Halellujah lidi, tož to mě tu máte z té Moravy zpět! Některá individua tady jsou nejspíš velice nadšená, ale nebojte, nebudu vám radovánky kazit dlouho. Nechci tím naznačit, k něčí nelibosti, že bych s blogem končil, ovšem až tento dlouhý a vyčerpávající článek dopíši (ale na to už jste museli být připravení! :D), hodím sebou na gauč (MoR mě opravdu skolil), pustím se konečně do čtení Jednoho dnu Ivana Děnisoviče a hlavně začnu zahánět všechny absťáky, které jsem na Moravě protrpěl. Že by ale šlo o nedostatek hudby, to po dlouhé době říct nemůžu! :D Jenže jsem objevil i spoustu jiných závislostí... na majonéze (dávám ji ke všemu a teď si ji dám k večeři - k hranolkám), na kradení cukrů (snad není námi navštívená restaurace, kde by nechybělo nějak moc cukrů - no aspoň mám památky! :D) a na Primě Cool (ještě nikdy mi Earl nechyběl víc!), takže jsem přišel na to, že moje závislost na nosních kapkách Olinth bylo v porovnání s tímto ještě slabým odvarem.. :D Ovšem nyní už k věci, proč tento článek píšu... chci jej věnovat jedněm z nejkrásnějších dnů v mém životě!
PRVNÍ DEN:
Ještě 14. v noci jsem natěšený vytrhl ze Sparku program celé akce a studoval všechny skupiny a pódia. Nedokázal jsem si vůbec představit, do čeho jedu, ale byl jsem na celý Master doslova nadržený.
15. jsme stávali tak odporně brzo ráno, že bych přísahal, že je kolem půlnoci (budík mě z mé teorie vytrhl) a jen velice neochotně, i přes vidinu festivalu, jsem se začal oblíkat.
Asi o hodinu později jsme už nepohodlně seděli ve vlaku s chutí připlatit si za první třídu, ale nakonec jsme našli volné cupé i v té druhé.
Po celé strastiplné cestě, kdy jsme si zkracovali čas připitomělým slovním fotbalem s názvy písniček ("Takže na G jo..? God..?" .. "Emilie.." .. "Nějakej God?" .. "Nahej Gott?" .. " Na hejkot?") a velice jsme si rozuměli, jsme vjeli do otevřené náruče milovaného Brna, kde jsme dvě hodiny čekali na vlak do Otrokovic.
Chyba byla jediná: jel jsem s mamkou. Mám ji rád, ale na tyhle akce se vůbec nehodí. Bohužel si zamilovala Lacrimosu a usmyslila si, že pojede taky! Takže jsem celou dobu slyšel jen ty její kecy na mou osobu a ať už se stalo cokoliv, mohl jsem za to já. Měl jsem chuť ji odstřelit a zahrabat na Mendlově náměstí. A ani ty její poznámky typu: "Hele tady je černo!" mi náladu moc nezvedly, když při tom ukazovala na další nebohé fanoušky v černém, kteří na nádraží čekali s námi.
Nakonec jsme se ale dočkali a do Otrokovic jsme se ve zdraví dostali oba.
Ubytování jsme měli ve Zlíně - pension R1. Pěkný název což? Takový nápaditý! Jenže jsme se tam museli nejdřív nějak z těch Otrokovic dostat. Takže jsme tam spolu s ostatními vystoupili, ale zatímco oni čekali na vlak rovnou do Vizovic, my se ještě štrachali s kufry do R1 s tím, že na MoR půjdem až druhý den! Ona mi vážně umí zkazit radost. Jenže tohle byla zase jedna z mála věcí, kterou jsem u ní chápal - taky se mi nechtělo do Vizovic s kuframa!
Takže zatímco festival ve tři hodiny zahajovali Final Fiction, my trčeli v zácpě v trolejbuse na cestě do Zlína.
Najít náš pension taky nebylo nic tak jednoduchého, ale popisovat to celé by bylo ještě zdlouhavější. Dozvěděli jsme s etotiž, že je někde na Fryštácké ulici, ale nebyl autobus, co by jel na Fryšták. Nakonec jsme našli čtyřku, která mýřila aspoň tím směrem a dovezla nás naštěstí zhruba 500 metrů před pension. Jenže to také nebylo snadné ho najít, i když jsme ho měli skoro před nosem. Protože poblíž stála jen restaurace K2 (oni mají snad úchylku na písmeno s číslem v názvu!) a směrem, kde měl být Fryšták, byl pustý les. V K2 nás ale potom poslali na cyklistickou stezku, kudy jsme tedy pak trefili až do R1, kde jsme strávili celý den a noc a já jen sténal, když začala hrát Tarja.
Žádné komentáře:
Okomentovat