Koncert Within Temptation: Incheba Arena, Praha
21.10. 2011
Byl to Manson, byla to Radúza, byli to Čtyřtet a byli to i Pink Floyd Classic - na těhle všech koncertech jsem byl a o žádném z nich jsem vám nevyprávěl. Teď jsem se vydal do Prahy, do Incheby, abych naživo viděl a slyšel skupinu Within Temptation, a rozhodl jsem se, že tenhle zážitek už zkrátka nemůžu nechat ležet ladem bez užitku ve své paměti. Chci vám o tom vyprávět ...
Upozornění: Pokud vás zajímá jen to, co se odehrávalo v Inchebě a okolí, přeskočte na odstavec č. 4 ;)
Pokud vás zajímá jen průběh koncertu WT, přeskočte pod signaturu. ;)
Před tímto naším výletem jsem byl v Praze jedinkrát v životě a moc dobrý dojem na mě neudělala, obavy jsem tedy měl už jen z pobytu v hlavním městě samotném. Tehdy, když jsem byl v Praze prvně, bylo vše uspěchané a všichni nevrle vrčeli, tentokrát jsme na Pražáky měli větší štěstí, ale pravda, moc domorodců jsme nepotkali, vlastně vichni, se kterými jsme mluvili, byli cizinci. Nejdříve Ital, který vedl naše ubytování V Tůních, pak Ruska, která nám prodala jízdenky v tabáku, a nakonec nějací Vietnamci, kteří prodávali suvenýry. Byli milí, ale jednu slabinu Praha přeci jen odhalila: nečešství. Když jsme přijeli konečně na hlavní vlakové nádraží a vymotali se z haly, hned na nás nastartovala jakási slečna, jestli nechceme taxi, hezké gesto, ale ona nám taxi nabízela v angličtině. Zkrátka všichni, kteří zpozorovali, že se v Praze tak nějak nevyznáme, na nás nastartovali s angličtinou. Předpokládá tam vůbec někdo, že do Prahy můžou přijet i Češi? Proč by?
Ale tedy dál ... Mé vyprávění o tom, jak jsme vysvětlovali v hlavním městě Česka, že jsme Češi, vás asi nijak moc nezajímá ... K tomu hlavnímu se přeci jen pomalu dobírám.
Bylo něco po páté odpoledne - ideální čas vyrazit. Koncert začínal v osm, dle mých propočtů jsme měli s takovýmto předstihem zachytit poměrně dobrá místa. Do propočtů jsem samozřejmě zahrnul i absenci mapy a štěstí na ztrácení se. Dobře jsem udělal, hned s první tramvají jsme odjeli úplně na opačnou stranu. Když jsme si tohoto drobného nedostatku - pár zastávek před konečnou - všimli, nezbylo nám nic jiného než vystoupit. Dobré bylo, že tramvaje jezdí poměrně často, ne jako ty naše trolejbusy, takže jsme brzy nabrali opět vítr do plachet a vyrazili směr výstaviště.
Projeli jsme kolem Národního, toho nejkrásněji omšelého a očouzeného divadla, a vystoupili jsme, abychom přestoupili (kdo má větší talent na tvoření podivných vět?). Vyjímečně jsme se nedali na špatnou stranu (to zní podezřele - jako kdybychom volili, ke komu se přidáme ve válce), ale prozměnu jsme si nechali kvůli nepozornosti jednu tramvaj ujet. Mohli jsme tedy alespoň nerušeně kritizovat tu zrůdnost přilepenou na skleněnou konstrukci naproti Národnímu. Vypadá to, jako kdyby to stavěl někdo, kdo má zálibu v amorfních horninách, z materiálu, ze kterého se vyrábí půllitry. Hrdě to nese název "Nová scéna".
