Zvolněme

Nějak už nemám chuť ... nemám čas ... nemám nervy ... Mám skončit? Ale ne, to já nechci. Ovšem vést blog dál tímto směrem taky nechci.

Všimli jste si toho, že je tu vyhlášená rekonstrukce? Údajně probíhá neustále a bude navždy. Jenže pravda je zcela jiná: nic se tu nerekonstruuje. Protože já nemám chuť, čas a nervy. Ale změnit to tu chci za každou cenu.

Víte, že za devět dní mám narozeniny? Myslím, že lidi, kteří si vzpomenou sami od sebe, bych dokázal na prstech jedné ruky zpočítat. Včetně rodičů. A to je smutné. Ale já to nakousl z jiného důvodu. 20. září se pro mě stane takovým zlomovým datem. O prázdninách jsem se rozhodl, že změním svůj život, a kdy jindy bych s tím měl začít než právě na své narozeniny? (Druhá možnost byla Silvestr, ale nemá smysl to dál odkládat.) No a v rámci změny životního stylu jsem se rozhodl změnit i svůj blog - tentokrát doopravdy. Bude úplně překopán. Ano, stále bude o mě a o Johnovi, stále vás budu otravovat svými zážitky, názory a novinkami ze světa metalu a rocku, ale přesto to tu bude jiné. Upravené. Udělám konečně ty rozcestníky, jak slibuju už od zřízení tohoto blogu, a dodám sem nový design. Od Sin, ale o tom si ještě povíme, až se zase vrátím. Až se vrátím já? Spíš až se vrátíte zase vy. Tímto článkem vás totiž vyháním až do dvacátého září z mého blogu pryč. Bude to tu rozkopané a já si nepřeji, aby mě kdokoliv vyrušoval od práce svými komentáři. Ano, jsem za ně vděčný, ale až moc, takže jsem si jistý, že bych se po přečtení nějakého takovéhleho vzkazu už k rekonstrukci nevrátil. Nebylo by to ostatně prvně.

Tedy, abych to shrnul: dalším smysluplným článkem vás v mém novém paláci přivítám až dvacátého září. Ano, v ten den. Neplánuju pro vás žádnou oslavu, zato vám dvacátého září předám ceny za minulou párty. Do té doby tady nebude nic. Jen bordel. Do té doby nemáte důvod sem chodit. Věřte mi, dřív já stejně na vaše komentáře reagovat nebudu.

Po dvacátém se vrátím ke všem aktivitám a projektům, které jsem zanedbával: grafický blog, blog o F1, povídky, ruština. Začnu znova a snad to k něčemu bude. Nebudu ale už plýtvat časem na žádné zbytečnosti, protože, opravdu, prvák žere víc času než formule benzínu.

Září nám začíná opravdu pozitivně. Odevšad na mě doléhá, že někdo někomu umřel, někdo onemocněl, někdo se ztratil, někoho okrdali ... a pak Jaroslavl. :(

Ten den, kdy jsem se to dozvěděl, byl hodně zmatený. Přišel jsem ze školy a zapnul počítač. Seznam mi hned ohlásil, že v Rusku se zřítilo nějaké letadlo, ale myslíte si, že já věnuji zprávám ze Seznamu nějakou pozornost? Přešel jsem to a zamířil jsem po dlouhé době na FB. Už nevím proč, ale byli to právě lidé z Facebooku, kteří mi pád letadla spojili s novodobou nejhorší hokejovou tragédií. A já tomu nemohl uvěřit. Vždycky jsme si říkal, že takovéhle katastrofy se nás netýkají... týkají! A zrovna nedávno jsem vzpomínal na smrt Ivana Hlinky a říkal si, jaké to asi pro celé Česko muselo být, když zemřel takovýto hokejový hrdina. Zkoušel jsem si představit, jak by to národem otřáslo, kdyby zemřel například Jágr. Tak teď to vidím, jak to národem otřáslo. Není nikdo, koho by to nezasáhlo. A o to je to mocnější, když si uvědomíte, že to byli otcové rodin. :( Úžasní hokejisté, ale také přátelé. My tu trůchlíme pro hokejisty, ale někdo trůchlí pro bratra, pro muže, pro syna. :( Je to hrozné ... a tolik toho pro nás dokázali.

A věřte nebo ne, ale existují lidi, kteří na Facebooku dokáží i přesto řešit jen to, jak mohl někdo dát "líbí se mi" ke statusu, že nám umřeli hokejisté. Jenže tím se nevyjadřuje, že se někomu líbí, že umřeli, tím se vyjadřuje na FB soustrast. A někdo v takové chvíli namísto soucitných komentářů píše jen zprávy typu "Vy kokoti, jak můžete dát Like!" - To mi přijde jako tak zbytečné! :( Já nevím, čím někteří lidi myslí. :(

A ještě ke všemu se dnes připomíná útok na Ameriku. Není mi Ameriky líto, nikdy nebylo. Byly dokonce doby, kdy jsem jim pád dvojčat přál. Ale teď už to tak není. Když spadlo letadlo s týmem Jaroslavli, něco se ve mně hnulo a já si uvědomuju, jak jsem byl hloupý, když jsem tvrdil, že někomu takové utrpení přeju. Američani jsou mi nesympatičtí, ale nikomu bych nemohl přát ztrátu rodiny a přátel. Lidé, kteří zahynuli ve dvojčatech, mi nebyli ničím blízcí a nikoho jsem neznal jmenovitě narozdíl od hráčů Jaroslavli, ale někdo jejich jména znal. Někomu chybí. :(

Nějak na mě vše doléhá. A nejvíc ta stupidita lidí. Psal jsem, že jsem si kdysi pro Američany přál smrt. Považoval jsem se chvíli zpětně za psychopata, ale zdá se mi, že nejsem zdaleka jediný, kdo uvažuje takhle morbidně. Vrátím se ještě k Facebooku - našel jsem tam status, který hlásal: "Škoda, že v tom letadle neseděl někdo jiný." Chápete to? Jak to někdo může napsat? Co kdyby tím někým jiným byla třeba vaše rodina? Co kdyby to byli vaši přátelé? A co kdybyste pak šli na Facebook a někdo napsal "Ještěže tam neseděl někdo jiný." Třeba někdo slavný, že? Ale to, že někdo není slavný, neznamená, že je méněcenný. Každý někomu bude vždycky chybět...

Mně teď budete na pár dní chybět vy.

Ale co, sejdeme se zase dvacátého. Doufám.

Loučím se s vámi tímto a prohlašuji rekonstrukci za zahájenou ...

od zítřka.