Tato část a všechny následující jsou dopisovány průběžně v letech 2017-2021, od původních pasáží se stylově možná v něčem liší, rozhodně došlo k mírné změně záměru s hlavní zápletkou, která mi po těch letech začala připadat hloupá. Jelikož ale nechci začínat nanovo a stará povídka mi přirostla k srdci, rozhodla jsem se v ní pokračovat a staré kapitoly neměnit, jen trochu jinam směřovat původní vyznění.
Kapitola III: Rozhovory s krví 2/3
„To poslední, co bych chtěl, je vzbudit v Nevillovi nějaké podezření,“ odpověděl tiše Albus. „Však se přátelí s mými rodiči, ještě by jim mohl říct, že něco chystám. Což nechystám!“
„No já se ho ptát nebudu,“ vystartoval hned Scorpius. „Ať to zkusí tady Orphiel. Může si aspoň odzkoušet svou teorii o ňoumovi z Mrzimoru a černé magii v praxi.“
Orphiel spolkl hořkou připomínku, že Malfoy sám je taky ňouma z Mrzimoru a po přehnaně důkladném oklepání svého hábitu od hlíny přistoupil k profesoru Longbottomovi.
„Výborně,“ prohlásil Neville, když si všiml Orphiela, a vrazil mu do rukou obzvlášť těžký truhlík. „Říkal jsem si, jestli se přihlásíš, působíš na mě docela pokročile na prváka,“ usmál se Neville a nadšeně ukázal na rozvrzaný malý stolek na druhém konci skleníku. „Samozřejmě tě povedu,“ dodal Neville, což Orphiela očividně značně uklidnilo, neboť neměl sebemenší ponětí, do čeho že se to údajně přihlásil, a Albus se Scorpiusem jen bezmocně krčili rameny.
Neville poklepal otcovsky Orphiela do zad, a Albus by přísahal, že mezi rozplýváním se nad nějakou nebezpečnou kytkou a porovnáváním barev truhlíků řekl Neville i cosi, co nápadně znělo jako „Jsem rád, že si tu Albus našel tak rychle přátele, jako jsi ty. Přátelé jsou to nejdůležitější.“ Albus se trochu začervenal a bezděky sklouznul k myšlenkám, jaké kamarády by asi měl, kdyby skončil v jiné koleji. V Nebelvíru by to jistě byl Hugo, Melissandra a asi i ta její uhihňaná kamarádka. V Havraspáru by si nikoho jako spřízněnou duši představit nedokázal. Ať už se usilovně snažil ze zařazování vybavit jakýkoliv obličej, nakonec se mu v představách schoval za haldou knih, kterou by určitě takový havraspárský kamarád nejenom sám četl, ale nenápadně podstrkoval i jemu. Pak zbýval Zmijozel. Albus přejel očima po zmijozelských prvácích a uvědomil si, že všichni přes svoje indikošky hledí na něj a na Malfoye a netváří se zrovna nadšeně.
„Jen doufám, že se mu podaří ten souhlas získat,“ poznamenal Malfoy se značnou námahou. Nezvyklý tón přiměl Albuse odtrhnout oči od zmijozelských. Vlastně ani nevěděl, kde vzal ten předpoklad, že Malfoyovi jsou líní, každopádně ho zjištění, že Scorpius vedle něj horlivě opečovává nějaký květináč, dokonale vyvedl z míry. Doteď jen kroužil kolem květináče s pergamenem, který jim dal Neville, a s úšklebkem prohlašoval, že „Ti blbci vedle svoji kytku málem zabili“ nebo „možná by ty husy měly pohnojit nejdřív samy sebe, aby Longbottomova slova padala na aspoň trochu úrodnou půdu.“ Teď však upíral pohled odhodlaně do květináče a zápasil s pytlíkem hlíny. Albus se opět ohlédl na třídu, částečně proto, že se potřeboval přimět k nějakému pohybu, aby na Malfoye tolik nezíral, ale hlavně proto, aby se ujistil, že na Malfoye postiženého náhlou chutí k práci neseslal někdo z přítomných kletbu Imperius. Nepříjemné pohledy Zmijozelu ovšem fungovaly lépe než všechny kletby světa, a tak se Albus sklonil nad jiným květináčem a začal ho zalévat se stejnou horlivostí, jen aby se nemusel dívat na spolužáky.
