↓↓Nové příspěvky přibývají v rubrice METALOVÁ PACIČKA, všechny ostatní rubriky jsou archivem starých blogů z blog.cz ↓↓

NOVINKY NA BLOGU

Souhrn, co se za ten rok stalo

Nejnovější články (2024) ZDE

Nová rubrika KNIHA pro knižní recenze

Nová rubrika FOTKY pro fotočlánky

Nové playlisty 23 a 24

Bohužel budu aktivní jen pasivně, komentovat budu málokdy, blog tímto měním na svůj opravdový deník a od roku 2025 hodlám najet na projekt 365, kdy každý den nasdílím krátké info s fotografií vážící se k danému dni.

pondělí 19. prosince 2016

Albus Potter a vzestup černé magie - kapitola 4, část 2.

 Kapitola IV. Bitva 2/2

Přímo před něj a Malfoye se postavila drobná Esra, kterou se podařilo všem přehlédnout. Stála tam s rozzuřeným obličejem a hůlkou napřaženou a zlostně cosi štěkala na omráčeného Eatona. Albus ale neměl čas, aby identifikoval její slova nebo jí poděkoval, protože Eatonův parťák se rozhodl, že vyšle hned další kouzlo.

V učebně jako by vybuchl ohňostroj.
„Dost! Dost! To jste se všichni zbláznili?!“ K chumlu přibíhal profesor Kratiknot a naskytla se mu nevšední podívaná.
Eatonův kumpán vyslal na Albuse něco, po čem mu naskákaly hrozné puchýře, ještě před tím však stihl on i Esra vyslat svá kouzla, jejichž kombinace proměnila havraspárského chlapce v slizovitou hroudu. Zároveň však vyslala svá kouzla i ta dívka s hořícím penálem, která chtěla bránit své havraspárské přátele, ovšem místo Albuse a Esry namířila instinktivně na Malfoye, který se vzápětí začal svíjet smíchy, přesto ale byl schopný vyšlehnout z hůlky plameny, které olízly hned tři studenty. Mohlo jich to ovšem schytat víc, kdyby Orphiel nepoužil něco, čím velkou část chumlu odhodil.
„Oběma! Oběma kolejím strhávám padesát bodů. To není možné, tohle!“ Profesor Kratiknot se prodral k omráčenému studentovi z vlastní koleje a probudil ho. Následně začal všechny nazlobeně instruovat, ať kumpána slizovitou hroudu doprovodí na ošetřovnu. Neobešlo se to ale bez nadávek a protestů. Většina havraspárských měla evidentně za to, že Potter a Malfoy jsou tady ti strůjci všeho zlého. Zejména na Malfoye se opět vytasili s obzvlášť odpornými nadávkami, takže se profesor Kratiknot odhodlal na jednoho po druhém seslat umlčovací kouzlo. Nebyl ale jediný, kdo se snažil havraspárské umlčet.
„Scorpius není o nic horší než vy, abyste věděli, vy bando tupců. Hrajete si na chytré Havraspáry, ale snížíte se k takové hlouposti urážet druhé jen podle kolejí. Jestli chcete vytahovat, co jakou kolej vystihuje, prosím, hned vám něco řeknu. My Mrzimoři si vážíme opravdového přátelství, kdežto vy se bráníte jen proto, že nikoho jiného nemáte, a to je smutný. Nikdy nebudete mít takové pouto jako máme my. A Scorpius je jeden z nás, tak se opovažte na něj ještě někdy držkovat, jinak pocítíte hněv celého Mrzimoru.“
Havraspárští ovšem po tomto projevu skončili všichni umlčení Kratiknotovým kouzlem, takže nemohli nijak reagovat a jen nakvašeně sledovali mrzimorskou čtveřici před sebou. Orphiel se snažil pomáhat se slizovitým spolužákem, ale když ho havraspárští odehnali, postavil se hrdě za Albuse a jen přezíravě sledoval počínání druhé koleje. Scorpius udusal všechny plameny a trochu zahanbeně schovával hůlku. Albus si bezděky mačkal pravou ruku, na které mu naskákaly puchýře, a zcela nevěřícně poslouchal Esru, která se postavila všem havraspárským a zastala se Scorpiuse projevem o přátelství.
„Odkdy se nás zastáváš?“ zeptal se jí Orphiel, když se konečně dostali z učebny a zamířili na ošetřovnu. „Ještě před pár dny jsi Malfoye chtěla div ne vyhodit ze školy.“
Malfoy teď šel opatrně vedle Albuse a sem tam se ještě nekontrolovaně zasmál v důsledku té lechtací kletby. Albus se ho snažil podepírat, což s bolavou rukou nebylo nic příjemného, snažil se tu ale pro Scorpiuse být, když už s tím při hodině začal. Byl neskutečně vděčný za to, že se Orphiel zhostil výslechu Esry, protože sám na ni měl několik otázek.
