Prvního září

Dnes je prvního září aneb ten den, kterého se většina normálních studentů obává. Někteří přešli strategicky na jinou školu, někteří však neměli jinou možnost, protože ukončili devátou třídu. Já se ale vrátil zase do starého. Tedy téměř. Už od druhého roku pobytu v našem ústavu vím, že škola není nikdy každý rok stejná a to, co se zdá býti každému zřejmé, běžné a přirozené, v ní nefunguje nebo nově vůbec neexistuje. A pak v tom studujte s vlažnou hlavou a klidem v duši!

Nejsem ranní ptáče, jsem však navyknutý, že prvního se zkrátka vstává dřív. Vždycky jsem to tak dělal, abych zabral to nejpříjemnější místo ve třídě. U nás se o lavice sváděly vždy epické bitvy. Ale já věděl, že letos to tak už nebude, ne proto, že bychom všichni naráz zmoudřeli, ale proto, že už v předchozích letech jsme si ozkoušeli, kde nám to nejvíce vyhovuje, a tak jsme se vrátili vesměs na ta samá místa. Tedy já ano. Skoro. Vlastně jsme dostali větší třídu, takže nesedím ve čtvrté, ale v páté lavici. Ovšem koho z vás zajímá, kde já sedím ...? Spíš bych se vrátil k té třídě. Dostat nový kutloch bylo už vyloženě nutností, protože naší starou třídu jsme za ty čtyři roky stihli krásně zdemolovat. Ve skutečnosti jsme jí dali nejvíc zabrat v primě, kdy jsme si polepili zeď plakáty a v dobách maturit jsme je museli všechny strhnout. No a když něco strhnete ze zdi, zanechá to logicky následky ... Takže tuhle třídu s poďobanými zdmi jsme zlomyslně přenechali prvákům. Samozřejmě, jim to vymalovali!

Vstal jsem brzy, protože bylo prvního září. Prvního září jsou zácpy. A nejezdí se zadarmo. Proč? Vždycky to tak bylo, ale teď? Jasně, na všem se musí nahrabat prachy!

Příjemný však byl fakt, že žádné zácpy nebyly. Nebo jsme se jim vyhli. A nebo jsem si jich zkrátka jen nevšímal díky mé nejloajálnější kamarádce - MP4ce. Každopádně mi cesta utekla, tak jsem mohl jít vstříc tomu ústavu (hurá *ponuře*) a cestou zjišťovat, co se zase změnilo. Nic. Tedy, nevšiml jsem si žádné netrpělivé partičky bušící na zamčená vrata naší konkurenční školy, ale zato jsem byl nucen prodírat se hustými zástupy prvňáčků, kteří zmateně pobíhali s rodiči po chodníkách a hledali svou novou školu. Když jsem se prodral tím, stanul jsem tváří v tvář daleko většímu nebezpečí: mým vsrtevníkům z cizích škol, kteří líně postávali u silnice, pokukovali kolem sebe, kouřili, dělali si srandu ze zmatených prvňáčků a neuhli, abych mohl projít na druhou stranu silnice, dokud jsem je od sebe důrazně neodstrčil. Tupci.

Plac před naší školou byl téměř vylidněn. Krátce přede mnou zmizela ve dveřích jedna blondýnka, se kterou jezdím autobusem, a vedle vchodu postával nějaký cyklista, který si nepřečetl důrazně upozornění naší školy, že ve čtvrtek a v pátek bude uzavřen školní dvůr, tedy i kolostav. Nadával si do přilby a přemýšlel, kam by to kolo uklidil. Prošel jsem kolem něj a začal konečně hledat naši novou třídu. Měl jsem poměrně jasnou představu, kde se nachází - hned vedle té naší bývalé -, ale bylo mi blbé vědět, kam jdu, v takové záplavě zmatených prváků pátrajících po komkoliv jiném z jejich třídy, kdo by je zavedl na správné místo. Minul jsem tedy hlouček starších studentů, kteří prvákům sloužili jako informační tabule, a zamířil tam, odkud vycházel největší hluk. To je hlavní poznávací rys našeho kolektivu - hlučnost.