„Bylo to nějak příjemnější, když na ten krátký okamžik mým jediným problémem byla zničená hůlka,“ podotkl Albus, načež tím prožraným kusem dřeva zamával Scorpiusovi před nosem. „Ta aspoň nemůže mít blbé připomínky a divně nekouká.“
„A vybrala si tě, doopravdy k ní patříš,“ podotkl Malfoy zachmuřeně.
Albus si povzdechl a rozbitou hůlku opět schoval do kapsy. „Jo, ale Mrzimor si tebe taky vybral.“
„A tohle mám napsat rodičům? Je mi hrozně líto, vážení rodičové, že porušuji staletou tradici, ale Mrzimor si mě prostě vybral.“
„No a proč ne? Jak si myslíš, že to začalo kdysi? Taky tím, že si nějakého tvého předka vybral Zmijozel. Třeba jste dávno před touhle jednou změnou byli Nebelvíři.“ Albus se při té představě zasmál, Malfoy ho ale sjel nepříjemným pohledem.
„Kuš,“ sykl na něj. „Žádnej Nebelvír, a Mrzimor je taky jen noční můra. Navíc... i kdybych to okecal nějak před rodiči, u kterých se dá aspoň čekat, že mě před jejich hněvem zachrání zbytek nefalšované rodičovské lásky, co mám říct jim?“ odsekl nakvašeně a kývl hlavou směrem ke spolužákům, kteří se zatím začali pochechtávat.
„Hej Malfoyi,“ sykl na něj nějaký nepříjemně se šklebící chlapec ze Zmijozelu, který jim byl nejblíž. „Je pravda, že tě rodiče poslali schválně do Mrzimoru, aby měli záminku tě vydědit?“
Několik spolužáků vyprsklo smíchy. Zvlášť nepříjemně se hihňala mrzimorská část tvořená kromě nich tří samými dívkami.
„Prý už rodinné bohatství stejně není, co bývalo,“ pokračoval nějaký jiný nepříjemný hlas, „takže to ani taková ztráta nejspíš nebude.“
Neville si toho nevšímal, byl příliš zabraný do rozhovoru s Orphielem na opačném konci skleníku, kde právě horlivě téměř tancoval se dvěma úponky, jen aby žákovi předvedl, jak jsou pružné.
Albus proto jen cedil mezi zuby: „Kašli na ně, jsou to debilové.“ Byl rád, že se Scorpius evidentně nenechá vyprovokovat až tak snadno, byť obličej křivil vztekem a svou indikošku téměř rozdrtil. Pokud ovšem indikoška bude jedinou obětí, je vše v pořádku, pomyslel si Albus. Ale je to doopravdy v pořádku? Kdyby se někdo smál Ronovi, Harry by ho určitě bránil. Ve změti chechtavých zvuků na něj vše až nepříjemně dolehlo. Fakt, že určitě nepatří do Nebelvíru, protože ztuhnul, odvrátil se a nemůže spolužákům vzdorovat. Fakt, že neumí bránit jediné přátele. Neumí bránit sebe. Ten smích ostatních dětí se mu začal dostávat pod kůži. Vše náhle působilo tak cize a rozmazaně. Albus se cítil slabý a bezmocný, plný nenávisti a touhy po pomstě. Zalapal po dechu a zavřel na chvíli oči. Smích spolužáků značně zesílil, a když oči znovu otevřel, byl zahnaný do kouta a ty děti kolem něj na něj neustále cosi pokřikovaly. Všichni byli tak velcí. Motala se mu hlava, nerozeznával ani pořádně obličeje, vše ho tak hrozně dusilo...
„Bude v pořádku, že ano?“ ptal se jakýsi cizí dívčí hlas.
„To Malfoy, určitě ho proklel,“ zapištěl jiný neznámý a nepříjemně vysoký hlas.
„No no, zatím nikoho neobviňujte, slečno Rubildová,“ začal studenty usměrňovat Neville a Albus otevřel oči. Ležel na zemi skleníku. Nad ním se skláněla úplně celá třída, zatímco Neville klečel po jeho boku, díval se na dav prváků a na hlavě mu přidržoval jakýsi bylinkový obklad.
„Viděl někdo z vás snad Scorpiuse kouzlit?“ zeptal se zcela upřímně Neville. Nikdo se neozval a Scorpius sám postával úplně vzadu.
„Je vzhůru!“ vypískl opět ten vysoký hlásek. Patřil té nejdrobnější holčičce, jakou Albus kdy viděl, úplně ji předtím přehlídl, jak byla malá. Ani se mu nechtělo věřit, že je stejně stará jako on. Stála tu však před ním v mrzimorské uniformě a on si matně vybavoval, jak krátce po něm přisedla k mrzimorskému stolu Esra Rubildová.
