Kapitola III: Rozhovory s krví 3/3
Albus přesvědčil s mírnými obtížemi madam Pomfreyovou, aby ho už k večeru z ošetřovny propustila. To se neobešlo bez jejích protestů, z nichž Albuse obzvlášť popudila poznámka, že když je to Potter, měl by u ní zůstat ještě aspoň přes noc na pozorování, jako kdyby snad jeho jméno značilo nějakou dědičnou chorobu.
S bratrem se jen krátce viděl u večeře a odkýval mu, že se cítí dobře, rychle ovšem zamířil do kolejní společenské místnosti. Nevěděl, jestli mu přinese útěchu, nebo se všichni budou chovat stejně tupě jako ta spolužačka, trochu ale doufal, že když už nic víc, alespoň snad narazí na Orphiela a Scorpiuse, které celý den neviděl. Vážně ho štvalo, že ho ani nepřišli navštívit, v celé směsici pocitů ovšem tenhle hněv zabíral jen nepatrné místo.
„Tady je!“ vyhrkl mrzimorský prefekt, vysoký páťák s krátkými hnědými vlasy, jen co se za Albusem zaklaply dveře.
„Albusi,“ zahlaholil bodře a zamířil k němu. Albus si domyslel, že tu na něj nejspíš čekal. „Poslyš,“ spustil okamžitě, „kdybys cokoliv potřeboval, obrať se na nás. Tvůj bratr nás k tobě vůbec nechtěl pustit, no věřil bys tomu - že prý potřebuješ odpočívat.“ Řekl to tónem, jako by odpočinek byla nepochopitelná věc pro slabochy a James si pouze vymýšlel, protože Potterové přece neodpočívají. „Ale teď jsme přece taky tvoje rodina. Patříš k nám.“ Říkal to, jako by promlouval k trofeji, kterou vyhrál.
„Potřeboval bych najít Orphiela a Scorpiuse,“ vyhrkl na něj Albus v rychlosti, když mu začal prefekt potřásat rukou.
„Abys je potrestal?“ zeptala se dívka po prefektově boku, taky mnohem starší než Albus. „Můžeme tě naučit pěkná lechtací kouzla. Nebo to nech rovnou na nás.“
„Ne... ne... Oni mi nic neudělali!“ Albus věděl, že to byla pouze slabá obrana, neměl teď ale chuť zdržovat se se staršími studenty, vysmýkl se proto prefektovi ze sevření a rozeběhl se k ložnicím. S úlevou zjistil, že ho nikdo nepronásleduje, i když se všichni ve společenské místnosti tvářili při nejmenším zmateně. S ještě větším potěšením ovšem zjistil, že v ložnici není sám.
„Tak co? Zjistili něco?“ zeptal se pohotově Orphiel, když Albuse spatřil.
Albus zamrkal a chvíli jen zaraženě stál. Sám se chtěl zeptat, jestli Orphiel něco zjistil.
„N-ne,“ odpověděl, když si uvědomil, že se ptá nejspíš na to osliznutí krankenkami a vidiny. „Neřekl jsem jim o všem,“ zamumlal a posadil se na postel. „Myslí si, že na mě prostě dolehla únava.“ Byl nesmírně rád, že už netrčí ani na ošetřovně ani dole ve společenské místnosti, přesto nenašel klid, jaký hledal. Dlouho chvíli jen mlčel a snažil se překonat zklamání z toho, že se jeho přítel ani neptá na to, jak se cítí.
„Nepřišel jsi za mnou,“ promluvil nakonec Albus a probodl Orphiela pohledem, o němž usoudil, že je dostatečně spalující. Zněl dětinsky, ale chtěl Orphiela jakkoliv nakopnout k menší účasti.
