Po delší době jsem měla docela problém chytnout tu správnou psací slinu, a taks i myslím, že tato část je psaná v trochu jiném, o něco rozvláčnějším duchu. Snad to nebude moc na škodu.
Pokračování se připravuje.
Kapitola III. Rozhovory s krví 1/3
Albus se probudil brzy ráno tak náhle, jako by ho někdo polil studenou vodou. Rychle se oklepal a rozhlédl po místnosti. Napůl očekával záplavu červené, smějící se spolužáky v pyžamech se lvy a spoustu zlatých girland, jak o nich básnila Rose, avšak přivítala ho pouze žlutá, v bílém ranním světle vyhlížející poněkud mdle, černé smutečně se tvářící krajky, děsivý vycpaný jezevec na poličce a ticho. Scorpius a Orphiel už evidentně někam zmizeli. Nebylo nijak těžké to poznat, neboť kromě nich tří Moudrý klobouk z nějakého důvodu už žádného chlapce do Mrzimoru nezařadil. Ty dvě prázdné postele nikomu jinému patřit nemohly.
Albus pomalu vstal. Byl to zvláštní pocit konečně patřit do Bradavic. O to zvláštnější, že vše dopadlo úplně jinak, než si představoval. Doufal, že veškerou slávu si užije James a on sám bude mít naprosto klidný rozjezd. Neplánoval žádná dobrodružství ani po nich netoužil. A Mrzimor taky v plánu nebyl, i když díky Orphielovu proslovu ve vlaku už mu na tom pramálo záleželo. A po zážitku s krankenkami mu taky přišlo zbytečné a malicherné vůbec koleje řešit.
Ledabyle na sebe hodil župan, dobrých pět minut strávil přesvědčováním sebe sama, že ho mrzimorské ložnice opravdu neděsí, a vyrazil hledat ty dva.
"To je v pytli, to je v pytli, to je tak strašně moc v pytli," mumlal Scorpius, zatímco přecházel z jedné strany společenské místnosti na druhou. Zamyšleně u toho mával rukama, v nichž svíral brk a krátký svitek pergamenu.
"Co se stalo?" zeptal se se zájmem Albus. Zrovna do místnosti vstoupil a klející Malfoy ho zaskočil.
"Co se stalo?" zopakoval Scorpius nevěřícně a zastavil se. "Stalo se to, že jsem jaksi v Lůzomoru!"
"Lůzo… počkat, co?" Albus se nejistě zasmál a opatrně se posadil do nejbližšícho z pohodlně vyhlížejících křesílek.
"V klidu, už vymyslel i horší jména," ozval se odněkud ze stínů Orphiel. Albus sebou trhl. Orphiel seděl téměř v koutě, líně rozvalený na nejomšelejším křesle ze všech, rovněž jen v županu. Chladné sluneční paprsky na něj pořádně nedosáhly, a tak si ho Albus vůbec nevšiml.
"No, radši se na ně ptát nebudu," usoudil Albus opatrně, ale to už Scorpius hrdě vyjmenovával: "Pakomor, Mrzibol, Mrzivůl, Blbomor, Hňupomor, Mrdi-"
"Pochopili jsme," zarazil ho Orphiel unaveně. "Nesnášíš to tady. Fajn. My s tím nic nenaděláme. Co kdybys šel radši otravovat toho zmijozelskýho perfekta, Sfingovič, nebo jak že se to jmenoval. Když o tebe tak stál, určitě ti pomůže dostat se do lepší koleje."
"To ti vážně ten Zmijozel tolik chybí?" zeptal se vcelku zbytečně Albus. Chtěl hlavně něčím rychle přerušit Orphiela, protože začal nabírat obrátky. To poslední, co by si Albus po ránu přál, byla vyostřená hádka o kolejích. Včerejší ochutnávka mu stačila.
"Jsem Malfoy!" odpověděl Scorpius, jako by to mluvilo za vše. "A hlavně mi vysvětli, jak to mám teď asi napsat otci? Desítky generací čistokrevných kouzelníků ve Zmijozelu! A co já? Stala se nějaká chyba. Kdyby to byl aspoň Havraspár, mohl bych tvrdit, že jsem prostě až příliš inteligentní-" Orphiel s Albusem se po sobě mimoděk podívali. "Ale takhle? Myslíte, že bych to mohl nějak utajit? Píše se na vysvědčení, v jaké jsem koleji?"