„Neboj,“ oslovila ho s fanatickým výrazem v očích, „příště budeš moct pracovat klidně s námi, a ne s ním!“ A s neuvěřitelně zlým pohledem se otočila na Scorpiuse.
Albus se těžko zmohl na to se posadit, natož aby jí odporoval. Ještě stále si nebyl jistý, co se vlastně stalo. Naštěstí Neville všechny rázně umlčel a pomohl Albusovi na nohy.
„Opovaž se dneska jít ještě na vyučování,“ řekl mu tichým zcela klidným hlasem. „Vezmi si ten obklad a tyhle dva,“ ukázal na Scorpiuse a Orphiela, „aby tě odvedli na ošetřovnu.“
„Taky tě mohl doprovodit na ošetřovnu sám, když jsi jeho favorit,“ podotkl Scorpius o chvíli později, když už pomáhal Albusovi projít vstupní bránou.
Albus spolkl připomínku, že to nejspíš Neville udělal jen a pouze kvůli Scorpiusovi, aby mu dal příležitost zdejchnout se před rozzuřenou třídou a on sám měl dost času na to uklidnit rozvášněné Mrzimorky, a tak jen cosi zabručel. Stále se cítil poněkud slabě, ale hlavně zmateně. Nevěřil, že by živá bytost byla schopná zvládnout tolik nenávisti, jaká mu ještě před pár minutami spalovala plíce, a nechápal, kde se to v něm všechno vzalo. Najednou nic z toho už necítil. Zároveň měl dojem, že alespoň na chvíli se ten skleník kolem nich rozplynul, byl si jistý, že stál někde jinde. Ale to přece nebylo možné, Neville by jistě hned řešil, kdyby se nějakým způsobem přemístil.
Madam Pomfreyová Ala na ošetřovně přijala se slovy „Potter, jak jinak,“ což mu na náladě moc nepřidalo, nechal se ale poslušně dovést k lůžku.
„Neboj se,“ začal Orphiel, když si Albus konečně lehnul. „Za chvíli zjistíme, co se to s tebou děje.“ Podal Albusovi kus pergamenu, na kterém byl docela dlouhý vzkaz od Nevilla. První polovinu zabíralo pozvání na víkendovou zahradní oslavu k příležitosti vykvetení „jakési nadávky“, jak rostlinu s komplikovaným názvem popsal Malfoy, a na druhé polovině stálo černé na bílém potvrzení, že Orphiel, Scorpius i Albus mají povolený vstup do oddělení s omezeným přístupem v knihovně.
„Jak jsi ho proboha přesvědčil? Nejen že máme povolení my všichni, ale ještě nás pozval na nějakou oslavu?“
„Víš, jak Corvux říkal, že děti lžou,“ začal poněkud zaraženě Orphiel a oba jeho přátelé přikývli – Albus s neblahou předtuchou, co mu asi Orphiel přizná. „Měl pravdu. Měl tak hrozně moc velkou pravdu. Dospělí, kteří předpokládají, že děti nelžou, jsou naivní. Vymyslel jsem si cosi o zkoumání rodokmenu,“ odpověděl tiše Orphiel a vzal si od Albuse pergamen zpátky. „Zaujalo ho, že jsem z Prahy a že mám nějaké dávné předky, co tu taky studovali, takže mi chtěl usnadnit práci.“
„Už to chápu,“ usmál se najednou Malfoy. Albusovi ovšem z Orphielova vysvětlení veselo zrovna nebylo, protože tím jen potvrdil Corvuxova slova. Malfoy se ale tvářil, jako by z toho měl druhé Vánoce. „Však to je jasné. Ty patříš do Zmijozelu – stejně jako já,“ řekl vítězoslavně a pohlédl na Orphiela s neskrývanou pýchou. Albus si na kratičký okamžik pomyslel, že Malfoy vážně musel vyrůstat v překroucených hodnotách, jestliže s Orphielem cítí sounáležitost a příslušnost k vysněné koleji na základě schopnosti lhát. Pak ale Scorpius pokračoval dál: „Moudrý klobouk určitě dělal jenom nějaký pokus, jak by to vypadalo, kdyby každý, kdo patří do Zmijozelu, šel do Mrzimoru, a třeba ti, co patří do Mrzimoru, šli do Nebelvíru... Co když jsou všichni letošní prváci proházení? Tohle bych mohl rodičům napsat!“ Rozzářil se tak, až se Albusovi udělalo téměř zle. Malfoyova slova na něj z nějakého důvodu zapůsobila víc, než by měla. Byla tu absolutně mizivá šance, že měl Scorpius pravdu, přesto to všechno dávalo Albusovi smysl. Všichni prváci v Mrzimoru se tvářili zle a zákeřně, jak si vždycky představoval studenty Zmijozelu. A on sám se v představách vždy potácel mezi Zmijozelem a Nebelvírem, Mrzimor v úvahu absolutně nepřipadal. Navíc jeho nejlepší přátelé, pokud je tak mohl nazvat, byli nejenom schopní a ochotní lhát učitelům, ale on sám je v tom ještě na krátkou chvíli podporoval – navíc šlo o Nevilla. Chtěl získat ten podpis za každou cenu, jediná jeho starost byla, aby ho Neville z ničeho nepodezříval. Vzpomněl si na udatné činy svého otce, na čest a hrdinskou pověst rodiny a ze všeho mu bylo ještě mnohem hůř. Nával neznámé nenávisti se vracel zpátky.