„Prostě jsem to přehodnotila,“ vypískal zvonivě.
„Jen tak?“ divil se Orphiel a Albus ho v tom jedině podpořil. Bylo to divné.
„Prostě mi došlo, že nemá smysl vás odmítat. Moudrý klobouk vás sem zařadil stejně jako mě. Jsme na jedné lodi.“
Orphiel na ni chvíli neurčitě hleděl pohledem, ze kterého se nic moc nedalo vyčíst. „Nikdo se s tebou nebaví, co?“ řekl nakonec. Bylo to spíš konstatování než otázka a neříkal to nijak jízlivě, spíš odevzdaně.
„Jistěže baví!“ zaječela Esra s přehnanou horlivostí. Všichni se odmlčeli a jen za zvuků Malfoyova smíchu se dostali až k ošetřovně.
„Potter, zase!“ zažehrala madam Pomfreyová a vtáhla ho za bolavou ruku dovnitř. „Tak co je to tentokrát? Zase jsi omdlel?“
Albus jí ukázal opuchlou ruku a vysvětlil, co postihlo Malfoye.
„Prát se hned první týden školy,“ zabědovala madam Pomfreyová, když přinesla Malfoyovi protilechtací tonikum a Albusovi mastičku na ty puchýře. „Půjdete zase hned na vyučování? Mám nějakému učiteli napsat omluvenku?“
Albus by omluvenku nepřijal, ani kdyby ji potřeboval, nemohl už nic víc zmeškat, ovšem nyní byl čas oběda, takže se mohli leda tak omlouvat čokoládovým zákuskům, že na ně nemůžou mít tolik času, kolik by chtěli.
Nakonec se ale z ošetřovny vymotali dřív, než čekali, protože se madam Pomfreyová věnovala především havraspárským. Sliz v uniformě s odznakem orla rozhodně potřeboval více pozornosti než nějaké puchýře a nekontrolovaný smích.
Ani oběd ovšem neprobíhal tak v klidu, jak by si přáli. Nejenže se roznesly zprávy o hromadné bitce v učebně formulí, což vedlo k zoufalému kňučení jejich spolužáků nad ztrátou padesáti cenných bodů, ale ještě ke všemu přiběhl v půlce oběda ke stolu mrzimorský prefekt s nějakým pergamenem a slovy „Tohle viselo u nás na nástěnce!“, načež svolal všechny přítomné k sobě. Vytvořil si kolem sebe velmi natěsnané klubko, kterému začal předčítat:
„Každé tři roky se v Bradavicích koná takzvaná Velká bitva, která je studentskou rekonstrukcí Bitvy o Bradavice z roku 1998, ve které Harry Potter porazil Lorda Voldemorta. Jedná se o unikátní projekt, který má za úkol v účastnících probudit zájem o dějiny, zaklínadla, kouzelné tvory, bylinkářství, obranu proti černé magii, lektvary a mnoho dalších souvisejících předmětů. Každé tři roky se vybere dvacet zájemců z řad studentů na post obránců a dalších dvacet na post útočníků. Studenti budou mít takto možnost vyzkoušet si všechny své znalosti v praxi. Doporučený věk je 14 let, pokud ovšem ředitel koleje uzná a vhodné obsadit studenty výrazně mladší, v rozporu s pravidly to není. V každém případě se doporučují účastníkům četné konzultace nejen s ředitelem koleje, ale i s vyučujícím typu magie, pro který se v bitvě rozhodnete. Zároveň platí, že účastníci nemusejí skládat závěrečné zkoušky z předmětu, který se rozhodnou v bitvě využít. Přihlašování začíná v pondělí 8. září a končí 8. října včetně. Seznam všech zakázaných kleteb, lektvarů, formulí, bylin a tvorů je přiložen na zvláštním pergamenu. Přihlašujte se u ředitele své koleje. Podepsán ředitel školy Dorin La Tilla atd...“
„Páni,“ vydechla téměř jednohlasně mrzimorská změť studentů.
„Půjdeš do toho, Sebe?“ podívala se obdivně jedna ze starších dívek na prefekta, který vypnul hrdě prsa a s nabubřelým výrazem prohlásil:
„Jasně že jo, jsem přece prefekt!“
Jak se zdálo, Mrzimor nebyl jediná kolej, která si oznámení všimla, v Nebelvíru to přímo vřelo vzrušením. Albusovi bylo hned jasné, kdo z mladších studentů se stane tamějším favoritem. Většina studentů z nižších ročníků se totiž točila kolem Jamese. Ani Rose a Hugo ale neunikli pozornosti.
Mrzimor ovšem na přítomnost Pottera taky nezapomněl.
„Většinou je to tak, že Havraspár a Zmijozel hrajou ty zlí – protože to jsou – a my hrajeme ty dobrý – protože to jsme,“ vysvětloval nějaký šesťák, kterého Albus neznal. „Nebelvír má Pottera a my máme Pottera, jsme stejně tak dobří obránci jako oni, teď ho tam jen dosadit.“ Pohledem sklouznul k Albusovi, který dosud stál spolu s Orphielem, Scorpiusem a Esrou za prefektem.
