Krásné odpoledne přeji.
Tento článek o Osvětimi měl přibýt už hodně dávno, ale já jej nakonec odložil až na tento čtvrtek. Ani tehdy nepřibyl. Ne snad proto, že bych neměl co psát, nebo si nevzpomínal, ale psát o životech a smrti tolika lidí pro mě bylo zkrátka těžké. Nevěděl jsem, jak to pojmout, aby to nebylo moc drastické, zároveň jsem ale chtěl sdělit co možná nejvíce. A nakonec jsem to dopsal ...
Omlouvám se předem za kvalitu většiny fotek, můj foťák je na tom vážně zle a ještě nám nepovolili v blokách fotit s bleskem, takže budu tleskat tomu, kdo v té změti rozezná nějaké tvary.
Byl bych rád, kdybyste si ke čtení pustili toto:
nejde opravdu o žádnou vypalovačku, o žádný nářez, nejde ani o hoperskou vymývárnu mozků ...
Cesta do Polska, cesta do Osvětimi
Byla tma, měsíc zmizel za mraky, pršelo. Bylo krátce před jedenáctou v noci a já vystával vedle sloupu, na kterém rudě zářily časy odjezdů a příjezdů autobusů MHD. Vytáhl jsem deštník, rozloučil se s matkou a snažil se prohlédnout skrz hustý déšť až za zastávku, kde stál obrovský smrk. A pod ním zbytek mé třídy. Smáli se a mačkali se na sebe, aby na někoho náhodou nezapršelo.
Když začal déšť ustávat, vynořil se ze tmy autobus ČSAD, na který jsme čekali. Měl nás odvést rovnou do Polska.
Asi měsíc předtím k nám do třídy pronikl papír s nabídkou jet do Polska - do Krakova a Osvětimi. Nebyl to třídní zájezd, spolu s námi jela ještě jiná škola a naše třída se tam nevydala zdaleka kompletní. Bylo nás asi jen dvanáct. Možná je to ale dobře, alespoň jsme se všichni konečně shodli.
Cesta byla dlouhá, náš drahý doprovod ji naplánoval chytře na noc, abychom mohli všechny ty hodiny zaspat, ale to se nedalo. Sice s námi výjimečně nejel nikdo, kdo by si pouštěl na plný pecky Rytmuse jako ukolébavku, ale zjistil jsem po takové dobré hodině, že cesta z našeho města směr Polsko je jen jeden velký tankodrom! Nebo cedník, přeberte si to jak chcete, každopádně tam bylo tolik děr, že je to i na české poměry nemožné!
Nikdo s sebou neměl žádné rozumné filmy, jen dívky přede mnou měly na noťasu Tisíc a jedna noc a v takové nouzi, abych se začal dívat na zamilovaného Onura, jsem zatím nebyl, takže jsem se opřel pohodlněji do sedadla, vypl klimatizaci, dal si prášek poti bolení hlavy a předstíral, že necítím žádnou z těch děr, do které zapadávaly kola našeho autobusu.
Někdy brzy ráno, když jsme se konečně blížili k polským hranicím, jakýsi chytrý člověk navrhl snídani. Autobusové snídaně u nás jsou synonymem pro neskutečnou žranici, ze které člověka bolí děsně břicho - zvlášť po podobné večeři, svačině a půlnoční svačině.
A pak, když už vyšlo konečně slunce a my byli zase schopni vnímat okolí, jsme se ocitli v Polsku. Všichni se nesmírně divili tomu, že polským bilboardům až moc dobře rozumí - možná to bude tím, že byli stejně jako ty naše psány v angličtině. Ale je fakt, že když jsme se dostali hlouběji do měst, polština nás začala obklopovat a já musel uznat, že je to přeci jen jazyk tomu našemu příbuzný. Více než polské nápisy mě však zajímaly jejich kostely. Těch bylo! U každé silnice minimálně jeden a všechny pěkné - takové jiné.
Nakonec jsme zastavili u jedné z benzínek. Neměl jsem zrovna chuť vylézat, ale bylo něco, co mě ven nakonec i přesto vylákalo - vydra!
Viděli jste někdy Vydrýska? Byl to večerníček, vcelku pěkný. No, pokud jste ho někdy viděli, říkám rovnou, že takto ta vydra nevypadala. Byla menší, tmavší, kulhala (spíš se plazila), ocas měla několikrát přejetý, čumák krvavý, chlupy slepené a zdála se být i slepá (na jedno oko). Všichni si ji fotili a zdálo se, že vydru náhlý zájem potěšil. Přestala se plazit a z posledních sil se zapřela do slabých nohou, aby nám mohla být blíž. Všichni před ní couvli. Nikdy nevíte, co takové zvíře může mít za nemoc. Každopádně nám potom ta vydra vlezla pod autobus. My byli nahnáni dovnitř netrpělivým řidičem a další dění jsem pozorovali tedy z oken. Pod autobus jsme však kupodivu neviděli. A pak jsme vyjeli. Bylo nám řečeno, že pro tu vydru přišla jakási paní v rukavicích, ale tomu já nevěřím - prostě jsme ji přejeli, určitě ne jako první.