„Jděte do tý knihovny, moc mi tady nepomáháte,“ zabručel na Malfoye s Orphielem právě ve chvíli, kdy mu madam Pomfreyová přinesla uspávací lektvar, a s úlevou po šálku sáhnul, aby se zbavil myšlenky, co mu vířila hlavou: že oni jsou ti zlí. Spánek se dostavil okamžitě.
Najednou kráčel vedle vysokého starce s dlouhými bílými vlasy a vousy, sám ale nebyl o moc nižší a téměř neslyšně vedle něj kráčel s rukama zamyšleně sepjatýma a pohledem klouzajícím z jednoho studenta na druhého. Všichni spali. Nebyl si jistý, co je to za místnost, byl přesvědčený, že je na ošetřovně, protože tam se přece ukládal ke spánku, přesto mu na té místnosti něco nesedělo. A ještě mnohem víc mu toho nesedělo na něm samotném. Když promluvil, zněl jeho hlas nelidskou ozvěnou v celé jeho hlavě, přesto rozpoznal, že to je úplně cizí hlas. Z klukovského hlásku se najednou stal hlas hluboký zbarvený jízlivostí, ale i obavami, který se odrážel od stěn. Snažil se našponovat co nejvíc uši, aby rozuměl slovům, která se tříštila o okolí a vytvářela strašlivou kakofonii. Říkal, že někomu nevěří, ale i když jména těch, o kterých mluvil, mu zněla blízce, výjev mu přišel zcela cizí. A pak hlasy přece jen dokázal zcela zaostřit, jenomže to už nestál po boku toho starce, ale ležel na lůžku a zhluboka oddychoval.
Ošetřovnou procházeli dva muži. Podle hlasů poznal okamžitě La Tillu a Corvuxe.
„Ve Filadelfii jste k tomu vždycky přistupoval takhle svéhlavě?“ ptal se zrovna La Tilla pobaveně Corvuxe, v jeho drsném hlase však zazníval téměř nenápadný podtón výhružky.
„Dělám, co jste mi nařídil,“ oponoval Corvux trpce. Albus zaslechl jeho hlas velice blízko své postele a byl si jistý, že oba profesoři na něj shlíží. Snažil se oddechovat co nejpravidelněji a nejklidněji, bylo to ale těžší než předstírat to doma před rodiči. Uvědomoval si, jak splašeně mu bije srdce.