„Prý ses dneska už porval, Pottere,“ konstatoval prefekt. Neznělo to ale nijak zahořkle, spíš nadějně. „Čert vem padesát bodů, jestli to zvládneš natřít Zmijozelu a Havraspáru tak jako tvůj otec Smrtijedům. Nějaká zkušenost se samozřejmě bude hodit. Doufám, že tě doma učili pořádným zaklínadlům.“
Albus nevěděl co říct. Byl nesmírně rád, že s ním kolej počítá, na druhou stranu jejich důvěra v jeho schopnosti byla až nesnesitelná. Zatím to byl prokazatelně Orphiel, kdo byl chytřejší než on, Malfoy, kdo měl víc znalostí (protože je musel mít, jak se před chvílí svěřil), a Esra, kdo byl odvážnější a odhodlanější. Sám si nepřipadal v ničem výjimečný. A už vůbec ne v porovnání s nejvyššími ročníky. Neměl proti nim nejmenší šanci.
Klubko kolem prefekta po chvíli prořídlo, protože se všichni odebrali na svá místa, aby prodiskutovali strategii. Vypadalo to, že většina se chce vydat cestou obrany proti černé magii, což nejenže dávalo vzhledem k situaci perfektní smysl, ale zároveň by to mohlo přinést plusové body u jejich kolejního ředitele, který obranu učí.
Albus se podíval k učitelskému stolu. Corvux seděl na kraji na mrzimorské straně a tvářil se tak nadšeně jako většina jeho studentů. Vedle něj seděl Neville, který asi ani šum ve Velké síni nezaregistroval, protože si četl jakousi knihu, která doslova pučela. Po Nevillově pravici seděly dvě učitelky, které Albus neznal a vedle nich McGonagallová. Něco si zaníceně šeptala s ředitelem. Ten se skláněl ze své majestátní zdobené židle v neméně majestátním vyšívaném hábitu a působil spíš ustaraně, což naprosto neodpovídalo všeobecně nadšené situaci. Po ředitelově pravici ovšem seděl neméně ustaraně se tvářící profesor Kratiknot, který byl zase v živém hovoru s Křiklanem. Křiklan nejednou zabrousil pohledem někam k mrzimorskému stolu a Albus si byl jistý, že vyhledává jeho. Přemýšlel, jestli by po dnešních formulích zrušil své pozvání na tu víkendovou párty, kdyby ji Albus nebýval sám odmítl. Hagrid se ovšem dál tvářil spokojeně, takže Albus předpokládal, že alespoň páteční čaj u něj se neruší.
Zbytek dne už strávili střídavě s Nebelvírem a Zmijozelem, takže na havraspárské znovu až do večeře nenarazili. U večeře se ovšem stále debatovalo o rekonstrukci bitvy, takže nevšední potyčka prváků na formulích zůstala pozoruhodně zapomenutá. Albus za to nemohl být vděčnější.
Vlastně celý ten den začal být po obědě lepší. Po vydatném obědě všechny tři aspoň na chvíli opustila únava, takže se mohli pustit do divokých spekulací, co by vyváděli, kdyby se bitvy mohli účastnit. Esra zůstávala v jejich blízkosti, ačkoliv si evidentně nebyla jistá, jestli je právoplatným členem party, protože zůstávala spíš vzadu a jen poslouchala. Albusovi ovšem stačilo, že po něm nechce autogram a neuráží Malfoye, takže ji nijak neodháněl a jeho přátelé se k tomu taky neměli. Že by s nimi asi neměla být, si uvědomili, až když s nimi došla ke chlapeckým ložnicím.
„Ehm,“ obrátil se na ni Orphiel s pozdviženým obočím.
„Jo... já vím...“ kníkla sklesle a obrátila se, aby sešla po schodech zpátky a vyrazila do dívčích ložnic.
„Jako můžeš tu s námi zůstat, jestliže je to u holek takový peklo,“ zavolal za ní Orphiel. „Ale na vlastní nebezpečí.“ Pak s úšklebkem vešel do ložnice.
„Zůstat asi můžeš, ale postel si čaruješ sama, na to mé schopnosti nestačí,“ zasmál se Albus, stále ale sledoval Esru, která se zarazila v půlce schodiště. Na malý okamžik vypadala, že by nic neudělala raději, ale pak jen zavrtěla hlavou a popřála jemu i Scorpiusovi dobrou noc.
„Že jsme toho dneska ale o těch malhambrách a teroflech zjistili, co?“ zasmál se Malfoy a padl vyčerpaně na postel.
„Maleombrách a terkliftech,“ opravil ho unaveně Orphiel. „A je mi to jedno. Jsem mrtvej.“
Nikdo neměl dostatek sil oponovat, až příliš rychle všichni tři propadli kýženému spánku.

