Interpretovat Thanatheu aneb je sex se smrtí jen sexem se smrtí? (seminárka)

Toto je má práce pro předmět Čtení děl 2. pol. 20. století. Jedná se o předmět, při kterém se studenti bohemistiky učí psát a nějak kriticky přemýšlet nad českou literaturou, jedná se proto o TRÉNINKOVOU práci, ne o závěrečnou práci zkušeného bohemisty, je to zamyšlení někoho, kdo je pro literaturu nadšený a chce třeba navnadit i někoho dalšího k přečtení díla Thanathea. Doufám, že ať už jste studenty bohemistiky, nebo laiky, můj text vás aspoň trochu něčím zaujme. S citacemi má přes 3k slov, a i když jsem umazala zdroje pod čarou a ponechala jen finální seznam literatury, jedná se stále o poměrně rozsáhlý článek. Pevně ale věřím, že svým zaměřením, které jsem naznačila již v nadpise (který není oficiálním názvem té práce), přitáhne i přes rozsáhlost nejednoho čtenáře.

Značka [] V textu znamená, že přechozí úryvek (třeba hned úvodní věta druhého odstavce) je citace ozdrojovaná pod čarou, kterou jsem ale umazala, neboť na blogu nic jako citace pod čarou dost dobře nefunguje. 

Zároveň jsem zde asi nastartovala trend střídání náročných/dlouhých článků a oddechových článků s fotkami/kresbami/básněmi, takže hned můj další článek určitě bude opět v tomto duchu a nebude vás trápit dalším rozborem. :D Myslím ale, že by byla škoda čas od času do něčeho důleežitého nebo zajímavého nezabrousit opravdu do hloubky - ať už jsou to vlastní pocity, dojmy a zážitky, nebo jako v tomto případě pokus o interpretaci Divišovy básně.

Když jsem vybírala text vhodný pro tento předmět, napadlo mě okamžitě se obrátit k Ivanu Divišovi a jeho básním, jeho sbírkám, které překračují hranice českého jazyka. Nebylo a nemělo by být mým cílem pokoušet se zde o převratnou interpretaci a inovativní přístup k pojetí autorova stylu, a tak má práce měla být původně stavěná jako pokročilý maturitní rozbor, jakési shrnutí toho, co už bylo napsáno. Setkala jsem se však se dvěma problémy: Jednak toho nebylo napsáno mnoho a jednak v poezii nic jako shrnutí faktů dost dobře nefunguje. Nakonec zaměření mé práce určily dvě knihy (kromě primárního pramene), které jsem si pro svou práci vybrala jako první: Hledání jazyka interpretace a Ivan Diviš / Výstup na horu poezie.

 „Je interpretace textu samozřejmost, anebo je to ‚věda‘?“[] Kdo kdy do Thanathey nahlédl, mohl by si pamatovat erotické motivy, popichující Smrt a křečovitě popsanou soulož s ní. I v jedné dizertační práci, která se mi dostala při shánění podkladů do ruky, autorka píše: „Významnou rovinou autorova textu je manifestace eroticky laděného vnímání podoby personifikované Smrti, jejíž „svádění“ lyrického subjektu vede až obskurním vizím soulože, v níž jsou však symboly vášně nakonec stejně nahrazovány depersonalizovaným imperativem: Soulož budiž hygienická.“[] Odpověď na výše položenou otázku by tedy mohla být snadná: Není to věda, každý vidí, že jedním z ústředních motivů je sex se Smrtí. Pak tu máme ovšem vyjádření samotného autora, které zvěčnil ve svém doslovu k vydání Thanathey z roku 2004 Miroslav Kovářík: „Soulož se Smrtí, pokud je to tam vůbec vyčitelné nebo přistižitelné, tak to byl svod tím textem, ale takto tomu není… ta skladba je obrovskou pří, also der Streit, jak Němci říkají, ne hádka, nýbrž pře, soudní pře se Smrtí. Já ji samozřejmě proklínám, posílám ji do horoucích pekel, a přitom vím, že je naprosto neobelstitelná, že si pro mne jednou přijde, jako pro mne nebo pro tebe a pro každého z nás…“[] Diviš svými slovy odsouvá to, co se pro mnohé čtenáře stane v básni stěžejním, nejen na druhou kolej, ale úplně do pozadí, kde ze „soulože“ už není ani metafora, nýbrž „svod tím textem“, neexistuje ve významu, pouze v jazyce. Je to další hranice, kterou člověk musí překonat při cestě za osvobození od jazyka. Ivan Diviš dále o básni říká: „(...) že já jsem totiž predikoval tragédii a neštěstí svého národa a svojí země...“[] Tohoto motivu se dotýká i Zizler ve své knize hned zpočátku, kde Thanatheu prezentuje jako báseň-vizi a temnou předpověď budoucna.[] Otázkou je, zda se při volbě těchto slov nechal inspirovat Divišovým popisem, nebo podobnou interpretaci nabízí samotná báseň. Na devíti stranách, které Zizler Thanathee věnuje, rozebírá utrpení zvoleného jazyka, každou emoci, pud smrti i „dějový zvrat“ poslední části, ale nepředkládá jediný verš jako důkaz pro svůj úvodní popis. Není to samozřejmě jeho povinnost, zvlášť vzhledem k tomu, že Thanathea nabízí spoustu jiných rovin, kterými se lze zabývat, ovšem tento fakt obrací mou pozornost k proměnám interpretačních přístupů, zjednodušené otázce ‚brát, či nebrat autora v potaz?‘, jeho zásahy a vysvětlení, a pak klasické ‚smrti autora‘. Kladu zde do opozice primární dojmy čtenáře a autorovo vyjádření.