„Jak jsem si jen mohl myslet, že budou neškodné,“ povzdychl si náhle těžce ředitel a zněl, jako když zestárl o mnoho let. Přesto si byl Albus jistý, že reálně zestárnout až do stádia bělovlasého starce nemohl a že ten muž, vedle kterého ve snu kráčel mezi spícími studenty, La Tilla rozhodně nebyl. „Dopustili jsme se snad s terklifty chyby, profesore? Mohou někoho kontaminovat?“
Corvux si dal s odpovědí načas. „Nic se těm dětem přece nestalo,“ řekl nakonec. „Potter to může mít dědičné. Však není žádným tajemstvím, že jeho otec taky na vyučování omdléval.“
„Harry Potter nebyl ani jako student žádná panenka z porcelánu. Jeho zvláštní stavy - ty vidiny a s nimi spojené bolesti a mdloby - to bylo způsobeno jeho poutem s lordem Voldemortem. Myslíte si snad, že mladý Albus zdědil po Harrym spojení s mrtvým černokněžníkem? Nebo myslíte, že po něm zdědil osud a Albuse si vybral nějaký černokněžník, o kterém jsme dosud neslyšeli, a propojil se s ním podobným způsobem?“ I Albus dokázal zřetelně rozpoznat, že to byly spíš jízlivé připomínky než vážně míněné otázky. Nepřekvapilo ho proto, když Corvux zkusil jinou strategii:
„Nemá to přirozeně jednoduché. Asi nikdo nečekal, že Potter skončí zrovna v Mrzimoru. Nemyslím si, že by na jeho chování měla vliv ta příhoda z jezera, přece vyvázl úplně bez zranění. Spíš to bude psychické. Hned první den způsobil rozruch a od té chvíle se nezastavil, bylo jen otázkou času, kdy se zhroutí.“
„Možná,“ odpověděl opatrně ředitel a vykročil pomalu ke dveřím ošetřovny. „Každopádně bych ocenil, kdybyste naše nové zvířecí kamarády přesunul. Nebudeme riskovat. A na Albuse dávejte pozor. Jste koneckonců ředitelem jeho koleje.“
Albus zaslechl rychlé kroky a šustění pláště. Ředitel zdá se rozhovor považoval za ukončený a vyrazil chodbou do nočního hradu. Corvux ještě nepatrnou chvíli setrvával u Albusova lůžka, jemu to však přišlo jako věčnost, než se učitel konečně rozhodnul vyrazit za ředitelem.
Byl vyčerpaný a nejspíš měl i horečku, přesto si stále opakoval to zvláštní slovo, které La Tilla zmínil mezi řečí. Terklifty. Terklifty. Třeba to bylo něco důležitého, třeba to byla odpověď na to, co se mu děje. Mohly ho kontaminovat? Čím a jak? A mohlo být něco pravdy na Corvuxově připomínce o Harryho omdlévání při hodinách? Mohl skutečně zdědit... nějaké pouto? Přece se mu to všechno nezdálo, ty podivné výjevy. Pomalu se propadal do bezesného spánku.
„Vzbuď se, Ale.“
Dloubnutí, které po chvíli pocítil v žebrech, by poznal kdykoliv. Na malou chvíli si byl jistý, že je zpátky doma a všechny ty podivné zážitky jsou jenom součástí jeho nočních můr. Pak ale ucítil závan dezinfekce, který jeho myšlenky vrátil zpátky na ošetřovnu. Otevřel oči. Skláněl se nad ním James a prohlížel si ho, jako by ho viděl poprvé v životě.
„No prosím, jsi tu teprve tři dny a už mi kradeš popularitu,“ zašklebil se na bratra a se spikleneckým mrknutím dodal: „Dobrá práce! Támhlencta by asi dala majlant za tvůj pošňupaný kapesník.“ James kývnul hlavou ke dveřím, kde stála Rose a snažila se zabránit malé spolužačce, aby vběhla dovnitř. Esra.
„P-počkej,“ vzpamatovával se pomalu Albus a zadíval se znovu na bratra. „Jak jako tři dny?“ Pomalu se probíral a rozhlížel se po prosluněné ošetřovně. James vypadal, jako by z něj náhle opadly ohromné obavy. Už se ale šklebil svým tolik typickým rošťáckým úšklebkem a usadil se na bratrovu postel. Hned na vedlejší posteli seděl Hugo usmívající se od ucha k uchu.
„Spíš už téměř čtyřiadvacet hodin. McGonagallová říkala, že na tebe nutně musela dolehnout únava z toho jezera. Hrdino.“ Poslední slovo kupodivu neřekl ani ironicky, přesto se na chvíli zatvářil nečekaně kysele. Šeptem dodal: „Napsala o tom hned rodičům. Pořádnej stoh pergamenů, co jsem tak koukal. Očekávám, že sem během pár dnů naběhne celý bystrozorský sbor, aby to prošetřil.“
„Jo, vsadím se, že Harry by to pro tebe udělal,“ chopil se slova Hugo a povzbudivě se na bratrance podíval. „Zatknou Corvuxe a my budeme mít místo obrany volno.“
„Blbost,“ zpražil ho James, ale opět s úsměvem na rtech. „Kdybys nás zbavil najednou učitele obrany proti černé magii, po škole by si ještě začali šuškat, že tu smůlu nosí naše rodina.“ Všichni tři se zasmáli a zavzpomínali na četné příhody o učitelích obrany, se kterými se tu museli jejich rodiče potýkat.
