Zireael von Hotzendrof

Nakonec jsem "odumřela" na mnohem delší dobu, než bylo v plánu. Prodloužila jsem si to zhruba o týden a moc mě to mrzí. Výjimečně za to ani primárně nemohla škola, i když ano, ty úkoly z organické chemie jsou stále ohavně vyčerpávající, a ano, zápočet z anorganické chemie byl - cituji Jacka Sparrowa - hnus zrůdnost a ohavnost. Ovšem tentokrát za to mohlo především opravdu něco jiného, něco malého bílého a chlupatého.

Minulé pondělí, tedy před týdnem, jsem našla cestou z nákupu u popelnic zubožené malé bílé kotě. Zoufale mňoukalo, bylo vychrtlé a příliš malinké na to, aby přežilo krutou zimu venku. Asi další nevhodný dárek.

Mně je vážně špatně z toho, že někdo vyhodí bezbranné stvoření, aby našlo jistou smrt v mrazu, pod autem nebo prostě jen chcíplo hlady, protože nikomu na něm nezáleží. Je mi zle z lidí, kteří vezmou koťata, zavážou je do igelitky, a pohodí je u cesty. Nezájem, co se s ni mi stane. Často dost hnusné věci. Aby skončila pod koly aut, sežraná parazity zevnitř a predátory zvenčí. Zvedá se mi žaludek z hovad, která polívají koťata benzínem, asfaltem, náramně se baví tím, že je týrají ... protože je stejně všude koček hafo, že? Tak komu budou koťata chybět? A víte co, ano, je to pravda ... Nechci tady teď moc rozebírat otázku kastrace, protože na klidné poučování a smysluplné vysvětlování problematiky, jsem až příliš vytočená ... ale chci tu zmínit jednu myšlenku, možná krutou, ale pravdivou. Jen málokteré kotě tohle týrání nakonec přežije. Třeba se i dožije opravdu toho, že ho někdo najde, donese k veterináři a je ochotný si ho nechat a poskytnout mu láskuplnou péči a teplý domov, ale často je takové kotě už v tak hrozném stavu, prolezlé nemocemi a červy natolik, že to nepřežije. Umírá v těch největších bolestech, rozežrané zevnitř, hladové a zoufalé. Lidi nadávají na barbary z vesnic, že koťata topí nebo střílí, když je jich moc. A já tyhle barbary nenávidím taky, ovšem především z toho důvodu, že kočky nekastrují a vůbec dovolí, aby se tato ubožátka narodila. Jenomže když už se nechtěná koťata narodí, člověk si je nechce nechat a nechce je ani udat, je tahle rychlá barbarská smrt mnohem lepší, než to, co by koťátka potkalo vyhozená venku. Je mi líto každé smrti, ale ještě víc je mi líto, když někdo dlouho a zbytečně trpí.

Pak jsou tu samozřejmě taková elegantní řešení jako útulky a depozita ... Proč dávat kotě do útulku, když je taks nadné jej pohodit na poli? Co na poli, u obchoďáku do koše. Debilové jsou debilové. A netýká se to jen koček. Jen pro mě je to s kočkami o dost osobnější, protože jednak už asi rok jednu doma máme a díky ní dost sledujeme, co se tak s kočičkama v té naší zavšivené republice děje, a jednak, jak už jsem psala, jsem nyní jedno malé bílé chlupatíčko nalezla. A tak se mi tohle všechno, co už delší dobu slýchávám a čtu o opuštěných umírajících koťatech, znovu vrátilo. A silnější.

Vypadá to však, že tahle záchrana bude mít štastnější konec. Doufám. Hned, jak jsem kotě našla, jsem si jej vzala, zavolala na veterinu a o dvě hodiny později tam u doktorky stepovala i s malým nalezencem a čekala na vyšetření. Chtěla jsem jen vědět, jestli má cenu koťátko zachraňovat, nebo zda už je příliš pozdě. Veterinářka mi však hned s úměvem řekla, že se tváří životaschopně.

Je to kočička, asi dva měsíce stará. Byla začervená, zablešená i zasvrabená, ale proti všemu dostala pipetu (prostě léky) a vypadá spokojeně.

Můj prvotní plán byl ji někomu nabídnout - ať už známému nebo v kočkařských skupinách na FB - jakmile ji trochu vypipláme. Přítel se do kočičky však zamiloval, a tak zůstala s námi. A musím říct, že mi taky začíná přirůstat k srdci. Je hrozně drobounká, ale živá, všechno zkoumá, hlasitě vrní a ráda se mazlí. Což už má teďka po absolvování karantény i povolené. Je to malé zlatíčko, nemotorné, ale hrozně milé, a hlavně vděčné za záchranu z ulice.

Fotky jsou asi týden staré:

Kočička dostala jména Zireael nebo také prostě Cirilla, zkráceně Ciri. Podle té princezny ... ehm čarodějky ... zaklínačky? Prostě podle té bílovlasé holky ze Zaklínače. Příjmení von Hotzendorf jsme jí pak přidělili prostě jen ze srandy podle našeho "oblíbeného" Konráda von Hotzendrofa, což je ... vrchní knírač z prvné světové. Řekli jsem si, že jí tak budeme říkat, když nás něčím naštve. Jí to bude jedno, ale my si tím ulevíme. Náš starší chmelíček - s honosným jménem Sefíra - schytal pro tyto případy přezdívku Seführer.

Tyto fotky už jsou novější, focené předevčírem. Zatím jsme pokročili v odsvrabení a odblešení, ale budeme jí ještě muset trochu omýt. Nechtěli jsme s tím na ni vybafnout hned, aby nedostala hned šok, ale něco mi říká, že ta by přežila všechno.

Teď u nás probíhá proces seznamování koček. Ani mě nepřekvapuje, že Ciri je ze Sefírky nadšená, zatímco Sefíra vetřelce nemůže vystát a choulí se v rohu, odkud zlostně na koťátko nahlíží. Tedy, sem tam si ji přijde oňufat, ale má z ní trochu strach. Ciri je opravdu hodně divoká - Hotzendorf jeden - a nejradši by si se Sefírkou hned hrála, ale Seírka to ne a ne pochopit. A tak nakonec stejně zdrhne do kouta. S okázalým zasyčením a zavrčením. Vím, že ji to přejde, ale bude to chtít čas.