„Nemohl jsem. Většinu času jsem strávil bráněním Malfoye, kterého se co chvíli pokusil na chodbách někdo uřknout. Zašil jsem se s ním do knihovny, ale asi to nebude moc studijní typ. Pořád mi vyčítal, že se tam zbaběle schováváme, i když jsem mu vysvětloval, že hledáme něco, co by ti mohlo pomoct. Ještě že pak musel odejít na ten trest. Zatím se nevrátil.“
Albusovi se po dlouhém odpočinku nechtělo vůbec sedět, natož ležet. Začal proto přecházet po místnosti. Mohlo mu to dojít. Nebyla prostě dobrá příležitost a prefekt sám říkal, že ho k němu James nechtěl pustit, dost možná by nepustil ani Orphiela se Scorpiusem, zvlášť když Orphiela má jeho rodina za podivína a Scorpiuse za... šedokněžníka? Nakonec se rozhodl, že se zlobit nebude, protože si i tak užil dost nějakého neznámého vzteku, který v něm bezpochyby vyvolaly Corvuxovy potvory. Začal proto chrlit na Orphiela vše, co mu řekli James, Hugo, Rose i Esra. Zmínil obě dvě vidiny, které od té doby měl. Byl si jistý, že ve skleníku se ho zmocnilo něco nadpřirozeného a úplně stejně si byl jistý, že na ošetřovně neslyšel jenom La Tillu a Corvuxe, určitě to bylo i něco jiného.
„... A ještě ke všemu jsem už zmeškal vyučování,“ povzdychl si Albus na závěr svého monologu a zdrceně vytáhnul prožranou hůlku z kapsy. „Co s tím?“
Orphiel s odpovědí neváhal, na Ala působil dokonce tím dojmem, že se na ni delší dobu připravoval:
„Měl by sis najít svého Brumbála,“ nadhodil a poklepal na desky knihy, kterou stále svíral v rukách.
„Brumbála? C-cože? Slyšel jsem, že ho pohřbili i s hůlkou, ale přece mu nepůjdu krást hůlku z hrobky!“ zaprotestoval Albus a nechápavě vytřeštil oči na Výklad kouzelnických dějin - přelom tisíciletí. Začínal se ho opět zmocňovat pocit, že ze všech lidí v Bradavicích jsou zrovna jeho dva kolejní kamarádi minimálně někde na pomezí mezi světlem a temnotou, pokud ne vyloženě temnotou lapení. A on sám nejspíš taky.
„Mám dojem, že za to bys měl asi k vydědění blíž než teď Scorpius,“ zasmál se Orphiel. „Myslel jsem to trochu obrazněji. V té knize se píše o vzácném poutu tvého otce s tehdejším ředitelem. Že ho vedl, naučil ho spoustu věcí a to nejen o Pánovi Zla...“
„... naučil ho, jak vnímat svět jinýma očima,“ zašeptal Albus ponořený do vzpomínek na otce, který u večeře s oblibou (nejčastěji na vyzvání Teddyho) vyprávěl o tajemstvích, ke kterým s Brumbálovým vedením došel. „Mluvil o síle lásky a tak...“
Pak se obrátil opět na Orphiela. „Takže navrhuješ, abych šel za La Tillou a zeptal se ho, jestli mi nechce brumbálovat?“ Ta myšlenku se mu zdála tak směšná, že měl chuť Orphiela přetáhnout tou jeho hloupou knihou po hlavě.
„Hele, já vím, že tvůj otec byl výjimečný a Brumbál měl specifický důvod se o něj zajímat. Tady jsou ale taky učitelé, kteří mají své důvody, proč by se zajímali o tebe. Abys věděl, Neville mi tam půlku hodiny básnil o dobrodružstvích s Harrym a o tom, jak mu to chybí.“
„Neville? Potykali jste si?“ Albus náhle opět pocítil hlodavý pocit žárlivosti. A zklamání. Zklamání z toho, že by Neville možná radši „brumbáloval“ Orphielovi než jemu.
