Moje cédéčková sbírka: Lacrimosa - Lichtjahre + Revolution

K blogování se vrátím v prosinci :) 

Poslední článek o nějakém skvostu, který mám ve své sbírce fyzických CD, je ještě ze začátku září, a tak je na čase v abecedě opět pokročit. Tentokrát se od J přesouvám až k L, neboť žádné Korpiklány zatím nevlastním (byť na tu Manalu si stále brousím zuby), a tak je zde... 

L:

Lacrimosa (Německo)

Lacrimosa živě na festivalu M'era Luna 2019

Skupina Lacrimosa vznikla jako projekt geniálního zpěváka a skladatele Tilo Wolffa. Wikipedie o Lacrimose suše praví, že se jedná o zástupce čehosi abstraktního jménem "neue deutsche Todeskunst", tedy nového německého umění smrti, ale to je takový popis, ze kterého si každý nezasvěcený odnese maximálně představu pomatených kultistů a uctivačů umírání, což Lacrimosa rozhodně nesplňuje. Ostatně představa metalistů jako čistě temných nebo děsivých stvoření mi přijde komická, ale i z vašich komentářů soudím, že je to představa stále ve společnosti živá. Lacrimosa asi neodbourá přímo ten dojem "temnoty", protože na chmurné atmosféře hodně staví, snad vás alespoň přesvědčím, že aspekt "děsu" nebo "zla" na místě není a o žádné kultisty se nejedná.
Z toho podivného zařazení Wikipedie je pro mě nejdůležitější asi slovo "umění". Ano, je relativně nové, je německé, ale není to žádná oslava smrti, je to čisté a kvalitní umění, často velice intimní, které představuje bolesti a strasti života, se kterými se může ztotožnit asi každý.
Už z tohoto dosti specifického úvodu může vyplývat, že Lacrimosa není zrovna obvyklý metal. Je taky otázkou, na kolik se dají vůbec klasifikovat jako metal, a na kolik představují spíše ty "okrajové" žánry jako darkwave nebo nějaký gothický synthrock a podobně. Když píšu "synth", nechci, abyste si pod tím představili něco tanečního. Samozřejmě je to skupina, která oslavila již svých 30 let, a tak se v jejich diskografii najdou díla všelijaká, ale primárním zaměřením obvykle zůstává smutek, pomalé procítěné melodie se strhujícími zvraty, podmanivými symfonickými prvky a decentním tématem, které ovšem dokáže zaujmout v prvních tónech. To je sílo Lacrimosy. Nemusí burácet, aby dokázala svou moc.  

2 CD Lichtjahre, vydané 2007, žánr gothic metal, záznamy z koncertů

Jak jsem již psala, skupina má za sebou bohatou diskografii, a tak pro mě rozumnou volbou bylo mezi prvními CD sáhnout po jakémsi "průřezu", výběru toho nejlepšího z prvních patnácti let jejich kariéry. Naštěstí v roce 2007 vydali "živák", velice bohaté album Lichtjahre, které nám v rámci speciálního "tour filmu" představuje trochu zákulisí, fanoušky, ale zejména krásu starých pecek hraných naživo. Obvykle jsou "live DVD" to poslední, po čem u skupiny sáhnu, ale jelikož Lacrimosa mě oslovila nejvíc právě naživo (kdysi na Masters of Rock 2010), mám i k jejich "dývku" velice pozitivní vztah. Někteří tento "filmík" považují dokonce za to nejlepší z gothického umění. Pro mě je to dosti nadnesené, ale i tak neskutečně oceňuji, že nás skupina vpustila do svých soukromých chvil, do veselých momentů, ale i mezi fanoušky, na autogramiádu do Polska a třeba na nákupy do Krakova.
To je něco, co mě zaujalo obzvlášť, protože v Krakově jsem byla a na jednom tržišti jsem si tam koupila právě nášivku Lacrimosy. A o pár let později jsem si pořídila toto album, jen abych zjistila, že pár let přede mnou byla Lacrimosa nakupovat na tom samém tržišti. Budu se tam někdy muset vrátit. Každopádně zpět k albu: Verze, kterou jsem si koupila já, je pouze zvuková, jsou to CD s naživo nahranými skladbami, a musím říct, že v případě Lacrimosy mi k tomu ten obraz opravdu chybí a jsem jedině ráda, že někdo celý film nahrál na YT. Lacrimosa totiž není skupina, která by klasicky headbangovala nebo "vrtulníkovala", jsou to elegantní a velice decentní gothici, kteří se na pódiu pohybují jako ve vlastním světě. Řekla bych, že je to trochu dané povahou těch skladeb, protože většina z nich je opravdu hodně osobní a když tohle člověk zpívá naživo před tisícovkami fanoušků, musí tomu uzpůsobit gesta a výrazy, aby to nepůsobilo neprocítěně, ale zároveň aby bylo poznat, že je to stále koncert a ne osobní zpověď. 