Albus na Scorpiuse nevěřícně pohlédl. "To chceš rodině nalhávat celých sedm let, že studuješ ve Zmijozelu? Chceš si na konci školního roku vždycky přebarvit hábit na zeleno, odpárat jezevce, přišít hada, to máš na mysli?"
"No, nutno podotknout, že pak budeš opravdu zběhlý ve švadlenkovských kouzlech, budeš mít o kariéru postaráno," vyprskl smíchy Orphiel a Albus se k němu přidal.
"Hele, tohle je vážný. Taky by mě mohli vydědit! Půjdu to vyřešit s ředitelem, on mě určitě pochopí. Nějak se to musí dát změnit. Ostatně kdybyste tu nebyli vy dva, přemýšlelo by se mi mnohem líp."
"No no," zaprotestoval ospale Orphiel. "Já jsem tu mnohem dýl než ty. To ty ses mi sem nakvartýroval a začal tu dělat průvan."
"Tak nemáš zalejzat do kouta jak bubák, vůbec jsem nevěděl, že jsi tady!"
"Co tu vlastně děláš tak brzo ty? Taky přemýšlíš nad dopisem pro rodinu?" otočil se Albus rychle na Orphiela, když vytušil další příležitost ke změně tématu, a pohlédl na malinký kousek pergamenu, který svíral v rukách.
"Ne, mé rodiče nijak nevzrušuje, v jaké koleji jsem to vlastně skončil. Šel jsem za Corvuxem, jestli by mi dal povolení zajít do oddělení s omezeným přístupem. V knihovně. Však víš, chtěl jsem najít něco o těch krankenkách," dodal, když spatřil Alův nechápavý výraz. "Stále si myslím, že je na tom něco divného. Jsou tu v rámci obrany proti černé magii. Třeba jsou vyšlechtěné z něčeho opravdu strašlivého a mocného. Ani Corvux si nemusí uvědomovat, jaké nebezpečí můžou představovat. Třeba je to nějaký experiment, který nevyšel podle plánů."
Albus zalapal po dechu. Včera se Orphiel tvářil, jako že v Bradavicích je vše naprosto bezpečné a o nic vážného nepůjde, ale evidentně změnil přes noc názor. "A dal ti to povolení? Zjistil jsi něco?"
"Blázníš? Vykopl mě s tím, že v pět ráno studenty nepřijímá."
"V pět ráno? Jsi cvok!" uchechtl se Scorpius, kterého vyšetřování krankenek evidentně zaujalo.
"No co, řekl jsem mu, že nikde nemá uvedeno, od kdy do kdy se hodlá se studenty bavit."
Albus zabořil hlavu do dlaní a s obavami v hlase se zeptal: "A co ti na to proboha řekl?"
"Řekl, že jsem moc drzý, načež vyčaroval ceduli, podle které poskytuje konzultace od osmi ráno do osmi večer, a přilepil ji na dveře kabinetu."
"Hezký," uznal Scorpius a Albus souhlasně přikývl.
"Čekal jsem, že tě rozsápe."
"No chce po mně, abych mu sepsal důvody, proč chci do toho oddělení. Jenomže mu přeci nemůžu napsat, že chci prošetřit jeho mazlíčky, úsudek, vyučovací metody a zpochybnit celou jeho kariéru, to už by mě opravdu zabil."
"No tak tu můžeme vymýšlet báchorky spolu," navrhl Scorpius. "Když tak rád vyšetřuješ a šťouráš, nebudeš mít určitě problém rozlousknout můj problém."
"Jenomže ty problém nemáš, víš? Ty si to jen namlouváš. Na tom, v jaký jsi koleji, stejně nezáleží, protože se v každý učí to stejný. Jsou tu jen na okrasu a na to, aby poštvali studenty proti sobě," ušklíbl se Orphiel a mohutně zívl. "Moc jsem nespal," vysvětlil své zívnutí. "Tady někdo mě neustále poučovala o tom, co jsou zač mozkomorové," zasmál se a pohlédl na Ala.
"Co tím myslíš?" nechápavě na Orphiela pohlédl.
"Asi se ti zdálo o nějakém vězení nebo co, ale ze spaní jsi prostě vysvětloval, že mozkomorové stráží Azkaban a když chtějí vysát z někoho duši, vtisknou mu polibek."