„Zatím ani ne,“ ubezpečil ho Orphiel. „Je pro mě ale víc než jen učitelem. Je to hrdina, se kterým jsem vyrůstal,“ zamával opět svou knihou. „Přijde mi, jako bych ho znal. Každopádně,“ zabodnul ostře své modré oči do Albusových zelených, „důležité je, že vy se doopravdy znáte. Pozval tě na tu párty ve skleníku. Nemusíš být na všechno sám. Ani nemůžeš být. Měl by sis promluvit s někým... s nějakou autoritou, které můžeš věřit. Ostatně po kom se jmenuješ, no? Po člověku, který tvého otce vedl. Asi to má nějaký smysl.“
Albus by byl rád, kdyby se přestalo mluvit o lidech, po kterých je pojmenovaný, zároveň si zahořkle pomyslel, že v tom žádný hlubší smysl nevidí kromě toho, že Harry chtěl evidentně vzdát hold dvěma jediným ředitelům Bradavic, jaké jako student zažil. Uznal ale, že jeho odpor ke svěřování se komukoliv mimo Scorpiuse a Orphiela asi moc smysluplný nebude.
„Takže mám prostě napsat tátovi, ať mi koupí novou hůlku, Nevillovi říct, ať prošetří Corvuxe, a z Hagrida dostat něco víc o těch krankenkách? Mám to nechat tedy všechno na dospělých a sám nic nedělat?“
Orphiel k němu přistoupil pomalu a trapně, jako k sobě obvykle přistupují milenci pod jmelím, takže měl Albus tendenci se odtáhnout. Přítel ho však jen vzal za ramena a zatřásl s ním. „Každý jiný člověk by to tak udělal a ani by nezvažoval jinou možnost. Já vím, že tvůj otec zachránil svět. Ale tobě je jedenáct. A ano, vím, že on v jedenácti zachránil Kámen mudrců, ty ale nestojíš proti černokněžníkovi, který by si tě vyvolil jako soka. Ať se ti děje cokoliv, nejsi vyvolený. Tví rodiče se bili za to, aby naše generace nemusela čelit tomu, čemu čelili oni. Nesmíš na to být sám.“
V Albusovi ta slova podivně rezonovala. Částečně cítil úlevu, že nemusí mít takovou zodpovědnost a může se všem svěřit, byl rád, že může mít svobodné dětství a není předurčen nikoho zabít, částečně se ale cítil dotčeně, když mu tady Orphiel vmetl do tváře, že je vlastně úplně normální. Ale copak je špatné být normální? Kdesi v zahanbeném koutku své mysli asi čekal, že se s jeho příchodem do Bradavic Voldemort znovuzrodí.
„V knihovně tedy nic nebylo?“ zeptal se nakonec sklesle, aby dál neřešili, jak moc není výjimečný, a konečně se zase posadil. „Dostal jsi můj vzkaz, že ano?“
„To dostal,“ ušklíbl se Orphiel šelmovsky. „Dalo mi to ale práci se tý Esry zbavit. Ptala se mě, jestli jsme odhalili nějaké prokletí a jestli by se k nám nemohla přidat.“
Albus přikývl. Čekal, že by Esru mohlo zajímat, co spolu podnikají, byl si ale jistý, že pokud ji někdo dokáže poslat do háje, bude to právě Orphiel. A zdálo se, že uspěl.
