Včera jsem se pustil znovu do rekonstrukce, probíhala tak, že jsem procházel své rozcestníky a zkoumal, jestli fungují. Ano, většina fungovala - kupodivu -, ale podstatné bylo, že mě dovedly až k článkům o Mástru, zavzpomínal jsem si, natěšil se na ten letošní a pustil se do přebarvování - ten článek byl totiž psán bílomodře (byl ještě z doby, kdy jsem zde měl modrý design - to je taky už historie), a tak jsem většinu včerejší rekonstrukce zasvětil tomu, že jsem hledal ten správný odstín červené.
Nic z toho však není podstatné, chtěl jsem se přes to všechno dostat k tomu, že jsem v minulých článcích ještě vynechal pár informací.. spíše fotografií. V tomto článku vše doplňuji.
Když jsem psal o Auschwitzu I, zmiňoval jsem, že byly lidem po příjezdu odebrány boty, kufry, šaty i kuchyňské potřeby, to vše jste na fotkách také viděli, bylo však něco, co jsem zmínil a na fotografiích jste to neviděli. Jednak to byly vlasy (převážně žen), které byly později prodávány na tkaní koberců. Za vitrínou bylo těch kadeří tolik, že z toho člověka mrazilo. Fotku tohoto vám však ani teď nenabídnu, byla ještě jiná věc - dětské oblečení, které se také dál prodávalo. Bylo opravdu cenné. Spoustu Němců vyrostlo za druhé války v šatech nějakého židovského dítěte, které bylo s největší pravděpodobností okamžitě posláno do plynu, zvlášťm, pokud bylo ještě opravdu hodně malé. Nehodilo se totiž na nic. S kojenci doktor Mengele většinou neexperimentoval a práce taky zastat nemohly.
V táboře se většinou nechávaly děti starší čtrnácti let, mladší pokud šlo o dvojčata. Dlouhý život však nevedly v žádném případě, práce byly fyzicky náročné i pro dospělého člověka, natož pro dítě. Ještě ke všemu ten hladomor. Na hlad mysleli všichni vězni celou tu dobu, jako smečka psů se vrhli na každé malé sousto, které ale spíš jen rozdráždilo žaludek a vyvolalo v člověku ještě větší pocit hladu. Vězni to nezvládali ani fyzicky, ani psychicky. Každé ráno jezdil k blokům vůz, který sbíral mrtvoly, každý blok vždy nějakou vydal - lidé umírali každou minutou, umírali hlady, na následky poranění, fyzickým vyčerpáním ... ale ten hlad...!
Lidé každým dnem ubývali více a více na váze. Tělesná hmotnost u nich mohla klesnout i pod třicet kilo, žena, kterou uvidíte na jedné z následujících fotografií, vážila pouhých 25 kilo.
Určitě si vybavujete, jaké to je, když pocítíte hlad - po nějaké době vás z toho rozbolí celý žaludek. Vězně takto bolel neustále. Jejich strava se skládala převážně z chleba, k obědu z řídké polévky s kusy čehosi, co nacisti vydávali za maso.
Tak to bylo v Auschwitzu I, já se ale vrátím k Auschwitzu II. Sice vám nepovyprávím o chudém jídelníčku tamějších vězňů (který byl bezpochyby ještě chudší než v Osvětimi I), ale našel jsem jednu fotografii z hlavní strážní věže.
Jsou na ní další strážní věže - byly rozesety podél celého plotu tak, aby měli dozorci výborný výhled. Výhled byl pro nacisty zásadní - vězni pak nemohli nic. Po určité hodině nesměli ven z baráků, nesměli ven, když zazněl poplach. Problém byl, že poplach mohl zaznít kdykoliv. Vězni mohli být zrovna na druhé straně tábora u krematorií, aby se rozloučili s mrtvými - když se nestihli skrýt, což většinou nestihli, byli zastřeleni. Dozorci však nestříleli jen, když jim to dovoloval jejich řád, kdykoliv si mohli najít záminku, porušování pravidel mohlo klidně znamenat i dlouhé vystávání na místě, pomalá chůze i polehávání před domem.
To úplně nejdůležitější, co tolik zasáhlo do průběhu života a umírání v táborech, jsem vám však doteď neukázal.
Hlavním důvodem, proč začali v Německu vznikat koncetrační tábory bylo tzv. řešení židovské otázky (aneb genocida). Nacisti chtěli někam odklidit židy, když jim začala připadat výstavba ghett moc náročná - jak na výstavbu, tak finančně. Potřebovali se židů zbavit, nejlépe natrvalo. Měli v plánu je vyvraždit. V prvních letech války se hledal nejefektivnější způsob, dlouhou dobu se vraždilo plyny z výfuků. Fungovalo to tak, že židi byli nahnáni do aut s výfuky obrácenými dovnitř, ta pak byla nastartována a ... Nebylo to moc spolehlivé. Trvalo to dlouho, benzín byl drahý a ne vždy zemřeli všichni. Nacisti začali hledat jiný způsob, vymysleli tedy plynové komory. Testovali nejrůznější jedy, až později přišli na Cyklon B.
Cyklon B se začal využívat od roku 1941 a to především právě v Březince a Majdaneku (také polský tábor). Jeho výroba bylo snadná, levná a hlavně malá část stačila na velké množství lidí. Pro nacisty to bylo výborné řešení, přesto měl později SS Kurt Gerstein za úkol zdokonalit jeho účinky - především zrychlit proces zabíjení.
Když se válka chýlila ke konci, nacisti ničili všechny důkazy. Ničili komory, domy, bloky, ale to nejpodstatnější, co museli schovat, byly právě plechovky s Cyklonem B. Zakopali je hluboko pod zem, přesto byly však nalezeny a vystaveny ve vitrínách v Auschwitzu I. Takových plechovek byly nalezeny stovky - drtivá většina prázdná, to pak ještě více zdůrazňovalo, kolik lidí v táborech zahynulo.
Člověk trne hrůzou, když to vidí.
Jen pevně doufám, že všechny války už jsou za námi.. I když při třetí světové už by žádné koncentráky nebyly, už by nebyly komory, nebyly by Cyklony, nebylo by ničeho. Byl by to boj atomových bomb. Mír je příjemný stav.
Pěkný zbytek večera
Žádné komentáře:
Okomentovat