Ve čtvrtek bylo vysvědčení, jak pochmurná událost. Také kvůli tomuto faktu jsem se rozhodl zmínit tuto událost v dnešním článku, posledním, ve kterém se rozepíši o Osvětimi.
Ještě předtím však chci upozornit na to, že tento článek měl tradičně přibýt už někdy dříve.. vlastně včera. Včera, prvního, jsem však vstal v pět hodin ráno, abych mohl ve třičtvrtě na sedm ráno čekat před jistou hospodou na bílou toyotu. Třicátého, večer po vysvědčení, mi totiž zavolal Elvis, přítel z DSSS, jestli už mám domluvenou brigádu - a to víte, znáte mě, já žádnou domluvenou neměl - řekl jsem mu tedy, že ne, a on mi jednu hned sehnal. Tak jsem v sedm ráno následuícího dne vyrazil do Netřebic makat na výrobní halu. Jen jsem drhnul parapety. Jen? Byla to makačka, to bych nikdy neřekl, ještě teď mě bolí ruka! Stihl jsem jich 23 asi ze 30 a jedno celé okno k tomu - z pěti. Nic přjemného, ale aspoň jsem měl příjemnou společnost, můj šéf, kterému všichni říkali Dědek, byl fajn, dělal dlažbu a obklady v koupelnách, no já byl v sektoru vedle. Ty sektory nebyly nijak oddělené - tedy, když jsme tam přijeli, tak nebyly, ale když jsme se kolem dvanácté vrátili z oběda a betonárky, začli tam chlapi montovat dveře. Po nějaké době mě uvěznili uvnitř - byl jsem odříznutý a nejlepší bylo zjištění, že okna jsou z venku zamřížovaná, takže nebylo úniku. Po nějaké době ty dvěře přeci jen otevřeli. Následně je sice zase zavřeli, ale omlouvali to tím, že musí ještě něco otestovat - já moc dobře vím, že zkoušeli, co vydržím!
Vrátil jsem se po čtvrté a úplně vyřízený, takže se omlouvám, že o Březince píši až dnes.
Když jsem psal o Auschwitzu I, dal jsem vám k tomu na poslech smutnou Beethovenovu sedmou symfonii, dnes udělám něco podobného. Jen těžko jsem hledal další píseň, která by nenarušovala pochmurnou atmosféru a ladila by s textem.
Březinka - Birkenau
Když jsem psal v předchozích článcích o Auschwitzu I a českém bloku, který jsme v Ovětimi také navštívili, mnohé z vás to tuším dosti vzalo. I pouhá zmínka o Terezínu, ve kterém mnozí z vás byli, vyvolala nepříjemné a drsné vzpomínky. Přitom jsem si nechal to nejhorší nakonec.
V Osvětimi I zemřely miliony lidí, většinou na následky přepracování, hladu, mučení, nemocí, pokusů doktora Mengeleho, ale i kvůli sebevraždám. Bylo příšerné, v jakém prostředí to přežívali a v jakém prostředí umírali. Bez přestávky dřeli od rána do večera a v noci museli bojovat o svá místa - mnozí nedožili rána. Přesto nebyl Auschwitz I to nejhorší, co je mohlo potkat.
O tři kilometry dál ležela poklidná víska Březinka (Birkenau) ... a vedle Březinky koncentrační tábor. Nebyl to však tábor pracovní, nýbrž přímo vyhlazovací.
Nad Auschwitzem II se neustále vznášel černý popel, vycházel z krematorií, jejichž mohutné komíny stojí na trávě v Birkenau doteď. Nebyly tam stavěné žádné kamenné bloky, byla by to ztráta času. Transporty, které přijely, šly hned celé do plynu. Muži, ženy, děti, staří, mladí - všichni zemřeli. Plynové komory nestíhaly plynovat. Jakmile se někdo dostal do Březinky, nikdy se nedostal pryč.
Smrt v Auschwitzu II
Prohlídku děsivé Osvětimi I jsme zakončili cestou do krematoria, byl tam pomník všem spáleným, upáleným, ale i těm vězňům, kteří museli vysílení v krematoriu dřít a posílat své mrtvé do ohně, obírat je o zuby a stříhat jim vlasy. Všechny nás to vzalo. Ne jen pohled na pomník a obrovskou pec, ale hlavně výklad našeho průvodce Roberta. Chtěli jsme jít pryč, vrátit se k bezstarostnému životu a nevědět nic z toho, zároveň jsme ale chtěli vědět víc, znát celou pravdu a osudy všech těch vězňů. Chtěli jsme zmizet, přesto jsme odcházeli jen neochotně.
