V minulém článku jsem se vyděkoval (všimli jste si už, že většina nových paskvilů je tvořena předponou vy- ?) nejméně na měsíc dopředu, ale hlavně jsem se s vámi narychlo rozloučil, protože jsem odjel na chatu - do Maloviček. Psal jsem, že se tam ani trochu netěším kvůli tomu všudypřítomnému vlezlému vedru, a nadával jsem, jak to tam bude otravné (samozřejmě skrytě). Křivdil jsem Malovičkám. Představa, že budu téměř celý týden čelit své tetě a sestřence, mě nijak neuklidňovala, ale vlastně jsem byl v rozpacích zbytečně. Ona sestřenka, Pražanda, veškerou dotěrnost zanechala u svého milého tam kdesi u Václaváku a do jižních Čech si přivezla pouze to nejdůležitější: takt a otázky ke zkouškám. Nevyhl jsem se sice otázkám o tanečních, které na mě směřovala, nicméně měla pochopení a předvedla mi, s čím si při jakékoliv taneční zábavě vystačil ten její: lahváče - škrtím hada - velkou krabici - vyhlížím kapitána. Jsem zvědav, jak s těmito tanečními kreacemi uspěji.
Ale abych to vzal od začátku.
Prázdninový výlet do Maloviček se pro nás stal už tradicí - a opravdu pěknou tradicí, protože my se nikdy jindy jen tak k bazénu nedostaneme. V minulém článku jsem vlastně psal, že bazén je rozbitý, že? No, tak už není. Vážně jsem měl obavy, jak tam to vedro přežiji i bez chladivé vody, ale nakonec všechny nouzové plány byly zbytečné. Vyšli jsme tedy vstříc křišťálově čisté vodě, která byla kupodivu náherně modrá. Proč kupodivu? No, vloni totiž byla celá zelená. Ke konci už ani nebyla kalná, ale byla zelená. Velmi.
Asi vám sem nedám přesný rozpis všech dnů, který by vás stejně nezajímal, protože se mi všechny slívají do sebe. Každý totiž probíhal velice podobně: seriál - bazén - seriál - bazén - stolní hry - seriál - stolní hry - sezení venku. To venkovní večerní posezení mě vždycky bavilo asi nejvíc, právě při něm mě totiž sestřenka učila lahváče a další tanečky, ale také jsme probrali, co se kde událo nového. A já zjistil, jak málo o naší rodině vím - respektive, jak málo vím o vztazích rodinných příslušníků. Vlastně s nikým nejsem ani v kontaktu.
Tak si říkám, kolik lidí asi tento článek bude číst? Kolika z nich se zalíbí? Kdo u něj vydrží? Kdo ho přečte celý? Kdo ho přečte aspoň do půlky? Proč mě to teď napadá? To bude tím, že se mi nelíbí, jakým stylem píšu. Našel jsem si loňský článek z Maloviček, který byl vtipný a měl jiskru. Co má tenhle? Má jen neskutečně velkou schopnost unudit k smrti. Nudí i mě. Já už asi neumím pořádně psát. Nepíšu už básně, nepíšu povídky a mé vlastní články se mi také nelíbí - poslední kvalitní články, které jsem napsal, byly ty z Osvětimi, a to už je sakra dávno. Nedochází mi inspiraci, mám jí hodně, ale už asi ztrácím smysl pro humor. Nedokážu už určit, co je vkusné a co ne. Má smysl pokračovat v blogování? Však tento blog žije jen ze své bývalé slávy, kterou získal, když jeho majitel dokázal brát věci s nadhledem. Ale to já už nedokážu. Beru všechno hrozně vážně a to mě štve. Lidi, neberte nikdy nic vážně, ne tak, jako já - ztratíte chuť ke všemu, ztratíte nadhled.
A co já ještě můžu k Malovičkám napsat? Vlastně toho bylo hodně, ale dokážu to já popsat tak, aby vás to zaujalo? Nevěřím tomu. Ale dobrá, navážu, jako by se nic nestalo ...
Má mamka se učí řídit, psal jsem to v nějakém článku asi před rokem, stále to neumí a stále to zkouší. Ale ne moc vytrvale, bojí se totiž, že když vyjede do ulic, vyřítí se proti ní přinejmenším flotila kombajnů a nebo alespoň nějaký pomatený cyklista, kterého by smetla. Zůstalo tedy u každotýdenního objíždění kravína a ani v Malovičkách tuto činnost nepřerušila - kravín tam ostatně je a dost velký. Ale ona jela kolem rybníka! Rybníka, chápete to? Divím se, že neměla strach, že auto utopí.
Teď mě můj článek baví ještě méně. Začaly Čarodějky, to je takový ten popový seriál. Proč popový? Protože ten ideální svět je celý takový světlý, to dobro je zkrátka to barevné, plné třpytek, plné růžové, plné lásky ... A to podsvětí? Démoni, co v podsvětí žijí, vypadají, jako by si odběhli z Mástru. Ten seriál prostě diskriminuje metalisty a to samé Sabrina, bože, to je taky hloupost. Ne, ona je hloupá. Čarodějky působí aspoň jako přirození lidé, Sabrina je mix mezi Hannou Montanou, Ivetou Bartošovou a nějakou Juanitou z telenovely.
Těžko si dokážu představit téma, které souvisí s Malovičkami méně. No, vlastně by se pár věcí ještě našlo, ale já je hledat nechci, protože by to bylo jen další zdržení, další prodloužení, další nuda v mém článku. Já nevím, co to se mnou dneska je, asi mám mindrák. A to mám Malovičky tak rád, to jsem se do nich tak těšil a těšil jsem se i na to, až vám o nich povyprávím - ale nejde to.
Vlastně je jedno malovičské téma, které je věčné a nepřestane mě bavit nikdy ... Obloha. To nebe tam! Ne jen noční, ačkoliv tak jasný Velký vůz už jsem dlouho neviděl. Nejvíc mě však baví ty západy slunce tam. Ty jsou nejkrásnější. Vloni mi fotka západu slunce tam pomohla ve fotografické soutěži, letos v žádné nejsem a říkám si, že je to jediná škoda. Těším se na to, až vám sem dám fotky - nejspíš to bude zítra. Vážně jsem z nich nadšen. Však uvidíte sami.
Malovičky ... vloni jsem o nich napsal článek, který se jmenoval Místo, kde se měsíc ztrácí. Stále si na tom trvám, noční nebe tam sice je poseto hvězdami, ale měsíc jsem tam nikdy nezahlédl. Nikdy. Letos jsem Malovičky pojmenoval méně poetičtěji, ale stejně pravdivě. Znáte ten horor Ptáci? Tak jsem si v Malovičkách chvílema přišel. Ptáci pořádali ohromné nálety na naši chatu a na okolní pole. I na kravín. Nebe bylo vždy modré a náhle se ozval ševel a na chatu a okolí dopadl stín, ptáci přiletěli. Taková velká hejna, to jsem nikdy neviděl. A furt ... neustále další a další nálety. A v noci to jejich neutichající švitoření. Nikdy nezmlkli.
Myslím, že už vám nějak nemám co nabídnout.
Pokud chcete trochu optimičtější článek, přečtěte si ten z minulého roku --> tady
Pokud se chcete pokochat pohledem na loňské fotky, taky máte tu možnost --> tady
Žádné komentáře:
Okomentovat