Albusovi se zdálo o bitvě. Zdálo se mu, že se Lord Voldemort vrátil a jako vražedný oddíl si připravil havraspárské prváky, kteří pořád něco zapalovali a smáli se Albusovi, že on není vyvolený. Snažil se jim vysvětlit, že je synem Harryho Pottera, a to něco znamená, ale oni jen opakovali, že přátelství je důležitější a on si přátele nikdy nenajde.
Někdy nad ránem se na kratičký okamžik sen změnil, takže trávil poklidný hřejivý den někde u potoka s jakousi dívkou, která rozhodně nebyla Esra, ale to nevadilo, protože v tom snu ji velice dobře znal a měl ji rád. Věděl, že mu nikdy na nikom tolik nezáleželo.
„Mohl bys přestat urážet moji sestru? Kterou ani nemám!“
Albus se probouzel jen neochotně. Z oken do ložnice pronikaly sluneční paprsky a nad ním se skláněl Orphiel – s černými vlasy rozpuštěnými a kůží nezdravě bílou, takže působil spíš jako noční přízrak než student. Albus si už ale začínal zvykat. Zařekl se, že ho Orphiel nebude děsit a Scorpius, že ho nebude štvát, a to hodlal dodržet. Naštěstí mu v tomhle předsevzetí pomohl i fakt, že se Orphiel uchechtával, takže působil zase o něco lidštěji.
„Cos to říkal o sestře?“ zamumlal nejistě Albus.
„Mluvil jsi zase ze spaní. Tentokrát to nebyli mozkomoři. Tentokrát jsi říkal, že moje sestra je zrůda. A další nehezké věci.“
„Já tvou sestru ani neznám,“ bránil se Albus a nebyl si úplně jistý, co se děje, protože Orphiel nevypadal nijak uraženě, naopak se čím dál víc smál.
„Nemluvil jsi přímo o nějaký Gerdarikovic holce,“ začal nevrle vysvětlovat Scorpius, který nejspíš vstal špatnou nohou. „Prostě jsi jenom říkal ‚tvoje sestra je zrůda, neber ji vážně, vůbec tě nechápe, je divná‘ a takovéhle věci, víš.“
Jediný člověk, kterého však kromě sebe znal a věděl o něm, že má sestru, byl Hugo. A o Rose by nikdy nic takového neřekl, tím si byl jistý.
„Asi jsem chtěl říct, že havraspárští prváci jsou zrůdy, ale blbě se mi to ve spánku vyslovovalo,“ zahučel nakonec. Naštěstí se oba zasmáli, jak doufal, takže situace byla zachráněná.

