Kromě spousty jiných věcí byl právě můj věk vždy to, co mě deprimovalo. Tedy narozdíl od svých spolužáků jsem nikdy neviděl výhodu v tom, že je mi již patnáct. Možná, že je pro ně skvostný pocit, že musí všechno platit za plnou cenu.. Já se v tom tu krásu však nenaučil vidět.
Nicméně článek, ve kterém si vylívám své srdce a ulevuji si od "podzimních" depresí, už tu byl, takže tento artikl připadne na něco jiného..
Po dlouhé době mi bylo opět ctí přivítat mezi patnáctníky svou parťačku Maggie, někdo ji znáte jako parťáka Bendera. Narozeniny slavila již včera, ale co bych to byl za parťáka, kdybych vás o tom informoval včas?
Pravdou je, že včera se nic zajímavého neudálo. Jen jsem schytal pár jedniček a opět se posílil v dojmu, že nemám co dělat na konverzační soutěži z německého jazyka, ale to s Benderovou oslavou nijak nesouvisí..
Tudíž přejdu k dnešku. Dnešek už byl, když to vezmu popořadě, o poznání horší. Včetně toho, že z fyziky mi přilítla pětka a ze zeměpisu čtyřka (nepochopim), jenže to jsem zase odbočil, kam jsem neměl. Přeskočím tedy nepříjemnou část - školu - a přejdu rovnou k cukrárně. U nás se stalo sympatickým zvykem, že když někdo slaví, pozve okruh svých nejbližších spolužáků do cukrárny, rodiče mu dají nějaké peníze, které smí utratit a on tedy utrácí za zmrzlinové poháry, které si nesmyslě objednávají - už jen z principu - lidé, které bolí v krku.
Dnes jsme tedy byli Benderem pozváni my. Když vám vysvětlím, kdo znamená "my", tuším, že stejně nebudete o moc moudřejší, ale tuším, že s většinou jmen už jste se v nějakých mých článcích setkali. Bender tedy pozval (no asi by bylo vhodnější psát, že Maggie pozvala.. ale já si nezvyknu) kromě mě Kay, Duba, Deinu (vy ji asi znáte spíše jako "zjeva v brčálové bundě"), Vačkyho a zcela nově se objevující postavu, které tímto přiřazuji přezdívku H11. Dále byla pozvaná Missako a Baty (které ještě nejspíš také neznáte), jenže ti se z jakýchsi nepopsatelných důvodů nedostavili. Byli holt nemocní.
Samotná cukrárnová oslava probíhala hladčeji, než jsme si mysleli. Zvlášť, když já se zrovna nepřátelím s Vačkym a Vačky nemůže vystát Duba. Připouštím ale, že to magické cukrárnové prostředí navodilo přátelskou atmosféru, takže jsme mohli v klidu probrat to, co nás již pár let sužovalo. Hlavním tématem byla naše bývalá třídní.
Když vám stručně charakterizuji naši bývalou třídní, musím se vás ovšem nejdřív na něco důležitého zeptat.. Pamatujete si, jak zhruba před rokem, možná před dvěma (to už si nepamatuji přesně) dávali ve zprávách reportáže o škole v jižních Čechách, která byla záhadně nakažena prasečí chřipkou? Ano, byla to naše třída, která se vrátila z Waldmünchenu a po návratu jí bylo sděleno, že má být v karanténě. Ne, vlastně tak to nebylo. Naše mladičká třídní nás totiž neinformovala o nějaké nákaze. Celý ten týden, co jsme tam byli (a ona to věděla už tehdy!) jsme o ničem prostě netušili a ani po příjezdu se neobtěžovala nás informovat. Jen si k sobě zavolala rodiče, poprosila je, ať nám to neříkají a poslala je zase pryč. Tehdy mě vyzvedával taťka, sedl do auta se slovy: "Prý vám to nemáme říkat, ale máte prasečí chřipku!" Ale to ani tak není podstatné. Důležité je, že ona milovaná třídní prostě nic neřekla dřív. Vždyť po návratu jsme mohli kohokoliv nakazit. Vačky má mladšího bratra a co by dělali, kdyby ho nakazil? Tohle prostě naše třídní nedomyslela.. :(
Teď se vracím zpět do přítomnosti.. do dnešního odpoledne, kdy jsme posedávali v cukrárně a smáli se nad veselými historkami, jak jsme málem umřeli po návratu z Waldmünchenu, jak všichni propadáme z fyziky, jak spravedlivá je naše matikářka a tak podobně.. však to znáte, o čem se tak debatuje na oslavách.