Název Thanathea vychází z řeckého slova thánatos – smrt. V básni se tímto jménem honosí ztělesnění smrti, se kterým autor, nebo lépe lyrický subjekt, vede při, jak rozhovor Diviš sám popisuje (viz výše). „Pře se Smrtí“ a „soulož se Smrtí“ budí úplně odlišné představy. Pakliže přistoupíme na Divišův popis pře a opustíme soulož, snažíme se přirozeně najít hádku v duchu „chci ještě žít“ a možná postupné smíření se s osudem. To nabízí úplně závěrečné verše básně: „Došel jsem do vsi, Thanatheo (...) / podepíšeme spolu mír“.[] Smrt obvykle vybízející ke vzpouře proti osudu zde ovšem nese i funkci hodnotvornou, jíž se prověřují základní lidské kvality.[] Je tou kvalitou přiznání, že odpor je zbytečný, jak naznačují citované verše výše?

V tomto ohledu se stává ohromným zvratem v básni třetí část, kdy se lyrický subjekt obrací k „chlapci“, možná k sobě, ale dle verše „hotov s touto řečí otce syna“[] lze usuzovat, že se obrací k synovi. Diviš v roce 1964 konvertoval ke katolictví a čtenář by proto mohl zmiňovanou dvojici otce a syna vnímat i v náboženském kontextu. Pak zde ovšem máme opět Kováříkův doslov, ve kterém Diviš říká, že v básni je vyslovena ztráta dítěte.[]Existují teorie, které říkají, že autor by se po napsání díla neměl k dílu už nijak vyjadřovat, neboť jeho sepsáním a dokončením přestává existovat. Diviš však první vydání Thanathey přežil o více než třicet let a nevyjadřovat se k dílu, které se dočkalo i filmové adaptace, bylo zkrátka nemožné. V této části tedy pracuji s tím, co Diviš sám nabízí.

Vrátím se k bodu zvratu – třetí části – a myšlence „dolování kvalit z člověka“, neboť právě zde, kde myšlenky fungují nejuceleněji, kde se básník vymanil z posměvačného sevření Thanathey, lze nalézt důkaz jakéhosi pohnutí mysli. Je to část, ve které se odehrává zásadní přeměna, která se děje v duši postavy básníka, je jí posun k vnitřní rovnováze a k prozření. Lyrický subjekt se dostává na stejnou úroveň s postavou Thanathey. Následkem toho přestává mít Thanathea nad básníkem absolutní moc a dochází ke smíru.[]