Měl jsem obavy, jestli k Aréně trefíme, tak jsem napsal jedné své kamarádce z Prahy, jestli mě bude navigovat. Odmítla s tím, že mě bude navigovat sám dav (milé odmítnutí, stále lepší, než kdyby mi rovnou řekla, jak mě nenávidí a přeje mi brzké zabloudění), ale žádný dav jsme cestou nepotkali. Až u výstaviště sem tam cournul někdo v černém (říkali jsme si, jestli široká veřejnost ví o tom, že se koncert přesunul z KC Vltavská do Incheby), ale že by to byl proud, který by jako jeden muž pochodoval k Inchebě, to se říct nedá. Odhodlali jsme se, že půjdeme na opačnou stranu, než kde stála ta pouť (o které si ještě po víme), a zdá se, že jsme udělali velice dobře. Koneckonců, k Inchebě jsme se dostali (ačkoliv z dálky nás vítala jen TESLA Arena a situace vypadala beznadějně) s dvouhodinovým náskokem, kdy před námi nestála snad ještě ani stovka fanoušků.
Dovnitř se začalo vpouštět někdy po sedmé, ale byl to pochod takový, že vždy za sedm minut jsme ušli tři slepičí kroky.
Ono asi nemá smysl popisovat, jak Incheba vypadá, takže přejdu k tomu, v co doufáte už od prvního odstavce... k hudbě. Tedy k hudbě přibližně, protože aby to mělo nějaký řád, musím začít od předskokanů. Pracovně jsme je nazvali Fingerpringer, ale teď, jak to tak čtu ve Sparku, zjišťuji, že se jmenují Triggerfinger. Na tom mi ale stejně moc nezáleželo. Po celou dobu jejich šíleného vystoupení, kdy jsem cítil, jak mi krvácí ušní bubínky, jsem si nepřál nic jiného, než aby už na pódium vběhla Sharon a zbytek bandy. Zdá se ale, že jsem byl téměř jediný, kdo ohavnému kouzlu Fingerů nepropadl. Zpočátku to sice hala moc nepřijímala, ale potom začala Incheba spolupracovat a ti, kteří postávali vedle mě, se dokonce usmívali a nadšeně tleskali. Na triu Slizoun, Plešatej slizoun a Slizoun jménem Mario asi něco je, ale já jsem to neviděl. Ani Mariovo sólo na bubny mě do varu nedostalo - no, žádný div, mě bubny berou asi natolik, že se mnou měl dost práce i Terrana. :D
Manson měl jako předskokany nu metalisty X-left to die, které jsem první dva roky po uplynutí koncertu úspěšně považoval za X-love today (blbě artikulují!). Jejich pozitivum bylo, že to byli Češi. Jejich hudba taky nikoho moc nebrala, tak nás aspoň ujišťovali, že "Pán pekel" už brzy přijde, kdežto Troggerfinger, když si konečně uvědomili, že hlavními hvězdami nejsou oni, začali cosi anglicky huhlat do mikrofonu, z čeho jsem zachytil jen "Within Temptation" a to jsem si ještě to "Within" musel domýšlet. Vydedukoval jsem z toho však, že Withini už brzy přijdou, ale na to jsem si ještě tři čtvrtě hodiny musel počkat ....
Incheba burácela ... spustilo se video ... Withini nastoupili na pódium.
Celou arénu naplnila šedá záře vycházející ze snímku Mother Maiden, který nám otevíral děj The Unforgiving ...
Všichni zmlkli a sledovali příběh ... Skupina se štelovala za své nástroje ...
Vše ztichlo, následoval potlesk a pak ... A Shot In The Dark!
Zazněly tóny, které jsem pořádně neznal a v podivném bílém kožíšku na pódium přihopsala rozjařená Sharon zpívající slova, která jsem nestudoval. Tehdy jsem si pomyslel, že jestli to celé bude takovéhle, bude mi to velice líto ... ale teď je mi líto, že jsem takhle uvažoval.
Nechal jsem se unášet energickým A Shot In The Dark, při kterým jsem si se Sharon zařval vždy jen samotný název písničky. Výhodou všech písní z The Unforgiving je, že se v nich název písně opakuje hodně často, takže i neznalost slov mi brzy přestala býti překážkou ... Začalo mě to bavit.