"To si vůbec nepamatuju. Proč bych to říkal, vždyť to už ani není pravda. Mozkomorové v Azkabanu už asi patnáct let nejsou."
Orphiel pokrčil rameny a vstal, zrovna když se shora začaly ozývat hlasy jejich spolužáků. "Čas vyrazit na snídani, řekl bych."
"Čas se převléct, řekl bych," dodal Scorpius a pohlédl na Ala i Orphiela, oba v županech. Sám na sobě už školní hábit sice měl, ale žlutý mrzimorský znak na prsou elegantně zakryl jakýmsi černým šátkem, a žlutočernou kravatu si pro jistotu neuvázal vůbec.
U každého talíře ve Velké síni ležel obdélník pergamenu. Jakmile se Albus jednoho dotkl, vykreslila se na něm tabulka rozvrhu pro první ročník Mrzimoru.
"Krása," ohodnotil kouzlo, záhy však jeho nadšení opadlo. "Čekal jsem, že budeme mít víc předmětů s Havraspárem. Nechápu, proč musíme mít každé přeměňování s Nebelvírem." Netěšil se na setkání s Hugem. Vůbec nevěděl, co mu má říct, protože spolu od zařazování nemluvili. Neměl ponětí, co si Hugo vlastně myslí o tom, že jeho bratranec skončil v Mrzimoru.
"Na co jsou ty volný místa?" zeptal se Scorpius.
Albus si ani nevšiml, že každé ráno a každé odpoledne mají v rozvrhu pár prázdných políček.
"Hádám, že to je na nějaké doplňující kurzy. Sbor, létání, nevím, co všechno, ale určitě tu někde bude přehled," odpověděl Orphiel, zatímco si naléval mléko do cereálií.
"Taťka říkal, že se on a Hermiona dohodli s McGonagallovou na pořádném soubojnickém klubu a kurzu famfrpálu jen tak pro zábavu, bez nějaké kolejní reprezentace. Pro prváky jediná možnost, jak k famfrpálu přičichnout. Určitě se zapíšu na obojí."
"To ale nepovede Harry Potter, že ne?" ujistil se Orphiel.
"Ne, nevím, kdo to povede," připustil zamyšleně Albus.
První hodinu však neměli přeměňování, nýbrž obranu s Corvux a Havraspárem. Profesor se ani slovem nezmínil o nějakém incidentu s jeho tvorečky - a nikdo neměl odvahu se na ně vyptávat - a na Albuse pohlédl, jen když zapisoval do třídní knihy.
Hodina byla velmi teoretická. Corvux je seznámil s plánem (ve kterém se žádné souboje s krankenkami neobjevily), doporučil jim si do další hodiny přečíst několik kapitol v učebnici (a s pohledem upřeným na Orphiela zdůraznil, že by takto získané vědomosti o černé magii měly všem prvákům stačit), a na konci jim předvedl, jak správně držet hůlku a jak s ní zacházet. Vyzval je, aby si vyzkoušeli pár základních obranných pohybů zápěstí, což vedlo k nekontrolovanému vysílání jisker napříč celou učebnou, a vysvětlil, proč jsou dlouhá máchání a rozpřáhlá gesta neefektivní. Rozloučil se s nimi se slovy: "Netočte se. Budete bojovat, ne tančit. Nikdy se neobracejte k nepříteli zády!" Načež jim rozdal přihlášky do soubojnického klubu.
"Taky mě mohlo napadnout, že to bude jeho kurz," povzdychl si Al, když přihlášku pročítal. "Ale stejně to zkusím. Bojovat budeme jeden proti druhému, ne proti Corvuxovi, tak to snad bude snesitelné."
Jako další měli dvouhodinovku bylinkářství se Zmijozelem. Pro většinu studentů to znamenalo ohromné vzrušení, protože jít něco zkoušet v praxi do skleníku znělo mnohem zajímavěji, než trčet v učebně a trénovat máchání hůlkou na prázdno. Albus byl však myšlenkami jinde a evidentně ani Scorpiuse to moc nepotěšilo. Hned, jak vyrazili z Korýšovy učebny, začal Malfoy trousit kousavé připomínky na účet všech svých nových spolužáků, a korunu tomu nasadil, když začal mít nemístné poznámky i o učitelích: "Longbottom by určitě taky ocenil, kdyby se nemusel ztrapňovat přede mnou, to já na to bylinkářství ani chodit nemusím, a nepůjdu tam, ten hňup mě stejně nenaučí nic nového."
