Báseň Zvonice

Po dlouhé době přicházím s vlastní básní o nenaplněné lásce.

 

Pod hříchů nánosy

se třpytí krev a svár

a milá vzpomínka na pár,

co rozříz na kusy

svá království

a svá srdce,

jež nyní v zvonech bijí

tiše tavená se svíjí

železo žalem kvílí,

když houpou je ruce

marionet.

Pod ohni nánosy

hrad můj taví žár,

vzpomínka na princeznin dar

a každý zakusí

naši kletbu

a ta srdce,

jež na věčnost bijí,

umrlčí hlas věčně sílí

a náš odkaz přežijí,

když hlídaj je zbraně

marionet.

Spílej mi ještě víc

a já neuslyším nic,

co spálí tělo, sejme bol,

tak zvoní Luna, zvoní Sol.

A noční svit hladí tvůj hřích,

můj nářek mizí v peřejích,

noří se do vodních kol

a zvoní Luna, zvoní Sol. 

Pod jedu potoky

utápím svou naději

pro tebe zemřel bych raději

a tak potopím

Alken in Venn

a v nich ty zvony,

které se zastavily

a které láskou bily

a které oslavily

prokletí dvou krásných

marionet. 

Noční klid halí můj hřích

a sten, co zmizel v peřejích

padl do věčných vodních kol

a zvoní Luna, zvoní Sol.