Zizler tuto část shrnuje jako vyznání lásky k rodné řeči a zemi a vymezuje ji striktně oproti pasážím o smrti. Přitom však k popisu volí slova jako „bezmocnost, vyvrženost, neschopnost zasáhnout a cokoliv změnit“.[] Pasáž uvádí větou „Ale tématem sbírky není pouze smrt“[], byť slova dříve citovaná ze stejné části smrt nejlépe vystihují. Třetí pasáž básně není již klasickou pří a Thanathea se v ní jako postava nijak neprojevuje, snad proto Zizler uchopil popis takto, i přes vyznění pasáže jako vzpomínky, drsné i melancholické, vzpomínky na reálný život, se kterým bude jednou potřeba se rozloučit: „ó země tato v třešních sváta v květech lebek / vlastenců dílno rudo rudolfinská / čubo svým milencům děvko věrným svým / Tebe rozloučit bych chtěl tebe si hotovím / Tebe proklel jsem tebe naposledy / tonout vidím strašně mezi bědoledy...“[] A verš „takto se louče dávno před vrcholem“[] loučení zmiňuje přímo. Ve světle Divišových poznámek lze loučení vidět primárně třemi způsoby (nebyla by to pravá báseň, kdyby to byly jediné možné způsoby): loučení se zemí, jakou ji autor zná a miluje, protože ji opustil blízký člověk (dítě – což může odkazovat k „chlapci“ zmíněnému výše), či loučení se zemí, jakou ji autor zná a miluje, protože se mění, mění se režim, doba, přijímání jeho poezie. Poslední možností je loučení se sebou samým a svými tvůrčími etapami. Ani jedna tato interpretace přítomnost smrti nijak nepopírá.

Pakliže se chceme alespoň pokusit nahlížet na Thanatheu očima Ivana Diviše, nesmíme při interpretaci vynechat Teorii spolehlivosti. V ní Diviš píše: „Vedu nepřetržitý dialog se vším, co mne obklopuje, v tělesném i duchovním, skutečném i ‚neskutečném‘...“[] Tento text sepsaný 2 roky před vydáním Thanathey vyznívá jako předzvěst „dialogu se Smrtí“. Z roku vydání pak v Teorii lze nalézt odstavec: „Dílo, místo aby naplňovalo, tyranizuje a zanechává prázdnotu; navíc jako by ze sebe sama produkovalo vlnivé samopohyby imperativní povahy, jejichž příkazy se na autora zpětně přenášejí. (...) On nemá poezii, poezie má jeho, nejde mu po boku, ale pronásleduje ho, není to jeho milenka, ale satorie, takže by ji chtěl zezadu popadnout a šoupnout do pece.“[] A navazující: „(...) nejsem pro poezii, ale proti poezii, jenže jak?“[] Citace o díle, které tyranizuje, by mohla shrnout Thanatheu jako celek, kdyby to bylo nutné, a to ze dvou důvodů: Jazyk, který Diviš volí, rozhodně nemá za úkol čtenáři usnadnit vnímání textu, ba naopak ho svou extravagancí až týrá, a postava Thanathey, personifikované Smrti, zase nemá za úkol usnadnit lyrickému subjektu pochopení a prožití života. Ostatně slovo „tyranizuje“ je vzhledem k užitým veršům velice na místě: „Já ti dám / já si tě podám / já tě prošvihnu / povleku na tkanici / budeš poslouchat hlen / Kořit se nudli...“[] První, jazykový důvod nejlépe vysvětluje sám Diviš: „‚... ty nejhorší a nejzlejší místa té deprimující skladby jsou právě ty neologismy, ty nesmysle.‘ Proč jsou nejhorší? Protože dávají smysl! Ty nesmysly dávají plný čitelný a nepřeložitelný smysl! Proč tomu tak bylo? Protože já jsem s tím jazykem, při té práci, během těch hodin, já už jsem jakoby vyčerpán jazykem, češtinou, která mi byla vrozena, byl na konci... Já jsem nebyl s češtinou v koncích, ale byl jsem na konci toho jazyka, tak jsem se utekl k těmhle blábolům...“[] I tato citace jako by shrnovala jazykovou podstatu Thanathey. Slovo „blábol“ v člověku vyvolá asociaci „kec beze smyslu“, a přesto jím zde Diviš zakončil tvrzení, že „ty nesmysly dávají smysl“. Thanathea není báseň, která by pomalu sklouzávala k „blábolům“ a opouštěla hranice českého jazyka s postupem psaní. Od prvních veršů se Divišův jazyk, přecházející v totální odpoutanost až exhibičního charakteru, vědomě pohybuje na hranicích mezi zvukovou sugestibilitou, nonsensem a náhodným pokusem, mnohdy jsou verše produktem automatického psaní.[] Diviš v básni sám zdůrazňuje některé prvky své poetiky: důležitost funkce slovesa a podružnost adjektiv, na jejichž základu postavenou poezii odmítá: „Už jsi promrskal slovesa? / Opovržil jména přídavná? / Odlepil prefixy oholil kmeny?/ Zbylo zlato?“[] Že jazyk ho mučí a nutí k neustálému přemýšlení, značí i pasáže z Teorie spolehlivosti např. „Instrumentál je prostředek, jak učinit ze spolučlověka loutku, a to i v řeči, právěže v ní, jakožto ve skutku! Instrumentál je obezlička, přesun odpovědnosti. (...) Frekvence nominativu či instrumentálu je vysvědčení autora.“[]