"Co to do tebe vjelo?" zeptal se Orphiel téměř vyděšeně. "Tedy, věděl jsem, že jsi nafoukaný pako, ale tohle trochu přeháníš, nemyslíš?"
Albus věděl, odkud vítr vane. Scorpius musel být z prvního setkání se Zmijozelem stejně vynervovaný jako on ze setkání s Hugem. Albus by Scorpiuse rád povzbudil, protože věděl, že je to tak správné a má se to dělat, ovšem všechna slova se mu zadrhla v hrdle a odmítala jít dál. Netušil, co by vlastně měl Scorpiusovi říct. "Ano, jsi sice Malfoy, a měl bys být ve Zmijozelu, ale takhle je to taky v pořádku a nikdo se na tebe divně dívat nebude." Sám tomu nevěřil. A co víc, sám měl jiné starosti. Něco, čeho si všiml při hodině obrany a co mu dokázalo zkazit i vyhlídku, že se setká s Nevillem.
Než se však stačil rozhodnout, zda bude řešit Scorpiusův problém nebo svůj vlastní, dolehl k nim zvonivý smích. Na krátký okamžik se Albus vyděsil, že je to snad opět nějaká podsunutá vzpomínka patřící někomu jinému, protože mu smích k jeho náladě přišel nesmírně cizí a nepatřičný, pak se však zpoza rohu vynořila Rose. Objímala kolem ramen Jamese a nekontrolovaně se řehtala. Albus ani nemusel dlouho přemýšlet proč: James se tvářil nesmírně vážně, avšak každý krok doprovodil zvoláními typu "Na děti v Africe!" nebo "Na obnovení dračí kolonie v Rumunsku!", načež odhodil hrst zlata, které s cinkotem dopadlo na podlahu.
"No, taky bych chtěl mít tolik peněz," utrousil s úšklebkem Orphiel a ignoroval Malfoyovo suverénní prohlášení: "My máme víc."
"Já vůbec nevím, kde to vzal," vysoukal ze sebe ohromený Albus. Nevěřícně na bratra koukal, jak sype z kapes další a další galeony. "Jamesi!" zavolal na něj nakonec a rozběhl se k němu. "Co to proboha vyvádíš? Kdes vzal to zlato? Rose, co se-"
"Na levitující klavír pro náš školní sbor!" Cink.
"To nic, Ale," ujistila ho s úsměvem Rose. "To Křiklan. Měl by si dávat větší pozor, co za lektvary nechává volně se povalovat po učebně."
"Křiklan? Počkat, čeho si loknul?" A pohlédl s obavami na Jamese, který mu pohled oplatil a velice vážným tónem řekl: "Přeji si podpořit projekt znovuzaložení lektvarového přeboru, jehož vítězové budou Bradavice reprezentovat na Elixirheimu." Cink.
"No musím říct, že co je takhle mimo, má daleko větší přehled o dění okolo sebe. Pochybuju, že by ho normálně nějaký Elixirheim zajímal," zasmála se Rose a pustila se do vysvětlování: "Kluci blbli, znáš to. A jeden po druhém házeli na konci hodiny nějaké kořínky, mločí oči a podobný zbytky přísad. Jenomže jeden z nich sebral odněkud lahvičku s filantropickým dryákem, prý byla zahrabaná v listech prababyky. No každopádně Jamese tou lahvičkou trefili a on dostal plnou dávku."
Albus zalapal po dechu. "A co s tím? Bude v pořádku? Tedy, bude v pořádku dřív, než rozhází celé rodinné jmění?"
Rose se tiše uchichtla a James opět na něco přispěl. "Křiklan říkal, že se to musí nechat vyprchat. A taky mě poprosil, jestli mu můžu Jamesovo chování sledovat a zapisovat, protože prý nikdy nikdo nedostal takhle silnou dávku. Takže nemusím dneska už na žádné vyučování, mám to od Křiklana podepsané, koukni," zářivě se usmála a nadšeně zamávala Albusovi před očima pergamenem, ze kterého si stihl přečíst jen "pro akademické účely povoluji Rose Weasleyové…"
Bylo mu jasné, že se Rose těšila, až bude moct někomu sdělit, že je oficiálně uvolněná z vyučování, nicméně jeho trápilo něco jiného. Pohlédl nervózně na hromádku zlata u Jamesových nohou.
