Kapitola IV. Bitva
Následujícího dne všichni tři při vyučování usínali. Ani bohatá snídaně, se kterou si domácí skřítci vyhráli, je nedokázala probrat, a tak jim nezbylo než zamířit do sklepení na první hodinu lektvarů v polospánku s myšlenkami na všechny možné povzbuzující dryáky a životabudiče, které Křiklan bezpochyby umí připravit. Nic takového ale neprobírali, naopak ze všech možných výparů se jim jedině víc otupovala hlava. Až když Scorpius doopravdy vedle Albuse zachrápal, zjistil Křiklan, že Esra v lavici před nimi vlastně míchá celou dobu špatný lektvar – a místo přebarvovacího lektvaru na straně pět se pustila do oslabujícího lektvaru na straně sedm.
„Jistý talent máte,“ komentoval její výkon Křiklan, když se
smál nad jejím kotlíkem a přemáhal zívání, „nicméně pozornost je taky důležitá,
slečno. Zkuste ve zbývajícím čase aspoň první fáze našeho přebarvovacího
lektvaru, ať vám můžu dát hodnocení.“
Když se otočil Křiklan na podřimujícího Albuse, Scorpiuse a
Orphiela, zatvářil se nanejvýš rozpačitě. Pomalu přešel kolem Scorpiusova
kotlíku, do kterého se téměř až bál podívat a jenom něco zahuhňal, s větší
vervou ovšem vystartoval k Alovi a hned mu začal bodře nabízet pomoc.
„Já vím, já vím,“ zadíval se na něj soucitně. „Náročný
začátek školy. Kdyby vás cokoliv bolelo, drahý chlapče, určitě neváhejte se na
mě obrátit. Vím, že máte vlastního vynikajícího kolejního ředitele, ale abych
tak řekl, s vaším otcem jsem měl tu čest spolupracovat, nejen ho učit, ano,
ano, ale i bojovat s ním proti Vy-víte-komu. Jak se Harrymu daří?“
James i Harry Albuse na Křiklana vytrvale připravovali. Harry
vysvětloval, jak moc rád se obklopuje významnými kouzelníky a nadanými
studenty, a James jen potvrzoval otcova slova o tom, že by si Křiklan přál
udržovat dobré vztahy se všemi Potterovými. James v tom viděl jen samé
výhody, protože Křiklan ho seznámil se staršími spolužáky, kteří mohli Jamesovi
hned pomoct s případnými rošťárnami, zato Harry Albusovi kladl na srdce,
ať je vždy opatrný a nenechá se uchlácholit žádnými večírky.
„No... dobře. Má hodně práce,“ hlesl Albus a rychle zamíchal
lektvarem, aby nepokazil postup.
„Samozřejmě. Vždycky jsem věděl, že někdo tak nadaný
v lektvarech jako on prostě musí získat důležité pracovní místo. Lektvary
totiž vyžadují víc než jenom zápal a odvahu, které bezpochyby Harrymu nechybí,
ale také logické uvažování a trpělivost.“ Při těchto slovech nahlédl obzvláště
důkladně do Albusova kotlíku. „A zdá se, že Lilyin talent se přenáší dál. Vaše
babička byla v lektvarech excelentní a Harry její geny zkrátka nezapřel. Jistě
máte navíc i nadání své matky, Ginevry, ta byla též fantastickou studentkou,
ačkoliv excelovala více v zaklínadlech než lektvarech.“ Na chvíli se
zasnil a Albus nevěděl, co by řekl, tak prostě jen míchal. Slova o Lilyině
nadání ho vlastně zaskočila. Nikdy neslyšel o tom, že by kdokoliv u nich
v rodině v lektvarech zvlášť vynikal, Harry vyzdvihoval obranu proti
černé magii a mluvil o užitečnosti formulí, ani jednou nedal najevo, že by ho
bavily i lektvary. Křiklan si ale stál za svým, dále se blaženě rozplýval nad
výkony jeho otce a jen smutně konstatoval, že James bude spíš po Ginny než po
Harrym. „A také... ani nevíte, jak mě mrzí, že ani jeden z vás neskončil
ve Zmijozelu. Mrzimor. No to mě podržte. To asi nikoho nenapadlo, že ne?“
S těmito slovy se přiblížil k Orphielovi, který
vypadal, že už lektvar dokončuje. Obsah jeho kotlíku byl učebnicově oranžový.