Na CD mě oproti DVD těší, že písně jsou na nich celé a všechny. U DVD se totiž některé naživo hrané písně objevují jen sestříhané jako "soundtrack" pro záběry z cestování a setkání s fanoušky. Na CD si tak můžu v plné kráse vychutnat svou oblíbenou Kelch Der Liebe, která na DVD zrovna podlehla krutému sestřihu. Obvykle na live záznamech bojuji se zvukem a hlasy, které ujíždějí, kam se jim zrovna zachce. Lacrimosa vše naživo zvládá nejen profesionálně, ale naprosto lehce a s elegancí jí vlastní. A to je cítit i v tom hlase. 

Pokud ke skupině vztah nemáte, live CD vám samozřejmě doporučit nemůžu, to je už taková holt srdcová záležitost. Můžu vám ale doporučit všechna ostatní alba, jako například...

Revolution, vydané 2012, žánr gothic rock/metal

Lacrimosu jsem začala poslouchat někdy kolem toho roku 2010, a tak pro mě Revolution (čteno německy revolucion) z roku 2012 byla novinkou, na kterou jsem se mohla těšit. Od té doby jsem se pak těšila i na každé další album, které od té doby vydali, ale žádné mě nezískalo tolik jako právě tehdy Revolution. Je to totiž takový správný mix tvrdosti a gothických jemných melodií, kterým o sobě skupina říká "jsme metalisti, ale své kořeny si neseme s sebou". Řekla bych, že je to album taky pro širokou veřejnost asi nejpřístupnější, protože obsahuje nejchytlavější melodie, což dokazuje už úvodní Irgendein Arsch Ist Immer Unterwegs, ale i finální tvrdší Revolution, která jasně říká, že ani v závěru alba skupina neztrácí dech a žádná skladba není na albu do počtu. To zvlášť oceňuji, protože u předchozích alb se mi často stávalo, že album mělo třeba tři výrazné tahouny, které určovaly směr celého alba, a zbytek písní se jen tak vezl a trochu zanikl. Tady jako by si každá píseň žila svým životem. Některé album definují víc, některé míň, ale všechny jsou silné a výrazné.
Pokud by někoho tedy zajímal nevšední přeliv gothického života do metalu, určitě mu Revolution jedině doporučuji. Pokud by někdo tíhnul spíše k jemnějším gothickým melodiím, Revolution na něj nejspíš bude už příliš tvrdé a přímočaré album, ale určité krásy poctivého gothického umění se zde taky najdou. 

Skupina většinou zpívá německy, avšak snad každé album obsahuje minimálně jednu anglickou píseň, která patří zpěvačce Anne Nurmi. Zatím jsem zmiňovala jen Tila, který Lacrimosu založil a bezpochyby jí udal směr, ale nový zvuk mu pomáhá dokreslovat ženský vokál Finky Anne. I na albu Revolution se dočkala své písně If The World Stood Still A Day, která je zatím asi mou nejoblíbenější "annepísní". Na Revolution si ovšem zazpíval anglicky i Tilo v hodně nevšedně vystavěné, ale krásně sepsané písni This Is The Night. 

Právě poslední zmiňovanou vám sem dám jako jednu z ukázek. Nejenže si myslím, že angličtina v kombinaci s poměrně klasičtějším rockem pro vás bude asi z alba nejpřijatelnější, ale zároveň si myslím, že je to v celé diskografii dosti nevšední přírůstek, který za sdílení stojí. 

Jako druhou ukázku pak volím Refugium, velice procítěnou klavírní skladbu navazující právě na staré kořeny Lacrimosy. 

Tohle video jsem jako nadšený fanda stvořila já asi před pěti lety. Není to dílo dokonalé, ale chtěla jsem stvořit aspoň nějakou malou poctu pro Lacrimosu, a ostatně nejen pro ně, neboť ve videu jsou použité videoklipy od ostatních úžasných skupin jako např. Indica, Evanescence nebo Within Temptation. 

Oficiální videoklip pak Lacrimosa vydala právě k titulní Revolution, kterou vám sem posdílet samozřejmě musím také. Je velice věrným zástupcem toho, jak přibližně zní většina skladeb na albu, a vzhledem k tomu, že video je sestříhané z živáků, ukáže vám i samotnou skupinu a jejich koncertovou atmosféru. 

Mým snem je diskografii Lacrimosy zkompletovat, zatím ale sleduji spíš nové skupiny a snažím se podporovat nové projekty, a tak má "lacrisbírka" bude muset ještě chvíli počkat. Snad ale nebude muset čekat moc dlouho. Už teď si brousím zuby na zatím nové album z roku 2017 - Testimonium. A pokud se nemýlím, bude to nejspíš příští rok, kdy vyjde album další.