"Neboj," vytušila Rose jeho starost. "Křiklan nám prozradil, že si Hagrid na letošek naštěstí obstaral pár leprikónů, aby je probíral se čtvrťáky, a tak jsme zašli za ním. To, co tu James rozhazuje, za hodinu zmizí. Jen doufám, že si pak nebudeme muset jít pro další."
Než stihl Albus vůbec vyjádřit, jak je rád, že to je jen leprikónské zlato, oslovil ho (a pravděpodobně i Scorpiuse a Orphiela) opět James: "Nezakládáte si nějaký spolek dobrodruhů? Nebo alespoň hudební skupinu? Já bych vás podpořil." Opatrně začali vrtět hlavami, že opravdu nic z toho neplánují, ale to už se James soustředil na Rose: "Neměli bychom založit nemocnici?"
Ozval se zvon.
"Musíme jít," vykřikl vyděšeně Albus. Úplně zapomněl, že už by měl stepovat před skleníkem a čekat jako všichni ostatní, až ho Neville pustí dovnitř. Popadl Orphiela i Scorpiuse a velice neohrabaně je táhl ven z hradu, zatímco ti dva si stále se zájmem prohlíželi Jamese.
Albus nebral na vědomí Malfoyovo mumlání, že to byla ideální příležitost se bylinkářství vyhnout, dokud ho Orphiel nezpražil: "Tak jdi za Křiklanem a řekni mu, že se kromě jeho koleje chceš vecpat i o jeho menšího výzkumu." Pak Malfoy zmlkl. Albus si však už živě představoval Nevillův zklamaný obličej, výraz, který říkal: "Myslel jsem, že aspoň první den zvládneš chodit na předměty včas, že aspoň na můj předmět zvládneš přijít včas."
Když však už měli skleníky na dohled, všiml si Albus, že Neville vyčkává před vraty a rozhlíží se po pozemcích.
"Albusi," vydechl s úlevou Neville a k Alovu překvapení se na něj zářivě usmál. "Víš ty vůbec, jaký jsem měl o tebe strach? Nejdřív slyším, že se hned v den příjezdu pustíš do souboje s vodními nestvůrami, a pak tě tu nemůžu v chumlu prváků najít. Už jsem si říkal, jestli tě opět něco nenapadlo, ještě chvíli a šel bych na ošetřovnu," usmál se na něj téměř otcovsky a bez problémů Albuse objal.
"Dostaneme taky objetí, že jsme v pořádku?" utrousil Orphiel a ušklíbl se.
"Tví přátelé?" zeptal se Neville zvědavě a přivolal si třídní knihu. "To bych je měl tedy taky zapsat, pokud patří k nám." Zvědavě si přitom prohlížel Malfoyův šátek zakrývající kolejní odznak.
"Scorpius Malfoy a Orphiel von Gerdarike," představil oba Nevillovi. "Doufám, že to vyslovuji dobře," a pohlédl pobaveně na Orphiela.
"Na jedničku. Nebo tedy na 'véčko', jak se známkuje tady."
Neville se usmál a zapsal, že jsou všichni přítomni. "Mám rád komplikovaná jména," prohlásil nadšeně, zatímco zaháněl všechny do skleníku. "Připomíná mi to odborné latinské názvy rostlin. Má oblíbená Mimbulus mimbletonia je jen jedním z mnoha úchvatných klenotů. V poslední době," obrátil se k celé třídě, "se velice zajímám o rod Securigera, neboť jakýsi německý čaroděj-botanik vyšlechtil asi před dvěma lety pozoruhodnou verzi této něžné rostliny, ohnivou verzi. Údajně ve chvíli, kdy se na ni kdokoliv podívá, její původně růžové okvětní lístky zažehnou plamenem, který v každém vyvolá pocit hlubokého hněvu a zuřivosti. A to je schopnost na rostliny opravdu nevídaná. Prozatimní jméno tohoto druhu je Securigera Raserei." Zasněně se usmál.