„Ale chlapče drahý, to je výtečné.“ Albus se usmál, když
viděl, jak se Křiklan nad Orphielovým lektvarem rozplývá. Vzpomněl si totiž, co
mu říkal Orphiel ve vlaku. Že jeho rodiče chodili na nějakou alchymistickou
školu v Praze. Nepochyboval vůbec o tom, že Orphiel bude v lektvarech
ze všech nejlepší, a tak ho nepřekvapilo, že i s ním brzy Křiklan zapředl
přátelský rozhovor.
„A co kdybyste ke mně přišli v sobotu na menší
posezení?“ Křiklan pohlédl i na Albuse. „Pozval jsem snad už všechny nově
objevené talenty. Budete mít příležitost seznámit se se zajímavými spolužáky ze
starších ročníků. No ano,“ kývl na Albuse, „vezměte celou svou rodinu, Albusi,
Potterovi a Weasleyovi patří k mimořádným kouzelníkům.“
Albusovi neuniklo, jak si Scorpius vedle něj odfrknul a
zhnuseně hodil pár kořínků do lektvaru, který nyní nebezpečně hnědnul.
„Bohužel, pane profesore, už nás k sobě pozval profesor
Longbottom. Vykvetla mu... hmm... čičorka...“ Albus matně lovil z hlavy
přesný název té Nevillovy rostliny. Ačkoliv ho ale kytka ani v nejmenším
nezajímala, Nevillovo pozvání odmítnout nemohl.
„Ach tak, chápu, chápu,“ řekl sklesle Křiklan a pohlédl opět
na Orphielův vzorový výtvor. „A vy též dáte přednost bylinkářství?“ zeptal se
Orphiela s nadějí v hlase.
„Tentokrát ano, bylo by asi nevhodné to rušit, když už jsme
to přijali.“
„No ovšem, no ovšem. Tak snad se uvidím aspoň s vaším
bratrem, Albusi.“ Na oba chlapce kývnul a pomalu se odkolébal opět kolem
Malfoye, na kterého ani nyní nepohlédl.
„Nesnáším to tady,“ procedil mezi zuby Scorpius.
Než však stihli oba jeho přátelé jakkoliv zareagovat, vyzval
Křiklan třídu k odevzdání lektvarů a pomalému odchodu.
Malfoy se tvářil čím dál kyseleji, když si všiml, že i Esřin
lektvar má přijatelnější barvu než jeho. Do další hodiny s nikým
nepromluvil.
„Jestli tě to uklidní, já nemám v úmyslu na nějaké
Křiklanovy srazy chodit,“ svěřil se Scorpiusovi Orphiel, když se usazovali
v učebně přeměňování. Malfoy ovšem nevypadal, že by ho to jakkoliv
uklidnilo a posadil se sám do jedné lavice vedle Albuse a Orphiela. Albuse
ovšem Orphielovo prohlášení zaujalo.
„Proč ne?“ zeptal se. Sám to považoval za bezvadnou
příležitost.
„Pottere, chápu, že váš příjezd do školy byl nabitý
událostmi, teď byste ale přece jen mohl začít věnovat pozornost výuce. Nebo chcete zameškat ještě víc hodin?“
McGonagallová jim zrovna rozdávala borovicové větvičky a vysvětlovala, jakým
způsobem s nimi mají pracovat.
„A vy se taky nebavte, Weasleyi,“ dodala a střelila pohledem
za Albusovo rameno. Když se otočil, zjistil, že přímo za ním sedí vysmátý Hugo
vedle nějakého nebelvírského kluka, kterého ani neznal. Za nimi pak seděla
Melissandra s tou kamarádkou, jejíž jméno stále Albus nezjistil.
„Omlouvám se, paní profesorko,“ zamumlal Hugo a věnoval
Albusovi pobavený škleb. Albus se na něj usmál. Na malý okamžik se cítil vážně
spokojeně. Křiklan o něm má vysoké mínění, bratranec ho stále ještě kvůli jiné
koleji nezatratil a měl novou hůlku. Jen se cítil stále unaveně. Když pak ale
zavzpomínal, proč že to tak dlouho ponocovali, žaludek se mu opět sevřel
v křečích. Jenomže on přece není posednutý nějakými stíny černé magie. Teď
tady prožívá život naplno a necítí žádný vztek ani zášť.
„Pro začátek bude úspěch, když vaše jehličí změní barvu na
ocelově šedou,“ vysvětlovala profesorka McGonagallová a její pronikavý hlas
vrátil Albuse zpátky do učebny.