„Knihovna nakonec takovou ztrátou času nebyla, jak jsem čekal. Samozřejmě nejdřív jsem šel po krankenkách, ale to jsem našel samé knížky jak pro Hagrida - jak jim pečovat o chapadla a tak podobně. Když jsem ale dostal ten vzkaz, věci se začaly hýbat. Cvičil jsem celé odpoledne duplikační kouzlo. Narazil jsem totiž na pár úžasných knížek, které byly tak temné, že mi knihovnice ani nechtěla dovolit se jich dotknout, natož je odnést. Nakonec jsem si ale některé stránky zduplikoval, když zrovna seřvávala nějaké páťáky, že se tam líbaj nebo co.“
Albus na Orphiela hleděl téměř obdivně, byť trochu proti své vůli. „No fajn, to už jsou dvě kouzla, které umíš, a já neumím hůlku ani držet,“ podotkl kysele a vzpomněl si na Hugovy poznámky z hodiny McGonagallové. „A ani se teď nic nenaučím.“ Vytáhl opět rozežraný klacík a zbědovaně se na něj zahleděl. Chtěl by řešit s Orphielem to divné slovo, které mu poslal na pergamenu, chtěl by řešit krankenky i ty sny, ale podvědomě cítil, že dokud nebude mít spravenou hůlku - nebo aspoň novou hůlku -, nebude v dostatečné pohodě, aby se na cokoliv soustředil. Přišel jen jako poloviční čaroděj, když nemohl reálně praktikovat magii, a jako takový se bál zjištění, co že by ho od těch krankenek mohlo čekat.
Otřásl sebou, když si opět vzpomněl na nápad vloupat se do Brumbálovy hrobky.
„Něco tady mám,“ vydechl nakonec Orphiel téměř neslyšně, ale bez větších rozpaků.
„Něco? Něco, co by spravilo mou hůlku?“ zeptal se Albus dychtivě a sledoval Orphiela, jak hledá v kufru. Přítel právě vytáhl nějaké obzvláště zdobné černé pouzdro a zamířil s ním k němu.
„Ne, to ne, opravář hůlek nejsem,“ usmál se Orphiel. „Patřila mému dědečkovi,“ zašeptal s posvátnou úctou a předal pouzdro Albusovi. Pak trochu nejistě dodal: „Myslím... myslím, že by ti mohla sednout.“ Usmál se potutelně, jako by věděl víc, než říká, Albusovi to však pro jednou bylo úplně jedno.
Dává mu opravdu to, co si myslí? Otevřel rychle pouzdro a v něm našel úzkou hůlku z černého dřeva s jemně vyřezávanou rukojetí, jak to uměl jenom Ollivander. Byla to nádherná relikvie. Naleštěná a pečlivě uchovaná.
„Vypadá to, že tě akorát deptá,“ řekl Orphiel s pohledem upřeným na Albusovu starou hůlku, načež mu ji vytrhnul z ruky a přelomil.
„Opravdu můžu?“ zeptal se Albus mírně šokovaný tím, že zřejmě nemá na vybranou, neboť jeho stará hůlka už nebyla jen děravá, ale i rozpůlená. Nakonec ani nečekal na Orphielovo přikývnutí. Hned hůlku posvátně vzal do rukou a pocítil k ní podivnou náklonnost. Když s ní pak zkusil máchnout, připadala mu, jako by se ho sama snažila trochu vést. Nebylo to takové jako s jeho první hůlkou, o kterou hned přišel. Jeho vlastní hůlka byla jako jeho součástí, cítil to, ale tahle hůlka nepůsobila o nic nepříjemněji. Naopak připadala mu jako malý mentor, jako někdo, kdo se o něj teď bude starat a ve všem mu pomáhat. Možná takhle dědečkovské hůlky zkrátka působí, nasajou do sebe stařeckou moudrost svých původních nositelů. A pak si Albus s hrůzou uvědomil, že Orphiel by u sebe asi dědečkovu hůlku neměl, kdyby ji dědeček ještě potřeboval, a s mrazivým pocitem pohlédl na hůlku neznámého mrtvého muže. Doufal jen, že mu hůlka nebude vyčítat, když s ní nebude zacházet tak obratně jako její předchozí majitel.
„Lumos,“ zamumlal Albus hned první kouzlo, na které si vzpomněl. Sice ho musel zopakovat několikrát, protože se o něj nikdy dřív nepokoušel, nakonec se mu ale kužel světla z hůlky vyslat podařilo.