Na první pohled mi nová třída ani o moc větší nepřišla. Byla sladěná do stejných barev, vlastně byla úplně stejná, jen hezčí. A větší. A méně smrděla. Ale to se zpraví ...

Uprostřed byly sražené tři lavice k sobě, aby sloužily jako jeden velký stůl, na kterém dva mí spolužáci hráli ping pong. Byli ve třídě téměř jediní, občas někdo posedával sám v jedné z lavic, jinak tam bylo liduprázdno. A to je dobře. Zabral jsem místo, které jsem potřeboval, a pohroužil jsem se do povrchní poprázdninové hybernace. Bylo mi nějak úplně jedno, co se děje kolem mě, i to, že všude po třídě létá každou chvíli ping pongový míček.

A pak začaly do třídy vcházet houfy žvanících spolužáků. Přišel jsem si tak otupělý, jako bych skoro vyčkával někoho nového. Uvítal bych někoho nového, když Maggie odešla. Ale nikdo takový nepřišel. Furt jen ty samé ksichty.

Docela mě děsil ten pohled z mé předposlední lavice na rozlehlou třídu, ve které se začaly lavice plnit studenty. Uvědomil jsem si tehdy prvně, že začala škola. Než jsem začal nadávat na to, jak málo jsem si prázdniny užil, přiběhl ke mně jeden ze spolužáků a vyptával se, jestli už dorazil jeden jeho kámoš, se kterým si měl sednout. Řekl jsem mu, že ne; ačkoliv jsem se pořádně po spolužácích nerozhlédl, věděl jsem, že on tu není, protože je z nás nejvyšší a je docela problematické ho přehlédnout. Pak už jsem slyšel jen nějaké nednesené nadávky na jeho adresu s tím, že slíbil, že přijde v sedm a zabere lavice. Jako by to v tomto roce bylo nutné, když máme asi o dvě navíc a každý už si své místo určil rok či dva předtím.

Když se ping pongový stůl rozložil opět na tři školní lavice, vstoupila naše nová třídní. Začala tím, že máme oproti prvákům jisté vědomostní výhody, nicméně pro nás platí stejná pravidla. Mezi ta pravdila patřil i fakt, že nebudeme mít třídnici, nýbrž se všechno bude zapisovat do notebooku, a ačkoliv to zní velice exoticky, nic pozitivního na tom není. Zápisy do notebooků jsou totiž poctivější a zaznamenává se do nich všechno! Jsem zvědav, kolik z nás bude muset jít na přezkoušení kvůli překročení povolených 15% absence.

"Pozitivní" také je, že naše nová třídní si dala nejspíš za cíl, když už jsme tedy tou její třídou, udělat z nás vycepované a poslušné studenty znalé řádů a pravidel. Zní to hezky, ale je to jen utopická představa. Mám za to, že ani ona s námi moc nehne, takovéhle naděje se totiž vkládali už i do naší bývalé matikářky a současné češtinářky. Marně. A ani fakt, že nás bude učit matiku, fyziku a IVT, na tom nic nezmění.

Ale zase si říkám, že naši bývalí třídní, byli až moc laxní. Drahá Tereza, první třídní, kterou jsme na gymplu dostali, nás přímo odzbrojovala svou naivitou a neschopností - když jsme byli její třídou, byli jsme vždycky ti nejneinformovanější ze školy. Pak si utekla do Ostravy. Dostali jsme tedy za třídního našeho zeměpisáře, který sice naivní určitě nebyl, zato občas působil až moc vesele (jestli víte, jak to myslím) a stále jsme byli ti nejneinformovanější - o všem jsme se dozvídali jako poslední, pokud tedy vůbec. Byl to sympaťák, ale stejně jako Tereza pro nás zařídil máloco. Ale teď, s novou třídní, nejspíš přijdou nové časy. Pomoc.