Auschwitz I
Po objíždění snad sedmi kruhových objezdů jsme se konečně přiblížili Osvětimi - tedy Auschwitzu I. Před bránou jsme poměrně dlouhou dobu (nakonec jsme to zaokrouhlili na hodinu) čekali po boku dalších autobusů a turistů na průvodce ze Slovenska. Náš průvodce Robert, velmi sympatický člověk, se objevil právě ve chvíli, kdy jsme chtěli začít nadávat na jeho nedochvilnost, věděli jsme ale, že má spoustu práce - jako každý, kdo má s námi něco společného a on s námi měl společné následující dny, to je dost!
Bránou jsme prošli do jakéhosi sálu, kde nám dali sluchátka, abychom lépe slyšeli průvodce Roberta. Slyšeli jsme ale až moc dobře a hlasitost se regulovala na těch krabičkách, co nám visely na krku, špatně. Byly moc hlasité a stávalo se, když to chtěl někdo ztlumit, že se krabičky zkrátka vyply.
A pak jsme vyšli ven. Šli jsme štěrkovou uličkou místem, které byste mohli klidně nazvat i parkem, tak to tam bylo krásné, kdyby na druhé straně nečíhal ostnatý plot.
Cestička se stočila. Přivítala nás obrovská dokořán rozevřená brána z kovu, kterou zdobil nápis ARBEIT MACHT FREI aneb Práce osvobozuje. Prý Osvětim nebyla jediným koncentračním táborem, nad jehož bránou se tento nápis objevil. Prý ale také měla k tomuto heslu nejblíž, protože Auschwitz I byl skutečně zamýšlen jako pracovní tábor. Prošli jsme tedy bránou, kudy stovky vysílených dělníků vycházely ráno do práce a večer se ještě vysílenější v rytmu povzbudivé hudby vracely. Všichni ti vězni se vraceli jen proto, aby mohli být následně spočítáni a ztrestáni na apelplatzu - aby mohli spočítat své mrtvé a sami zemřít na následky mučení nebo hladem.
Vešli jsme a ocitli jsme se mezi několikapatrovými cihlovými bloky, ve kterých byli vězni nuceni žít. Spíš přežívat ze dne na den. Prošli jsme kolem kuchyně, před kterou byla jako pomník vystavena dobová fotografie vězňů. Byli tam naaranžováni tak, aby to vypadalo, že se jim daří dobře (v kruhu kolem táborního orchestru). Nejspíš šlo o propagační fotografii, která měla židy přesvědčovat o tom, že tábory jsou lepší než ghetta - a mnozí tomu i věřili.
Blok, který jsme navštívili jako první, byl blok 5. Vedly tam kroky všech skupin, které přišli s námi, takže bylo hodně plno, ale to nejpodstatnější jsem snad zaznamenal. V pátém bloku byly spisy vězňů, kteří zemřeli v Auschwitzu I, nebo byli převezeni do Auschwitzu II, kde byli posláni do plynových komor. Na zdech visely dobové fotografie z rampy, kde probíhaly selekce, i přímo z tábora, na těchto fotografiích byli zachyceni většinou lidé krátce před odvedením do plynových komor.
Při prohlížení dalších místností jsme spatřili monumentální stříbrnou urnu a obrovské mapy visící na zdech. Většina zobrazovala všechna místa, ze kterých se přiváželi vězni do Osvětimi. Nejdelší vzdálenosti byli Řecko a Norsko, transporty z těchto zemí jely do Polska klidně až 14 dní. Dva týdny se vězni mačkali na malých prostorech ve špinavých vagónech vlaků, které přiváželi lidi na jistou smrt. Dva týdny byli po boku ostaních vězňů, ale i nemocí, výkalů a chcanek. Myslíte, že vlak stavěl, když někdo potřeboval jít na záchod? Na začátku cesty byly do každého z vagonů strčeny dva kýbly - jeden z vodou, jeden na vyprazdňování, to mělo všem stačit.
Už po tak dlouhé době byli všichni znavení, hladoví, nemocní a špinaví. Ti šťastnější zemřeli při převozu. Ti, kteří nebyli schopni dalších prací byli bez slitování zplynováni. Neschopni prací byli podle měřítek nacistů i ti, kteří měli rýmu nebo nosili brýle. Všichni tito byli zbytečnými příživníky.
Pokračovali jsme dál do místnosti, kde všechna okna byla přikryta fialovou fólií a kde nebylo nic jiného než vitríny. Ve vitríně uprostřed místnosti stál bílý model jakéhosi domu. Byla to maketa krematoria z Auschwitzu II i s plynovými komorami. Děsivé a ještě děsivější bylo zjištění, že tam zemřelo přes milion lidí. Byli nahnáni nazí do komor s tím, že jde o sprchy - tyto příběhy bezpochyby znáte. I vězni o nich už slyšeli. Báli se a snažili se varovat co nejvíce spoluvězňů. Nebylo jim to moc platné. Ti, kteří šířili paniku, byli nacisty postříleni. Zemřeli a nikoho nezachránili.