Radost z nové hůlky a z toho, jaké pouto s ní hned získal, mu vydržela celou hodinu, kdy s Orphielem vzpomínali na všechna kouzla, o jakých kdy slyšeli, a více či méně úspěšně se je pokoušeli vyvolat. Albus věděl, že přesně tohle potřeboval: možnost opravdu čarovat a dokázat, že všechny ty vtipné kletby a zaříkadla, o kterých kdy mluvil James, dokáže seslat stejně dobře jako jeho nebelvírský bratr.
Zrovna, když zábava ochabovala, protože se Albus nemohl zbavit svěracího kouzla, které mu k sobě pevně semklo obě nohy, vstoupil do místnosti Scorpius. Rychle zhodnotil situaci a pak se stoickým klidem pronesl:
„Taky to na mě dneska někdo seslal, naštěstí mě Corvux naučil, jak se toho zbavit.“ Pak ve vzduchu důkladně zamáchal svou hůlkou ze strany na stranu, a ještě opsal několik obloučků a se slovy „Locomotor Licet.“
„Díky,“ zahuhlal Albus, když s úlevou odtrhnul nohy od sebe a prohlížel si kalhoty, jestli v nich po kouzle nezůstala díra. Naštěstí vše vypadalo v pořádku.
„Jak bylo?“ zeptal se hned Scorpiuse, protože si uvědomil, že se musel vrátit nejen ze školního trestu, ale i nepříjemné výpravy přes bradavický hrad plný studentů, kteří se mu chtěli pomstít za něco, co neudělal.
„Měl jsem trest u Křiklana a byl to ten nejodpornější trest, jaký si umíte představit.“ Na chvíli začal vyprávět o všech červech a jiných hnusárnách, které musel krájet či přebírat, brzy ale sám přestal, protože se mu jen z pouhých vzpomínek navalovalo.
„Rozhod jsem se, že rodičům prostě nenapíšu,“ řekl nakonec a spokojeně se uvelebil v posteli. Albus i Orphiel neprotestovali. Ani pro jednoho z nich ty první dny tady nedopadly, jak si představovali, takže nemohli Malfoye začít přemlouvat, aby rodičům lhal, jak je vše v pořádku a že je šťastný.
„Co ty terklifty? Našel jsi něco? Zmínil jsi hodně, hodně temné knihy, takže... máš ty stránky?“ změnil téma Albus a pohlédl s nadějí na Orphiela.
„Možná byste mě chtěli nejdřív zasvětit.“ Malfoy byl sice unavený a naštvaný, ale pořád dokázal znít jako příslušník důležitého rodu, kterého není radno z ničeho zásadního vynechávat. Albus to ostatně ani neměl v plánu. Ze všeho nejdřív se pochlubil ovšem s novou hůlkou a až když asi posté Orphielovi poděkoval a zopakoval, jak nečekaně dobře mu sedne, pustil se do objasňování posledních zážitků.
„Hmmm,“ zamyslel se Scorpius, když mu Albus vše vylíčil. „Ten sen ale dává smysl, přece jsi podvědomě musel zaslechnout La Tillu s Corvuxem, jak tam chodí a mluví, jen sis to ve snu představil prostě jinak. A v tom skleníku zrovna tak. Ty mrzimorské holky se vážně blbě chichotaly, určitě se ti jenom udělalo mdlo z nich.“
„Možná,“ přikývl Albus, i když měl určité pochybnosti. Asi nedokázal dost dobře vystihnout, jak moc cize tyto výjevy působily.
