Toto je jen krátká práce pro úvodní seminář do literatury 19. stol. na FF UK. Nejedná se o diplomku ani bakalářku, jde čistě o kratičkou seminárku, ale třeba někomu poslouží:
Mezi prózami, které měly vliv na sepsání Máchova Křivokladu bývá často uváděna i povídka Točník, s níž Klicpera vnáší do českých zemí historickou prózu navazující na Waltra Scotta. (Justl, 1960: 47) Již samotný název – odvozený v obou případech od názvu hradů – nabízí možnost srovnání: dvě historické prózy točící se kolem dvou symbolů české historie – Točníku a Křivoklátu. Točník budu dále označovat v citacích jako T a Křivoklad jako K.
V této práci se však nezaměřuji na srovnání hradů
samotných ani prostředí, které utvářejí. Za cíl si kladu pouze stručné srovnání
dvou výrazných postav těchto próz: kata a krále. Zajímá mě jejich uchopení a
míra prostoru, jaký je jim dán. Jako první postavu jsem zvolila kata:
Zatímco u Máchy se jedná o ústřední postavu, podle které
nese název původně zamýšlený románový celek, jehož měl být Křivoklad součástí
(K: 430) v Klicperově Točníku kat hraje sotva epizodní roli. Objeví se až
na konci jako pouhý nástroj Václavovy pomsty. Jen okrajově z jeho promluv
získáváme dojem, že se jedná také o člověka s vlastním životem, který ale
točí se jen kolem práce: „Minulý týden vypršel mi třicátý rok.“ (T: 496) I
v takových promluvách často užívá první osoby plurálu, čímž svůj osud
vztahuje k většímu celku, ke všem zastávajícím katovské řemeslo na Starém
Městě: „Mámeť my svá stará práva! (…) Když vysloužíme svůj věk, usadíme se na
odpočinutí a odevzdáme ouřad synovi.“ (T: 496) Katova povaha je zde kromě
určité zdvořilosti a poslušnosti, jaká se od králových poddaných očekává, zcela
upozaděna, a i jeho prosby o odchod ze služby neslouží primárně
k vykreslení katova života a jeho motivů, nýbrž k vyzdvihnutí jeho
posledního činu: „Taky budiž to tvá poslední práce“ – „Náš poslední kus, veliký
králi a pane můj, jest tak dobře mistrovský kus jako ten první.“ (T: 497) Úplně
poslední odstavec Klicperovy povídky také vyjadřuje přesvědčení, že jelikož kat
„povolání své na tomto světě zavíral, (…) tuto poslední práci přísně a náležitě
vykonal.“ (T: 497) Pustím-li se do úvah nepodložených žádnou sekundární
literaturou (alespoň ne žádnou, ze které čerpám), tento poslední odstavec o
katově díle začne se jevit nejen jako vyjádření důvěry v jeho zkušenosti,
ale zejména jako zoufalý pokus odčinit neodčinitelné. Johana je navždy mrtvá,
obě Johany jsou, a potrestáním jejího vraha se nevrátí život ani jedné
z nich. Zdůraznění, že „práci přísně a náležitě vykonal“ proto lze číst jako
Václavovo ospravedlňování sebe samotného: „udělal jsem, co jsem mohl.“
Vrátím se k podloženým faktům a k Máchovu
katovi. I při nepozorném laickém čtení je zjevné, že obě postavy jsou tak
odlišně pojaté, jak jenom můžou být. Máchův kat se objevuje již na začátku
Křivokladu a při první příležitosti je mu vtisknuta nezaměnitelná charakteristika,
kdy se neváhá i při tragické události usmát „obyčejným smíchem svým“. (K: 126) Zároveň
však už při tomto prvním setkání lze pozorovat určitou jeho rozpolcenost, zatím
jen ve vzhledu se projevující, neboť „dvě řady pevně seskřípených zubů jiskřily
se o závod se smutně lesknoucími se zraky.“ (K: 126) Katův smích a úsměšky se
nese celým dílem až po poslední hrůzný usměch v bledém obličeji kata
stojícího u dvou mrtvol. (K:162)
Cílem této práce ovšem není dopodrobna popsat vlastnosti
Máchova kata, v takovém případě by sklouzla ke kopírování textu M.