"Nicméně dnes se budeme věnovat něčemu méně nebezpečnému." Tleskl a ukázal na dlouhý pracovní stůl, kde se objevilo několik květináčků s drobnou rostlinou, která se však honosila mohutným květem. "Toto je indikoška, také velmi pozoruhodná květina. Asi budete muset ale pracovat ve dvojicích až trojicích, neboť se mi jich nepodařilo vyšlechtit tolik, kolik jsem chtěl. Ale možná vám spolupráce při první hodině jedině prospěje. Jak vidíte, máte tam několik prázdných květináčů, druhů hlíny, hnojiv, roztoků a kamínků. Vaším úkolem bude květinu několikrát přesadit. Pokaždé do jiné kombinace hlíny, vody a tak podobně. Budete si zapisovat, jaké kombinace rostlině svědčí a jaké ne a na konci si z toho uděláme závěr. Jak poznáte, v čem se jí daří? To je prosté. Květ této rostlinky se v příznivých podmínkách rozsvítí modrofialově, v nepříznivých rudě. Můžete získat ovšem i zelené a žluté odstíny, všechno to máte vypsané na pergamenu, který je uprostřed stolku." Neville rázně ukázal na ohromný pergamen pomalovaný různými barevnými odstíny. "Také bychom mohli pozorovat, jak se jí líbí tma a světlo, takže ji můžete přikrýt tamtěmi hadříky, nebo na ni více posvítit hůlkou. Všechno jasné?"
Podle Albuse byla první hodina bylinkářství výrazně náročnější, než čekal, ale zase nemohl popřít, že byla zábavná. A hlavně, nikdo při ní neměl čas ani náladu nějak řešit Malfoye a Pottera v Mrzimoru.
Když se bylinkářství přehouplo do druhé poloviny, musel Albus uznat, že jejich trojice je na tom s přípravou podmínek pro indikošku asi nejlépe. Prošli si už všemi barvičkami a vyzkoušeli všechny kombinace, zatímco od ostatních se nejčastěji ozývalo: "Ne, je to zase červený, proč je to zase červený?" Nakonec se Orphiel šel zeptat Nevilla, jak že má vlastně hůlkou na kytku svítit.
"Neřekl bych, že se Lumos naučím zrovna na bylinkářství. Profesor Longbottom je vážně úžasný," pochvaloval si Orphiel, když o pár minut později vysílal na indikošku kužel zářivého světla ze své hůlky. "Chceš si to taky zkusit?" zeptal se Albuse.
"Ne," odpověděl zachmuřeně. Jak se dobře bavil a navíc měl stále co na práci, úplně zapomněl, že ne všechno je v pořádku. Teď si však vzpomněl. Scorpius se tvářil poměrně spokojeně, když zapisoval, jak působí světlo z hůlky na ozařovanou rostlinu, a ostatní spolužáci jim nevěnovali ani za mák pozornosti. Albus se rozhodl, že tohle bude vhodná příležitost probrat s přáteli své obavy, a vytáhl hůlku z hábitu.
"Na obraně jsem si toho všiml," okomentoval hůlku Albus.
Orphiel i Scorpius se na ni bedlivě zadívali. Nemuseli ji však tak podrobně zkoumat, aby zjistili, v čem je chyba. Hůlka byla na několika místech proděravěná a rozežraná od stejné černé látky, která Alovi ulpěla na mudlovském oblečení při boji s krankenkami.
"Je nefunkční," dodal prostě Al, i když to bylo oběma při pohledu na zničení kus dřeva zřejmé.
"Tohle už Corvux ignorovat nemůže. Vidiny, zničené oblečení, zničená hůlka. Chápu, že tě nebral vážně, když jsi jenom spadl do vody a tam se stalo bůh ví co... Jsem na tvojí straně," dodal Orphiel rychle, když se Albus nadechoval, aby zaprotestoval, "ale vím, jak to vypadalo pro okolí. Nikdo neměl důvod považovat krankenky za nějak nebezpečné, ale jestliže ti tohle provedly s hůlkou, představ si, co můžou spáchat na kůži. Po bylinkářství je konečně volno, tak půjdu do knihovny, pokusím se něco najít alespoň v základním oddělení."
"Počkat," ozval se Scorpius a zatvářil se zamyšleně. "Nikde není psáno, že nám povolení musí dávat jen kolejní ředitelé, nebo ano? Co kdyby nám ho dal tady Longbottom?" a kývl hlavou k Nevillovi, který nadšeně sledoval, jak indikošky mění barvy jedné dvojici na opačné straně stolu.
Žádné komentáře:
Okomentovat