Pak přišel čas na předávání dárků. Já vždycky nesnášel ty trapné projevy, na které si potrpí Američané ve svých filmech a tak jsem se rozhodl ke zparodizování. Nakonec jsme se odhodlal jen k tomu, abych řekl: "Na! Vše nej!" a odešel jsem si zase sednout. Všichni z mého přání měli první Vánoce, ale já jsem šťastný, že se dárek líbil. Nevím, jestli vás to bude zajímat, ale popíšu vám, co to bylo a k čemu se to užívá. Byl to hrnek. Hrnek se speciálním potiskem Bender a Fender. Nejspíš si myslíte, že hrnek se využívá k tomu, aby se z něj pilo, jenže to neznáte Benderovu situaci. Její otec totiž už nemůže vidět žádné hrnky v bytě, a tak jsme se rozhodli, že to budeme maskovat jako sympatický kelímek na pastelky. Jsem zvědav, jak dlouho to vydrží. Jsem zvědav, jak dlouho potrvá, než se ocitne Bender na ulici, jelikož jeden hrnek by se ještě unést snad dal.. ale nikdo nemohl tušit, že Kay ho koupila taky. Nebyl tak originální, ale byl zelený. Zelený jako Zmijozel. Čili to byl sympatický hrnek a teď si vyberte.
Abych to zkrátil a mohl se posunout blíže ke konci, přistoupím rovnou k bodu placení.
Nevím už jistě, kolik to stálo. Vlastně jsem to totálně přeslech v tom hluku, ale levnější jak 500 to určitě nebylo.
Celou dobu nás tam obsluhoval číšník, o kterém jsem si dokázal udělat obrázek fanatického číšníka závislého na odnášní pohárů, jelikož vždy, když nám něco přinesl, mračil se a vždy, když nám něco odnesl, culil se. Čím to?
Ale abych tu historku objasnil celou a do podrobností, musím vám nejdřív pohovořit o životě Vačkyho a Kay. Oba jsou z Křemže, což je vlastně malá vesnička kdesi za naším městem. Nemůžu říct, že by se jim někdo za to opravdu vysmíval, ale znáte to - lidé si často berou na mušku ty, kteří se i v maličkostech odlišují a ačkoliv mi přijde, že je rodina Kay mnohem bohatší než rodiny mnohých měšťanů, v našich srdcích zůstanou oba zarytí navždy jako vesničané a od toho se odvíjí spoustu příběhů. Kromě scény z cukrárny vám proto popíšu i toto..
Vačky i Kay vždy za svojí Křemži bojovali a až do tercie neúspěšně tvrdili všem, že je to městys a ne vesnice (což je pravda, ale kdo na to má brát ohledy). Poté se však nepochopitelně vzdali. Nebo spíše Vačky se vzdal. Možná je to ale lepší. Začal si z Křemže dělat sám legraci a ani Kay už tak nebrojila. Tím že ustoupili (a v něčem začali souhlasit), však podpořili teorii zvanou "koncentrační tábor Křemže", která tvrdí, že celá Křemže je jenom obydlená zatáčka obehnaná ostnatým plotem, kde jsou na tom ekonomicky asi tak jako Německo po první světové (přes milion marek se rovná jednomu dolaru).
Zpět ale k oslavě - k situaci placení.
Náš oblíbený číšník přišel, mračil se a stroze se zeptal: "Zvlášť nebo dohromady?" Maggie odpověděla, že dohromady a nachystala si svojí tisícovku. Číšník mezitím usilovně počítal a pak vyřkl onu osudovou sumu, kterou si nepamatuji. V tu chvíli ale upoutalo moji pozornost právě něco jiného a to Vačky se svým nešťastným prohlášením: "To je jako plat mého otce!"