Charypara, ze kterého rovněž čerpám. Nebudu proto sledovat všechny
fyziognomické zvláštnosti Máchovy postavy a všechny nepřízně jeho osudu a
zaměřím se pouze na tři věci, které se hodí zdůraznit ve spojitosti s výše
rozebíraným katem z Točníku a celkovým vztahem Křivokladu k Točníku.
Zaprvé, obě prózy končí katovým vykonaným skutkem. Ovšem
zatímco v Točníku nás vypravěč neseznamuje s bližšími podrobnosti Kůlovínovy
smrti a katovými pocity, křivokladský kat už na samotný rozkaz o popravě
reaguje „jako vyděšený“, neboť je vytržen z úvah o svém trápení. Jeho
vykonané dílo na samém závěru působí jako ironický obraz: dvě mrtvoly, krvavý
meč a bledá katova tvář zaštítěny velebně jasným sluncem na modré obloze a již
zmiňovaným katovým úsměchem, (K 162) nad kterým vyjádří vypravěč úvahu, zda jím
„slavil východ slunce na modročisté nebe.“ (K: 163) V obou prózách zůstává
v závěru však přítomen Václav IV. jako vyšší moc nad katem. V Točníku
vysílá kata konat svou práci a v Křivokladu na dokonanou popravu shlíží ze
svých oken. V obou prózách také vyvstává tímto okamžikem dojem, že pro
kata tím něco skončilo (již dříve jsem zmiňovala, že v Točníku si kat
přeje odejít na odpočinek a tato práce pro něj bude poslední, avšak Máchův kat
žádné takové přání nevyjádří, „konec“ je tu pro něj symbolizován úvahou: „…
snad želel smrt stínaných? – čili ouplný západ hvězdy katovy?“ /K: 163/), avšak
Václav IV. dál zůstává králem a próza ho opouští jako postavu bez uzavřeného
konce.
Zadruhé, způsob, jakým je Máchův kat vylíčen, nabízí
srovnání s ještě jednou postavou z Točníku než jen s katem, konkrétně
lze některé podobnosti sledovat v postavě Strojimíra Bleskoty. Z prvního
popisu se dozvíme, že je Strojimír Bleskota správcem hutí, přičemž hutě jsou
již v úvodu Točníku popisovány jako „obraz tak krásně strašlivý“. (T: 469)
Tato lehká ironie může připomínat Máchova kata a jeho smích, který buďto budí
hrůzu, nebo je doprovázen smutnýma očima. V podobném ‚strašlivém‘ duchu se
v Točníku objevují i samotní kováři, kteří „podobni se zdáli těm, jenž
v propasti pekelné majíce svou věčnou domácnost, ubohého smrtelníka pouhým
svým jménem vyděsují.“ (T: 469) Až po seznámení se s atmosférou
v hutích a faktem, že v nich Strojimír Bleskota vykonává správce,
poznáváme samotný Bleskotův zjev umocněný nyní čtenářovou znalostí pekelných
hutí: „Z jeho fousů a z hustých, dlouhých, jako havran černých kadeří
vyvalovaly se plné, větrností a ještě více ohněm a dýmem zarusené tváře.“ (T:
472) I Máchův kat bývá popisován s tváří černě zarostlou, (K: 132) a
stejně jako v případě Strojimíra Bleskoty je kolem něj budována aura
strašlivosti pocházející dílem z povahy jeho povolání a dílem ze vzhledu
samotného. Zatímco však kat snad na každého kromě svých nejbližších – Václava a
Milády – (a v závěru Jana Husa) působí děsivě a slovo „hrůza“, jako by se
stalo jeho neodmyslitelným přídomkem (např. „… zasmál se kat, obličej rukou
přejeda, a smích ten předešlou tváři jeho navrátil hrůznost.“ (K: 135),
Bleskota hrůzu pouští jen na své blízké a pouze v rozčilení „Zařve Strojimír, a
hrůza z něho sršela.“ (T: 480) – „vzkříkne otec a s hrozným vztekem
vyskočí.“ (T: 481) – „… a v tom slově bylo více hrůzy nežli
zvědochtivosti.“ (T: 478) Za zmínku také stojí fakt, že v Točníku je to
právě Bleskota, jehož výrazy tváře bývají nejvýraznější: „… a hořejší pysk se
mu bezvolně vyhrnul, takže mu korunky bílých zubů v hořejší dásni bylo
viděti.“ (T: 478), což opět vrací pozornost ke katovi a jeho grimasám.
