Tento článek měl přibýt již v sobotu - nejpozději. Něco mi však opět zkřížilo plány. Tentokrát v tom nebyla ani má lenost, ani špatné propočty, mohl za to internet. Proklínám náš internet, nikdy nejde, když je ho třeba. Dnes nám ho nahodili prvně asi po třech dnech, jsem nadšen. Uvidíme, jak dlouho vydrží.
Je jasné, že můj plánovač článků je nyní úplně zhroucený a namísto článku o Krakově přidávám teprve článek o česko-slovenském bloku z Osvětimi I.
Vcelku mě překvapily některé vaše reakce - většinou opravdu mile, ačkoliv se našli i tací, které na mém článku nejvíce upoutala právě ta polská vydra, což mě mrzí, doufám, že vás v tomto článku budu rozptylovat co nejméně. Jde totiž opravdu o vážné téma, jak většina z vás pochopila.
Zaujaly mě vskutku některé vaše zkušenosti třeba z Terezína, kde já nikdy nebyl. Jak už někdo v komentářích zmínil, Terezín byl převážně takovou mezistanicí, odkud se pak rozváželo dál, například i do Osvětimi. Nebo spíš převážně do Osvětimi, buďto do pracovního koncentračního tábora, nebo rovnou do toho vyhlazovacího, který je tři kilometry vzdálený od Osvětimi I.
Tento článek je o česko-slovenském bloku v Auschwitzu I, který je věnován všem českým a slovenským obětem nacismu.
Vzpomínka na Čechy
Zdrbaní přednáškou našeho slovenského průvodce Roberta jsme zamířili k dalšímu z bloků. Byli jsme si jistí, že už nemůže být nic strašidelnějšího, než blok smrti, ze kterého jsme právě vyšli. Vyhli jsme se bloku 21, kde bylo napsáno NEMOCNICE (známe ty jejich způsoby ošetřování), a pokračovali prašnou ulicí mezi kamennými domy dál. Všechno vypadalo tak poklidně a mírumilovně... s jednou skvrnou na kráse: toto poklidné a mírumilovné místo zabilo miliony nevinných lidí. Zrovna jsme přemýšleli nad osudy Čechů, kteří sem byli převezeni, a zkoušeli si alespoň částečně představit jejich utrpení - to je zcela nemožné! Ze zadumání nás vytrhl Robert, zahnul k bloku 16, postavil se na schody a začal vysvětlovat, že každá země si může v Osvětimi nyní pronajmout jeden blok, kde uspořádá svou výstavu jako upomínku svých občanů, kteří tam zahynuli. Pak do bloku číslo 16 vkročil a my ho následovaly. Nad dveřmi stálo: "Tragédie slovenských židů - vězni z Čech v Auschwitzu I".
Většina prvního patra patřila jen slovenské výstavě, pouze pod schody byla na stěžni vyvěšená česká vlajka a naproti ní byla na stěně mapa střední Evropy.
Bohužel jsme neměli tolik času, abychom se zabývali oběma výstavami, přiznávám, že jsem nestihl dopodrobna prohlédnout ani tu českou a to jsem tam, ještě s jednou paní, zůstal jako poslední, ostatní museli čekat před blokem, než si doprohlédnu dopisy, žádosti a fotografie. Bylo to hodně dojemné, těžké, drsné. Celý Auschwitz I je hodně depresivním místem, ale když jsme byli v tom českém bloku, uvědomoval jsem si najednou více, že to všechno byli skuteční lidé, kteří žili na stejném území jako nyní já. Co když někdo z nich žil ve stejném městě? Co když tu opustil rodinu? Byli mi nějak bližší, na jejich ztrápené tváře na fotografiích se mi dívalo vážně těžce. Však si zkuste představit ty osudy, zkuste si představit, že to byl někdo, kdo kdysi třeba bydlel jen o pár kilometrů dál, někdo, kdo byl odvezen do tábora z vlakového nádraží, ze kterého jezdíváte i vy.
Vedle vitrínou s dopisy byla vitrína, která ukrývala nejrůznější žádosti a povolení.
Z dopisů, které odcházeli z Auschwitzu, se nikdo pravdu nemohl (a nesměl) dozvědět. Všechny byly psané neutrálně nebo rovnou tak, že se vězňům daří dobře, mnohdy to ani nepsali oni. Vše mělo vyznít tak, že vězni chodí do normální práce, za kterou dostávají zaplaceno, ve skutečnosti vězni dřeli do úmoru na výstavbách silnic, železnic i domů (i bloky si museli postavit sami vězni) a za tuto výstavbu nedostávali vězni nic, všechno obdržel tábor.
Jelikož ostatní pravdu neznali, chtěli buďto sami od sebe do táborů taky (ze začátku převážně židi, protože jejich ghetta byla velice nehygienicky zařízená a přeplněná), nebo chtěli alespoň navštívit své nejdražší. Ve vitríně se žádostmi jsem tedy nalezl žádost jedné paní, která si přála navštívit manžela. Nemyslím si, že jí to nakonec povolili, ba naopak byla nejspíš sama následně zatčena, aby nešířila pomluvy a dohady, kdyby jí to zamítli.
Co jsem si stihl prohlédnout jako poslední, byly obrázky za sklem, které zobrazovaly nejrůznější situace. Spalování mrtvol v jámě v lese, ošetřování zraněného (víte, i jediný malý šrám byl v koncentračním táboře smrtelně nebezpečný), přívoz transportu, vzájemnou výpomoc vězňů, ale i sebevraždu. Lidé (dá se jim tak ještě říkat? Musulmani!) nechtěli čekat na to, až zemřou kvůli tomu, že jim nějaký dozorce při apelu rozdrtiul ledviny, nechtěli zemřít na nějakou nemoc, nechtěli být upáleni zaživa, zplynováni, udřeni k smrti, chtěli život ukončit po svém - byla to asi jejich jediná svobodná volba, těch šťastnějších. Denně se tedy stávalo, že někdo vběhl do drátů s vysokým napětím.
Česká výstava vyprávěla o životech a smrti sta tisíců lidí z území Protektorátu, někteří zemřeli na půl cesty - v Terezíně, někteří se dostali do Auschwitzu I. Byli však i ti, kteří se dostali do Auschwitzu II, do poklidné Březinky ...
... kde je čekalo okamžité zplynování!
Žádné komentáře:
Okomentovat