Albus popravdě netušil, co se s ním děje. Většinu času se mu zdálo, že věci by nemohly být v lepším pořádku a že nějaké potvory z jezera byly jen dozvuky minulého života, který se snažil temnotou napustit jeho jinak úžasné studium v Bradavicích, pak ale přicházely noci, kdy snil o věcech, které ani neuměl popsat, a lidech, které nedokázal pojmenovat, a samozřejmě tu byly ty vidiny. Vlastně ho napadlo – ale to určitě ne, to je hloupost… Nebo by to mohly být opravdu vize budoucnosti? Ostatně že věštby existují a jsou mocné, dokázalo už spojení jeho otce s Voldemortem.
Než se však stačil pořádně zadumat, otevřel Orphiel rozmáchle dveře a zavřeštěl téměř jako bánší. Nebyl ale jediný, kdo vyjekl. Za dveřmi se zřejmě schovávala Esra a poslouchala, jinak si Albus její náhlý vpád do jejich ložnice a její překvapený výraz vysvětlit nedokázal.
„Sakra,“ vydechl Orphiel a šťouchl do spolužačky. „Co to vyvádíš? Zbláznila ses?“ Mluvil klidně, v tváři se mu však zračilo něco víc než jen nepochopení, jako by mu tvář zkřivila čirá nenávist. Možná se to Albusovi ale jen zdálo, protože v další chvíli už Orphiel zvědavě obhlížel schodiště a když zjistil, že Esru nikdo nesledoval až k nim, zavřel zase dveře.
„Omlouvám se, vážně,“ pípla Esra. Její hlas sice dosahoval výšek, které Albus nevěřil, že může lidské ucho vůbec zachytit, přesto mluvila odhodlaně a ne vystrašeně. „Holky mi říkaly – tedy Ela a Valerie – že na mě čeká ve společenské místnosti prefekt. Na nás všechny. Prý. Já… nechtěla jsem tam jít sama.“
„Na nás všechny?“ zopakoval Scorpius a rozhlédl se po přítomných. „A co nám chce?“ Vypadal velice nejistě a pokud to bylo vůbec možné, jeho už tak bledá kůže zbledla natolik, že působila papírově. „Nebude nás přece chtít trestat, že ne?“
„To ne,“ ozval se Albus. „Včera se přece řešila ta Bitva o Bradavice. Vsadím se, že půjde prostě o to.“ Netušil sice, proč by měl chtít prefekt mluvit zrovna s nimi čtyřmi, nenapadalo ho ovšem lepší vysvětlení. Že se ho pokusí do celé rekonstrukce bitvy zatáhnout, řekl ostatně včera zcela jasně.
Nikdo z jeho přátel se ovšem netvářil příliš přesvědčeně. Scorpius se nervózně rozhlížel, Esra upírala zrak do žlutého koberce a Orphiel se na Albuse mračil, jako by mu tady nepokrytě lhal.
„Poslyšte,“ chopil se slova znovu Albus. „Ať to bude cokoliv, asi to nezjistíme, dokud tam nepůjdeme. Dost možná chce jenom znát dojmy všech prváků po prvním týdnu. Ostatně je pátek.“ Při posledním slově se povzbudivě usmál, nikdo na to však příliš nereagoval kromě Scorpiuse, který si povzdychl a utrousil cosi o zprávě rodičům.
„Fajn, mám hlad, tak jdeme, ať je to za námi. Ale říkám vám rovnou,“ chopil se slova Orphiel a přejel postupně všechny pronikavým pohledem, „raději byste se měli obrnit, může nám totiž začít vyčítat ten včerejšek.“
S těmi slovy téměř vystřelil z ložnice, černý hábit i závoj dlouhých vlasů za ním vlály jako cáry noci. Albus se vzpamatoval jako první a zamířil po schodišti do společenské místnosti. Za sebou zaslechl pomalé a váhavé kroky Scorpiuse a Esry.
„Však už jdou,“ říkal zrovna netrpělivě Orphiel. Bezpochyby prefektovi vysvětloval, kde se Albus, Esra a Scorpius tak dlouho courají.