Zatřetí, role kata v Křivokladu nabývá jasných
obrysů až ve spojení či srovnání s postavou Václava IV. a naopak.
M. Charypar v Máchovských interpretacích zmiňuje, že
„[n]a antitetickém paralelismu obou protagonistů se zakládá vlastní poetika
díla.“ (Charypar, 2011: 142) Toto srovnání se projevuje jak v pásmu řeči
vypravěče („Tak všecka jednání, všecky vlastnosti obou sobě se podobaly, ano
celá povaha jako krále, tak i kata sobě rovná a stejná se býti zdála, a přece
jak původem svým, tak též i sama v sobě daleko povaha králova byla
rozdílná od povahy kata jeho.“ /K: 132/), tak v promluvách postav, zejména
v ikonických osloveních: „Králi kate!“ – „Kate králi!“ (K: 136) Do
protikladu jsou zde stavěny i jejich ambice a mravní postoje: „… král Václav
ničím považoval královskou svoji hodnost, ano on se takřka štítil důstojnosti
své (...), co zatím naproti němu kat se podobal, jako by hluboko kleslý toužil
z nehodných jeho okoličností vytonouti navrch, k žádané vyvýšenosti.
(…) A jak Václavovi královský, tak tomuto podlý jeho stav zdál se býti základem
ustavičného smutku…“ (K: 132-133) Důvod, proč tomu tak je, se však dozvídáme až
v závěru Křivokladu, kdy kat líčí svou neklidnou pouť životem a svěřuje se
knězi, kterého si nechal zavolat, Janu Husovi, že on je vnukem Václava III. (K:
159) Zde se také projeví katovy ambice, které dají smysl jeho touze dosáhnout
„žádané vyvýšenosti“. Jedním skokem posadí se na trůn, když je sám
s knězem, a vypráví, jak rád by se vrátil na cestu opuštěnou, na což mu
Hus říká: „Nemožno!“. (K: 161) A právě v tomto momentě se odkrývá, jak
komplikovaně propojené životy kata a krále jsou, neboť král Václav IV. je, jak
M. Charypar trefně píše, katem Přemyslovců, zatímco kat se měl králem stát.
Místo toho však vykonává vůli Václava IV. (Charypar, 2011: 150) Vztah, jaký
rozvíjí Mácha, v Točníku můžeme jen těžko hledat. Klicperův kat nedělá
králi společníka, nerozmlouvá s ním v těžkých chvílích a žádné
tajemství s sebou také nenese. Přesto je zde náznak čehosi společného – a
to sice pojetí Václava IV. jako krále neoblíbeného. „Václav IV. byl určitými
vrstvami společnosti, jichž mluvčími byli kronikáři, prudce nenáviděn.“ (Krejčí,
1967: 236) Odpůrce si získal zejména nejednoznačným postojem k husitství a
nedůsledností v otázkách církve i politiky. „Z těchto předpokladů
byla vytvořena legenda, (…) jak se Václav v průvodu ‚kmotra kata‘ po
nocích toulal po pražských hospodách, bratřil se s lůzou a jak krutě a
nespravedlivě dával popravovat své politické odpůrce…“ (Krejčí, 1967: 237)
Máchův kat tedy mohl by mít funkci vcelku jednoduchou, tedy ukázat, že Češi
mohli mít lepšího panovníka, ač přímo toto tvrzení v Křivokladu
formulováno nebylo. Na konci se kat králi opět podrobí. Na začátku práce jsem
popsala Klicperova kata „jako pouhý nástroj“ a Máchova kata k němu dala do
protikladu kvůli veškeré jeho rozpolcenosti a propracovanosti. Konec, jakého se
ovšem kat v Křivokladu dočká, nakonec může znamenat, že po celou dobu
možná nebyl „pouhým nástrojem“, ale poté, co si uvědomil, že se králem nikdy
nestane, přijal přesně tuto identitu, neboť se zbavuje všeho, na čem mu
záleželo, co mu mohlo pomoci a co v něm probouzelo lidství.