Postihnout báseň tohoto ražení tak, aby interpretace co nejlépe odpovídala záměru autora, je úkol téměř nemožný, zvláště pro studenta. Mé odstavce výše proto pouze nabízejí krátké úvahy nad tím, jaké pasáže brát v potaz vzhledem k autorovým vyjádřením. Tuto část své práce hodlám uzavřít citátem z Teorie: „O svém životě skutečném jsem nenapsal ani řádku...“[] Thanathea budiž z tohoto hlediska záhadou.

„Gadamer odmítá opírat naše rozumění o vědomí či záměr autora promluvy: porozumění není schopností reprodukovat původnost, ale je produktem vlastní vnímatelské aktivity...“[] Citát volím nejen jako úvod k druhé části, ale také kvůli slovnímu spojení „vnímatelská aktivita“. Bylo by hloupé prezentovat Gadamerovy teorie jen tímto spojením, avšak pro interpretaci Thanathey působí stěžejně. Thanathea je totiž produktem chrlení slov, střídá vulgarismy, cizí výrazy i „bláboly“ (jak je nazval Diviš), půjčuje si antroponyma i toponyma, redukuje význam syntaxe; pokud se něco snaží vybičovat na maximum, je to právě vnímatelská aktivita. Pro Gadamera je vnímání díla záležitostí niterné zkušenosti.[] Thanathea jako by vystupovala proti možnosti interpretace na základě niterné zkušenosti. Běžný člověk nemá niternou zkušenost s výjevy typu: „naposled se vynadívej na souseda / ještě si dopřej párek kuřat / dorážej se po večerech buddhismem...“[] Ať už ve verších tohoto typu čtenář uvidí cokoliv, je pravděpodobné, že z těchto ne snadno pochopitelných a uchopitelných výjevů utvoří kulisy pro to, co vnímá jako hlavní motiv.

Důvod, proč se v druhé části obracím primárně ke Gadamerovi, není jen vnímatelská aktivita a niterná zkušenost, ale i jeho práce s hermeneutickým kruhem. Počáteční význam vzniká kvůli předsudku, tj. očekávání jistého významu, s nímž k dílu přistupujeme.[]Na začátku práce zmiňuji motiv „soulože se Smrtí“, avšak žádnými verši jsem jej v první části nepřiblížila, neboť Diviš tento výklad popřel. Popřel význam, nikoliv slova, motiv ženskosti, erotiky a Smrti se v Thanathee vyskytuje a není divu, že při snaze o interpretaci se spousta čtenářů uchýlí k těmto výjevům. Hra na ‚honěnou‘ a ‚polykanou‘[] působí přirozeněji než „dorážení se buddhismem s párkem kuřat“. Smrt lyrickému subjektu nabízí milostné spojení, v němž se teprve naplní a dokončí jejich vzájemnost, celek bytí, pokouší ho a svádí.[] Vyzývá k milostné předehře a naznačuje plodnost jejich vztahu: „Buben gravidního břicha / ogravidovaného tebou“.[] „Soulož budiž hygienická.“[], „Já ráda vlhko / nasucho nemůžem“[], „Zapni u krku a rozepni dole“[] jsou verše, které vystupují nejen svým erotickým laděním, ale i tím, že přímo v nich – i bez hledání metafory a hlubšího významu – můžeme najít smysl oproti veršům jako např.: „ze ze ze zeli zel / zima mi mi zim / ze zelilo zel lo loho zel“,[] jejichž význam zde hledat pouze ve zvukomalbě a v samotném autorovi, totiž jeho vyjádření, že musel překročit hranici českého jazyka.