„Výborně, pojďte bokem,“ pokynul jim, když se do místnosti konečně přišoural i Scorpius. Nejspíš se snažil nepřitáhnout moc pozornosti, jeho podivné plížení kolem zdi ovšem přitahovalo oči studentů rozvalených v pohodlných křeslech jako magnet. Albus sem tam zaslechl posměšná odfrknutí a jen doufal, že si toho Scorpius nevšimne.
„Takže,“ protáhl prefekt a sjel pohledem celou místnost, než očima ulpěl na čtveřici prváků před sebou. „Kdyby to náhodou někdo z vás ještě nevěděl, já jsem váš prefekt – ale to byste museli být naprostí ignoranti, abyste tohle nevěděli. Co ale už možná opravdu nemusíte vědět, je mé jméno. Jsem Sebastian Ley a – jak jste si možná domysleli, pokud znáte aspoň trochu bradavický řád – jsem v pátém ročníku. Viděl jsem tady toho už hodně. Zažil jsem tu prváky, kteří se snažili vyrovnat Harrymu Potterovi a za každou cenu se snažili vymyslet si nějaké dobrodružství. Viděl jsem prváky, kteří byli odhodlaní zabránit vzestupu možného dalšího Pána Zla, takže celé dny strávili v knihovnách, div že tam nepřišli o rozum při učení všech těch náročných kouzel z obrany proti černé magii. Když sem loni přišel tvůj bratr, Albusi, a samozřejmě ta jeho sestřenka Rose, bylo nám všem jasné, že máme co do činění s opravdovými hvězdami. Oni si nemuseli dobrodružství vymýšlet, oni je žili. Nemuseli trávit dny i noci v knihovně, protože to všechno znali. Každá kolej a každý ročník s nimi chtěl být za dobře, ale to víte, Nebelvír nemá potřebu kamarádíčkovat se s jinými kolejemi. Když pak přišla možnost získat dalšího Pottera a Weasleyho, ani ve snu by mě nenapadlo, že Mrzimor zaznamená poloviční úspěch. Nedokážeš si představit, jak pyšný jsem byl na tebe – na nás – na celý svůj život ve chvíli, kdy jsi usedl k našemu stolu, Albusi.“
Nikdo si moc nebyl jistý, kam tím Sebastian míří. Ačkoliv jeho slova zněla téměř jako óda na Albuse, jeho čím dál pochmurnější tón naznačoval, že brzy přijde zvrat, kterého ještě budou všichni litovat.
„Včera jsem mluvil s Davem Yupperem a Felicitou Marsakovou. Dave je vypočítavý a libuje si v záškodnictví, je ale taky velice chytrý, až moc, řek bych. Felicita je podobně zahořklá jako on. Celou dobu byla v našem ročníku druhou nejlepší za Dami Gunretovou ze Zmijozelu a říká se, že to byla ona, kdo jí poškodil při posledním famfrpálovém zápasu koště. Nicméně… z obou dvou se stali prefekti za Havraspár a asi si dokážete představit, co že mi havraspárští prefekti vlastně chtěli.“ Významně se po nich podíval. Nenápadně je pozoroval i zbytek místnosti, kde sice takhle brzo ráno žádné velké publikum nebylo, přesto by byl Albus vděčný, kdyby si je Sebastian vzal na soukromý rozhovor raději do nějaké opuštěné učebny.