Albus se náhle cítil tak svobodně a bezstarostně, že těm pocitům nemohl ani uvěřit. Je tu s rodinou a směje se, jako by zařazování ani neproběhlo. Anebo ano? Je to téma, kterého se zatím nedotkli a Albus neměl v úmyslu spěchat mu naproti, ptal se proto na vše, co ho zrovna napadlo.
„Co ten filantropický dryák, Jamesi? Už jste postavili tu nemocnici?“
„Náhodou,“ začal líně jeho bratr a s úsměvem sledoval ptáky poletující za okny. „Říkal jsem fakt blbosti, vím to, ale v záchvatu všech těch podivných návrhů jsem řekl něco, co pak zaujalo i Rose a Huga, takže bychom se do toho rádi pustili.“
„Vy vážně chcete něco zakládat?“ Albus nevěřil svým uším. James sice nebyl žádný sobec (jakožto starší bratr neměl ani moc na vybranou), ale role dobrodince k němu seděla asi jako mírumilovnost k ďáblovu osidlu.
„Všechno ti řeknem, až si budem jistí, že to klapne,“ zamrkal nakonec James tajnůstkářsky. „Ale ty povídej. Jakej je Mrzimor? A co ten Malfoy? A vlastně... jak se cítíš?“
„Dobrý,“ zamručel. Trochu ho bodlo u srdce vědomí, že jeho rodina něco chystá a on je z toho vynechaný. Nemusel se ani ptát přímo, to, čeho se obával, se jedině potvrdilo - už není součástí jejich plánů. Muselo z něj být cítit, jak moc se nehodlá o svém zařazení dál bavit, proto Hugo také začal rychle štrachat cosi ve své školní brašně.
„McGonagallová byla zklamaná, že tě na přeměňování neviděla,“ poznamenal Albusův bratranec, aby změnil téma, „předváděla tam totiž úžasná kouzla, aby nás pro studium trochu nadchla. Věděl jsi, že když se změní na kočku, zůstanou jí kolem očí skvrny ve tvaru těch jejích brýlí?“ Hugo zasněně básnil o všem, co viděl, a hodil po Albusovi pár pergamenů. „To jsou poznámky. Prý s tebou mám cvičit pro případ, že bys toho zmeškal ještě víc.“
„Hm, díky.“ Než se však zmohl aspoň na křečovitý úšklebek místo úsměvu, kdosi se k němu přihnal.
„Albusi, Ale, Ale...“ V první chvíli myslel, že za ním běží Rose, ale pisklavý hlásek napověděl, že se jí přece jen vytrhla Esra a rozeběhla se přímo k němu. Naprosto bezohledně se posadila hned vedle Jamese a začala na něj chrlit něco o hnusných Zmijozelských. Z celého upištěného projevu pochytil jen: „Samozřejmě Malfoy si nakonec školní trest vykoledoval, i když ho měl dostat mnohem dřív! Jako by na tobě profesoru Longbottomovi nezáleželo, když ho nechal jen tak jít. A ještě k tomu s tebou až sem!“
„Co plácáš, jasně že na něm Nevillovi záleží,“ uchechtl se James a pobaveně mrzimorskou dívku sledoval. Ta však nespouštěla oči z Albuse, dokonce ani když se jí začal James vyptávat, jestli chce autogramy od celé rodiny, nebo jen od něj.
„Za co dostal školní trest?“ Albus se na ni raději nedíval a svou otázku směřoval na bratra.
James a Hugo se po sobě nejistě podívali. Došla k nim mezitím i Rose a soucitně na Albuse hleděla. Nápadně v těchto momentech, když nesoupeřila zrovna v něčem se svými spolužáky, připomínala výrazem ustaranou Hermionu. Rosiny oči však byly mnohem jiskřivější a vlasy hřejivě zrzavé. Bylo na ní holt znát, že na rozdíl od své matky nemusela bojovat s Pánem Zla, byť často tvrdila, že ji mladší bratr zmáhá zhruba stejně.
„Celá škola je přesvědčená o tom, že tě Scorpius něčím uřknul, a proto jsi zkolaboval.“
„To je lež!“ vystartoval hned Albus. Nevěděl, co přesně se stalo, byl si ale jistý, že Scorpius by mu neublížil. Zlostně žmoulal pergamen.