Autobusem vždy zněl smích, nyní ne. Všichni zarytě mlčeli a čekali, co uvidí v Birkenau, v nejobávanějším vyhlazovacím táboře.
Přijeli jsme na parkoviště, před námi se rozprostíral prostor porostlý trávou ... byl za ostnatým drátem.
Nikde v dohledu nebyl žádný kamenný blok, Auschwitz II byl tábor dřevěný, z kamenů byly pouze plynové komory a komíny krematorií, to jediné tam také zbylo. U plotu zvenčí stály strážní věže, vysoké, aby měli dozorci dobrý výhled na celý tábor a aby se mohli bez problémů strefovat do neposlušných vězňů.
Z louky se vynořovaly koleje, vedly přes parkoviště a mizely za bránou, jedině tudy se dalo dostat do tábora a už pak nikdy z něj. Transporty byly dovezeny přímo do středu Auschwitzu, aby vězni neměli šanci na útěk, byli na rampě podrobeni selekci, kterou většina z nich neprošla. Byly jim odebrány všechny osobní věci a oni sami poté byli nahnáni do budovy krematoria spojené s plynovými komorami. Čekali na sprchy. Mezi vězni neustále procházeli dozorci, aby je uklidňovali a ujišťovali je, že je vše v pořádku. Všichni tomu uvěřili a pak se otevřeli dveře jedné z plynových komor, kam byly nahnány stovky lidí. Říkám si, že i pro ty dozorce to muselo být často hrozné - tedy doufám, že pro některé určitě - museli přeci poslouchat po celou dobu plynování zoufalé výkřiky a prosby o pomoc všch vězňů. Nikdy nikdo nepřežil. Bylo jen málopravděpodobné, že by někdo přežil zplynování a i kdyby ano, byl by v takovém stavu, že by ho nikdo nepovažoval za živého - tam to nikdo nekontroloval. Bezpochyby by ho spálili s těmi mrtvými.
Říkal jsem, že všechny bloky v Birkenau byly ze dřeva, vlastně to byly původně stáje. Zde se ještě méně dbalo na osobní prostor a na život jednotlivců, podstatné bylo někam odklidit vězně, než se vyklidí komory. Vězni zde tak mohli přežít maximálně pár týdnů, možná měsíc - i to bylo hodně.
Zatím přespávali v přelidněných domech na postelích, které více připomínaly konstrukce narychlo stlučených skříní. Přikrývali se špinavými hadry a slámou, která byla často od krve, hnisu, moči i výkalů. Většina vězňů navíc trpěla nemocemi, ti, kteří byli původně zdraví, se rychle nakazili. Jakmile byl nakažen jeden vězeň, byl to problém celého domu. Navíc v takovémto prostředí se dalo opravdu snadno nakazit, v těch stájích, ve kterých vězni přežívali, se topilo jednou malou pecí, která v zimě nebyla moc účinná, ještě ke všemu u stropu u trámů byla nekrytá okna, která se nikdo neobtěžoval zabednit. A ty hygienické podmínky!
K hygieně byl určen jeden dům na začátku řady. Hned u vchodu byla umývárna s pár umyvadly, ve kterých při troše štěstí tekla i voda. Toto velice luxusní zařízení bylo v hygienickém domě vystavěno až po nějaké době fungování tábora. Zezačátku očista fungovala tak, že byli vězni nahnáni do jedné díry vykopané za domem, tam byli poté umyti ledovou a špinavou vodou. Tento způsob byl však velice náchylný na přenos nemocí, zejména tyfu, a to nejen na vězně, ale i na dozorce, kteří se o mytí vězňů starali. Vězni pak rychleji umírali a dozorci museli být nahrazováni jinými po dobu jejich pobytu v nemocnici. Obojí byl problém. Nešlo o to, že by někomu vadil drastický osud vězňů, dozorci se ale snažili, aby nikdo neumřel, dokud nebylo třeba. I vězni z Auschwitzu II se totiž dali využít na těžké práce a čím více vězňů tábor dodal, tím více toho stihli udělat a tím více dostal tábor peněz. V Auschwitzu II však měli vězni jednu jistotu: nebudou chodit pracovat dlouho.