„Nemusíte se toho jehličí tou hůlkou dotýkat, slečno
Vastonová, to klepání jen naznačte.“ Všiml si, že jeho spolužáci začali pomalu
ve vzduchu naznačovat jakési poklepávání nad jehličím a u toho cosi mrmlali.
„To kouzlo, Weasley, je Acumutur, ne Acumucus,
musíte lépe artikulovat.“ Z Hugova jehličí se stal jakýsi zelený sopel,
který McGonagallová odstranila mávnutím hůlky. „Zkuste to znovu.“
Albus mezitím vytáhl hůlku a silou vůle s ji snažil
přesvědčit, aby mu i dnes byla takovým mentorem, jak se jevila včera. McGonagallová
zatím pobízela Malfoye k výraznějším gestům, protože místo poklepávání ve
vzduchu hůlkou spíš křečovitě třásl. Popravdě se Albus divil, že je Malfoy
vůbec schopný po náročném večeru a dalším uspáváním při lektvarech udržet hůlku
a něco s ní vymýšlet. Sám se necítil o nic moc čerstvěji, a tak jen
neochotně donutil svůj mozek zaměřit se na nové zaklínadlo. Acumutur. Poprosil
proto jen hůlku od Orphiela, aby ho nezklamala, a třikrát poklepal ve vzduchu,
jak nejcitlivěji mohl.
K jeho velké úlevě jehličí neshořelo, ani se
nerozteklo. Hůlka mu stále do ruky sedla skvěle a fungovala velice dobře, takže
po třetím pokusu dokázal jehličí přebarvit, a na konci hodiny patřil dokonce k pár
nejlepším, kterým se podařilo jehličí víc zúžit a zašpičatit, takže opravdu
připomínalo jehly. Profesorka McGonagallová z něj měla takovou radost, že
za jeho výkon přičetla nadšeně deset bodů Nebelvíru. Až když Orphiel začal
protestovat, uvědomila si, že vlastně tenhle Potter do její koleje
nepatří, a se všemi omluvami přičetla body jak za Albuse, tak za Orphiela
Mrzimoru.
Hugo se jen pochechtával. „Mateš je opravdu úžasně. Vůbec by
mi nevadilo dostávat body i za tebe,“ vyprskl smíchy na Albuse, když se balili
k odchodu. „Hele,“ naklonil se k Albusovi blíž a spiklenecky
zašeptal. „Heslo k nám je Bellator fortior, určitě přijď, kdykoliv
budeš chtít. Není nikdo, kdo by v Nebelvíru neviděl rád mýho slavnýho
bráchance. Napůl patříš k nám.“
Pak vyběhl za přáteli a zmizel v chodbě vlevo, zatímco
Albus se zbytkem Mrzimoru zamířil doprava na kouzelné formule.
V učebně profesora Kratiknota zamířil Albus už
automaticky do lavice s Orphielem, unavený mozek vypnul a nohy ho
mechanicky vedly k vytyčenému cíli. Když k němu ale došel, kamarád ho
jen odstrčil a provinile se podíval někam za něj.
„Pojď si sednout ke mně, Albusi,“ využila hned situace Esra,
jejíž hlas se pronikavě nesl učebnou. „Nevypadáš moc dobře,“ okomentovala jeho
unavený vzhled. „Potřebuješ asi trochu lepší společnosti.“
Albus ale pochyboval o tom, že ho Orphiel odstrkoval, aby si
mohl sednout k Esře, a tak se zadíval za sebe. Scorpius se tam úplně bez
nálady a mdlý plazil podél stěny k lavici nejvíc vzadu.
„Kdyžtak jindy,“ odbyl Esru a vrhnul se za Scorpiusem. Albus
od rána vnímal, že je na tom Scorpius s náladou mizerně, byl ale tak
opojen nově získanou dobrou náladou, že jakýkoliv vážnější rozhovor s ním
zkrátka odkládal. Teď ale Malfoy vypadal, že je na pokraji zhroucení, a tak
Albus jen mrknul na Orphiela, že bere jeho pošťouchnutí na vědomí, a i přes
Malfoyovy ospalé protesty se posadil vedle něj.
Před nimi seděli nějací ukecaní havraspárští kluci, kteří se
na ně co chvíli otáčeli a komentovali jejich mrzimorskou situaci. Albus
byl rád aspoň za to, že už evidentně opadlo všeobecné přesvědčení, že ho
Scorpius uřknul.