„Jo, my to víme,“ snažila se ho uklidnit Rose. Dokonce měla i podobný netrpělivý hlas jako Hermiona. „Tedy, neradi to přiznáváme,“ dodala s úsměškem. „Naši ale udržují s Malfoyovými docela dobré... ehm, diplomatické styky. Vsadím se, že starej Draco kladl své malé kopii na srdce, aby se koukala chovat k Potterům a Weasleyům slušně.“
„Spíš si myslíme, že by ani nevěděl, jak na to,“ uchechtl se James.
„To jo, však Mantikorise se mu zrovna dvakrát uřknout nepovedlo, co?“ zasmál se Hugo. „Malfoy se totiž pak zachoval dost... divně. Nečekaně - na čistokrevného kouzelníka.“
Huga ovšem začal přemáhat smích, a tak se vysvětlování chopil James: „On mu totiž ten zmijozelský prefekt, bývalý prefekt, přišel pogratulovat k tomu, že si stále stojí za svým, i když není ve Zmijozelu. Myslím tím poté, co se rozkřiklo, že tě uřknul. Vyzdvihoval ho až do nebes za to, jak se tebou nenechal obalamutit a že ti neleze do zadku jako všichni ostatní,“ odfrknul si. „Jeho chyba, že stále nepochopil, že přátelství není o lezení do zadku.“
Albus by moc rád utrousil nějakou poznámku směrem k jeho četným obdivovatelkám, víc ale dychtil po informacích, co se stalo se Scorpiusem a Orphielem, a tak poznámku spolknul.
„No a pak na něj Malfoy normálně vyjel.“ To už pokračoval zase Hugo, kterému se podařilo zkrotit záchvat smíchu, a nyní už se jen oklepával potlačovanými záškuby smíchu. „Poslal ho do nepěkných míst a hodil po něm svou hůlku, fakt ji hodil! No a ta se Mantikorisovi zabodla do oka. Chvíli si tu poležel s tebou, ale už ho pustili. Škoda. Měl jsi vidět, jak se mu ta hůlka v oku protáčela a chrlila náhodná kouzla, kdykoliv mrknul,“ zasmál se Hugo.
„Madam Pomfreyová mu musela nechat narůst nové oko, tak tu teď chodí s páskou,“ vysvětlovala Rose. „A Scorpius říkal, že radši bude v... nemilém Mrzimoru, než aby patřil k lidem, co ho uctívají proto, že si myslí, že někomu ublížil.“
Albus si domyslel, že za slovo „nemilý“ si může dosadit libovolnou nadávku, protože už měl tu čest s Malfoyovým slovníkem, přesto však pocítil ke Scorpiusovi určité sympatie.
„Nechová se nakonec tak Malfoyovsky, jak bych čekal,“ utrousil ještě Hugo, jako by četl jeho myšlenky. „Přesto by ses od něj ale mohl držet trochu dál,“ snažil se na bratrance povzbudivě usmát, ale jak stále bojoval se smíchem, výsledek působil spíš jako nepřirozený škleb. „No vážně, děda mi vyprávěl o těch všech prohlídkách, co u Malfoyových kdy musel vykonat. Byl by to zázrak, kdyby se ze Scorpiuse nestal aspoň poloviční černokněžník.“
„Takže vlastně šedokněžník,“ zasmála se Rose a Hugo se na ni jen zašklebil.
„My mu nevěříme,“ ozvala se věcně malá spolužačka, která dosud seděla u Albuse. Upřeně na nemocného stále hleděla a tvářila se naštvaně, jako by tu právě hanobili její víru. „Co když to udělal jen proto, aby si získal o to víc tvou důvěru? No vážně, mohl by tě pak roky zneužívat a v nečekanou chvíli ti bodnout kudlu do zad. Nezapomínej, že jejich hrdina je asi nejznámější bradavický špión. Dvojitý agent. Malfoy určitě něco kuje. To divadýlko s Mantikorisem tě mělo jen zbavit zábran.“
„Jestli myslíš tím jejich hrdinou Severuse Snapea – byl mnohem víc než jenom bradavickej špion, nakonec všechny zachránil, ne? A rozhodně to není jenom jejich hrdina,“ ohradil se Albus a posadil se. Ani netušil, proč najednou chtěl tolik bránit Snapea, asi na něj tolik zapůsobila slova jeho otce při loučení spolu s faktem, že s ním sdílí jméno. Ve vlaku si možná dělali srandu z toho, jak Harryho při svých hodinách týral, přesto si byl jistý, že po pochybném bradavickém špionovi by ho otec nepojmenoval. Jak mu to říkal před odjezdem? Že patřil k těm nejstatečnějším lidem, jaké znal? Esra by si měla doplnit některé kapitoly z historie. „A Malfoy si zbytečné odsuzování za hříchy svého otce a dědy taky nezaslouží.“
Esra se netvářila nijak - ani přesvědčeně, ani vzdorovitě, jen dál upínala pohled na Albuse a snažila se usmívat tím nejsladším úsměvem. Albusovi přišel vyloženě pitomý.