Bylo zvykem, že v každém táboře byla nějaká Arbeitskomanda, skupiny vězňů, kteří chodili na práce. V Osvětimi I takovýchto komand bylo asi nejvíce, ale tato komanda nechodila jen na práce ven (například na silnice), pracovní oddíly se staraly i o chod tábora, vždycky měl nějaký oddíl například službu v krematoriu, kde museli vězni evidovat mrtvé podle čísel, obrat je o šaty, zlaté zuby i vlasy, a pak je poslat do pece. Existovaly však i oddíly starající se o hygienický dům. Podle všeho to byla ta nejlepší práce, i když popravdě asi moc nevoněla. Komando z hygienického domu mělo za úkol vybírat žumpu z děr v betonu, které sloužily jako záchody. Sice to nebylo moc čistotné, ale zase se vězni, kteří vybírali žumpu tolik nenadřeli, načerpali síly, nemrzli venku na mrazu a ani se nepařili u pece v krematoriu. Nemuseli tahat mrtvé přátele a známé z venku zpátky do tábora (Kolik vězňů opustilo tábor, tolik se jich muselo vrátit a bylo jedno v jakém stavu. Kdyby chyběl vezeň, apel by trval o něco déle - což znamená několik mrtvých vyčerpáním navíc - a blok, ze kterého by pocházel, by byl potrestán hladovkou a možná i tělesným trestem. Při roztrhání těl vězňů nějakým výbuchem či sesuvem se bloky praly o co nejvíce součástí, aby mohly doplnit počet vězňů z bloku a nebyly tak potrestány.)
Pak jsme od dřevěných domů přešli k druhému plotu s ostnatým drátem, za nímž z trávy vyčnívaly desítky kamenných komínů. Zbyly tam osamělý trčet po jednom maďarském transportu (tuším, že to byli maďarští židi, ale nejsem si jist), který v Auschwitzu II vydržel poměrně dlouhou dobu - celého půl roku. Aniž by byl kdokoliv z nich nahnán do plynových komor, mohli si lidé z tohoto transportu celou tu dobu v klidu žít v táboře. Nebyli posíláni na práce, všechno obstarávali ostatní vězni, tomuto transportu bylo dovoleno vystavět i školu pro děti, které byly do tábora přivezeny v tomto transportu. Dokonce všem byla posílána i pošta. Vždycky bylo povoleno posílat do tábora poštu, nacisti to však udělali tak, že bylo nutno napsat přesnou adresu vězně a jen málokdo z venčí věděl, v jakém bloku byl jeho příbuzný a milovaný.
Nakonec ale i tento transport skončil. Zničehonic byli všichni ti vězni zlikvidováni, buďto nahnáni do komor nebo byli zastřeleni, pověšeni a spáleni.
Nacisti vytušili, že se blíží konec války. Museli zničit všechny důkazy a to znamená i zlikvidování vězňů. Od západu se pomalu blížili Američané, z východu rychle postupovala rudá armáda. Nacisti spalovali dřevěné domy, strhávali plynové komory, krematoria, školu posledního maďarského transportu, ničili vše, co mohli, nechtěli, aby Rusové přišli na to, v jakém prostředí museli vězni živořit. Bylo jim jedno, co zjistí Američané, spíš si přáli, aby na vše přišli dříve než Rusové, žádný Němec nechtěl padnout do zajetí rudé armády, všichni si přáli poklidné vězení západu.
A to byl konec Birkenau Auschwitzu II, nejděsivějšího vyhlazovacího tábora, kde zemřely miliony lidí jen kvůli svému původu. Byl to konec jednoho děsivého místa, kde vězni dřeli, dokud nezemřeli, kde byli popravováni. Byl to konec tábora, jehož mírumilovné jméno Březinka skrývalo utrpení tolika vězňů. Konec oblaků černého popela, konec výkřiků ozývajících se zpoza těžkých dveří plynových komor, konec všeho.
Po tom všem si říkám, že má namáhavá brigáda nebyla v porovnání s tímto nic. Uvědomuji si více věcí a vše najednou vidím nějak jinak. Uvědomte si i vy, že není tak hrozně, aby hůř nebylo a vše se dá řešit. Není to hoře, když vás bolí noha nebo ruka, je to jen připomínka toho, že jste stále naživu. Co by za to mnozí z táborů dali?
Nakonec se vám všem chci také omluvit za to, že neodpovídám na komentáře. Není to proto, že bych na vás kašlal a jste mi ukradení, to vůbec ne. Všech vašich komentářů si velice vážím a děkuji vám za ně, jsem rád, že vám mé články nejsou ukradené, naopak vás zaujaly, je pak radost psát, i když o takovém pochmurném tématu. Jsem vám vděčný a v blízké době určitě čekejte mé odpovědi, ještě jednou děkuji a přeji dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat