Z nadpisu jste to nejspíš nevykoumali, ale tímto článkem vás opravdu chci informovat o současném stavu Říma, ze kterého jsem se nedávno se svojí nejmilovanější třídou (a důchodci jako doplňkem) vrátil. Ovšem pevně věřím, že hned po této větě jste nedošli k unáhleným závěrům, jako naše matikářka, která nám s typickým jízlivým úsměvem nezapomněla hned vmést svojí vtipnou připomínku: "Chudák Řím, ten asi už padl!" Také na nás neopomněla vykulit své nepříjemně modré oči a každému tím říkala: "Tys to byl! To tys to podpálil!"
Když už jsme u toho ohně, tak se musím opravdu vrátit k Anglii, kde jsme byli zhruba před půl rokem, možná i dýl to je. Každopádně si nemyslete, že jsme tam něco doopravdy podpálili. Pašovali jsme sice alkohol a došlo i na neshody, ale pyromani my nejsme. Ovšem proč to píšu: Pobyt v Anglii byl velice příjemný, proložený nepopsatelnými kulturními zážitky. U každé památky, u které jsme se zastavili, nám průvodkyně/angličtinářka/bestie nezapomněla sdělit nějakou zajímavost. A co si pamatuji, tak vždy byl mezi těmi zajímavostmi i fakt, že už tam někdy hořelo! Tudíž jsme po návratu z Anglie začali hojně užívat přirovnání, že něco hoří, jak kdyby to bylo z Anglie. Nyní už je to dávno věc zapomenutá, až se divím, že jsem to ve své chabé paměti vyštrachal. Ale zpět k Římu, to je věc, na kterou čekáte a věřte, že stále stojí!
Velice netradičně začnu popisem prvního dne. Tedy toho nejprvnějšího dne, kdy papež příjmal návštěvy a my ho strávili zrovna v buse - jaká zvláštní náhoda!
Že bych byl z této strastiplné cesty buhvíjak nadšen, to se také říct nedá. Každou sekundu jsem totiž jízdu porovnával z cestou do Anglie (a je to tu zas!) a i když jsem ani při jedné cestě oko nezamhouřil, poznal jsem hlavní rozdíl: Při cestě do Anglie jsem nespal, jelikož bylo neustále co dělat. Při cestě do Říma jsem nespal, protože sedačky, které se tvářily jako luxusní a pohodlné, byly ve skutečnosti ještě horší, jak sedačky z běžné MHD. A tehdy mi hlavou bleskla myšlenka, že celý Řím je jen ztracený čas.
Abych to nepřehnal s tím optimismem, musím také zmínit na vyrovnanou záchody na benzinkách (i když to je věc, kterou asi dobře zná každý!). S každou další hodinou jízdy jsme řidiče prosili, ať zastaví a po každé další benzině jsme si chvíli říkali, ať už radši nikde nestaví, protože bychom taky mohli skončit na zanedbaném parkovišti u lesa, kde je uprostřed jedna odporná páchnoucí zelená zanedbaná bouda sloužící jako záchody. To se ale nestalo a nás za probdělou noc přivítala konečně Itálie.
Všechno bylo na první pohled daleko lepší, než jak jsem si to v autobuse představoval. Ale nejspíš jsem byl jeden z mála, kdo byl mile překvapen (ono někdy není na škodu, vysnít si místo příjezdu jako díru po granátu). Centrum Seleziánů (neboli Velehrad), ve kterém jsme byli ubytováni jsem si představil jako starou zašedlou ubytovnu, ale skutečnost byla úplně jiná. Šlo o areál, který obsahoval asi tři či čtyři budovy. Z venku to vypadalo opravdu skvěle a nebylo to daleko od konečné zastávky autobusu s číslem 64. Jak výhodné! Ale dovnitř jsme se ještě dlouho nepodívali. Rozmrzele jsme na pokyn naší milé průvodkyně pohodili kufry kamsi do stínu pod střechu jedné z budov a neochotně jsme vyrazili na celodenní pochod Římem.
Bylo toho opravdu k vidění hodně, ale většinu z toho, co jsme za ten první den prošli, jsem si sprostě dovolil vypustit ze své paměti (pokud nějakou mám). Průvodkyně, která za každým slovem zakašlala jako tuberačka, rozumět jí bylo asi jako naší chemikářce, která je známá pro své huhlavé rozhovory s tabulí a přísná byla jako naše fyzikářka, nás zavedla do každé zapadlé uličky, kde byl aspoň malý náznak staré památky a do každého kostela, který mnohdy ani nebyl ničím významný, jen to byl prostě kostel! Pak jsem se nemohl divit, že jsem si přišel, jako kdybych s každým nádechem umíral.
Nejpodstatnější jsem každopádně přeskočil (jak už já mívám ve zvyku). Bydleli jsme 10 minut od Vatikánu, takže první místo, které jsme navštívili bylo samozřejmě Svatopetrské náměstí a Vatikánský palác, který se na něm nacházel (a pokud vím, tak stále ještě nachází! :D).
Začátek dne tedy nebyl špatný. Mysleli jsme si, že zůstaneme v blízkosti Vatikánu a pak dostaneme několik rozchodů na nákupy suvenýrů, ale skutečnost byla opět jiná! Z Vatikánu jsme po krátké pauze vyrazili kamsi do dály, kam už bych netrefil. Cestou jsme také minuli Andělský hrad s Andělským mostem, další názvy však šly již úspěšně mimo mě, ale u jednoho kostela jsem si procvičil již otřepanou frázi: Elemosinare (žebrat o almužnu :D)! No ono tam bylo vůbec hodně žebráků a myslím, že ti naši by si z nich mohli brát příklad. Většina žebráků z Říma je totiž nápaditá. Ve skutečnosti by to mohli být lidi vhodní pro divadlo, jelikož jsme cestou potkali živou sochu svobody, kovboje, smrtku, sfingu a spoustu dalších..
Ale abych se stále nezabýval jenom žebráky a podobnými podprůměrnými věcmi, tak vás konečně ve svém vyprávění zavedu do Velehradu, kam jsme se zmožení vrátili (pomalu bez nohou!) někdy pozdě večer.
Ovšem nic, co souvisí se mnou, se neobejde bez problémů. Naprosto neotesaným způsobem jsem se dozvěděl, jak se rozhodlo beze mě o mně (opět!). Když jsem se domluvil s jedněmi, že na pokoji budu s nimi, rozhodně jsem nepředpokládal, že všechno bude úplně jinak a na pokoji budu nakonec s někým, u koho platí to pravidlo, že bych si radši ukousl nohu, než abych s ním strávil jedinou noc na pokoji. Tudíž jsme ještě asi další hodinu strávili čekáním. To, že jsme celou tu dobu seděli v tom růžovém pokoji a vejrali tupě na dveře, které se pyšnily nápisem KAPLE, bych ještě se zavřenýma očima přešel, ale to, že jsem byl sprostě přiřazen na pětilůžák k těm hoperským hovadům (s odpuštěním) a že nám lhali do očí (mniši!), že ten pětilůžák je posledním volným pokojem, už bylo moc i na mě!
Itálie, sladká Itálie, říkal jsem si, když jsem si masíroval nohy na trojlůžkovém pokoji s jediným dalším člověkem. Trochu nelogické, což? Nakonec nám Seleziáni přidělili další dva trojlůžkové pokoje a tudíž na kousání nohou dojít nemuselo. Štěstím jsem sebou tedy hodil na nepohodlnou postel a tu třetí, neobsazenou, jsem pověřil úkolem nejzodpovědnějším - stala se odkladačským pultem!
V sedm hodin měla být večeře. Zmožení jsme tedy vyrazili do vedlejší budovy, abychom se mohli tísnit před zavřenými vedlejšími dveřmi. Čekali jsme asi další půl hodinu, než se dveře otevřely. Z toho jsme naivně usoudili, že musí jít o skvělé jídlo, když jim příprava trvá tak dlouho, ale nešlo! Už si nepamatuji, co nám na ten stůl předhodili, ale to bude tím, že jsem to hned vrátil zpět. Zamýšlím se teď horlivě, jestli Seleziáni vaří vůbec něco poživatelného pro normální lidi.
Na pokoj jsem se tedy vrátil s tím, že si vystačím s vlastními zásobami a při pohledu na tu úchvatnou hromadu pamlsků jsem si s úšklebkem vybavil lyžák, který jsem se svým spolubydlícím přežíval na Orofaru, Strepsils a pastě na zuby.
Druhý den jsme strávili částečně v autobuse. Tvrdili jsme, že jde o skvělý den, jelikož jsme nemuseli lézt pěšky - zatím! Ale všechno se zvrtlo v zápětí. Autobusem jsme dojeli jen do jakéhosi opatství, ze kterého si pamatuji maximálně střet s dalším znuděným turistou metalistou a poté nás řidiči vlídně vykopali z vozidla u katakomb.
Katakomby svatého Kalisty se do mé paměti vryly hlavně tím, že v nich byli pochováni papežové sv. Pavián a sv. Lucius. Humor opravdu na úrovni. Nakonec nás vyzvali z amplionu slovy "Česká grupa!", abychom šli do katakomb. Bohužel se tam nesmělo fotit. :(
Sladká tečka nakonec: Colosseum! Samozřejmě sladká tečka druhého dne, přeci bych vás nepřipravil o zbytek. :D Jste nadšeni..? :D Do Colossea jsem se těšil asi nejvíce, jelikož to byla jedna z mála věcí, které jsem znal. Toto byl jeden z důvodů, proč pro mě byla atraktivnější Anglie - všechny ty věci tam jsem uměl pojmenovat. Z Říma si pamatuji jen pár věcí.
Ale zpět ke Colosseu. Naše úchvatná průvodkyně nám někdy na začátku zájezdu dala své telefonní číslo s tím, že máme volat, ať už se stane cokoliv. Takže jsme se v Colosseu ztratili. No jak jinak, to se prostě musí stát zrovna mě! Takže jsme vzali mobil (jediný můj, který byl v provozu) a pokusili se o vytočení čísla. Jaké to překvapení, když jsme zjistili, že průvodkyně má telefon vyplý. Tudíž už jsem málem opravdu zařval na celé Colosseum, že ji posílám někam. No naštěstí pro širokou veřejnost a mou, už tak pošramocenou pověst, jsem se udržel a po chvíli přemýšlení, kdy jsem jen tupě čučel do dálky a fotil vše, co jsem viděl, zatímco mi Deina s Maggie, které se ztratily se mnou, pobíhaly za zády a hledaly nějakou ďuru vedoucí na ulici, našel východ.
Dělá se vám zle z mých souvětí? :D
Před Colosseem jsme chvíli obdivovali "Vítězný oblouk" a následně zamířili mezi jakési zříceniny, ze kterých byli opět všichni nadšeni. :D
Úplně přesně si další průběh nepamatuji, tudíž přestoupím ke třetímu dni, ale je možné, že se to odehrálo ještě v ten druhý. Však já jsem sklerotik. :D
Na třetí den jsme měli slíbené moře, ovšem zrovna šlo asi o nejchladnější den (což znamenalo, že ve stínu nebylo 40°, ale 30°). Ovšem než jsme vyrazili autobusem na pobřeží, museli jsme čelit dalšímu návalu památek včetně Foro Romano a Fontaně di Trevi. Také jsem úplně opomněl Panteon a to myslím bylo ještě první nebo druhý den. Už se mi to plete. Stejně tak s Fontánou di Trevi. A samozřejmě jsme byli i kdesi v "Rajské zahradě", kde jsme v kašničce našli starý český padesáťák. Bylo toho hodně k vidění.. kéž by mi to na mysli vytanulo dřív. :D
Třetí den jsme každopádně určitě byli ve Vatikánském muzeu. Fronta na lístek mi nejdřív nápadně připomínala frontu u Prosperity (stage na MoRu, u kterého se rozdávaly autogramy), ovšem poté, co jsme zahli za roh budovy, podél jejíchž stěn se fronta táhla, a zjistili jsme, že je tam řada ještě delší, jsem od myšlenky na Prosperitu upustil a radši jsem se už vzdal všech představ.
Za pár hodin jsme se přeci jen do muzea dostali a na počátku jsme si nebyli ani jistí, jestli to za to stojí. Neviděli jsme nic, jen samé stánky s průvodci a suvenýry, které byly předražené. Poté za námi přiběhla průodkyně (ta si umí vybrat chvíli na své prudění!) a strčila nám do rukou lístky s nějakými připomínkami, které nikdo neakceptoval. Popadli jsme tedy lístky a v půlce proslovu průvodkyně, jsme vyběhli po schodech nahoru, kde byly průchody.
Dostali jsme se kamsi ven do zahrady, které vévodila velká zlatá koule. Zjistil jsem, že jsem ztratil jak Maggie, tak Deinu a nachomejtl jsem se tedy k dívkám, se kterými jsem byl v Křemži. Cestou jsme ještě nabrali dementy, se kterými jsem měl být původně na pokoji a vyrazili jsme na dlouhou trnitou cestu muzeem. Sál s hlavami nás tedy neoslnil a zamířili jsme rovnou do Sixteinské kaple (či jak se to píše, no ale věřím, že mi rozumíte, co myslím). Cestou jsme naštěstí zhlédli dost dalších věcí.. a hned vám vysvětlím to "naštěstí".
To, že z oné známé kaple nevede cesta zpět do muzea, jsme opravdu netušili, tudíž jsme rychle mrkli na malby a vyrazili ke dveřím, abychom toho stihli ještě více. Jenže jsme vyšli na svatopetrském náměstí, kde byla jednosměrná cesta z kaple, tudíž jsme doprohlíželi. Nebo jsme si to aspoň mysleli, zvlášť, když jsme u vchodu zahlédli Vančíka s Nestym, kteří se také snažili prodrat zpátky. Ovšem nám se nechtělo ztrácet čas stejným způsobem jako oni, my jsme obešli celý Vatikán a šli jsme do muzea odznova. Samozřejmě jsme nechtěli stát stejnou kilometrovou frontu, a tak jsme to vzali VIP uličkou, kudy procházeli ti, kteří do muzea buďto nechtěli, nebo měli nějaké papíry. Nevěřili jsme si, když jsme se snažili projít přes ochranku, zvlášť když uměla anglicky asi stejně jako my! Nakonec nás ale do budovy pustili - já žasl! A uvnitř nás důkladně prověřili, zjistili, že nepašujeme nože a že naše vstupenka je z dneška a čas odpovídá našemu příběhu, tudíž jsme byli v muzeu znova! Usídlili jsme se tedy na té zahradě a zjistili jsme, že onou zlatou koulí se dá otáčet - stejně jsme nezjistili, co to má být.
Po prohlídce muzea jsme konečně vyrazili autobusem kamsi pryč.. k hrobkám Etrusků. Netěšil jsem se tam, ale byl jsem mile překvapen (ano, to já bývám, když od toho nic nečekám a zase naopak!).
Po Etruskách jsme vyrazili k moři. Bylo nás hodně, kdo se nekoupal,neměl jsem na to náladu. Ale bylo to tam fajn. Myslím, že teď večer už mi to vůbec nemyslí a píšu vypatlanější věty, jak normálně, takže vše podrobněji popíšu v dalším článku o Římě, kam přiložím i fotky. ;) Myslím, že více, než na mé blábolení se těšíte na ně - nedivím se vám. :D
Poslední den jsme vyrazili do Orvieta. Do starého města, kde jsme se měli dívat na njakou kapli. Vypadala tedy poněkud komicky a nakonec jsem si tam nabagroval pár kaštanů. Kdo se může pochlubit tím, že má kaštany z Orvieta? :D
A pak už zase cesta domů. Takhle dlouhou noc jsem snad ještě nezažil. Nudil jsem se a nemohl jsem usnout. Nakonec jsme začali s klukama, co seděli poblíž, plánovat vraždu jednoho z těch hoperů, což jsem shledal příjemným zpestřením. ;) Jako ukolébavku jsem si vyslechl vlezlé krákání Vančíka, když se pokoušel zazpívat "Žehlení, žehlení.." ze Záskoku (Cimrman! :D)
Když jsem pak přijel domů, vysypal jsem na rodiče suvenýry a víno, které jsme koupili poslední den po cestě do Orvieta a zapnul jsem televizi, neboli věc, která mi neskutečně chyběla. První věta, co jsem zaslechl byla: "Je úplně mrtvý!" Po zbytek dne jsem se tedy snažil usnout s myšlenkou toho, jak jinak by mohl být někdo mrtvý?! :D
A dnes byla první věta, kterouz jsem zaslechl: "Nesu ty zvratky!" Tak si říkám, jestli ještě budu vůbec tu televizi sledovat! :( Ještě, že mám blog. Zatraceně jste mi chyběli (a já vím, že já vám ne! :D) a proto tedy píšu tento extrémně dlouhý článek, který stejně asi nikdo nedočte do konce, ale vaší snahy si cením. ;)
Buona notte!
Žádné komentáře:
Okomentovat