Dlouho jsem se zase blogu nevěnoval. Hm.. vlastně pár dní, tak dva, ale to je na mé poměry ještě dobré. Předevčírem na můj blog zavítalo 60 lidí, včera 53, to jsou úžasné výsledky, nejlepší návštěvnost od mého návratu sem, jsme vám vděčný. Předpokládám, že dnešní návštěvnost bude už zase horší, ale mně o ni už nějak ani nejde, měl jsem během dnešního dne - i běhěm toho včerejšího - hodně práce a starostí, které byly vážnější než popularita na blogu. Mého dědu nedávno odvezli do nemocnice - měl problémy se zády -, včera jsem mu odvážel věci a dnes už ho propouštěli, tak jsme byli s mamkou uklízet u něj doma. Pak jsme se sešli s Maggie, vcelku příjemná procházka rozpáleným městěm, ona je dobrý parťák, bude mi chybět, škoda, že přechází jinam.
Ale to jsem odbočil, vlastně jsem měl původně psát o Českým Krumlově, ale já na rozpis článků nikdy nějak nebyl, takže to dál odsouvám. Však už mě znáte. Takže k tomu, co jsem chtěl načít ...
Napadlo mě založit novou rubriku s názvem RARITY, myslím, že svět je plný rarit a některé stojí za zveřejnění. Dovedla mě k tomu vlastně ta návštěvnost, uvědomil jsem si, jak je to u mě nevídaný stav mít více než 50 návštěvníků, ale zase to nebylo tak okouzlující, abych zřídil jen rubriku NÁVŠTĚVNOST, protože se mi upřímně lidé, kteří se chlubí tím, kolik k nim leze lidí, hnusí. Ne všichni, mám spoustu přátel, kteří to dělají, ale když se řekne "návštěvnost", tak se mi jako první vybaví nějaký růžový blog s webmiss, která má hlavu plnou módy a velice užitečných tipů na balení kluků, takovéto typy si na svůj blog dávají nejraději články ve stylu "Tak, včera u mě bylo 186 lidí, předevčírem ale jen 102 - ty ty ty, doufám, že se to zlepší! A neobviňujte mě prosím, že spamuji, jen chci, aby o mě někdo věděl, tak pp." - To snad není možné! No, zdá se, že je.
Ale tak řekl jsem jednou, že se nebudu zabývat v nové rubrice jen návštěvostí, tak přejdu k tomu podstatnějšímu: ke ŠPUNTŮM.
Nedávno mi vypověděly službu sluchátka, tak jsem poprosil spolužačku, ať mi koupí jedny dočasný za třicet korun u ťamanů (oni totiž mají nějaký jejich stánek kousek od baráku). Přinesla mi takové krátké a bílé, ale já věděl, že to postačí, než budu ochotný rozloučit se se svými čtyřmi stovkami, abych si koupil nějaký pořádný. Ale zpět k těm bílým. Vypadají jako na provázkách, moc stabilní určitě nebudou, kvalitní zvuk to neprodukuje, ale fungujou - zatím. Nejzajímavější na nich však byl ten obal. Na každých sluchátkách bylo vždycky napsáno SLUCHÁTKA, pak tam byla napsána délka (v lepších případech), rozměry, barva a další věci. Tady to nejspíš bylo napsáno taky, ale ne česky, zato tam byla přilepená česká nálepka, kterou produkt získal až po svém pobytu u ťamanů. No, o češtině se tam ale moc mluvit nedá. Je snad správně česky napsat na sluchátka ŠPUNT DO UCHA? Ťamani asi nemají moc jasnou představu o tom, k čemu to slouží. Nebo jim došla slovní zásoba. Každopádně mě kromě celkové volby slov zaujalo to jednotné číslo. Ne dva špunty, ale jenom jeden špunt! To je zákeřné!
Takže zatímco si škudlím své peníze, chodím po ulicích se špuntem do ucha. Kdo by si nechal ujít takovou příležitost?
Vlastně ani špunt do ucha není věc, která mě přiměla k napsání tohoto článku. Byl to sen, který se mi dnes zdál, smad vám nebude vadit, když vám ho převyprávím. Já si své sny obvykle nechávám pro sebe (většinou jen kvůli tomu, že si je nepamatuji), ale tenhle mě dost vzal.
Bylo deset v noci, stál jsem uprostřed kruhové místnosti, nademnou visel lustr vrhající na místnost slabé bílé světlo. Z kruhové místnosti vedlo několik uliček, které osvětleny nebyly, byla v nich tma. Zničehonic se naproti mně ve stěně objevily zlatobílé dveře, ze kterých vyběhla uklízečka táhnoucí za sebou kýbl. Mrkala, aby přivykla světlu. "To jste vy? Co tu ještě děláte, teď pozdě v noci? Nevíte, že škola je po šesté hodině zavřená? Nemáte tu co dělat!" řvala na mě a ukazovala na východ, který se skrýval v jedné z těch temných uliček. Tiskl jsem k sobě nějaké papíry a vyrazil jsem. Bylo to jasné, byl jsem ve starém sídle, které někdo předělal na školu.