„A co ty terory nebo co?“ Scorpius střelil okem po Orphielovi. „Našel jsi v těch knihách něco o tom, co La Tilla říkal? Nebo něco zajímavýho celkově?“
„Trochu,“ začal vyhýbavě Orphiel. „Něco z toho jsou fakt ošklivé věci. Většině ale zatím nerozumím – a to myslím i jazykově, protože je to psané dost starou angličtinou, a tu jsem se neučil.“ Orphiel se asi instinktivně rozhlédl po okolí, byť bylo zřejmé, že tu kromě nich nikdo jiný není, a vytáhl z brašny pár knižních stránek. Pak se s obavami ve tváři nadechl a spustil:
„Maleombry souhrnně označují všechny stíny a zbytky černé magie, které zůstaly příliš zřetelné, a tudíž potenciálně nebezpečné. Většina zbytků či stínů sama o sobě nebezpečná není ničím horším než navozováním nepříjemného a mrazivého pocitu na místech, kde byly spáchány obzvláště hrozivé činy spojené s černou magií. Nejhorší typy kouzel či rituálů, tedy kouzelnických aktů s potenciálem vyvolat nejvíce maleomber, jsou kouzla spojená s vraždami, mučením a podmaněním si mysli a vůle druhých. S maleombrami většinou není možné cokoliv dělat a jakkoliv se jich zbavit. Jedním z mála způsobů, jak s maleombrami naložit jsou takzvané terklifty, navržené švédským černokněžíkem Satarielem Propastným ve 14. století, jedná se však o magii natolik nepřirozenou, že zůstává v teoretické rovině a v zaznamenané historii není doposud nikdo, kdo by se pokusil terklifty vyvolat.“
„Takže,“ začal pomalu Albus, když Orphiel dočetl, nebo spíš s drobnými pauzami dopřekládal do moderní angličtiny, „Terklifty jsou nějaká kouzla, která můžeš dělat s těmi ma-male... s těmi stíny černé magie?“
„Ještě jsem našel dvě zmínky,“ řekl Orphiel a odložil první stránku. „Ta první knížka se tomu moc věnovat nechtěla, ale aspoň nám popsala ty maleombry či co, ze kterých by měly terklifty vzniknout. Ale tahle,“ sáhl po jiném pergamenu, tentokrát mnohem menším a úhledněji psaném, „říká, že se v terkliftech uchovává nějakým způsobem to kouzlo, které je vyvolalo. Taky se tam píše,“ vyhledal očima příslušnou pasáž a začal opět přerušovaně předčítat: „Stíny zůstávají jako brány mezi světlem a tmou, mezi reálnem a nereálnem, mezi přítomností a minulostí. Kouzelník schopný s takovou bránou manipulovat může přivolat kouzla dávno zapomenutá. Činit tak se však nikomu nedoporučuje, neboť výsledek takového povolání kouzla se nedá nikdy předem určit. Kouzla, která za sebou zanechávají maleombry, jsou totiž kouzla zahrávající si s lidskou vůlí, lidskou bolestí a lidským životem. Neexistuje na světě záhadnější síla než právě mysl a životní síla kouzelníka. Že po sobě dokáže zanechávat stopy, dokazuje existence duchů. Maleombry ovšem nemohou stvořit nového ducha, je tedy možné, že při vyvolání kouzla manipulujícího s myslí, bude vyvolávající kouzelník nebo nejbližší vhodná osoba posednut. Aby se posednutí zabránilo, přišel Satariel Propastný s revoluční myšlenkou schránek pro maleombry, které pojmenoval terklifty, pravděpodobně ze slov terror a klifot. Maleombry jsou však velice nestabilní substance a snažit se je spoutat a uchovat může vést jedině k děsivým výsledkům. Není proto divu, že černokněžník Propastný skončil v Uppsalském azylu pro duševně choré.“
Albus pomalu zpracovával Orphielova slova. Museli si pasáž přelouskat čtyřikrát, aby jim aspoň trochu dávala smysl, a ani poté, když si byli jisti, že neudělali chybu v překladu, se jim text nezdál o mnoho smysluplnější. Vše nasvědčovalo totiž tomu, že terklifty jsou ta nejčernější magie, jaká vůbec existuje, ale nedávalo nejmenší smysl, proč by o takových věcech mluvil ředitel Bradavic jen tak mezi řečí. Albus si byl navíc jistý, že z La Tillových slov jasně vyplývalo, že s terklifty nějakým způsobem pracoval nebo pracuje a že jsou v Bradavicích. Pravděpodobně v jezeře.