In The Middle Of The Night ... další z nového alba, tentokrát jsem však vůbec neměl ponětí, o jakou píseň jde. Neznal jsem jméno, nerozuměl jsem. Ale čert to vem na koncertě. Mně se to i tak líbilo, mně se totiž moc líbila Sharon. Ona je živel. Ale není živel tím způsobem jako Máša z Arkony, která zběsile lítá po pódiu v kožešině, Sharon nás strhla a těžko říct čím. Spark má pravdu v tom, že Withini objevili svou energickou stránku a ať už to nové album zní studiově sebehůř, pro koncertování je jako stvořené.
I go faster and faster and faster and faster and faster ... Zkrátka Faster. První píseň z nového alba, jakou jsem měl tu čest slyšet. Pravda, odradila mě už jen tím, že ji hráli ve Snídani s Novou, kde většinou pouští Guettu, Rytmuse, Keshu či Rihannu. Na tom koncertě to bylo ale něco úžasného.
Sharon sebou nemlela jak divá, neházela sebou ze strany na stranu, nemetala hlavou jako Simone, ale sem tam zvedla do vzduchu ruku a tradičně poskočila (viděli jste někdy živák WT? Jestli jo, musíte vědět, že se tam vždy skáče jak o život) a to bylo daleko víc. Opravdu mě zaujala ... daleko více než auta, která skupina nechala závodit v pozadí. Bylo to jako útržek z nějaké počítačové hry a já mám hry rád, ale tentokrát jsem nemohl spustit oči ze zpěvačky.
Po další mně neznámé písni - Fire and Ice - následovala éra starých dobrých osvědčených pecek, kterými Withini potěšili celou Inchebu.
Při předchozích písních bylo znát, že se sice Inchebě líbí energický zvuk, na který může hopsat a pařit jak divá (tady ta personifikace zní hodně divně, že?), ale přeci jen bylo znát, že ne každý se pustil do zkoumání nového alba, tudíž se sem tam někdo ztratil v melodii (ačkoliv písně z The Unforgiving nejsou nijak komplikované) a jen marně tápal po záchytných bodech ... třeba já takto tápal u Fire and Ice furt.
Když však zazněly první tóny Ice Queen, Incheba ožila a už nebyl nikdo, kdo by pochyboval.
Stejně tak Malou sportovní halu Withini rozparádili při The Howling, Our Solemn Hour a Stand My Ground, které následovaly hned za sebou. To byla smršť toho nejlepšího, za tohle jsem děkoval Sharon a zbytku grupy ještě dlouho.
Víte, když koncert Withinů byl ještě v nedohlednu, možná to bylo ještě i před vydáním nového alba, představoval jsem si jejich koncerty často. Říkal jsem si, že je to hodně nelogické a nepravděpodobné - v mých myšlenkách totiž Sharon měnila často kostými a slova, která zpívala, podbarvovala videa pouštěná za ní.
Ale teď vím, že mé představy zase tak daleko od pravdy nebyly ... Stejně jako při Faster za Sharon běželo video, kde se předháněla dvě auta, při Ice Queen hudbu doprovázely záběry hor a zmrzlých plání. Při Our Solemn Hour a The Howling zase ohně a výbuchy. Vizuálně to byl bezpochyby ten nejkrásnější koncert, na jakém jsem kdy byl. Kužely světel strategicky pohřbívaly a zase odhalovaly skupinu, která sama jako by úplně zářila.
Ale ani s měněním kostýmů jsem nebyl daleko od skutečnosti. Vyprávěl jsem, že Sharon na pódium přiběhla v bílém kožíšku ... na druhou píseň jej shodila. Měla pod ním jakýsi černý komplet, či co to bylo. Až na to, že se to v pase lesklo, mi to dost připomínalo oblek, který si na sebe vzala vloni na Mástr Simone.