„Mí rodiče o tom všem už ví,“ začal Albus, protože netušil,
co jiného říct, aby Scorpiuse nenaštval. „Když McGonagallová napsala rodičům o
těch krankenkách, určitě nevynechala, že jsem v Mrzimoru, takže teď jen
budu čekat na jejich reakci.“
Scorpius zazíval a dal si s odpovědí načas. Když si ale
byl jistý, že Havraspáři před nimi jsou zabraní do výkladu profesora
Kratiknota, přiměl se mluvit. „Tví rodiče jsou ale hodní. Nikdy by ti nic
nevyčítali.“
„Copak tví rodiče nejsou hodní?“ zeptal se zmateně Albus.
Věděl o veškeré kontroverzi Luciuse, Narcisy, Draca i Astorie, věděl, že bývali
zlí na ty, které považovali za méněcenné, a možná se tak občas chovají doteď, jak dokazovalo Scorpiusovo přesvědčení o čisté krvi, ale že by byli zlí jeden na druhého?
Scorpius se zhluboka nadechl. „To je těžký. Asi o tom ani nechci mluvit.“
Albus ten moment znal velice dobře. Mluvit se nechce, ale je to potřeba. Snažil se proto Scorpiuse všemožně povzbudit: „Vážně si myslíš, že se nemůžeš svěřit mně? Po tom, co jsem ti včera večer řekl? Mám vidiny, o kterých nikdo jiný neví, a dost možná jsem... z těch knížek to vyplývalo tak, že bych mohl být posedlý zlem. Ale vzpírám se tomu, víš. Mít někoho, kdo je tu pro mě, mi pomáhá.“ Pokusil se na Malfoye povzbudivě usmát, ale Scorpius se na něj ani nepodíval. Albus netušil, co víc by řekl, a tak čekal. Strategie zdá se zabrala, protože ve chvíli, kdy se Havraspáři před nimi plně ponořili do výkladu profesora Kratiknota, Scorpius tiše a opatrně spustil:
„Po pádu Pána Zla
má rodina těžko budovala znovu své jméno. Dřív všechno stálo na dědovi, ale ten
upadl těžce v nemilost a upřímně, táta o něm říká, že je od války dost
zlomený. Nevím, co přesně to znamená, neznal jsem ho tehdy, ale... no,
četl jsem, co se o něm psalo kdysi, a s tím člověkem, kterým je dnes, to
nemá nic společného. Sebevědomý a hrdý čaroděj, který si potřásal rukou se samotným ministrem? O tom můžeme jenom snít. Jako by všechny jeho ambice byly fuč. O budování jména
rodiny se tedy musel postarat můj otec, vyloženě na tom lpí a myslí si, že když
začneme být zase vážení, vrátí to dědovi chuť do života. Všechno, co dělá, dělá
hlavně kvůli němu, a... no, moje zájmy jdou občas stranou. Nestrádám, to ne,“
dodal rychle, když se Albus začal tvářit až příliš ustaraně, „jen mě prostě
rodiče celý život hnali za tím, že musím být lepší než ostatní, chápej, abych dokázal světu, že Malfoyovi opravdu stojí za to a můžou si potřásat rukou s ministrem. Musel jsem se
učit hrát famfrpál, abych mohl reprezentovat kolej, a ke každým narozeninám
jsem dostal nějakou knížku, abych se učil. Dokonce mě hnali na několik čarodějnických plesů pro mládež, abych začal navazovat úzké styky od dětství. Většinou tam byly děti ministerských, to víš, a ti si moc nepřáli, abych se zrovna já s jejich dětmi příliš vykecával. Nikdy mě to ale moc nezajímalo. Ani černá magie, ani rodinná čest, ani plesy.“
„Tak proč u Merlina pořád opakuješ ty blbiny o mudlovské krvi?“
„To nejsou blbiny,“ zasyčel Scorpius téměř neslyšně. „Tedy, částečně možná, ale já věřím tomu, že když někdo pochází z kouzelnického rodu s dlouhou minulostí, nese v sobě... jistý odkaz, víš? Těžko se to popisuje. Je to, jako by se ve mně kumulovala magie všech mých předků. Ale podívej se na mě - jsem v Mrzimoru. A to, co mě učili doma, mě stejně nezajímá. Říkal jsem rodičům, že by mě hrozně bavili kouzelní tvorové, ale s tím se mi
otec jedině vysmál a začal vyprávět o Hagridovi, že-“ Scorpius se zarazil a pohlédl
nejistě na Albuse.