„Dave a Felicita jsou toho názoru, že vy čtyři jste rozvracečské živly, příliš zákeřné a pokročilé na svůj věk. Dave se pokusil vytasit s nějakou pošahanou teorií o tom, že když Harry vlastně sdílel část duše s Voldemortem, je jasné, že se do jednoho dítěte se musela promítnout jeho dobrá složka a do druhého ta… voldemortovská. Asi je všem jasné, že tím dobrým dítětem myslel Jamese. Nech mě mluvit,“ utnul rázně Albuse, když už se nadechoval k odporu. „Každý, kdo se v magii aspoň trochu vyzná, ví, že je to blábol, ale jako určitý typ propagandy proti tobě to fungovat může. Dokážu si představit, že tím teď bude krmit celou svou kolej, takže byste se měli připravit na větší odpor než obvykle. Zároveň,“ obrátil se na Scorpiuse, „nám nepomáhá ani fakt, že máme v koleji Malfoye. Hele, Scorpiusi, já tě téměř neznám, ale ať jsi jakýkoliv, Havraspár bude chtít dokázat, že jsi zrůda, tak jim nedej záminku. Ty,“ nyní se otočil na Orphiela, „ty budeš Gerdarike, co? Slyšel jsem stížnosti i na tebe. Po škole se šušká, že si tě oblíbil Longbottom i Křiklan, takže budeš Havraspáru, který si zakládá na tom, že tam chodí ti nejchytřejší, dost nepříjemným trnem v oku. A ty,“ konečně sklouzl pohledem k drobné Esře, „ses jich všech prý zastávala a opovážila se dát havraspárským prvákům nějaká mravoučná kázání.“ Sebastian nyní vypadal, že by si po takovém proslovu potřeboval dát minimálně celou láhev máslového ležáku, přesto se jen nadechl a pokračoval dál:
„Zmijozel a Nebelvír si vedou svoje žabomyší války, které od pádu Pána Zla nejsou pořádně o ničem. Ale Havraspár a Mrzimor, to je nyní to pravé bojiště. A já nedovolím těm nafoukaným zmetkům, aby si dovolovali na naše prváky. Takže… já i Heidi McSorrelová – to je naše prefektka – jsme se rozhodli, že vás naučíme bojovat. Přemýšlel jsem nad tím hned, jakmile jsme se dozvěděli o té rekonstrukci bitvy, říkal jsem si, že mít tam Pottera, by bylo prostě úžasné, ale když Dave a Felicita byli tak laskavi a vysvětlili mi, jakou hrozbu že to vlastně představujete, přesvědčil jsem Heidi, abychom neotáleli a co nejdřív začali cvičit vás všechny. Nejenže se musíte naučit bránit proti havraspárským, ale chci, abyste ukázali, co ve vás je a zdrtili je v té rekonstrukci.“
Hrdě vypnul hruď, jak to uměl jenom on. Žádné ovace však nepřicházely. Albus nemohl uvěřit vlastním uším a rád by vlastně Sebastiana poprosil o zopakování, kdyby neviděl, jaké úsilí ho stálo odříkat to jednou.
„Tak co je?“ zeptal se jich zdrceně Sebastian, když na něj všichni dobrou minutu jen třeštili oči.
„A promyslel sis to?“ chopil se slova Orphiel. „Tedy, asi… asi se rádi naučíme bránit,“ pohlédl nejistě na ostatní, „ale abychom se zapojili do bitvy? Proti dospělým a zkušeným čarodějům?“
V tomhle mu dali všichni za pravdu. Albus sám pocítil podobné pochyby už včera a dnes v něm jedině zesílily. „Sebastiane,“ oslovil prefekta nakonec Albus, „nám je jedenáct a vážně neumíme nic moc…“
Jeho slova však byla spíš vodou na Sebastianův mlýn, který se pouze bodře zasmál a mávl rukou. „Neumíte nic moc? Viděl jsem, co jste udělali tomu klukovi z Havraspáru. Hele, oni na vás možná vyslali Rictusempru a puchýřové kouzlo, jenomže to jsou úplné základy, to se dřív nebo později naučí každý prvák. Co jste tam na ně seslali vy, to už je pokročilejší magie. Umíte toho hodně a my vás to naučíme používat chytře a efektivně.“


<<4. kapitola 1/2

<<3. kapitola
výběr kapitol

5. kapitola>>

Žádné komentáře:

Okomentovat

Oblíbené příspěvky