Než práci uzavřu,
shrnu ještě stručně postavu Václava v Točníku, neboť k tomu jsem
budovala cestu citacemi výše. Zatímco Mácha využil jiné postavy, aby nám o
Václavovi podal co nejpřesnější obrázek, v Točníku je to sám vypravěč,
který o Václavovi říká: „nebyl to sice cherub, ale nebyl to také ďábel,“ (T:
486) čímž uvozuje pasáž, ve které vysvětluje, v jak nesnadné pozici se
Václav objevil. Nechce vykreslit panovníka jako zavrženíhodného, ale nebrání se
popisu jeho činů: „… a unaviv se tak, posilu hledal, a v posile té někdy
pravou míru překročil; a ustarav se tak, obveselení hledal, a v obveselení
tom někdy pravý zákon přestoupil. Tak se stalo, že sám v sobě své
nejouhlavnější nepřátely, vášně totiž a náruživosti, zplodil a do uzrání
vynosil…“ (T: 486)
Klicpera Točníkem otevřel dveře mnohým autorům. Obě zde
popisované prózy obsahují ještě mnohem více srovnatelných prvků, i takových,
které jsou pro romantismus typické, tedy hru počasí, barev, vliv přírody,
vyobrazení úmrtí, citové vypjetí i snové blouznění. Má práce ovšem měla být jen
krátkým vhledem do pojetí dvou typů postav. Vynechala jsem záměrně veškeré
milostní zápletky a ženský element, neboť takový rozbor by vydal minimálně na
jednu další práci.
Prameny:
MÁCHA, Karel Hynek, HRBATA, Zdeněk a
Martin PROCHÁZKA, ed. Prózy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,
2008. Česká knižnice (NLN, Nakladatelství Lidové noviny). ISBN
978-80-7106-951-5.
KLICPERA, Václav Kliment. Točník.
In: ed. Výbor z díla. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury,
hudby a umění, n. p., 1955.
Sekundární
literatura:
FISCHER, Ernst. Původ a podstata romantismu.
Přeložil Alexej KUSÁK. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1966.
HRBATA, Zdeněk. Hrady a jejich zříceniny. In: HODROVÁ,
Daniela. Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. Jinočany:
H & H, 1997. ISBN 80-86022-04-8.
CHARYPAR, Michal. Máchovské interpretace. Praha:
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2011. ISBN 978-80-7308-331-1.
JUSTL, Vladimír. Václav Kliment Klicpera. Praha:
Orbis, 1960. Knihovna divadelní tvorby.
KREJČÍ, Karel. Symbol kata a odsouzence v díle Karla Hynka Máchy.
In: KRÁLÍK, Oldřich a Růžena GREBENÍČKOVÁ. Realita slova Máchova:
sborník pojednání. Praha: Československý spisovatel, 1967.
VANĚK, Václav. Disharmonie: příroda - společnost -
literatura. V Praze: Dauphin, 2009. Studie (Dauphin). ISBN
978-80-7272-212-9.
Žádné komentáře:
Okomentovat