nového, nedopsaného cyklu Aşk-ı Derûn

Maniakal

Občas vidím, jak mě svět zdrtil,

Vždyť necítím nenávist,

Je to jen hněv.

Co žhne svým žárem

Co můj cit usmrtil

Soucit se svárem,

Vše slívá se v jedno.

A já chci zabít, zabít a zabít.

A nelitovat.

Vztáhnout ruku na svůj život a nelitovat.

Ahoj, ahoj, ahoj, má překrásná múzo.

Proč tančíš pro ty šmejdy?

Vždyť jsi má, ty špinavá děvko, neutíkej.

Pro náš temný svět nenaříkej.

Není to nenávist,

Je to jen hněv,

Je to jen závist

Co tlumí tvůj zpěv.

Prchej, prchej, prchej

A nelituj mě.

Až zabiju je všechny, tak nelituj mě.

Jako když zničili mou čistou mysl,

Jako když pod tím vším nesmím žít já,

Jako když ztrácím se v tvých očích jen pro to poznání,

Že chci víc, chci všechno a chci to teď.

Jako když ze srdce stává se zeď.

A pod tím vším zbývá jen pachuť má.

A nové touhy už nedávaj smysl,

Nevím, kým jsem, a i tohle doznání

Nejspíš je pózou,

Protože mně vládne hřích.

A já se ztrácím

Ve všech svých lžích.

A pak slunce osvítí mou zlatou korunu.

Mrtvolu na trůně a trůn z papíru.

Na chvíli vím jistě, že jsem to nejlepší.

A pak se sesunu

Zanevřu na víru.

Zdechlina se žezlem nic dobrého nevěstí

Ale pokaždé uvěřím znovu.

Že mám právo zabít, zabít a zabít.

A nelitovat.

Že můžu mít všechno

A nelitovat.

Z cyklu 4859 (Zima)

Sbor

 Život je

zcela nevyhnutelný

život je

zcela volitelný

život je

zcela destruktivní a všechno ukončí

Smrt je

zcela nevyhnutelná

smrt je

zcela volitelná

smrt je

zcela destruktivní a všechno ukončí

Láska je

zcela nevyhnutelná

láska je

zcela moc volitelná

láska je

zcela destruktivní a všechno ukončí

Nenávist je nevyhnutelná

Naděje je volitelná

Slova jsou destruktivní 

a všechno ukončí 

Samostatná báseň