„Tvá rodina Hagrida moc nemusí, co? Do čistokrevného
kouzelníka má dost daleko.“
Scorpius se ušklíbl. „To jo. Asi ale nebude úplně marnej,“ pípl téměř
neslyšně. „Jsem slaboch,“ shrnul své chování Scorpius a raději se
začetl do učebnice, aniž by vlastně věděl, co jim profesor vykládal. Podle
toho, že místy se vznesly nějaké předměty, odhadoval to Albus na Wingardium
Leviosa.
„Jen proto, že nejsi loutkou svého otce a chceš žít vlastní
život, fakt slaboch nejsi. Jsi dříč a dobrý přítel, víš, proto jsi
v Mrzimoru. Máš lepší hodnoty než tvůj otec.“
Albus čekal, že Scorpius začne prskat, jak se to opovažuje
mluvit o jeho otci, ale Malfoy byl nejspíš příliš unavený na to, aby vzdoroval.
Možná v tom ale bylo i něco víc, protože by Albus přísahal, že Scorpiusovi
mírně zacukaly koutky.
Půlku hodiny spolu prokecali, což jim dost dobře umožňovalo všeobecné vzrušení a šramot panující v učebně. Když se Scorpius zdál mnohem
uvolněnější, rozhodl se Albus přece jen věnovat výuce a rozhlédl se po třídě.
Všiml si Esry, která je celou dobu bedlivě poslouchala z vedlejší lavice,
nepokrytě na ně čuměla a s kouzlem dosáhla maximálně toho, že se její
sešit rozvibroval. Také vyhledal Orphiela, který přiměl svůj brk nějakým
záhadným způsobem dělat salta a netušil, jak to zarazit. Nebyl ale jediný, kdo
s kouzlem zápasil, protože profesor Kratiknot právě hasil penál nějaké
havraspárské dívky, která jen krčila rameny a omluvně profesora sledovala. Zato
ti dva kluci před nimi nechali docela obstojně vznášet se své kalamáře, což jim
profesor chválil, dokud se kalamáře nesrazily a nevylily na oba chlapce černý
inkoust.
Albus i Scorpius se tomu upřímně zasmáli, asi potřebovali do
života trochu cizího neštěstí, aby v tom nebyli věčně sami.
Když hodina skončila, maličký profesor Kratiknot se pustil
do likvidace všech škod a studenti se pomalu balili k odchodu.
„Nechápu, čemu ses tlemil, Malfoyi, zrovna ty moc důvodů se
smát nemáš,“ sykl na Scorpiuse jeden z kluků, co seděli před nimi. Byl
vytáhlý, docela kostnatý s širokou pusou nepříjemně roztaženou do
jízlivého šklebu. „Nevšim sem si, že bys při hodině předved něco jiného, než
jakej seš ubožák.“
„Aha, a ty ses rozhod, že mi to zase předvedeš po hodině,
jak milé,“ utrousil Scorpius a vzdorovitě probodl spolužáka šedýma očima.
„Že s ním vůbec ztrácíš čas, Eatone,“ oslovil svého
kumpána druhý z chlapců. „Stejně nechápe, co mu říkáš, je to Mrzimor.“
Poslední slovo dodal tak štítivě, jak doposud slyšel Albus mluvit jen Rona o
pavoucích. Eaton i hlouček havraspárských, který se u nich zatím nahromadil, se
rozesmál.
„Co kdybyste si šli prostě po svým?“ zeptal se zatím ještě
klidně Albus, ačkoliv pocítil, jak vnitřně vře. Snažil se ovšem za každou cenu
uklidnit, protože ve vzteku se mu hůř vybavovaly kletby, které by na ně mohl
seslat.
„A co když nepůjdem, Pottere, co uděláš?“ začal zase Eaton. „Už
toho bylo dost, ne? Celá škola blázní z tvýho bratra, ale ty asi prostě
budeš důkaz toho, že mít hrdinské předky nestačí. Jedno povedené dítě asi musí
slavnému Harrymu Potterovi stačit.“
„Ty...“ zasyčel Albus a vytáhl hůlku ve stejnou chvíli jako
Scorpius.
„Snad se nechceš prát. Proti Havraspáru nemá nikdo
z Mrzimoru šanci. Impedi-“
„Mdloby na tebe!“
Učebnou se mihlo červené světlo a Eaton se skácel na svého
kumpána. Albus zamrkal, aby si uvědomil, co se vlastně stalo.
4. kapitola 2/2>>
Žádné komentáře:
Okomentovat