„Takže přeměňování,“ poznamenal s předstíraným vzrušením a začetl se, aby nemusel sledovat Esru. „Mám se naučit přeměňovat jehličí v jehly?“ zeptal se bratrance, když vyluštil velice neúhledné poznámky, podle nichž to spíš vypadalo na "zaječí v betly", ale když s takovým rukopisem vyrůstáte, máte už určitou představu o tom, co jaké šifry znamenají.
„No, to nás výhledově čeká. Možná už zítra! Zatím jsme spíš teoreticky probírali, proč je snazší přeměňovat kytky než zvířata. Taky jak držet správně hůlku a takovéhle věci.“ Hugo mávnul rozjařeně vlastní hůlkou ve vzduchu, aby opsal elegantní půlkruh, z hůlky mu ovšem nebezpečně zajiskřilo, a tak ji zase hned zklidnil. „S tím bychom mohli pohnout hned. Kde máš ty svou hůlku?“ Hugo se začal až s přehnanou horlivostí rozhlížet po stolcích na ošetřovně, asi aby odvedl pozornost od své hůlky a nevyžádaných jisker. Albus si s bodnutím uvědomil, že hůlku před nimi vytáhnout nemůže. Nebo spíš nechce.
„Můžeš cvičit klidně se mnou,“ nabídla se opět spolužačka. „Určitě by nám to šlo líp.“
Albus jí nervózně poděkoval a zapřemýšlel, že jako terč na nácvik omračovacích kouzel by si ji vlastně vybral docela rád.
„Držení hůlky už s námi probíral Corvux,“ konstatoval pak zcela upřímně, ačkoliv to nebyl ten důvod, proč nehodlá teď s Hugem cvičit.
„Klidně pro tebe udělám cokoliv,“ švitořila dál Esra svým vysokým hláskem a se stoickým klidem ignorovala smích všech okolo i Jamesův hvízdaný svatební pochod. Albuse ale něco napadlo... když už se tak nabízí...
„Půjč mi prázdný kus pergamenu a brk,“ řekl jí úplně automaticky, jako by ho náhle mozek navigoval k něčemu, co zbytek těla chápalo jen stěží.
Dívku to očividně zarazilo, ale nijak neprotestovala a za chvíli z brašny vytáhla obě požadované věci, které před něj s náležitou pečlivostí vyložila.
Terklifty. Napsal jenom toto slovo a snažil se ho naškrábat co nejrychleji, aby nikdo z jeho příbuzných nezaznamenal, co píše. Pak pergamen několikrát přehnul. „Tohle doneseš Orphielovi, jasný? Nikomu jinému. Nečti to a s nikým se o tom nebav.“
Dívka nadšeně vypískla a Albus pochopil, že zaplést se do dobrodružství s Potterem musí být jejím snem. A asi ne jenom jejím. Sledoval ji, jak nadšeně mizí z ošetřovny a pak si zase lehnul.
„Co tomu podivínovi posíláš za tajné zprávy?“ vyzvídal Hugo. „Našel sis přítele?“
Albus bratrance zpražil pohledem. „Ne.“ Rád by také řekl, že Orphiel není podivín, ale na něj samotného nepůsobil úplně jako běžné děti, se kterými se doposud setkal, a tak příležitost k další hádce milerád zahnal. „Nic jsem mu nepsal, chtěl jsem se jenom zbavit jí.“
Všichni se zasmáli kromě Rose, která podotkla cosi o netaktnosti, její poznámky ovšem zanikly v Jamesově nadšení z toho, že jeho bratr umí takto elegantně odpálkovat nechtěné fanoušky.
Albus si byl jistý, že by s ním nejradši rodina zůstala po celý den, odpolední vyučování je ale vyhnalo od Albusova lůžka až nepříjemně brzy. Kladli mu na srdce, ať si dává přece jen na Malfoye - a radši i na toho Orphiela - pozor a ať cvičí s hůlkou podle poznámek.
Žádné komentáře:
Okomentovat