Vrazil jsem do ředitele školy, neviděl jsem si na špičku nosu, ale zřetelně jsem viděl ředitelovy svítící oči. Proměnil se v mého kamaráda. "Dodělej tu seminárku radši doma," poradil mi a rozplynul se. Podíval jsem se na papíry, které jsem držel v rukách. Věděl jsem celou tu dobu, že je to důležitá práce, až teď jsem si ale vzpomněl, že je to seminárka.
Náhle jsem se objevil doma. Vše bylo osvětlěno oranžově, stál jsem u stolku v předsíni naproti zrcadlu. Všechno se odehrávalo jakoby z pohledu zrcadla, ale jás e do něj z jakéhosi důvodu odmítal podívat. Odložil jsem seminárku na stolek. Zazvonil telefon. My už doma pevnou linku nemáme, v tom snu ano - bílou! Zvedl jsem ten hovor a ze slucghátka se ozval hlas mého otce. Říkal, ať pohlídam jeho syna (ano, byl to jeho syn, nicméně to v žádném případě nebyl můj bratr - teď si lamte hlavy). Jen neochotně jsem souhlasil.
Když se venku rozednilo, ocitl jsem se v autě. Vlastně jsem tam nebyl, jen mé tělo ano, já vše ale pozoroval zvenčí. Jeli jsme k hospodě. "Koná se tu průvod," řekl mi otec, který nás odvezl. "Kluky to určitě bude zajímat," pokýval hlavou a obrátil hlavu se na zadní sedačky. Kromě jeho syna tam seděl ještě jeden malý chlapec, říkali jsme mu Miloš.
Nemyslel jsem si, že by Miloše a syna mého otce zajímal průvod, ve kterém se, jak se později ukázalo, předvádla gotická móda (která vůbec nebyla gotická, ale v tom snu prostě jo!), ale můj otec mi řekl, ať je hlídám, tak jsem je popadl a šel jsem se zařadit do průvodu. Náhle se u nás otec objevil znova. Vlastně tam nebyl, ale zároveň tam byl. Pomáhal mi ty kluky hlídat, tedy hlavně jeho syna, Miloš byl pohodář, ale ten jeho parchant neustále někam zdrhal. Já i otec jsme z něj byli už vážně nanervy. Vím, že když to takto popisuji, nezní to vůbec nijak šíleně, ale my z něj byli vážně zdeptaní. Já si ještě ke všemu přišel, jakože jsem zklamal, protože jsem nezvládal úkol, kterým mě otec pověřil. Ale to nejhorší teprvě přišlo ...
Miloš potřeboval na záchod, tak jsem ho poslal za nějaký strom, zůstal u něj, aby neutekl, a koukal jsem se po okolí na kostýmy. V tu ale začal syn mého otce utíkat pryč. Zmizel v kukuřičným poli (nebyla to kukuřice, bylo to jako zelené husté moře, ale prostě to pro nás v tu chvíli byla kukuřice!), celý průvod se kvůli němu zastavil.
Nikdo ho neviděl, všichni začali propadat panice a já jsem prvně vykřikl jeho jméno. Jmenoval se David. Byl jsem opravdu zoufalý, rval jsem si vlasy, hroutil jsem se na cestě, po které jsme šli, protože mi zmizel můj svěřenec. Otec za mnou vyšiloval podobně. Pak se vše zobrazilo zpomaleně, obraz zoranžověl. Ohlédl jsem se a viděl jsem svého otce, jak zvedá kulomet. Volal: "Jedna - dva - tři - K ZEMI" a vystřelil. Ohlédl jsem se zpátky, kukuřičné pole už bylo zase zelené, nikdo nešel k zemi, věděl jsem, že to nebylos kutečné, že otec nevystřelil, ale já jsem chtěl. Rozkřikl jsem se tedy do pole: "Jestli hned nevylezeš, až napočítám do tří, budu střílet!!!" Myslel jsem to vážně. Nevystřelil jsem. Vylezl z pole, já ho vytáhl na cestu, otec se rozpřáhl,a by ho uhodil, a pak ... jsem se vzbudil.
Asi vám to přijde jako sen psychopata, i mně to tak přijde, ale to bylo opravdu něco hrozného. Byl jsem opravdu tak zdeptaný, když mi David zmizel z očí, byl jsem zoufalý a střelba nám všem v toms nu přišla jako jediná možnost. Když jsem se vzbudil, docela mě to i vyděsilo - ta má reakce. Doufám, že nikdy nebudu mít bratra, co by mi rád utíkal pryč.
No, snad mě po tomto snu nijak neodsoudíte. Teď by mě vcelku zajímalo, jak to dopadlo s tou seminární prací.
Ale od snu zpět do reality. Omlouvám se, že jsem vás všechny teďhodně zanedbával, nemám na to vůbec čas a ani náladu, když vezmu v potaz to, co se u nás dělo. Jen jsem chtěl, abyste věděli, že na vás nezapomínám, mám vás rád a slibuji, že vás nikdy nepostřílím.
Snad
Dobrou ...
Žádné komentáře:
Okomentovat