Poté, co byli vězni zavřeni do komor, čekali, že se po dlouhé cestě konečně umyjí a všechno bude dobré. Však nacisti jim také říkali už na selekci, ať se nebojí, že budou pracovat a bude se jim dařit lépe než v ghettech. Obrali je o šaty, boty, brýle i osobní věci, které si přivezly s sebou v zavazadlech s tím, že jim vše vrátí, až to odvšiví a je umyjí. Věci už nikdy své původní majitele neviděly.
Boty a šaty se dále prodávaly sociálně slabším, největší zájem byl o dětské oblečení. Velký zájem byl však i o vlasy vězňů, především vězeňkyň, které se prodávaly do tkalcovství na výrobu koberců. Takto byly vybrány desítky tun vlasů a bot, stovky brýlí a kufrů, které ještě zdobily adresy a jmenovky původních majitelů, spousty hřebenů a kartáčů a spoustu dalších věcí.
Když jsem říkal, že na smrt byli posíláni často ti, kteří nosili brýle, jistou ji měli ti, kteří nosili protézy, nebo využívali nějaké jiné ortopedické pomůcky. Co s takovým člověkem? Nemůže pracovat, stejně by zemřel v táboře. Všichni takto nemocní lidé byli okamžitě zplynováni.
Váhal jsem, jestli dám do samostatného článku bloky deset a jedenáct. Nakonec, jak vidíte, jsem se rozhodl vyprávění o těchto zajímavých místech vecpat ještě sem.
V bloku deset sídlil doktor Mengele, kterého celý svět zná jako toho doktora, který dělal pokusy na dvojčatech. Fascinován byl nejvíce dvojčaty siamskými. Byl toho názoru, že když se můžou děti spojené narodit, může je posléze spojit i on. Bral si z bloků děti, aby je k sobě mohl ve své laboratoři přišít k sobě. Některé zemřely přímo při operaci, když jim propojoval žíly. Některé se z jeho ordinace vrátily zpět k matce, která byla nucena slýchávat dennodenně jejich nářky - z televize si pamatuji případ, kdy k sobě sešil cikánská dvojčata zády a jejich matka je po dvou dnech udusila, aby se netrápily.
Doktor Mengele však pracoval i na jiných projektech. Lákala ho sterilizace žen, proto se také přesunul do Auschwitzu I, kde byl velký ženský tábor. Bral si mladé ženy z transportů a zaváděl jim do děloh tělěsa taková, že vyvolávala záněty, které byly následovány smrtí.
Mohli byste říct, že jeho blok číslo deset byl vlastně blokem smrti, toto přízvisko si však získal až sousedící blok jedenáct, který byl s Mengeleho ordinací spojen obrovským dvorem. Zde probíhaly ty pětiminutové soudy, které končily.. však vy víte jak.
K vykonání rozsudku sloužil právě ten dvůr mezi bloky deset a jedenáct. Popravčí zeď byla ozdobena květinami, když jsme tam přišli. Kulky v cihlové zdi byly zakryty kamenným pomníkem. Ze dvora bylo vidět také, jak si nacisti stavěli na utajování všech vražedných metod. V bloku jedenáct byly cely, v bloku deset byly laboratoře. V obou místech se hojně vyskytovali vězni, oba bloky tedy měly zakrytá okna směřovaná na dvůr. Vězni nesměli vědět, co se s nimi stane. Ti z Mengeleho laboratoří neměli šířit paniku.
V bloku smrti se v podzemí nacházely cely, malé kukaně o čtyřech stěnách, ze kterých bylo možné se dostat jen dveřmi ze silného dřeva, ve kterých byla malá skulina, kterou se nahlíželo dovnitř. Uvnitř těch čtyřech stěn nebylo zhola nic, jen v jednom rohu byla jakási dřevěná krychle s kruhovitým otvorem.
Poslední naše cesta v Auschwitzu I vedla do krematoria. Od bloků, z apelplatzu, ani od kuchyně nebylo vidět. Skrývalo se za kopcem za ostnatým drátem, jen komín trčel majestátně do vzduchu, ale přes domy lagerführerů, sturmabannführerů a scharführerů nebyla ani tato stavba vidět. Jen málokdo tušil, co se skrývá za plotem, tam za apelplatzem, tam, kam se nesmí.
Je to pravda? Černého kouře stoupajícího do nebe si musel všimnout každý. Každý si musel uvědomovat, že na ně dopadá prach jejich bývalých spoluvěznů, přátel, známých a příbuzných - alespoň ze začátku ano. Pak přestali vnímat vše. Zemřeli dávno předtím, než padli na zem a byli odvezeni k pecím, kde jim byli vytrhány zuby a ostříhány vlasy. Dávno předtím přestali existovat pro tento svět a svět přestal existovat pro ně.
Važte si života
Žádné komentáře:
Okomentovat