„A ta poslední knížka? Myslíš, že nám do toho vnese víc světla?“ zeptal se nakonec Albus, když další hodinu strávili všemožnými spekulacemi. Školní pozemky už dávno opanovala neprůstupná tma a Albus by přísahal, že zaslechl zvon odbíjet půlnoc.
„No, ta poslední knížka je nejzvláštnější. Jedná se totiž o spisy toho Propastného, který měl terklifty vymyslet.“
„Výborně, tak nám k tomu určitě řekne, co tím sakra sledoval!“ zasupěl Malfoy a zlostně pohlédl na poslední pergamen, jako by ho právě urazil.
„To nevím jistě. Nepodařilo se mi ji totiž přečíst. Jmenuje se Rozhovory s krví a... no, vyžaduje krev, aby se dala číst.“
Albus na Orphiela vytřeštil oči. „Proč tady taková knížka vůbec je? Myslím to vážně, proč vůbec jsou ve škole takhle... takhle šílené knížky. Chci říct, nám to možná teď přijde vhod, ale nemyslím si, že by tady ty knížky čekaly na nás nebo na nějaké náhodné studenty, kteří začnou řešit La Tillovy záhady.“
Scorpius i Orphiel se na něj zamyšleně zadívali, což Albuse jedině znepokojilo, byl ale rád, že jeho slova neberou na lehkou váhu, a tak neprotestoval.
„Měli bychom něco zjistit o tom Corvuxovi. Můžeš se zeptat Nevilla na té párty, jestli o něm něco neví. Nedivil bych se totiž, kdyby sem ty knížky přitáhl on, ostatně učí obranu proti černé magii. Měli jsme zatím jen jednu hodinu, kdo ví, kam to bude směřovat dál. Co když nás bude učit černou magii?“
Scorpiusovi se při posledních Orphielových slovech nepříjemně zaleskly oči zaujetím, Albus ho ale sotva mohl peskovat. Nesnášel černou magii, protože kvůli ní přišel Teddy o rodiče a on sám o prarodiče, přesto by rád věděl, jaké to je. Pojem černá magie pro něj byl až do dneška velice abstraktní, a když nyní zjišťovali všechny ty věci o terkliftech a maleombrách, bylo by mu líto nepokročit dál.
„Jakým způsobem chce ta knížka krev? Vyžaduje jako vyloženě krveprolití, nějaké vykoupání v krvi, nebo jí postačí pár kapek?“
Orphiel pozdvihl obočí a ušklíbl se. Rozhodně nečekal, že se Albus k té knize vrátí a bude chtít zkoumat možnosti jejího přečtení, bylo na něm ale vidět, že ho to těší.
„Jestli to bude chtít prolít víc než pár kapek, nejdu do toho,“ zahlásil odhodlaně Scorpius. „Moje krev je příliš cenná.“
Albus se s ním nechtěl začít hádat o tom, jak moc ceněná asi je Potterova krev, a tak jen vybídl Orphiela, aby jim tu knihu popsal.
„Návod u ní vážně není. Jmenuje se ale Rozhovory, což mi přijde výmluvné. Nabízí se, že... no, že budeme muset krví napsat otázku, na kterou nám pak ta knížka odpoví.“
„Super,“ přikývl Malfoy. „Teď jen vymyslet ty správné otázky.“
Albus se zamyslel. Byla jedna otázka, na kterou ho vážně moc zajímala odpověď. Mohl být posedlý? La Tilla mluvil o nějaké kontaminaci, bylo tedy možné, že to souviselo s tou posedlostí, jakou zmiňovaly Orphielovy knížky? V jedné se vyloženě psalo, že maleombry jsou toho schopné. Je tedy možné, že se La Tilla pokusil vytvořit terklifty, ale místo toho, aby se maleombry usadily v nich, přesídlily do Albuse? Je teď snad jeho duše domovem nějakého stínu černé magie?