Pokud jsem zmínila teorii o předsudku, musím ve vztahu k němu uvést předsudek vůči smrti asi největší: je nade vším. Smrt-Thanathea nevstupuje do děje jako erotický subjekt, nezačíná promluvu sváděním, nýbrž slovy „Tvůj patos! Tvůj patos!“,[] kterými se okamžitě staví do autoritativního postavení, z kterého shlíží na lyrický subjekt. Nepodléhá moci slov, jejichž omezenost a nedostatečnost přehlíží s pohrdáním, a s pohrdáním shlíží i na lyrický subjekt, jehož submisivita je v dialogu umocňována jejím tónem.[] V několika verších staví zbytečnost a malost lyrického subjektu proti sobě a své velikosti: „Ó já vítězná / na mně si nepřijdeš“[], „Bobánku já jsem někdo / Jsem která jsem.“[] Zatímco sebe absolutizuje parafrází z Bible, lyrický subjekt je pro ni „Bobánek“, se kterým si může dělat, co se jí zachce.  Dovede jej skrznaskrz „přečíst“ a zdá se, že je a byla odjakživa jeho součástí, srůstá s ním, i proto mu dokonale rozumí.[] Rozumí mu, neboť ona je jeho osudem, a snad proto jej ponižuje ironií v hlase a vysmívá se: „Já se ti tak směju / Tak upřímňoučce směju“.[] I přes očividný kontrast mezi sebou a svým „podřízeným“ dává Thanathea na vědomí, že je s jeho životem úzce propojena: „Má náruč ochobotničí tě / Neboj se úničí mé dítě / Já přisuditelka jmen / Přisolila jsem ti tys můj Přidrženec“.[]

A co tedy Thanathea doopravdy ztělesňuje? Milenku či makabrozní královnu? Není jen personifikací fyzické smrti, ale především symbolizuje básníkovu smrt tvůrčí. Může být alegorií pro básníkovu tvůrčí krizi, pro odhodlávání k rozhodnutí se oprostit od poezie jednou provždy a nalézt ztracený klid.[] Thanathea je ale i prostředí, je to sám jazyk, je to příležitost vzepřít se smrti, neboť pro básníka je nejbytostnější způsob, jak se smrti postavit a vyrovnat se s ní, jeho schopnost opřít se o jazyk. Zápas mezi životem a smrtí se odehrává i v jazyce samotném. Jazyk může oživovat i usmrcovat.[] Thanathea je však i zrcadlem existencí ukazující, že pravou podstatu bytí si lidé ani v závěru života nepřipouštějí a nemají možnost vidět, neboť se „potácejí“ životem a nesoustředí se na rozkrytí utajených významů existence.[] Tanatheu nelze obelstít ani pochopit, lze se s ní pouze smířit, neboť právě ona dává životu smysl a zhodnocuje jej. Ukazuje, že beze pře se ke smíru dobrat nedá.

Interpretovat Thanatheu není jednoduchý úkol a neměl by být, protože by pak ztratila na své monumentálnosti. Přesto jsem toto téma zvolila, snad ne příliš opovážlivě, neboť málokterá báseň chrlí stovky možností v každém slově. Nakonec přesně to má práce předkládá, možnosti, jak lze uchopit, co je v textu dáno, a co je dáno autorem, a nikoliv definitivní interpretaci. Ohlížím se na interpretace jiných a beru v potaz interpretační teorie, byť ne zdaleka všechny a do detailu, ale to ani není záměr mé práce.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

 Primární:

DIVIŠ, Ivan. 2004. Thanathea. Příbram: PBtisk. ISBN 80-903310-4-1,

 Sekundární:

BÍLEK, Petr A. 2003. Hledání jazyka interpretace. Brno: Host – vydavatelství, s. r. o.
ISBN 80-7294-080-5

DIVIŠ, Ivan. 2002. Teorie spolehlivosti. Praha: nakladatelství Torst. Uspořádal Jiří Horák.
ISBN 98-7115-161-4

KOVÁŘÍK, Miroslav. 2004. Doslov in Thanathea. Příbram: PBtisk. ISBN 80-903310-4-1

KOŽMÍN, Zdeněk. 1997. Interoretace básní. Brno: Vydavatelství MU. ISBN80-210-1694-9

MED, Jaroslav. 2004. Spisovatelé ve stínu. Praha: Portál, s. r. o. ISBN 80-7178-939-9

MIČOLOVÁ, Martina. 2006. Motivický svět básnického díla Ivana Diviše. Diplomová práce: Katedra české literatury Masarykovy univerzity v Brně

ZÁBORCOVÁ, Milada. 2007. Fenomén smrti v české literatuře 20. století. Disertační práce: Ústav české literatury a literární vědy FF UK

ZIZLER, Jiří. 2013. Ivan Diviš / Výstup na horu poezie. Brno: Host – vydavatelství, s. r. o.
ISBN978-80-7294-885-7