Při Our Solemn Hour oblékla Sharon tmavý dlouhý hábit a při Sinéad ...
Oh, Sinéad, for the first time ... Jak jen popsat Sinéad? Pop ...? Ehm ... disko? Když na sebe Sharon vzala to blištivé stříbrné bolérko, které více připomínalo disko-kouli z hadru zaujímající tvar objektu, na který přilne, ještě více jsem si pak tuto píseň představoval na našich studentských diskotékách kdesi na lyžáku či jiných akcích. To je ten typ písně, který si asi jen tak někdo nepustí doma pro radost, ale při hromadných akcích se na ní dá vyřádit dost. Oh, Sinéad!
Pak následovaly staré a osvědčené What Have You Done a Angels, což sice nejsou písně, které by se mi nějak extra líbily, ale na koncertě fanoušci přijmou ochotně vše. Tyto dva staré hity prolnuly dva nové hity, které jsem neznal. Jmenují se Iron a Lost.
K mé velké radosti Withini hrábli opravdu hluboko do minulosti a až z Mother Earth vytáhli píseň Deceiver of Fools, kterou jsem si stihl spolu s Never ending story zamilovat ještě v pátek před odjezdem.
V roce 2001 se ještě chvíli zůstalo a celý koncert byl působivě zakončen samotnou monumentální a opravdu skvělou skladbou Mother Earth (ano, jmenuje se stejně jako to album). Myslím, že to byl jeden z nejkrásnějších momentů, protože právě při Mother Earth se celá Incheba sjednotila a jako jeden muž všichni mávali rukama nad hlavou. Všichni.
A pak Withini odešli ... následoval potlesk ...
Incheba burácela ... všichni řvali a pískali ... a to tak mocně, až jsme skupinu přivolali zpět.
Rozloučila se s námi se Stairway To The Skies, při které na pódium vlítla česká vlajka. Sharon ji vzala a stejně jako Máša své vystoupení odzpívala s kožešinou na rameni, Sharon zbytek písně odzpívala na rameni s českou vlajkou.
Při závěrečném představování ostatních členů skupiny vlajku omotala kolem jednoho svého kytarysty. Setřásl ji. Sharon ji znovu taktně zvedla a bylo na ní vidět, jak je rozčilená, že si někdo z její skupiny dovolil upustit vlajku země, ve které vystupují.
Pak odešli nadobro.
Sanctus Espiritus ...
Slíbil jsem vám, kdesi na začátku článku, že se vrátím k pouti, která byla v areálu výstaviště. No, vlastně není moc co vyprávět: natěšení kolotočáři si mysleli, že metloši po koncertu rádi zajdou na autíčka, ale atrakce zely i nadále prázdnotou. Kdo by se chtěl taky ničitpo něčem takovémhle ... bože, to byla smršť.
Na té pouti byly útokem brány pouze stánky s jídlem.
Jen tak mimochodem - byli jsme ubytování kousek nad Václavákem, čehož jsem využil a následující den jsem si vyrazil koupit něco do Bontonlandu. Paražský Bontonland ale není takový jako ten náš. Náš Bontonland je totiž omezený na Metallicu, Nightwish, Iron Maiden, AC/DC a jiné světové interprety ... ani chudinku Arkonu tu nemají. Pro Arkonu jsem tedy původně zamířil, ale nakonec jsem koupil Dreams in Formaline od skupiny Omega Lithium. Sláva Chorvatsku.
Nefotil jsem, ve tmě se stejně fotí zatraceně špatně.
Mám ale pár videí a to část Ice Queen, celou The Howling a celou Stand My Ground. Nejsou bůh ví jak kvalitní, ale časem je přidám na YouTube, tak sem dám odkazy. ;)
Kdyby vás zaujaly signatury, kterými jsem dnešení článek proložil, a měli tu chuť je zkopírovat, tak prosímvás se zdrojem, protože jsou, ač to zní neuvěřitelně, mou prací.
Žádné komentáře:
Okomentovat