„... Ne, Malfoyi, nebudeme se ptát, jestli mají mudlovští šmejdi doopravdy špinavou krev!“ zařval zrovna Orphiel znechuceně, když se Albus pomalu vracel myšlenkami zátky do ložnice. Malfoy teď přecházel po místnosti a spekuloval o tom, že jestliže je ta knížka zaměřená na krev, bylo by vhodné její vědomosti využít k tomu, aby dokázal, že čistá kouzelnická krev je lepší než smíšená, nebo nedej bože mudlovská. Albusovi tyhle debaty přišly úplně nesmyslné. Sám vyrůstal nejen ve velice tolerantní domácnosti, kde se vyzdvihovala rovnost všech, ale ještě ke všemu trávil až moc času s Hugem, který zase trávil až moc času na různých čarodějnických internetových fórech zaměřených na pokrok v kouzelnické společnosti. Děda Weasley tuto Hugovu zálibu s nadšením vyzdvihoval a snažil se dodávat rodině co nejvíc počítačových součástek, aby mohl Hugo oslovit co nejvíc mladých čarodějů a čarodějek. Že takhle to úplně nefunguje, ovšem nemělo moc smysl mu vysvětlovat, a tak se Albusův i Hugův pokoj po čase proměnil v elektronickou skládku s famfrpálovou výzdobou. Příliš jim to ale nevadilo, mělo to totiž své výhody: například to odrazovalo jak Ginny, tak Hermionu, aby do těch míst chodily bez pozvání. Albus se při těchto vzpomínkách ušklíbl. Vážně nevěřil, že se ještě v této době setká s někým, kdo věří v nadřazenost čisté kouzelnické krve, a přistihl se, že by to docela rád zkonzultoval s Hugem. Jenomže Hugo tady nebyl. Dřív, než ho stihla lapit úzkost, přinutil se Albus zaměřit opět na své kamarády a dění kolem.
Scorpius se už uklidnil a teď to byl Orphiel, kdo se snažil vymyslet, jak a na co se knížky ptát. „... A třeba není moudré tam něco vůbec psát. Znáš přece ty pohádky o úpisech ďáblu vlastní krví. Nerad bych se krví k něčemu zavázal.“
„Ale dokud tam nenapíšeš nějaký souhlas s něčím nebo svůj podpis, nemělo by to tak fungovat, ne?“
„Zkusíme s tím počkat,“ rozhodl Albus. Byl nesmírně zvědavý, k čemu by se přes Rozhovory dostal a hořel v nitru nedočkavostí a touhou pustit se do řešení sám bez dospělých, zároveň si uvědomoval, že Orphielova slova jsou až moc rozumná a nemá cenu se zbytečně vystavovat nebezpečí, když si ještě v pátek může promluvit s Hagridem a v sobotu s Nevillem. „Pokud ani v pondělí nebudem moudřejší, něco tam napíšeme, ano? Ale do té doby jenom zkusíme sledovat a vyzvídat.“
Nikdo neprotestoval.
„Stejně ani nemáme jistotu, že to bude fungovat, když mám jen okopírovanou stránku. Nevím ale, jak mám nenápadně propašovat z knihovny originál.“
To nevěděl ani Albus ani Scorpius, a tak debatu ukončili.
Malfoy ještě chvíli zkoušel zapříst rozhovor na téma čistokrevní kouzelníci, brzy ale pochopil, že minimálně u Albuse by jenom tvrdě narážel, a tak zalezl do postele a začal předstírat spánek. Orphiel ještě pročítal ve světle své hůlky všechny ty okopírované stránky a Albus si hrál s novou hůlkou, dokud ho nepřemohla únava.
<<3. kapitola 2/3
výběr kapitol
Žádné komentáře:
Okomentovat