Báseň: Epilog

Vlastně ta báseň ani pořádné jméno nemá. Mám pro ni vymyšleno jedno epické - a to je prostě "S". Pouhé písmeno S. Víc bych k názvu nedodávala, mohlo by to zkazit to kouzlo... ale asi jenom pro mě, protože většina si to s ničím konkrétním nespojí. Ať už to bude číst kdokoliv a ať už v tom uvidíte cokoliv, budu ráda za přečtení a reakce; zbytek básní si můžete přečíst: ZDE.

Epilog totiž nemůže být jen tak sám o sobě, a tak je tahle báseň poslední básní z jedné... ani ne sbírky, ale takového menšího cyklu básniček, který jsem psala teď o prázdninách. A přemýšlěla o něm asi rok. :D

Tak snad se budou líbit. Zde je ukázka: Epilog

Slunce nepolíbí
nikdy líce mé
každý něco slíbí
a pak si ruce mne

Víckrát už se nevrátím
pod hladinou je klid
jen ať jméno ztratím
Nic po mně nemusí zbýt

V bublině snů
tam v zapomnění
lehce vznáším se

V oceánu dnů
čas znamená snění
svět se zatřese

až budu chtít.

Slunce nerozrazí
mé barikády vod
hloubka tělo mrazí
toť mé podstaty zrod

Ve stínu zapomnění
v legendách zůstávám
svět se rychle mění
těžko ho poznávám.

Jako koráb
s černými plachtami
i já děsím v mořích

Každý je rád
když vyhne se mi
a trestu za svůj hřích

Snad jen má přítomnost je vyhnala
jsou to otroci instinktů
zvířat, co nic lepšího neznala.