Znáte nás, pakoně, všichni jsme propukli v histerický záchvat smíchu a poplácávali Vačkyho po zádech. Jen číšník se mračil dál, popadl peníze a valil pryč. Normálního člověka by asi nenapadlo se v tomhle prostém faktu šťourat (normálního člověka by asi taky nenapadlo říkat něco takového o platu svých rodičů), ale my museli tuto "záhadu" dokonale prozkoumat. První teorie byla stavěna na demenci číšníka, ale v zápětí ze strany H11 přilétlo něco daleko zajímavějšího: "Co když to myslel vážně?" V tu chvíli jsme tedy usoudili, že by bylo opravdu lepší vyrazit už pryč, jelikož venku se smrákalo (katastrofa, že je takhle brzy tma!) a my chtěli být brzy doma. Tedy, já ano, ale o ostatních se to říct nedá, jelikož všichni měli v plánu jít ještě na Pottera 7 (už jste to viděli? Já ne.. nikdo mě tam nepozval. :D A jak jsem říkal - plnou cenu platit nechci!). I přes plány Maggie jít na Pottera, jsem ji ještě v poslední chvíli vylákal k nám, abych ji předal věc nejzajímavější a nejpropracovanější. Ale ona to zatím netušila. Tušila to vlastně jen Deina, se kterou jsme se o tom dost často bavili i před Maggie a slovo "had" jsme maskovali jako "čas", takže jsme dostávali "rozpůlený čas", jelikož by se nevešel do osy (lednice). Pochopili jste z toho, že jsem nechal pro Maggie udělat u své tety dort ve tvaru hada? :D No, jak byste mohli.. byla to pořádná anakonda, bohužel se nám nikam nevešla a tam jsme ji trochu zdeformovali, abychom ji mohli vtěsnat na menší tác. Nadále jsem pro Maggie vytvořil narozeninové video.. tuším, že byste z něho moc neměli, jelikož našemu jazyku jde asi jen těžko porozumět (vždyť jsme sadaři), ale důležité je, že tomu rozuměla ona.. tedy doufal jsem v to.
Na zastávce jsme se rozloučili s celou partou a vyrazili k nádraží, kde jsme přesedli na bus, o kterém jsem doufal, že nás bezpečně doveze domů. Ke mně domů. Naštěstí to vyšlo a tak jsem už spřádal plány o tom, jak se na pět minut zbavit Maggie, abych to mohl naaranžovat. Donutil jsem ji tedy cestou vypít většinu pití, abych ji mohl vzápětí odklidit u nás na záchod a tak získat nějaký čas na přípravu. Vlastně jsem jen zapnul počítač a ujistil se, že vše je tak, jak má být. Pak jsem vypnul monitor a poslal k němu Maggie s tím, že si ho má zapnout. První, čeho si všimla byla tapeta speciálně upravena pro ni - zmijozelské logo! Druhá byla malá ikona skrytá mezi záhyby hada v logu s názvem Pačka. Víte, co je pačka? No asi ne.. však jsem říkal, že nám jde jen těžko rozumět, ale asi ani tehdy přeci jen nepojala vážnější podezření, že bych se snad mohl obtěžovat s nějakým videem, kde bych vymýšlel ta nejsložitější blahopřání a zápletkovitě vzpomínal na vše, co stojí za zmínku.
Když jsme se dostali ve videu k části, kde byl záběr na Severuse, jak říká: "Ukázněte svoje city!", vytáhl jsem hada z lednice a se slovy: "Všechno nejlepší!" ho položil na stůl. Myslím, že to byl poměrně vydařený den.. Teď jenom udržet matku dál od počítače, aby se nepodívala na Bakaláře a nezjistila nic o té čtyřce a pětce a bude to v pořádku. :D
Poslední věc stojící za zmínku je svátek Emílie. Všem Emíliím přeji samozřejmě hodně štěstí a zdraví, ale důvodem, proč to tu zmiňuji, je svátek skvělé houslistky a zpěvačky Emilie Autumn. ;)
Takže jí přeji jen to nejlepší, co může být, jen to, co chce, ať už je to cokoliv. Samozřejmě jí přeji spoustu kvalitních houslí a zajímavých nápadů (o které opravdu nouzi nemá) a tímto se s vámi pro dnešek loučím.
Hoďte se do pohody a jeďte ve všem, co je trendy..
Žádné komentáře:
Okomentovat